Dirty - 39. kapitola

Překlad: Lucie

Alejandra

            Životní situace mají způsob, jak od vás odtrhnout emoce. Obzvlášť ty náročné momenty je natahují natolik, že už nic necítíte. Prostě jen jste. Existujete jako parazit a nic víc. Ale i v tomhle stavu necitlivosti, všechny ty roztažené emoce, jakkoliv tenké, tam stále jsou. Ano, jsou tu. Má mysl se dotýká těch emocí jako strun harfy, brnká akordy smutku, zármutku a žalu, hrají nepojmenovaný kousek, který se brzy bude nazývat pomsta.

            Oči jsem měla neskutečně suché, ale už se neodvažuji vybrečet jedinou slzu, přestože toužím po úlevě.

            Srdce mi říká, ať využiji úzkosti, kterou cítím, a použila ji.

            Což mám v plánu.

            Julius vstoupí do ložnice. Vím to, protože uslyším jeho pevné kroky, jakmile se dostane k posteli. Oči mám zavřené, jak se nakláním nad umyvadlem a pevně se ho držím z obou stran tak, až mi zbělaly klouby. Zhluboka dýchám a snažím se pochopit to, co musím udělat.

            Vito Gambino mě chce mrtvou. Gio chce dítě, které jsem nikdy nečekala.

            Gio chladnokrevně zavraždil Miguela a podle mého to bylo oko za oko. Už nemusím umírat. To místo zaujal můj bratr. Jeho život měl mnohem větší cenu než ten můj.

            Julius se postaví do otevřených dveří koupelny. Cítím na sobě jeho pohled, ale odmítám se na něj podívat. Pokud to udělám, smutek mi prosákne z očí, zalije mi tvář a s tím i mou zuřivost.

            „Zlato,“ říká tím svým hladkým, melodickým hlasem a mě se prudce zvedne žaludek.

            „Zlomili mě. Zabil mého bratra a teď chce moji sestru, Juliusi,“ zamumlala jsem chladně. „Je jí třináct.“ Otevřu oči, ale místo toho, abych se podívala na něj, upřeně zírám na svůj vyčerpaný odraz. „Třináct.“ Pomalu zavrtím hlavou. „Nemůže ji mít. Nedovolím mu to.“

            „Dobře,“ prohlásí.

            „Je to jen malá holka.“

            „To je,“ přiznává.

            „Chce ji zlomit. Ublížit jí. Ukrást její nevinnost. Obrátit ji na temnou stranu, jako to udělal mě.“

            Narovná se. „To se nestane.“

            Vyvře ve mně frustrace, když přiznám, „Musím něco udělat. Nevím, kam mám jít.  Ani nevím, co udělat, kde mám začít.“ Hlas mám slabý, když mumlám, „Chci ho zabít, ale jak.“ Ztratím slova. Když je znovu najdu, řeknu je rozhodně. „Jak plánujete vraždu?“

            Následuje okamžik ticha, pak tiché, „Pojď se mnou.“

            Není to otázka, protože ví, že se nemusí ptát. Samozřejmě, že půjdu s ním. Budu Juliuse kamkoliv slepě následovat. „Kam?“

            „Nedaleko.“ Natáhne se do kapsy a vytáhne klíče od auta, které drží pevně v dlani.

            Potřebuju přemýšlet, ale jsem příliš podrážděná. Dělat něco nudného, něco nezajímavého, jako jet na projížďku, by mi mohlo pomoct pročistit hlavu. „A až se vrátíme, pomůžeš mi? Naplánujeme to?“

            Zírá na mě bez hnutí, než řekne, „Ty a já, zlato.“

            A to jsou slova, která potřebuji slyšet. Ta slova jsou prohlášení. Julius mi pomůže, pomůže mi zbavit se parazitů, kterou je rodina Gambinů.

            Uděláme to společně, jako tým. Bouřka přichází.

            Tady je pár životních faktů.

            Slunce vždy vyjde za rozbřesku a večer zapadne.

            Narodili jsme se bez ničeho a stejně tak i zemřeme.

            A nakonec, všichni krvácíme červeně.

            To jsou nesporná fakta, ale mám k nim své výhrady. Toužím podříznout hrdlo Gia Gambina, ať vidím, jakou barvou krvácí ďábel.

            V tuto chvíli,i když si udržuji své chaotické emoce pro sebe, moje rozbité srdce potřebuje Juliuse, než by mohl vůbec tušit. Takže se jdeme projet, jen abych si ho mohla držet u sebe a mohla být tam, kde mi je nejlépe.

            Po jeho boku.

            Dojedeme k dokonale čisté, bílé budově, a ačkoliv je časně ráno, světla jsou rozsvícená, a já vidím osvětlenými okny, jak se tam pohybují lidé.

            Podívám se na Juliuse, když zaparkuje na ulici. „Co je to za místo?“

            Mrkne na mě dlouho před tím, než promluví, a když to udělá, srdce se mi poklesne. „Dostal jsme zprávu od Falca, když jsme byli u Tonyi.“ Přejede konečkem prstu po koženém volantu a neochotně přizná, „Požádal jsem ho, aby zavolal tvému bratrovi a dal mu vědět, že jsi v pořádku.“ Chladné srdce mi zase začíná ohřívat. Můj úžasný muž. „Falco řekl, že Miguel prošel tvůj dům po tom, co jsi odešla. Řekl, že trezor byl dokořán.“

            Cože?

            Julius pokračuje. „Řekl mi, že mu Miguel poslal něco z toho, co našel, jako pojistku. Gio na něj dohlížel, protože si myslel, že jsi s ním v kontaktu. Poslal Falcovi disky, stovky, datované a časované.“

            Jsem poněkud zmatená. Jediný sejf, o kterém vím, byl prázdný, když jsem odcházela.

            Obočí se mi udiveně stáhne. „Co je na nich?“

            Julius lehce pokrčí rameny. „Falco se do nich nemůže dostat. Soubory jsou zakódované. Jeden otevřel, ale vyžadoval heslo. Nic tam nezadal. Za deset vteřin mu to usmažilo počítat. Kompletně.“

            „Tomu nerozumím.“

            „Soubory jsou chráněny,“ uvede opatrně. „Myslím, že ať je na nich cokoliv, je to důležité.“

            „Dobře,“ zamumlám si pro sebe a dlouze vydechnu, než se zeptám, „A jsme tady, protože…?“

            „Braden Kelly. Irský mafián. Momentálně podmínečně propuštěn.“ Střelí po mně vědoucí pohled. „Machr přes počítače.“

            „Myslíš, že dokáže zjistit, co je to za soubory.“ Nech mě hádat. „Dluží ti?“

            Julius zavrtí hlavou. „Ne, ale jestli se do nich dostane, budu mu dlužit já.“

            Hruď mi zaprahne po kráse těch slov.

            Byla jsem vychovaná v tomhle ilegálním světě, takže vím, co to znamená, dlužit někomu laskavost. Nikdy to není lehké a je to docela velká věc někomu dlužit. Nenabízíte laskavost, protože jestli to nedodržíte, zemřete. Problém byl v tom, že nikdy nevíte, co budete muset udělat v důsledku laskavosti. Je to znepokojující myšlenka, někomu se takhle bezpodmínečně zavázat.

            Zmrzlé vnitřnosti i pocit ztráty mi začínají tát při připomínce toho, co jsem v Juliusovi získala.

            Julius je ochoten to pro mě udělat. Není to ani něco, co by zpochybňoval, jako by se nemusel rozhodovat, jako bych za ty následky stála.

Teplo, co mě pohltilo, je uklidňující, a věci, které jsem se nikdy neodvážila cítit, zapalují tu vyprahlou pohřební hranici k mému srdci. Nejdříve jiskřičky, potom se rozhoří malý plamínek a za okamžik se rozhoří do ohně, který je hodný Bohů.

            Jsem zamilovaná.

            Přiznávám.

            Ta skutečnost je poněkud překvapující. Po Dinovi jsem si nemyslela, že budu někdy tak hloupá a zamiluji se. A to ještě k člověku jako je Julius.

            A přesto, tady jsme.

            Rozhodně ale nejsem tak hloupá, abych věřila, že mě Julius bude někdy opravdu milovat. Ale byla bych slepá, kdybych si nevšimla, jak se na mě dívá. Možná mě nikdy nebude úplně milovat, ale má mě rád, hodně, a to beru. Láska nutí lidi dělat nepředvídatelné, idiotské věci.  Naše manželství mě uspokojí. Ano. Cítím se pohodlně ve vztahu, kde se s partnerem navzájem přitahujeme, toužíme po společnosti toho druhého a dokážeme se rozesmát. A považuji za bonus, že neskončím každý druhý den zmlácená.

            Julius vystoupí z auta a přejde k mým dveřím, aby je otevřel a pomohl mi ven. Otestuji svou patu, když na ni vyvíjím veškerý tlak, a jsem mile překvapena, že cítím jen lehké štípání, které je naprosto únosné. Natáhnu se, abych ho vzala za ruku, ale on se odtáhne. Au, to bolí.

            „Ježiši.“ Hlasitě si povzdechne nad moc zřejmou reakcí a schová si ruce do předních kapes u kalhot. „Nedívej se na mě takhle, Ano. Je v našem nejlepším zájmu, aby si Kelly myslel, že spolu jenom pracujeme.“

            Má pravdu, samozřejmě, takže když trhne hlavou směrem k budově a rozejde se, jen ho následuji v tichém protestu.

            Recepce je prázdná a z bílých zářivek odrážejících se na bílých stěnách mě rozbolí oči. Za recepcí jsou dřevěné dveře, které mě přímo vábí, takže předpokládám, že do jich chceme vstoupit, ale Julius se přesune k nenápadným bílým dveřím nalevo, prstem stiskne tlačítko z boku a čeká.

            Reproduktor, který nevidím, zapíská, pak zachrastí, což způsobí, že se nad tím uši trhajícím zvukem zašklebím. Nevrlý muž se zeptá, „No, co chcete?“ Juliusův ret se nakloní na stranu, a pak se hlasitě do toho neviditelného mikrofonu zeptá, „To je Braden Kelly?“

            Praskání a bzučení. „Kdo to chce vědět?“

            „Julius Carter.“

            Zavrčení, a pak se ozve napůl zkomoleně, „No, to mě poser.“

            Dveře zapraskají, a pak za nimi zazní hlasitý bzučák. Ozve se slyšitelné cvaknutí, dveře se nenápadně otevřou a odhalí tak muže kolem třiceti se zrzavými vlasy i zrzavými vousy. Oči má rozjasněné a obklopené vráskami od smíchu. Ušklíbne se na Juliuse a odhalí oslepující bílý úsměv. „To mě poser, opravdu.“ Napřáhne svou ruku a vezme s ní za ruku Juliuse, který ji ještě ani nestačil nabídnout, a drsně si potřesou. Má lehký přízvuk, který mě zaujme. „Cartere, můžeš jít dovnitř? Musím se vrátit zpátky, než mě vyhodí.“

            S Juliusem ho následujeme dovnitř a rychle procházíme dlouhou chodbou. Spěcháme, abychom udrželi krok s mužem, o kterém se domnívám, že je Braden Kelly.

            Julius zní pobaveně. „Nevlastní tohle místo tvoje rodina?“

            Kelly se na něj zakření. „Ach, no jo. A věřte mi, že použijou jakoukoliv výmluvu, aby se mě zbavili. Řekněme, že jsem zpropadenej šílenec.“ Podívá se kolem Juliuse na mě a bez problému udržuje tempo. „Jen jednou vykucháš oko otvírákem na dopisy...“ Zavrtí hlavou a slyšitelně mlaskne. „Jen kurva jednou.“

            Nemůžu si pomoct, ale rty se mi stočí do úsměvu. Je docela zábavný.

            Jen proto, že tihle muži jsou nelítostní zabijáci, to neznamená, že nemají jisté kouzlo, a Bradem Kelly jím překypuje.

           Přistoupíme ke dveřím na konci chodby a Braden je rozrazí. Odhalí tak další dva muže, kteří sedí kolem stolu. Otočí se a podívají se na nás. Jeden z nich se postaví, je to vysoký muž s kaštanovými vlasy dost dlouhými na to, aby se mu za ušima kudrnatěli. Když uvidí Juliuse, jeho čelist se zatne. A ačkoli není zjevně nadšený z toho, že jsme tady, projeví nám úctu jediným kývnutím. „Cartere. Jak to jde?“

            Julius nakloní hlavu, aby prokázal úctu. „Connore.“

            Zdá se, že muži, který zůstal sedět, je naše přítomnost naprosto ukradená. Je menší než Braden, ale zavalitější než Connor, a dlouhé vlasy má svázané do copu na zadní části krku. Opírá se o židli a žvýká pero, ale jeho oči se usmívají. „Juliusi.  Proč takový slušný muž jako ty navštěvuje Kellyovi takhle časně z rána? Nechceš si přeci ušpinit ty svoje pěkné vlasy, ne?

            Braden se srdečně zasměje. „Ach jo, Shane, ani ty drahé boty.“

            Střeva se mi stáhnout nad těma urážkama, které po něm házejí. Myslím tím, jsou pošahaný?

            Přejí si zemřít?

            Connor se zašklebí nad bratrovým popichováním. „Nee, kluci.“ Trhne ke mně bradou. „Vidíte to, že jo? Přinesl nám dárky.“ Mrkne na mě, a niž bych o tom moc přemýšlela, dojdu k němu, nezastavím se dokud nemám prst na jeho hrudi a přepnu na svou vnitřní Ling. Musím to udělat, protože jsem přesvědčená, že muži, jako jsou tito, považují přítomnost pokorné ženy, která pracuje s Juliusem, za podezřelou.

            Vzhlédnu na něj, usměji se a zakmitám řasami v jasném svádění. Je příliš uchvácený, než aby si všiml mé pohybující ruky. Vydá se sebe překvapený výkřik, když prsty popadnu jeho ptáka. Můj úsměv přetrvává, jak ho drsně stisknu, než ho pustím. Aniž bych přerušila oční kontakt, přesunu se zpátky k Juliusovi a slyším, jak se Braden a Shane smějí, zatímco Connor zasyčí a svoje péro přes kalhoty.

            Braden strčí ramenem do Connora. „Doufám, že se ti líbí tvůj zubatej dárek.“

            Shane s chechotem dodává, „Ode mě nebude žádný soucit. Víš to nejlíp, Cone.“

            Connorův obličej zčervená, ale na rtech mu zaškube úsměv. Dívá se na mě, když promluví hlasem mnohem přívětivějším, než před chvíli. „A ty seš kdo?“

            Držím ústa zavřená.

            Julius odpovídá mým jménem, „Toto je Maria Gambirella z New Yorku. Už chvíli se mnou pracuje.“

            „Italka.“ Connor zamlaská značně znechuceně. Zavrtí hlavou v posměšném smutku a povzdechne si, „Mohlo to být mezi námi tak dobré, lásko.“

            Na to Shane ožije a podívá se fascinovaně. „Aha? A co se tedy stalo se slečnou Ling?“

            Julius diplomaticky oznámí, „Dokonce i Ling potřebuje čas od času pauzu.“

            Ale Connor se zamračí mým směrem. „Připadáš mi povědomá.“

            Žaludek se mi divoce sevře.

            To je v pořádku. Nezná tě. Uklidni se.

            Donutím se svou úzkost přeměnit na klid, když vyrovnaně odpovím, „Ještě jsme se nesetkali.“ Podívám se dolů na jeho rozkrok a přinutím se lstivě usmát. „To bych si pamatovala.“

            Juliusova ruka se mě varovně dotkne ve spodní části zad. A tváře mi zčervenají potlačovanou frustrací.

            Jestli mu moje předstírané flirtování vadí, neměl mi říkat, že by bylo lepší, kdyby tihle muži nevěděli, že je můj manžel. Jen hraji svou roli.

            „Takže,“ začne Braden, „proč jsi sem přišel? Neviděli jsme tě od pohřbu našeho bratra.“

            Ústa se mi bez přemýšlení nebo dovolení otevřou. „Je mi líto vaší ztráty.“

            Všechny oči se upírají na mě.

            Po chvíli Shane srdečně odpoví, „Děkuji, drahá.“ Pak zvedne ruce do vzduchu a protáhne se. „Ale chlapec si za to mohl sám, strkal nos tam, s čím neměl nic společného, a to ho zabilo.“

            Julius odpoví potichu, ale rozhodně, „Zabít ho nebylo něco, co jsem chtěl udělat.“

            A to mě zasáhne jako mokrý ručník do obličeje spojený s tvrdou fackou.

            Julius.

            Samozřejmě.

            Soudce. Porota. Kat.

            Shane tvrdě sleduje zabijáka svého bratra. „My víme. Všichni v tomhle světě máme svá místa. Danny nesledoval silnici a vjel do protijedoucího pruhu,“

            Connor se ke mně nakloní blíž a zamyšleně zamrká. „Přísahám, že jsem tě už někde viděl, drahoušku. Jenom si nemůžu vzpomenout kde.“

            „Ne, neviděl,“ řeknu takovým tónem, který nepřipouští prostor pro rozjímání.

            Braden pečlivě sleduje Juliuse. „Dost vykecávání. Proč jste tady?“

            Julius předstoupí, posadí se na prázdnou židli u stolu a já se pohnu tak, abych stála hned za ním. „Umíš rozluštit soubor?“

            Braden zamrká, očividně tuhle otázku nečekal. „To v první řadě záleží na tom, co bylo použito k tomu, aby to někdo zakódovalo.“

            „Jak dlouho to může trvat?“ Zeptá se Julius, vypadá u toho znuděně a klepe prsty na područku židle.

            Braden pokrčí rameny. „Kdybych měl ten soubor.“

            Julius sáhne do kapsy, vytáhne kovové USB a hodí ho Bradenovi. „Kolik?“

            Braden Kelly sevře USB a ušklíbne se. „Myslíš si, že jsem hloupý, Cartere? Peníze pro mě nic neznamenaj. Však víš, život cikánů. Mám na mysli něco užitečnějšího.“ Stále se ušklíbal, když ukázal na Juliuse. „Chci něco solidního.“

            Zdá se, že to, že vám dluží Julius Carter, stojí víc, než všechny peníze na světě.

            Julius předstírá, že o tom chvíli přemýšlí, než přikývne na souhlas. „Dlužím ti laskavost. Nyní...“

            Braden přejde kolem stolu a posadí se před zapnutý notebook. Vloží do něj USB a bez jediného slova jeho prsty začnou kmitat po klávesnici ve zběsilém tempu. Uběhne minuta a pobaveně si odfrkne. „Kdokoliv tohle zakódoval, zasloužil by si pořádný kopanec do holeně. I pětiletý by odvedl lepší práci.“ Vzhlédne na Juliuse. „Jsou to video soubory. Tohle nezabere moc času. Klidně se posaďte.“

            Do prdele.

            Video soubory.

            Ach, do prdele.

            Sevře se mi žaludek.

            Mohla to být pravda? Dino by nikdy nebyl tak hloupý. Nebyl… Nemohl…

            Nebo mohl?

            Zdá se, že Julius přemýšlí nad tím samým jako já, protože obličej se mu prudce otočí a rychle vstane, zatímco se dívá na Bradenovy bratry. „Omluvte nás, chlapci. Potřebujeme chvilku o samotě.“

            Shane zvedne ruku v porozumění. „Pojď, Connore. Máme práci.“

            Když se Connor postaví, prohlídne si mě odshora dolů. „Jo, už jdu.“ Opustí místnost a zavře za sebou dveře.

            Braden neúnavně pracuje, až se nakonec ušklíbne a zvedne ruce ve svatém gestu po stranách notebooku. „Jsem zasraný génius.“

            „Dokázal jsi to,“ přemítá Julius nahlas. Zní ohromeně.

            „Myslím, že jo, příteli. Dej mi minutku.“ Braden ještě chvíli něco píše, než se soubor otevře, a i když nevidím obrazovku, slyším ten rozruch.

            I kdyby Bradenův obličej tolik nezbledl, jak šokovaně sledoval video, zvuk mých slyšitelných vzlyků a bolestných výkřiků ve videu mi napověděl, co právě sleduje.

            Měla jsem vědět, že Dino zaznamenává, co mi on a Gio dělali. Konec konců byl to voyeur.

            Braden se na mě podívá, po celé tváři má vepsaný smutek a jeho tichý hlas zní soucitně. „Děvče.“

            Bez varování se dveře otevřou a my všichni se otočíme. Stojí tam Connor s pyšným úsměvem na své hezké tváři. Prokřupne si prsty a oznámí, „Vím, kdo seš.“

            Těžce polknu a podél těla složím dlaně do pěstí. Předstírám aroganci. „Ach, vážně?“ Vysmívám se. „Kdo jsem?“

            Ve druhém pokoji se Connorův úsměv změní v zlostný pohled. Sáhne dozadu, vytáhne zbraň a namíří mi s ní na hlavu. „Mrtvá ženská.“

            Oči se mi zavřou a tělo se mi otřese s každým výstřelem.

            Uplyne okamžik a já necítím žádnou bolest. Když uslyším bolestivé zasténání, oči se mi rozšíří v ohromené nevíře.

            Julius stojí nad Connorem, který si svírá krvácející ránu na rameni. Zvedne ruku s dírou uprostřed do vzduchu, zatímco z ní odkapávají rudé kapky na bílou kachlovou podlahu. Zuby mi skřípají bolestí, když zasyčí, „ Ty zasranej mezku. Máš vůbec představu, kdo je ta ženská?“

            „To mám,“ odpoví dokonale klidně Julius. „Je to moje manželka.“

            Braden se pomalu postaví ze židle se zdviženýma rukama a očima upřenýma na zbraň, kterou Julius míří na hlavu jeho bratra.

            Když Shane vběhne do otevřených dveří, podívá se na tu krvavou hromadu, kterou byl Connor, pak vzhlédne na Juliuse, ohromeně utrousí, „To mě poser.“

            Braden unaveně vzdychne, „Vskutku, to mě poser.“ Podívá se na Shanea a prohlásí, „Máma bude naštvaná.“