CH - 31. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 31

„Co to děláte?“ Matthew vylezl na stoličku vedle ostrůvku a prohlížel věci, rozprostřené na lince, a svraštil při tom svou malou tvářičku. „Eh! Nechutně to smrdí!“

„Bude ti to chutnat, slibuju,“ řekla Michelle, když ho zvedla ze stoličky a poplácala po zadečku, když utíkal pryč. Otočila se ke mně. „Bude mu to chutnat, že jo?“

„Hej,“ řekl jsem a zvednul ruce, „ty jsi to slíbila, ne já.“

„Šance jsou ale v náš prospěch, ne? Zatím jsme dělali lasagne, tilapii a rozmarýnové kuře. Miloval všechno. Och! A hamburgery, které byly tak dobré, že jsi mě zničil pro všechny ostatní hamburgery, na věčné časy.“

„Na věčné časy? To je dost dlouho.“

„Jop.“ Přikývla. „Budeš mě muset zásobovat hamburgery alespoň jednou měsíčně, po zbytek mého života, ok?“

S tím jsem naprosto v pohodě.

Když jsem neodpověděl, usmála se a šťouchla mě svým ostrým, malým loktem, přímo do žeber. „Dobře, co dál?“

„Teď vezmeš misku s tím vším kořením a namasíruješ svoje maso.“ Snažil jsem se ze všech sil nesmát.

Michelle naklonila hlavu na stranu a sevřela rty.

„Co?“ bránil jsem se. „Přísahám, že nejsem sprostý. To je přesně to, co máš udělat.“

„Fajn.“ Vedla hrst koření a posypala tím vepřovou panenku, a masírovala ji rukama.

Přešel jsem za ní a naklonil se blíž, nad její rameno. „Och, jo, to je ono. Masíruj to opravdu dobře. Dostaň to úplně všude,“ zavrčel jsem, co nejoplzleji jsem mohl.

Zasmála se a znovu mě dloubla loktem. „Přestaň.“

„Nemůžu si pomoct. Když to maso takhle masíruješ, opravdu to rozproudí i moje koření.“ Tančil jsem v kruzích kolem ostrůvku.

Předstírala, že mě ignoruje, když si kousala ret a soustředila se na to, co dělala, ale mohl jsem říct, že podle těch růžových tváří, jsem se jí dostal pod kůži.

„Ok. Teď to obrať a znovu to namasíruj. Ujisti se, že se dostaneš všude a namasíruješ to maso. Řekni, že se ti to líbí. Ukaž to.“

Její modré oči přistály na mě, než je protočila ke stropu. „Něco je s tebou vážně špatně, víš to?“

Naklonil jsem hlavu doleva a doprava. „To už mi bylo řečeno.“

Dokončila kořeněnou masáž a zvedla špinavé ruce do vzduchu. „Co teď?“

„Teď to plácni.“

Stáhla obočí a zamračila se na mě. „Cože?“

„Plácni to maso,“ zopakoval jsem.

Poklesla jí rameny a zlostně na mě koukala, s podezřívavě přimhouřenýma očima. „Nebudu ten kus masa plácat.“

„Musíš. Pomáhá to při procesu vaření,“ řekl jsem tak vážně, jak to šlo. „Uvolňuje to šťávu.“

„Och.“ Narovnala se a odmlčela se, přemýšlejíc o tom. „Ok.“

Otočila se zpátky ke sporáku a zhluboka se nadechla, než plácla vepřové pravou rukou. „Takhle?“ Ohlédla se pro mé posouzení.

Zadržovat smích v tu chvíli, bylo fyzicky bolestivé, ale byl jsem odhodlaný. „Jop, přesně takhle. Plácni to znovu. Tvrději.“

Váhavě zvedla pravdou ruku a tvrdě panenku plácla, ještě dvakrát. Během druhého plácnutí, byly moje vnitřnosti připravené explodovat. Zasmál jsem se tak nahlas, že jsem ji vyděsil.

„Ty jsi takový blbec!“ zaječela hravě a hnala se ke mně se svýma vlhkýma, kořením upatlanýma rukama. Chytil jsem její zápěstí a držel je od svého obličeje.

„Promiň, ale byla jsi tak roztomile naivní v celé té věci. Nemohl jsem si pomoct.“

Kroutila prsty, ve snaze se dostat blíž, aby mohla rozmazat všechno po mém obličeji, ale nenechal jsem ji. Tlačil jsem ji dozadu, přišpendlil ji mezi sebe a linku a jemně přesunul její ruce tak, aby byly bezpečně za jejími zády.

„V tu chvíli, kdy mě pustíš, jsi mrtvý.“ Oči měla divoké a zlomyslné.

„Co tě vede k tomu, si myslet, že tě někdy brzo pustím?“

Tlačila a kroutila se, v zoufalé snaze osvobodit, než to konečně vzdala a povzdechla si, takže si odfoukla pramen vlasů z čela. „Jak dlouho si myslíš, že můžeš takhle vydržet?“

Naklonil jsem se blíž a dýchal jí na tvář. „Och, já můžu vydržet celou noc, bejby.“

Červenání začalo dole na krku a rychle dorazilo k jejímu obličeji, když ztěžka polkla.

„Vzdáváš to už?“ zeptal jsem se.

„Fajn,“ odsekla. „Vzdávám se.“

„Takže, když tě pustím, slibuješ, že půjdeš ke dřezu a umyješ se?“

Dívala se mi přímo do očí a přikývla.

„Dobrá tedy.“ Pomalu jsem pustil její ruce a ustoupil dozadu.

Vytáhla ruce před sebe a prohlížela je. Bleskově otřela ruku o mou tvář a zdrhala z kuchyně.

Zakryl jsem si oči rukama. „Au! Au! Koření se mi dostalo do očí!“ zvolal jsem a nakukoval skrz ruce, jestli se vrátí.

Po dalších několika mých zakňouráních, vykoukla její hlava ostražitě za rohem. „Myslíš to vážně? Och, do prdele.“ Pospíchala, aby vytáhla utěrku ze zásuvky a pustila na ni studenou vodu na pár vteřin.

Pokračoval jsem v bolestivém skučení, a čekal, až se dostane blíž.

Postavila se přede mnou na špičky a opatrně zvedla tu zatraceně studenou látku k mé tváři, když jsem se natáhl a chytil ji kolem pasu. „Mám tě!“

„Mizero!“ vykřikla, kopala a vrtěla se, aby se dostala z mého sevření. Jak jsem stál s ní v těsném sevření a samolibě se smál, její pata se potkala s mými koulemi. Ne plný kop, ale otřela se, a každý chlap vám řekne, že otření je stokrát horší, než přímý kop do nádobíčka.

Cuknutí její paty, mě donutilo uvolnit držení jejího pasu. Jakmile se vykroutila a chystala se utéct, natáhl jsem se, otočil ji a chytil obě její zápěstí, a přišpendlil jí je ke zdi nad její hlavou.

„Už jsi skončila?“ oddechoval jsem těžce, pár centimetrů od její tváře.

Rty se jí lehce oddělily, hruď se jí zvedala a klesala, když se mi dívala přímo do očí. Mohl jsem cítit její horký dech na své kůži, když jsem vyhledal její tvář a všimnul si malé jizvičky nad rtem. Chtěl jsem ji tam políbit. „Ani zdaleka,“ řekla, sotva šeptem, a vyzývavě na mě zvedla obočí. „Někdo mi jednou řekl, že nemám začínat nic, co nemůžu dokončit, takže…“

Zvonek u dveří zazvonil a oba nás vyděsil. Naráz, jsme otočili hlavy k přední části domu. Michellina sousedka Jodi, stála na verandě a zuřivě na nás mávala.

„Sakra,“ zamumlala Michelle pod vousy, když vytáhla ruce z mého sevření. „Můžeš ji pustit dovnitř, než se umyju?“

„Chápu.“ Povzdechl jsem si, otrávený, že jsem ji musel nechat jít.

Otevřel jsem dveře a mávnul, aby šla dál. „Pojď dál. Jodi, že?“

„Díky.“ Popotáhla, když prošla dveřmi. Oči měla červené a oteklé, a v ruce svírala kapesník. Pohltila mě úzkost. Vyhýbal jsem se plačícím ženám jako zkurvenému moru. Kromě jedné. Když ta, plakala, běžel jsem k ní, ne pryč. „Uh… Michelle je uvnitř. Pojď za mnou.“ Otočil jsem se a rozešel se, a doufal, že prostě půjde za mnou, takže jí nebudu muset znovu čelit.

Když jsme došli do kuchyně, Michelle si utírala ruce do utěrky. Podívala se na Jodi a pospíchala k ní. „Co se děje?“

Jodi se roztřásly rty a schoulila se do Michelliny otevřené náruče. „Nebudu se vdávat,“ naříkala.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Michelle. „Pojď sem, sedni si. Řekni mi, co se stalo.“

 Zkusil jsem uhnout z cesty, ale nějak jsem skončil u kuchyňského stolu, s nimi dvěma. V panice, jako lapené zvíře, se mi hlavou honily různé únikové cesty. Kdybych šel do obýváku sledovat televizi, vypadal bych jako čůrák, ale opravdu jsem nechtěl sedět tam a být svědkem čehokoliv, co se chystalo.

Mám to!

Postavil jsem se a naklonil se trošku k nim. „Nechci rušit, Michelle, ale půjdu dělat na té večeři, zatímco si popovídáte.“

Podívala se na mě, provinilým pohledem. „Jsi si jistý? Omlouvám se.“

„Ne, prosím. Nedělej si s tím starosti. Chápu to.“ Protáhl jsem se za stolem a rychle se přesunul k lince. Stále jsem mohl slyšet, jak mluví, ale aspoň se už ode mě nečekalo, že budu ochotným účastníkem.

„Tak co se stalo? Tvoje svatba je příští týden,“ řekla Michelle.

Jodi popotáhla a vysmrkala se nahlas, jako megafonem, do kapesníku. „Já ani nevím. Sedíme takhle s kafem před prací a z ničeho nic, jsem uprostřed zhroucení, vyděšená, jestli tohle manželství bude fungovat, nebo ne, když ta ostatní nefungovala. Nemůžu se rozvést potřetí, Michelle. Prostě nemůžu.“

Viděl jsem v odrazu mikrovlnky, jak Michelle dala ruce Jodi na ramena. „Ok, ok. Zpomal. Jedno po druhém. Co to vůbec způsobilo?“

„Nemám ponětí. Řekl něco o tom, že chce na dvorek zasadit lilie, příští léto. Já nesnáším lilie.“

„Zlato, pak všechno, co musíš udělat, je říct mu, že nesnášíš lilie.“

„Ale o tom to není. Neměl by vědět, že nesnáším lilie? Proč bych mu to měla říkat? A teď to jsou jen lilie, ale co když příště to bude druh auta, které mi bude chtít koupit?“ Jodiin hlas se zvedal v panice a já si nemohl pomoct, ale protočil jsem oči, když jsem strčil vepřové do trouby.

„Ok, na něco se zeptám. Miluješ ho?“

„Ano,“ odpověděla Jodi rychle.

„Ne,“ pokračovala Michelle. „Jako opravdu, skutečně, z celého srdce, ho miluješ? Nedovedeš si představit, že bys strávila další den, bez trochy jeho lásky?“

Jodi udělala tentokrát malou pauzu. „Ano,“ řekla tiše.

„Pak si nemáš s čím dělat starosti. Já byla vdaná jednou, ale naučilo mě to tohle. Vyrosteme, staneme se dospělými a vdáme se. Od té chvíle, kdy je prsten na našem prstu, máme ty velkolepé představy o tom, jak náš život má pokračovat navěky – jak by věci měly skončit – ale není to ve skutečnosti na nás, že? Nevím na kom to je, ale musíme jít prostě s tím. Musíme dál jet na vlnách života a snažit se nenechat se odtáhnout moc daleko a ztratit se na moři, víš?“

V tuhle chvíli, jsem přestal krájet brambory a pečlivě poslouchal.

Michelle měla vlny.

Já měl dveře.

Možná bychom mohli sedět na mých dveřích a plout na těchto vlnách, společně.

„Máš takovou pravdu.“ Jodi popotáhla.

Michelle pokračovala, „Pokud ho miluješ, bojuj za něj, bojuj za vás oba. A vysaď nějaké zatracené lilie.“