CC - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Trelon natáhl ruku, aby si přitáhl Caru k sobě. Po další rundě oba usnuli. Když jeho ruka nahmatala pouze chladný polštář, okamžitě se probudil a s bušícím srdcem se posadil. V tichu ložnice se rozléhal zvuk alarmu. Trelon zasténal a padl zpátky do přikrývek.

„Počítači, kolik je hodin?“, zeptal se Trelon. Když zjistil, že nebyl ve svých pokojích ani šest hodin, zasténal znovu. Tři z nich strávil tím, že prozkoumával každičký centimetr Cařina těla, zbytek prospal.

Ale jak to vypadalo, aspoň už fungoval komunikační systém. „Počítači, ukaž mi polohu lidské ženy jménem Cara,“, zavrčel Trelon, když odhodil přikrývku.

Když se dozvěděl, že je jeho družka v jedné z vězeňských cel, zavřel oči. Zřejmě ji tam zavřel Jarak. Ptal se sám sebe, co spustilo alarm tentokrát. Rychle se oblékl a zalétl toužebným pohledem směrem ke sprše, ale nejdřív musel zjistit, co se stalo a proč byla jeho družka ve vězení.

***

Cara zuřila! Zatraceně, vždyť se ničeho nedotkla – no, kromě toho pultu. Jednoduše byla zvědavá na jeho obvody. Odkud měla vědět, že byl propojen s jedním z jejich obranných systémů? Snažila se mužů, co tam pracovali, vyptávat, ale hleděli na ni, jakoby byla šílená.

Když objevila malou vedlejší místnost, pomyslela si, že by tam mohla jednoduše vklouznout a porozhlédnout se. Ale jakmile odmontovala první desku, tak se spustily všechny možné alarmy; poté se objevil Jarak a mračil se jako čert. Jak ji uviděl, tak další, na co si vzpomínala, bylo, že ji dva velcí černě odění muži odvedli do části lodi, kde byly cely. Jarak ji ani nevyslechl.

Zvedla kryt malého, kovového panelu a otřela ho tričkem, aby se ujistila, že na něm nebyly žádné černé flíčky. Poté ho opatrně vsunula mezi laserové paprsky, které sloužily jako bariéra mezi mřížemi u vchodu.

Odražený paprsek namířila na zrcadlovou stěnu výslechové místnosti. Když uviděla, jak se na protilehlé stěně tvoří kouř, škubla sebou. Poté pootočila kryt trochu víc vlevo a nahoru, takže se odrazil od další zrcadlové plochy. Ještě kousíček a paprsek proletěl chodbou, až zasáhl ovládací panel vedle dveří její cely. Během pár sekund Cara uslyšela zasyčení, jak se ovládací panel propálil a poté kliknutí, když se deaktivoval zámek a dveře se otevřely.

„Hračka,“ zašklebila se Cara, odložila destičku a vstala.

Proklouzla dveřmi ven zrovna, když uslyšela blížící se hlasy. Panicky se začala rozhlížet. Jediné místo, kde by se mohla schovat, byla výslechová místnost. Nechtěla tu být, až Jarak zjistí, že utekla. Cara si přála, aby tu s ní byl Symba, ale symbionta neviděla od té doby, co opustila Trelona. Cara odsunula dveře do výslechové místnosti a vešla dovnitř. Přesně v té chvíli uslyšela, jak Jarak s někým mluví.

„Musel jsem ji uvěznit!“, bránil se Jarak. „Už způsobila dost potíží. Je to žena a neví, kde je její místo!“

Trelon se snažil neztratit trpělivost, když odpovídal naštvanému Jarakovi. „Je jiná než naše ženy a ještě se toho musí hodně naučit. Vysvětlím jí, jak se mají ženy chovat. Pokud to bude možné, tak ji budu držet u sebe v apartmánu, dokud zítra nepřistaneme.“

„To nám určitě pomůže!“, vyjel na něj Jarak. „Viděl jsem, co provedla s vaším obývacím pokojem. Za takovou zkázu by měla být potrestána.“

„Postarám se o to,“ odpověděl Trelon se zaťatými zuby.

Snažil se udržet vztek na Jaraka pod kontrolou, který v něm vzplál, když mluvil o tom, že by měl Caru potrestat. Jarak neměl tušení, jak výjimečná je jeho malá družka! Ano, byla jiná než jejich ženy a ještě se toho musela hodně učit, ale také byla něco zvláštního a měli by si jí kvůli tomu vážit. Trelon věděl, že to Jarakovi nemůže říct, tak mu prostě přizvukoval v naději, že bude moci Caru vyzvednout a odvést do jejich pokojů, aby ji opět mohl držet v náruči.

Cara si kousla rty, zatímco poslouchala rozhovor mezi Jarakem a Trelonem, a to, co vyslechla, ji hluboce zranilo. Do očí jí vyhrkly slzy, protože opět měla ten starý známý pocit outsidera. Cara věděla přesně, kdy muži zabočili za roh a uviděli prázdnou celu, protože Jarak zařval jako zraněný býk a začal hlasitě nadávat.

„Je nemožná!“, vykřikl Jarak a hleděl nevěřícně na vypálený ovládací panel na stěně a na otevřené dveře. „Jak se mohla, k čertu, osvobodit?“

Trelon se snažil nesmát nahlas, zatímco si prohlížel spálený ovladač dveří. Pokud se té malé ženě podařilo utéct, pak rozhodně potřebovali pro jejich cely lepší bezpečnostní systém. Nemohl se dočkat, až se jí zeptá, jak to udělala. Cítil, jak se jeho drak nafukuje pýchou nad vynalézavostí jejich družky. Také se bavil. Ano, pomyslel si, moje malá družka se jen tak nevzdá. Teď ji jen potřeboval najít – už zase.

„Počítači, lokalizuj ženu jménem Cara,“ vydal příkaz Trelon poté, co se Jarak konečně uklidnil a mohl ho opustit.

„Žena jménem Cara se nachází na čtvrtém poschodí, úsek třicet dva,“ odpověděl počítač.

Cara seděla se Symbou v jídelně a upíjela horkou čokoládu, kterou naprogramovala do replikátoru. Posadila se do nejzazšího rohu, co nejdál od těch pár mužů, kteří tu právě jedli.

Výjimečně neměla žádnou energii. Otřela si oči a smutně se usmála na Symbu, který ji šťouchal do nohy a žadonil o pozornost. Sklonila se a pohladila jeho velkou hlavu. Několik malých zlatých částeček se odlouplo od Symby a proměnilo se v malá stvoření, podobající se mrňavým dráčkům. Poletovali okolo, honili se navzájem a přistáli Caře na kolenou, která si objímala.

„Co mám teď dělat?“, zašeptala Cara malým zlatým dráčkům, kteří se jí teď snažili otírat o prst, který jim nastavila. Jeden z nich přeskočil na ukazováček, tak ho zvedla a políbila ho na čumáček.

„Myslela jsem si, že je jiný. Myslela jsem si, že mě opravdu chápe, ale je stejný jako všichni ostatní.“ Vzlykla a utřela si slzu, která jí sklouzla na tvář. Malí dráčci zavrčeli a chňapali, jakoby chtěli něco roztrhat. „Ano, vím přesně, co máte na mysli.“

Cara znovu vzlykla a narovnala se. „Máte pravdu! Není to má vina, že je takový hlupák. Jsem, kdo jsem a jestli to není schopen akceptovat, tam má smůlu! Odteď jsme jen my dva. Nepotřebujeme muže, kteří by nám říkali, co smíme dělat a co ne, nebo nás chtějí zavřít nebo p-p-p... potrestat!“, škytla Cara. Symba vstal a otřepal se, takže jí kolem těla zavířily zlaté částečky.

Cara se sklonila a objala obrovské stvoření kolem krku. Poté jí tiše zašeptala: „Děkuji.“

Symba se najednou prudce otočil a proměnil se. Stal se větším, než kdy Cara viděla. Zlatem se míchaly různé barvy a začal se třást, jakoby chtěl odstrašit nějakého útočníka. Z tlap, které měly najednou velikost malých kmenů stromu, mu vyjely ostré drápy. Symbova hlava se protáhla a objevila se tlama plná velkých, ostrých zubů. Kolem krku se mu vytvořila hříva z děsivě vyhlížejících jehel a na konci proměny mu z těla vyrazil ocas s ostny.

Něco takového Cara ještě nikdy neviděla! Byl tak krásný a děsivý zároveň. Když se Cara pokusila ho obejít, okamžitě se před ní objevili malí dráčci a vrtěli drobnými hlavičkami. Cara cítila teplo vycházející se zlatých náramků na pažích a věděla, že se Symba proměnil jen proto, aby ji ochránil. Před čím, co nevěděla.

***

Když kolem Trelona proběhla skupina šesti mužů a spěšně opouštěli jídelnu, zarazil se. Někteří kleli a ohlíželi se přes rameno. Když nakoukl do jídelny, okamžitě věděl, proč měli tak naspěch – jeho symbiont nebyl dobře naladěn. Nestávalo se často, že by se tato jemná stvoření naštvala, ale když už, to mohlo mít dalekosáhlé následky pro všechno, co jim přišlo do cesty.

Trelon opatrně vstoupil do místnosti. Na sekundu zahlédl Caru, ale poté mu symbiont zakryl výhled. „Caro, miláčku, pomaličku pojď ke mně.“

Cara se naklonila na stranu a pohlédla Trelonovi do očí. „Ne,“ řekla a znovu se stáhla za symbionta, kde na ni neviděl.

Trelon se zamračil. „Ne? Co to má znamenat… ne?“

Cara znovu vykoukla zpoza Symby a odpověděla klidným hlasem: „To znamená N. E. Ne!“ Poté opět zmizela.

Trelonův vztek rostl. Jak se opovažovala říct mu ne! Byl jedním z vládců svého lidu! Byl členem královské rodiny! Byl její druh! Jak se mohla opovážit říct mu ne!

„Caro, pojď okamžitě sem ke mně!“, zavrčel Trelon. Cítil, že se jeho drak také zlobí. Chtěl ji mít u sebe a vůbec se mu nelíbilo, že ji nemohl vidět.

Cara vykoukla a položila si prst na rty, jakoby o tom musela přemýšlet. Když opět pohlédla na Trelona, věděl, že se muselo stát něco strašného. Vypadala asi tak stejně potěšeně jako jeho symbiont.

„Ne, to si nemyslím,“ řekla a zmizela.

A teď už toho mám dost, pomyslel si Trelon. Jestli nechce přijít ke mně, tak musím jít já za ní a až ji budu mít, tak jí naplácám na ten její vzdorovitý zadek, dokud jí nezrůžoví a potom ji budu šukat tak dlouho, až ji ani nenapadne říkat mi NE.

Trelon naštvaně zavrčel a vyrazil ke svému symbiontovi. Což se ukázalo jako velká chyba! Očividně byl naštvaný – na něj.