ATSOM - 9. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

HANSON JE NA HOVNO!

            Se zavřenýma očima vypínám vše okolo sebe kromě hudby, která hraje z reproduktoru mého telefonu na nočním stolku. Zapomenu na svoje problémy, zapomenu na svoje strachy a zapomenu, jak pošetilé tohle je. Nechám to vše jít a cítím pouze hudbu.

            A usmívám se pro sebe, vím, že se Ariel mýlila. Není nic špatného na Hansonovi a jejich hudba má perfektní rytmus na tanec.

            Mé boky se svůdně houpou a k tomu trochu pokrčím kolena, zatímco si běžím rukami dolů po těle a po bocích, přesně jako Tiffany dnes odpoledne. Představuji si všechny věci, co nás naučila a snažím se je napodobit, jak nejlépe umím, ani se nestarám, že pravděpodobně nevypadám ani trochu smyslně jako ona.

            Cítím se naživu. Cítím, že dokážu všechno. Mám všechnu moc na dlani a můžu udělat jakékoliv rozhodnutí ohledně mé budoucnosti, aniž by mi někdo říkal, co mám dělat.

            Nejsem pouze hospodyňka. Jsem inteligentní žena, která dokáže zaopatřit rodinu a udělá cokoliv, aby se ujistila, že jsme v pořádku a PJ může jít do… na jakékoliv hrozné místo.

            Mé ruce kloužou zpátky nahoru po těle, dokud je nemám nad hlavou, zatímco mě hudba unáší a diktuje, jak se mám hýbat, vím, že teď mě nic nedokáže zastavit.

            „Mami? Co to děláš?“

            Ten nejvíc nedámský výkřik pronikne skrz mé rty, zatímco spustím ruce a otočím se kolem, nacházím Anastázii stojící u vchodu do ložnice zírající na mě a vypadá, jakoby se měla každou chvíli pozvracet.

            Ten pocit je vzájemný.

            Rychle se ženu k posteli a chytnu telefon, zastavím hudbu, nervózně se zasměji, když hodím mobil dolů a uhladím si zbloudilé pramínky vlasů, které mi unikly z nízkého drdolu.

            „Oh, to nic nebylo. To bylo jen… na talentovou show, o které PTA přemýšlí, že uspořádá,“ vysvětlím s mávnutím rukou. „Nemáš se učit na test do věd? Měla by ses tím zaobírat. Chceš, abych ti udělala naučné kartičky? Dojdu pro nějaké zvýrazňovače a malé papírky. Co takhle svačinu? Můžu ti nakrájet nějaké ovoce.“

            Snažím se vtlačit cvrlikání do mého hlasu, ale nemá to cenu. Vše, co jsem jí právě řekla, prudce zvyšovalo na hlasitosti, dokud jsem byla jen jedno slovo od roztříštění skla v mém pokoji.

            „Už jsem se učila a už jsem měla svačinu. Opravdu uvažuješ o striptýzu na talentovou show PTA? Myslím tím, všichni pubertální kluci na mé škole by pro tebe určitě hlasovali, ale možná si radši vyber lepší muziku,“ informuje mě Anastázie.

            „Striptýz? O čem to mluvíš?“ zasměji se znovu nervózně, než na ni zúžím pohled. „Jak vůbec víš o striptýzu?“

            „Mami, je mi třináct. Vím o hodně věcech.“

Vejde do mého pokoje a sedne si na okraj postele a já si najednou vzpomenu na vše, co mi Ariel včera řekla. O tom, že i když se snažím uchránit svou dceru před vším, co se děje, pravděpodobně o tom ví. A já se cítím jako ta nejhorší matka na světě za to, že jsem s ní o tom nemluvila.

            S těžkým povzdechem si otřu zpocené dlaně o tričko a sednu si vedle ní. Pár minut se dívám na její profil, potichu děkuji Ariel, když vidím, že už nemá všechno to tmavé líčení okolo očí. Stále má na sobě černý svetr, černé úzké džíny a černé Conversky na nohách, ale je to začátek.

            „Když říkáš, že víš o hodně věcech…“

            Ztichnu, přemýšlím, jaký je nejlepší způsob začít takovou konverzaci. Dostanu se do toho pomalu, nebo to strhnu jako náplast?

            „Myslíš tím, jestli vím o tom, jak táta šukal moji starou chůvu, vzal všechny naše peníze a také ukradl peníze od babičky a dědy a s největší pravděpodobností uprchl ze země?“ zeptá se.

            Takže jako náplast.

            „Jsi si jistá, že nechceš svačinu?“ zeptám se, snažím se ulehčit situaci, i když vše, co chci udělat, je skulit se uprostřed postele a plakat.

            Anastázie zavrtí hlavou, dívá se dolů na ruce a začne si sloupávat lak na nehty.

            „Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekla.“

            Pokrčí rameny.

            „To je v pohodě. Chápu to. Jsem jen dítě. Nemohla bych tomu přece rozumět, že?“

            Zatřesu hlavou, natáhnu se a jemně ji chytnu za bradu a otočím ji tváří k sobě.

            „To není ten důvod. Přísahám. Toho dne, kdy ses narodila, a poprvé mi tě dali do rukou, přísahala jsem, že nikdy, nikdy nenechám, aby se ti něco stalo. Že udělám cokoliv, abys byla v bezpečí a ujistila se, že jsi šťastná. Že obětuji všechno, aby ses nikdy nemusela trápit. Jen jsem nechtěla, aby sis dělala starosti. Myslela jsem, že když si vše nechám pro sebe, tak naše problémy prostě zmizí a ty nebudeš ani vědět, že jsme nějaké problémy měly,“ vysvětlím.

            „Po prvním týdnu jsem věděla, že se nevrátí domů,“ zašeptá, její oči se plní slzami. „Nebyly jsme pro něj dostatečně dobré?“

            Rychle ji obalím rukama okolo ramen a přitáhnu si ji k sobě, dávám jí pusu na vršek hlavy.

            „Oh, zlato, ne. Tohle nemá nic společného s tím, že bychom nebyly dostatečně dobré a má to vše, co dělat s ním a jeho vlastními problémy,“ řeknu jí jemně, když nás začnu kolébat ze strany na stranu. „Není to naše chyba, že nebyl šťastný. Není to naše chyba, že odešel. Byla jsem dobrá manželka. Ne. Byla jsem skvělá manželka. Dala jsem mu dobrý život a krásnou, chytrou, úžasnou dceru a z nějakého důvodu to nebylo dost. To je jeho chyba, ne naše.“

            Každý objev jako tento, který poslední dobou nacházím, je jakoby mi zvedli závaží z ramen. Topila jsem se ve vině, přemýšlela, co jsem udělala špatně ode dne, kdy jsem prošla předními dveřmi a našla rozvodové papíry ležet na stole ve vstupní hale. Konečně to chápu. Nic jsem neudělala špatně. Udělala jsem vše správně. Možná jsem příliš upjatá, ale to je, co ode mě chtěl. Nepotřebovala jsem, aby bylo vše perfektní. Jen jsem chtěla být šťastná. Už je to opravdu dlouho, co jsem naposledy cítila cokoliv vzdáleně podobného štěstí. A teď si uvědomuji, že jsem vyměnila dvoupokojový přívěs za dům o čtyřech tisících metrech čtverečních a hromadu třpytivých věcí. Stále jsem byla smutná a stále jsem nenáviděla vše ve svém životě, až na svoji dceru.

            Až do dneška. Kdy jsem upustila od svých zásad a zatančila si u tyče.

            „Táta je ulhaný kus hovna,“ zamumlá Anastázie s posmrkáním, zvedne hlavu z mého ramene a utře si slzy.

            „Dobře, vím, že jsme právě otevřené a upřímné, ale stejně… jazyk,“ připomenu jí.

            „Mohla by ses cítit líp, kdybys to řekla,“ řekne mi, bouchne přitom ramenem do mého.

            „Zníš jako Ariel,“ vzdechnu.

            „Líbí se mi. Je to tvrdá mrch-“ věnuji jí pohled, než to stačí dokončit. „um, osoba. Ale je skvělá. Jsem ráda, že jste kamarádky. Potřebuješ víc takových kamarádek, místo těch upjatých snobek na naší ulici.“

            „Já jsem upjatá snobka na této ulici,“ připomenu jí, přestože se tvrdě snažím jí nebýt.

            Anastázie zavrtí hlavou a zvedne se z postele.

            „Ne, nejsi. Myslím tím, byla jsi. Tak trochu. Ale stále je tu pro tebe naděje, mami. Drž se mě a za chvíli budeš pojídat duše svých nepřátel.“

            Směje se, když se natáhnu za sebe, chytnu polštář a hodím ho po ní. Odplácne ho pryč, zatímco jde pozadu ke dveřím.

            „Jsme v pohodě?“ zeptám se jí, když se zastaví u vchodu.

            „Jo. Jsme v pohodě.“

            „Musím ti stále říkat Asia?“

            „Ne. To bylo minulý týden,“ odpoví s úsměvem.

            „Slibuji, že odteď ti nic nebudu zatajovat. A víš, že se mnou můžeš o čemkoliv mluvit, viď? Myslím to vážně. O čemkoliv. Věci teď budou trochu… jiné na chvíli, ale vše napravím. Mám plán a nechci, aby ses strachovala.“

            Přikývne, věnuje mi malý úsměv, než zmizí za rohem. Opírám se o ruce, začnu s nimi jet po posteli, dokud neležím, když se najednou objeví hlavou zpátky ve vchodu.

            „Oh, a jestli přemýšlíš, že se staneš striptérkou, určitě bys do toho měla jít. Máš zabijácké tělo pod všemi těmi pruderními kostýmky, co nosíš. Ti chlapi by tě zatopili penězi, kdybys byla na podiu!“

            „ANASTÁZIE!“ zakřičím se šokujícím smíchem, popadnu další polštář a házím ho ke vchodu.

            „Jen si vyber lepší hudbu. Hanson je na hovno!“ dodá s úsměvem rychle prchajíc zpátky na chodbu, zvuk jejího smíchu se odráží od zdí, když jde do svého pokoje.

            Uchechtnu se a zatřesu hlavou, když si lehnu na záda a zírám na strop. Chytnu mobil vedle sebe, stisknu hrát na písničku, kterou jsem zastavila, když Anastázie přišla do pokoje.

            „Budeme v pořádku,“ zašeptám si sama pro sebe, usmívám se a pohupuji hlavou, když slyším pozitivní, šťastné zvuky pár úžasných mladých muzikantů zpívajíc “MMMBop“. „Budu striptérka a moje třináctiletá dcera to schvaluje. Je to v pohodě. Všechno je v pohodě a tohle je úplně normální.“