CH - 30. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 30 – Viper

„Jdete pozdě.“ Doktorka Robertsová stála ve dveřích své ordinace a čekala, až projdu malou čekárnou.

„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Omlouvám se.“

„To je v pořádku. Pojďte dál. Posaďte se.“

Zavřela dveře, šla vzít lahve s vodou a pak se posadila.

„Tak, nebyl jste tu pár týdnů. Co je nového?“

Všechny zkurvené věci.

„Já nevím. Vlastně nic, hádám. Život byl prostě rušný.“

„Řekněte mi něco o tom. Rozveďte to.“ Přejela si jazykem mezi rty a zuby, když se opřela v křesle a dala si nohu přes nohu.

„No, začala sezóna, takže už jen to dělá můj život zajímavější.“

Přikývla. „To se vsadím. Více časových omezení a věcí, vyžadujících více vašeho času a pozornosti.“

„Jo.“ Zíral jsem dolů na konferenční stolek a rozhodoval se, jestli to mám nebo nemám risknout, přímo v její ordinaci.

Srát na to. Proč ne?

„Soustředění není něco, čeho bych v poslední době měl dostatek,“ pokračoval jsem.

Stáhla obočí a zamračila se na mě. „Jak to? To vás rozhodila ta abstinence?“

„Překvapivě ne. Vlastně mi tahle část nevadí.“

Obočí ji vyskočilo nahoru. „Vážně?“

„Je to divné. Má pocit, že mám jasnější myšlení, od té doby, co tahle věc začala, jestli to dává smysl.“ Vzal jsem lahev vody ze stolu a otevřel ji, přesvědčený, že jsem zněl jako naprostý debil.

„To rozhodně dává smysl. Tahle věc, ta věc se sexem, je jako váha, kterou nosíte sebou tak dlouho, něco, o čem máte pocit, že to musíte mít, ale ve chvíli, kdy se toho zbavíte, zjistíte, že ve skutečnosti nepotřebujete vůbec.“

Zasmál jsem se a vrtěl hlavou sem a tam. „Tak daleko bych nezacházel, ale rozhodně to mělo dopad.“

„Takže jste řekl, že se cítíte jasněji v myšlení, díky tomu, i když máte problém se soustředit? Jsem zmatená.“

„Ten problém se soustředěním, není kvůli tomu. Je to kvůli… někomu.“

Rty se jí rozdělily, když se zavrtěla v křesle. „Nečekala jsem, že tohle uslyším. Je to někdo nový, ve vašem životě?“

„Ani ne.“ Nepohodlně jsem se zavrtěl na gauči a dal si nohu kotníkem na koleno. Věděl jsem, že mě doktorka Robertsová nebude soudit, ale stále jsem se zdráhal jí říct, kdo kradl celý můj mozkový prostor. „Vím o ní už dlouho, ale v poslední době, jsem ji poznal mnohem lépe.“

„Ach.“ Přikývla. „Michelle.“

„Bingo.“

„Takže, o co tu jde? O touhu? City? Oboje?“

„Touha určitě, ale tam nesmím zajít. A rozhodně city, ale tam už opravdu nemůžu jít.“ Jen říct ta slova, mě frustrovalo. Poprvé v mém životě, jsem potkal ženu, se kterou jsem chtěl být stále, chtěl jsem vědět každičkou věc, kterou jsem mohl o ní zjistit, chtěl jsem ji strašně ochraňovat, jenže byla nedotknutelná.

„Proč tudy nemůžete jít?“

Podíval jsem se na doktorku Robertsovou, jako by byla magor. „Byla vdaná za mého nejlepšího přítele.“

„Ale už není.“

Krev se mi začínala vařit. „Jo, protože jsem ho zabil.“

„Vipere, nezabil jste ho. Byla to nehoda. Musíte si to uvědomit.“

Zavřel jsem oči a konečky prstů si přejel po spáncích, naprosto ji ignorujíc. I když jsem cítil určitou míru pozitivity, od té doby, co jsem doktorku Robertsovou navštěvoval, občas mě kurevsky frustrovala.

Povzdechl jsem si a otevřel oči, a ruce dal do klína.

„Vím, že si mě přejete mít pryč, ale stále jsem tady?“ řekla, zírajíc na mě. „A stále říkám tu samou věc, jak před pár minutami. Musíte se přestat obviňovat z té nehody. Zeptám se takhle – kdyby Mike nezemřel tak, jak se to stalo, ale řekněme, že by místo toho zahynul při nehodě v autě, stále byste cítil tuhle vinu, že jste se zamiloval do Michelle?“

„Wow, ze všeho nejdřív, nikdo neřekl slovo láska. Řekl jsem city. Je mnoho dalších citů, než láska. Za druhé, pravděpodobně. Stále by to byla žena mého nejlepšího přítele. Jakékoliv pocity, které k ní mám, nad rámec přátelství, ze mě dělají čůráka.“

„Sračky se stávají, Vipere. Lidé umírají. Život jde dál. Vy jste stále naživu a nemůže se stále bát, že ublížíte někomu, kdo už tu není.“ Její hlas byl jemný, ale přísný, když se naklonila dopředu a opřela si lokty o kolena. „City jsou podivné, malé mršky. Nemáme nad nimi absolutně žádnou kontrolu. Můžeme se snažit říkat našim citům, kterým směrem jít, ale jsou to vzpurní bastardi, kteří nikdy neposlouchají a mají tendenci jít tam, kam chtějí, bez ohledu na čas, nebo okolnosti.“

Zajímavý pohled na věc.

„Myslíte si, že to ona cítí stejně, ohledně vás?“

Sepnul jsem prsty na vršku hlavy a nechal ji frustrovaně spadnout dozadu na gauč, když jsem zíral na strop. „Kdo ví? Ženy jsou zatraceně matoucí.“

„Tohle neberu. Byl jste okolo a s tolika ženami, abyste věděl, jestli se jim líbíte, nebo ne. Buďte ke mně upřímný.“

„Fajn.“ Spustil jsem ruce a podíval se přímo na ni. „Pak ano, myslím, že možná ano.“

„Nesmíte úplně zabouchnout dveře, před tímhle, Vipere. Pokud potřebujete na chvíli zavřít a přemýšlet o tom trochu víc, tak je to v pohodě, ale nezabouchávejte je úplně. Někdy, když dveře zabouchnete, už je nemůžete znovu otevřít.“

Světlo u dveří se rozsvítilo a zachytilo moji pozornost.

„Wow.“ Podíval jsem se zpátky na ni. „To šlo rychle.“

Věnovala mi napjatý úsměv. „To se stává, když přijdete o půl hodiny déle na schůzku.“

„Moje chyba.“ Postavil jsem se, vzal lahev vody ze stolku a zamířil k východu.

„Hej, Vipere?“ zavolala za mnou. „Chcete pokračovat? Možná celý měsíc?“

Dostal jsem se ke dveřím a opřel si o ně hlavu, aniž bych se otočil. „Fajn,“ souhlasil jsem. „Jsem naprosto spokojený se svou levou rukou. Je to trochu jako mít novou přítelkyni.“

Jakmile jsem se dostal k autu, zkontroloval jsem zprávy. K mému překvapení, jsem měl jednu od Michelle. Nikdy mi nepsala první.

M: Ahoj, vím, že jsi říkal, že toho máš dneska ráno moc, ale chtěla jsem i tak poslat rychlou zprávu a poděkovat za minulou noc. Byl to super na hovno den, ale ty jsi ho opravdu změnil, když ses ukázal. Oceňuji to.

Zíral jsem na telefon a přemýšlel o tom, co mi doktorka Robertsová, právě řekla o dveřích. V tu chvíli, jsem je nechtěl jen otevřít, chtěl jsem je vytáhnout z těch zkurvených pantů a odhodit pryč, aby se už nemohly znovu zavřít.

Neděkuj mi. Bylo to bezmyšlenkovité.

M: Mimochodem, chtěla jsem se zeptat… dívala jsem se na váš plán zápasů. 12. prosince, jste ve městě a není tam celý den žádný zápas. Nechceš mě doprovodit na svatbu sousedky, abych tam nemusela sedět sama, jako ztroskotanec?

Jistě, ale Viper stále netančí.

M: Ani jsem se nechtěla ptát. ;-)

Spaní na tom gauči, neudělalo mým zádům moc velkou službu, takže jsem se rozhodl zamířit na stadion za trenérem. Po malém zahřátí a malém ledování, jsem usoudil, že bych si mohl trochu zatrénovat, když jsem tam byl, ačkoliv jsem měl volný den. Stejně jsem potřeboval něco, abych udržel mozek zaneprázdněný.

Byl jsem na běžeckém pásu, se sluchátky na uších, když Brody prošel kolem dveří. Nakouknul dovnitř, ale pokračoval dál a zacouval, když si uvědomil, že jsem to já.

Něco řekl, ale neslyšel jsem ho a odezírání ze rtů nebyla moje specialita. Zmáčknul jsem pauzu a stál na krajích trenažéru, když zpomaloval, až zastavil, pak jsem si vytáhl sluchátka z uší. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, ´Co tady sakra děláš?´“

„Měl jsem sezení s mojí čtečkou myšlenek, dnes ráno. Měl jsem napnutá záda, tak jsem přišel za Petem, aby s tím něco udělal.“ Opřel jsem se o zábradlí trenažéru a zkřížil paže.

Brody se rychle rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že ho nikdo nemůže slyšet. „Jak to vůbec jde? Ta věc s terapií?“

Pokrčil jsem rameny. „Dobře, hádám. Všechno vyjasnila se šéfy, takže teď už je to jen na mém rozhodnutí, pokračovat.“

„Pěkné!“ Natáhl se a bouchnul mě do bicepsu.

„Jo, hádám.“

„Co? Myslel jsem, že ji máš rád?“

„Mám, ale její… praktiky… jsou trochu nekonvenční.“

Zamračil se na mě. „Jako co?“

Bylo na mě, abych se rozhlédl okolo, po zvědavých uších. „Chvíli zpátky, mě vyzvala, abych abstinoval od sexu na týden, takže abych ji pobavil, jsem to udělal. Pak zvýšila výzvu na dva týdny. Znovu, jsem to udělal. Teď, mám pokračovat měsíc, a jsem si jistý, že potom mě bude nutit pokračovat dál.“

Koutky úst mu poklesly, když přikývl hlavou na stranu. „To je rozhodně zajímavé, zvlášť pro tebe. Už jsi to porušil?“

„Ne, kreténe,“ řekl jsem sarkasticky. „Nebylo to zase tak zlé, vlastně. Jiné, ano, ale ne zlé.“

„No, cokoliv ta doktorka dělá, vypadá to, že to funguje. Řekni jí, že jí vzkazuju, aby vytrvala.“ Mrknul na mě a hodil si mikinu přes rameno, kdy se otočil ke dveřím. „Mimochodem,“ – zastavil se najednou a otočil se zpátky ke mně – „i když riskuju, že na mě zase vystartuješ, co je mezi tebou a Michelle?“

„Nic. Proč?“

„Já nevím.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že s ní Kacie tuhle mluvila a ona říkala něco o tom, že jí dáváš lekce vaření?“

Přikývl jsem a dal si zpátky sluchátka. „To je přesně to, co dělám. Teď, vypadni.“