AA - 23. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Jejich cesta do hor bude trvat asi půl dne. Zoranův mateřský symbiont se proměnil v něco jako vznášedlo a čekal na ně před jejich balkonem. Zoran pomohl Abby do zlatého vozidla, hodil její zavazadlo dozadu na sedadlo a poté se usadil vedle ní.

Abby zajímalo, proč se nemohli prostě neproměnit do své dračí podoby a letět. Zoran zavrčel, že by je pronásledoval každý muž schopný proměny. Dál to nemusel rozvádět, protože zachmuřený výraz jeho tváře mluvil za vše. Nejdřív vyrazili směrem na jih, poté se obrátili na západ a nakonec na sever, a to stále rychleji. Zoran si chtěl být jistý, že je nikdo nesledoval.

„Kam to letíme?“, zeptala se Abby a fascinovaně sledovala krajinu pod nimi.

„Do našeho rodinného sídla v horách. Teď tam žije matka. Nikdo neví, kde to je, kromě členů naší nejužší rodiny,“ odpověděl Zoran. „Hele, můj symbiont ví, kam má letět, ruce mám volné a ty tak úžasně voníš. Pojď, Elilo, sedni si mi na klín.“

Abby zavrtěla hlavou. „V žádném případě. Tobě to možná nevadí, ale mě ano. V žádném případě se s tebou nebudu milovat uvnitř symbionta!“

„Proč ne?“, zeptal se Zoran nevěřícně.

„Zorane, on žije,“ zašeptala Abby.

Zoran se předklonil a škodolibě se ušklíbl. „Já vím,“ zašeptal v odpověď.

Když se jí najednou na zápěstích a na kotnících objevila zlatá pouta, Abby vyjekla. Sedadlo se pohnulo a proměnilo se v postel. Když se jí Zoran uvelebil mezi nohama, pouta se posunula tak, že jí roztáhla ruce a nohy, takže měl víc prostoru.

„Zorane!“, vyjekla Abby, když ucítila pod hedvábnými šaty Zoranovy ruce. Zatáhl za kalhotky, které jí švadlena ušila a se zavrčením je roztrhl.

Zoran kousky odhodil stranou a natáhl se k horní části šatů, které také roztrhl.

„Neměla bys nosit žádné šaty a už vůbec ne ty věci pod tím. Takhle to trvá příliš dlouho, než se k tobě dostanu.“

Abby se svíjela a kroutila, ale zlatá pouta na jejích zápěstích se jen posunula výš, takže jí nezbylo nic jiného, než se před Zoranem prezentovat jako na talíři. Zoran si přetáhl tričko přes hlavu a rozepnul si kalhoty. Rychle osvobodil svůj naběhlý penis a přejel s ním přes její vlhký klitoris. Se zasténáním pronikl do Abbyiny sladké mušličky a sledoval, jak v ní zmizel. Zoran se chvěl po celém těle, protože se snažil udržet pod kontrolou.

Chtěl si vzít Abby tvrdě a rychle, ale také chtěl, aby si to užívala. To pro něho bylo dokonce důležitější než jeho vlastní potěšení. Pohled upřel na její tvář a sledoval, jak zčervenala a tahá za pouta na svých kotnících, aby se mu otevřela ještě víc.

„Podívej se na mě, Abby,“ zašeptal Zoran. „Chci se ti dívat do očí, když si tě vezmu.“

Abby je otevřela a pohlédla do Zoranových zlatých očí. Pronikl do ní o další centimetr a sledoval, jak se Abby rozšiřují oči potěšením.

„Ne!“, zasyčel Zoran, když je chtěla opět zavřít. Skoro se z ní úplně vytáhl a nevěnoval jejímu kňourání pozornost. „Otevři oči!“

Abby se snažila udržet oči otevřené. Žilami se jí prohnala ohnivá vlna. Mohla cítit, jak se říje její dračice prolíná s její vlastní touhou. Zoran do ní znovu pronikl, tentokrát o něco hlouběji. Něco zasyčel na svého symbionta a Abby cítila, jak ji zlatá pouta na zápěstích a kotnících roztahují ještě víc.

„Ošukám tě, Abby. Příští dva týdny nebudeme dělat nic jiného. Ošukám tvá prsa, tvá ústa, tvou mušličku a i tvou zadnici. Označím si tě tak, že o tom žádný muže nebude pochybovat.“

Když se jí Zoran začal dotýkat všude tam, o čem mluvil, tak vykřikla. Zoranova ruka jí přejela přes břicho a na chvíli se tam zastavila.

„Ale především, Abby, do tebe zaseju své semeno. Chci, abys věděla, komu patříš, kdo tě miluje, a kdo je otec tvých dětí. Rozuměla jsi mi?“

Abby pohlédla na Zorana. Byla neskutečně vzrušená a frustrovaná a ona pořád jen kecal. „Drž zobák a ošukej mě, Zorane. Nebo přiveď někoho, kdo to udělá.“

Zoran zavrčel a prudce přirazil. Cítil blížící se Abbyino vyvrcholení a triumfálně zařval. Abbyiných výkřiků si nevšímal a dál do ní zajížděl, stále hlouběji a hlouběji. Abby opakovaně vyvrcholila a prosila Zorana, aby jí dal ještě víc. Zoran cítil, jak se blíží i jeho orgasmus.

Počkal, až byl krátce před a částečně se proměnil, takže se mu prodloužily zuby. Abby se kroutila a nabízela mu své tělo jako nějakou rituální obětinu. Zoran ji kousl z boku do prsu a vdechl do ní dračí oheň. Kombinace dračího ohně v krvi a říje její dračice v ní vyvolaly tak intenzivní vlnu vzrušení, že Abby potěšením a bolestí vykřikla. Vyvrcholila tak prudce, že se jí zatmělo před očima a zadrhl dech.

Když mu Abby sevřela svými vnitřními svaly penis, takže se z ní nemohl vytáhnout, zasténal Zoran vzrušením a bolestí. Vyždímala ho do poslední kapičky. Zoran cítil, jak se její děloha otvírá a přijímá nový život, který jí nabízel. Celý se rozechvěl, přitiskl Abby k sobě a přikázal symbiontovi, aby ji uvolnil pouta a ona tak mohla kolem něj ovinout ruce i nohy. V takové pozici setrvali až do přistání.

***

Když Abby zvedla cáry látky z podlahy symbionta a hodila je do tašky, kterou Zoran právě prohrabával, musela zrudnout jako pivoňka. Vytáhl jednu ze svých košil a hodil ji po Abby. Přitom se vítězně šklebil. Abby na něj chvíli zírala, ale poté si ji oblékla.

„Jestli někoho potkáme, když vypadám takhle, tak s tebou příští dva týdny nepromluvím, to ti přísahám!“, prohlásila Abby přísně a stáhla si košili přes boky.

Zoranův úsměv se ještě víc rozšířil. „Mám v úmyslu zaměstnávat tvá ústa něčím úplně jiným, takže se k mluvení vůbec nedostaneš – jedině, že bys mi chtěla šeptat do ucha prasečinky.“

Abby se zamračila a snažila se před Zoranem schovat přihlouplý úsměv. Zatraceně, byl skvělý milenec. Abby neměla zkušenosti, se kterými by mohla srovnávat, ale nedokázala si představit, že by byl nějaký jiný muž, ať už člověk či mimozemšťan, schopen jí poskytnout takové potěšení, že vždycky málem omdlela.

Abby si rukama prohrábla vlasy a snažila se trochu upravit. Opravdu doufala, že nepotkají Zoranovu matku dřív, než se vykoupe a pořádně se obleče. Vypadala, jako právě ošukaná. A také se tak cítila!

Musela bojovat s mateřským symbiontem; poté vyhrožovala tomu malému zrádci na svém krku a zápěstích, aby nešmejdil tam dole, kde byla ještě stále trochu bolavá. Ale ta zatracená věc ji vůbec neposlouchala. Jakmile se pod ní opět vytvořilo sedadlo, mohla cítit, jak se jí pohybuje mezi nohama. Leknutím vykřikla a Zoran se tiše zachichotal, za což si od ní vysloužil pohlavek. Jen namítl, že je úkolem symbionta postarat se o to, aby byla připravená na to, co s ní měl na později v plánu.

Koneckonců zatím šukal jen její mušličku a byla tu další místa, o která se musel příští dva týdny postarat. Abby se při tom pomyšlení zachvěla. Do čeho se to, u všech svatých, dostala?

***

„Abby! Zorane! Jak skvělé překvapení!“, vykřikla Morian, když scházela po schodech k nejkrásnějšímu místu, jaké kdy Abby viděla. Zářivě bílá budova byla postavena z překrásného kamene protkaného zlatými a černými žilkami. Ze tří stran byla obklopená vysokými stromy, které vrhaly příjemný stín.

„Abby, proboha, co to máš na sobě? Zorane, to jsi tomu ubohému dítěti neobstaral ani pořádné oblečení?“

Abby vrhla na Zorana naštvaný pohled a musela zadržet zachichotání, když viděla, jak zrudl.

„Matko, Abby má pořádné oblečení a není to žádné dítě! Její šaty se na cestě sem roztrhaly.“

„Ach, božínku, jak se mohly roztrhat? Zorane, neměl jsi s tím náhodou něco společného, že ne?“, zeptala se Morian a významně na Abby mrkla.

Zoran zrudl ještě víc a jen zamumlal, že musí odnést zavazadla do domu. Morian sledovala, jak její nejstarší syn mizí ve dveřích a rozesmála se.

„To je pomsta za všechny ty vylomeniny, které jsi jako chlapec vyváděl. Přísahám, že jsem si zoufalstvím trhala vlasy, když jsem vás musela vychovávat. No, co bys řekla na malé občerstvení, zatímco se bude snažit najít odvahu tě přede mnou zachránit?“ Abby jen přikývla a nechala se od Morian zavést do velké haly z mramoru.

***

Abby si přetáhla Zoranovu velkou košili přes kolena. Byla si svého nedostatečného oblečení vědoma a bylo jí jasné, že každý mohl vidět, že měla právě před chvílí sex. Ale Morian to nijak nekomentovala a podala Abby kouřící se šálek čaje. Vedla Abby dlouhou chodbou až do pokoje s výhledem na udržovanou zahradu plnou květin ve všech možných barvách. Nebyly tu ani okna ani dveře, které by výhled zakrývaly. Ze zahrady se ozýval zvuk vodopádu. Abby ještě v životě neviděla něco tak krásného, dokonce ani na své hoře ne.

„To je nádhera,“ zamumlala Abby úžasem.

Morian se usmála, posadila se na židli a napila se svého čaje. „To je. Miluji to tady. Mohu celý den pracovat na zahradě a nikdy mě to neomrzí. Tady mohu cítit život.“ Pohlédla na Abby. „Jsi ve své první říji.“

Abby se začervenala. „Zoran něco takového říkal. Já to moc nechápu.“

Morian se zachichotala. „Poprvé ses proměnila.“ Spíš to znělo jako prohlášení, než otázka. „To je velmi neobvyklé, protože nepocházíš z našeho světa. Očividně jsou ty staré legendy pravdivé.“

„Legendy?“, zeptal se Zoran, který vstoupil do pokoje. Došel k Abby, beze slova ji zvedl, jakoby byla panenka, a aniž by vzal na vědomí její překvapené vyjeknutí, posadil se s ní na klíně. Jednou rukou ji objal kolem pasu, takže se nemohla hýbat a druhou se natáhl po šálku, který právě držela.

Abby pobaveně sledovala, jak upíjí z jejího šálku. „Jsi pěkně drzý,“ zašeptala.

Morian pozorovala svého nejstaršího syna se spokojeným úsměvem a poté odpověděla: „No, příběhy, legendy, vyprávění, proroctví, to je jedno. Říká se, že kdysi dávno první král cestoval na vzdálený svět. Tam objevil jiné dvounožce. Pozvali ho do vesnice, kde se zamiloval do jedné z žen, dcery náčelníka. On, jeho drak a jeho symbiont jí byli tak fascinovaní, že z ní chtěli udělat svou královnu a odletět s ní zpět na Valdier. Jeho lid byl zděšený. Obávali se, že ta žena porodí slabé potomky, protože byla mnohem menší. A protože nebyla pravá Valdierka, nemohla mít sílu pravé družky – schopnost proměnit se v draka a akceptovat moc symbionta. Předpokládalo se, že by se tím rodokmen krále oslabil a jeho lidu by hrozila smrt a zkáza, protože by to rozzlobilo bohy a bohyně. Žádali po králi, aby ženu obětoval bohům a tak projevil svou lítost. Když odmítl, poddaní ženu unesli, aby mu ukázali, jak je jeho mimovaldierská družka slabá. Odvedli ji k útesům vysoko nad městem, aby ji nabídli bohům jako oběť. Král zuřil, že byla jeho žena unesena a okamžitě ji letěl zachránit.“

Abby se tulila k Zoranovi a prsty mu napětím zabořila do masa, tak ji Morian příběh zaujal. Navíc jí připomínal ji a Zorana. Samozřejmě, že ji nikdo nechtěl obětovat, ale unesena už byla.

„Co se s ní stalo? Podařilo se ji králi zachránit?“, zeptala se Abby bez dechu.

Morian se jemně usmála. „Když král dorazil, Nejstarší už královu družku odvedli k útesu a shodili do oceánu. Král byl tak zraněný a bez sebe smutkem, že přísahal, že už si nikdy žádnou ženu nevezme a proklel všechny Valdiery. Jen ti, co byli královské krve nebo našli svou pravou družku, budou schopní zplodit potomky, kteří budou akceptováni všemi třemi jejich částmi.“

Abby stekla po tváři slza. Dokázala se vcítit do toho, co musel král zažívat, když ztratil pravou družku. „Co se s králem stalo?“, zašeptala Abby.

Morian zavrtěla hlavou. „Nebuď smutná, Abby. To ještě není konec příběhu. Vypráví se, že král ve svém zármutku padl na kolena a prosil bohy a bohyně, aby mohl zemřít a odejít za svou družkou. Božstva králova láska k mimovaldierce tak dojala, že se nad ním ustrnuli. Bylo očividné, že to nebyl jen jeho smutek, ale i smutek jeho draka a jeho symbionta, a všichni tři je prosili jako jeden celek. Cítili i smutek té ženy, když se obětovala, aby byl její druh v bezpečí. Také je prosila, aby ho ochraňovali a odpustili jeho lidu jejich nepochopení.

Když král poklekl, z vln pod útesy se vynořila obrovská bílá dračice. Ta přistála vedle krále a před celým jeho lidem se proměnila v jeho družku. Bohové a bohyně tak dali vzniknout proměně coby daru dračího ohně, aby dokázal družku proměnit v pravou družku, která by byla akceptována jak valdierským válečníkem, tak jeho drakem a jeho symbiontem a tím získala sílu pravé Valdierky.“

Abby se v Zoranově náruči uvolnila. „To samé se stalo i mě,“ zašeptala Abby.

Zoran ji objal i druhou rukou a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. Vzhlédl k matce a věnoval jí vděčný pohled. Cítil, jak Abby jeho a jeho svět přijala celou svou duší a zaplavil ho pocit vnitřního míru. Morian mu úsměv vrátila. To bylo poprvé od smrti jejího vlastního druha, kdy se ukázalo rozhodnutí nenásledovat ho i po smrti, jako správné. Cítila, jak v Abby roste nový život, i když byl ještě maličký. Morian tu bude zapotřebí ještě mnoho dalších let.