TS - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Vzhledem k tomu, že v mém ročníku absolvovalo sto dvanáct lidí a víc než polovina z nich zmizela někde ve větru, nemělo smysl pořádat obrovské shromáždění na velkém místě. V pátek večer jsme s Neilem nechali Olivii s mou mámou a babičkou a zamířili do Michigan House, restaurace a baru v centru města Calumet.

„Vypadám dobře?“ zeptala jsem se, když jsme vystoupili z auta. Stála jsem na chodníku a urovnala jsem si krajku límečku ve výstřihu mých šatů Dolce & Gabbana z černého hedvábí s bílými puntíky. Vypadaly trochu retro, dost cool pro redaktorku módního časopisu, ale ne příliš okázale. Neil se na mě podíval s tím nejtrpělivějším výrazem ve tváři, i když vypadal, že mu to dalo dost práce. „Nádherná jako vždy, drahá. Říkal jsem ti to už před pěti minutami v autě a před deseti v domě a -“

„Dobře, máš bod.“ Přejela jsem si rukama po bocích, abych si uklidnila nervy. „Většinu z těch lidí jsem neviděla už od konce školy. Je to trochu děsivé.“

„Jakmile budeš uvnitř a začneš si povídat s lidmi, určitě zjistíš, že všechny tvoje starosti byly naprosto neopodstatněné,“ sliboval. „Já teď, na druhou stranu, se chystám vstoupit na setkání s lidmi, kterým je něco málo nad dvacet, a celou noc strávit vysvětlováním, že nejsem otcem nikoho z nich.“

Zavěsila jsem se do jeho ruky, společně jsme se vydali cestou přes ulici a já do něj bokem trochu šťouchla. „Ach, nech toho. Celou dobu budu s tebou a nechci, aby někdo zapomněl, že jsi můj trofejní manžel.“

Michigan House je nádherný starý hotel z doby rozkvětu města, který teď sloužil jako restaurace, nad kterou bylo pár pokojů k pronájmu. Nad starobylým dřevěným barem byla nástěnná malba a vysoké sloupy, takže vypadal jako jakýsi oltář. Vzorovaná dlaždicová podlaha mi připomínala metro. Naše party se konala v jídelně s mátově zelenými stěnami, působivým krbem a stropem, který byl zdobený plastikami. Kdyby nebyly na stěnách starožitné tretky, klidně by se mohlo jednat o místnost z našeho městského domu v Londýně. Po obvodu místnosti byly malé kulaté stoly a ten u dveří obsadila Rosie Green, která se od dob střední jen stěží změnila. Byla z ročníku „nejpřátelštější“, byla hybnou silou ve výboru ročenky a účastnila se výborů ve všech aktivitách, takže mě nepřekvapovalo, že jsem jí dneska večer viděla u kormidla.

„Sophie Scaife!“ vypískla a vyskočila ze své židle. „Nemůžu tomu uvěřit! Onehdy jsem tě viděla v televizi!“

„Ahoj.“ Trapně jsem jí oplatila objetí. Ve škole jsme si nebyly příliš blízké, ale vzdálenost očividně přiměla její srdce roztát. „Jak se daří?“

„Ach, víš. Mám děti a právě jsem dostala franšízu Curves.“ Zněla pyšně. I když jsem neměla ani tušení, že byla vlastníkem jakékoli franšízy, nadšený úsměv jsem jí oplatila. „Počkej, dám ti jmenovku.“

Z papíru sloupla nálepku se jménem „Sophie Scaife,“ která byla úhledně vytištěna tučným ostrým písmem, a dřív, než jsem stihla protestovat, mi ji nalepila na mé hedvábné šaty v hodnotě tří tisíc dolarů. Vzala další, na které bylo jednoduše napsáno „Choť“ a podala ji Neilovi, aby si nalepil sám.

„Ach a zapomněla jsem tvůj superlativ!“ Popadla arch menších samolepek a vytáhla „Nejnedochvilnější: Sophie Scaife!“ a přilepila jí těsně pod mé jméno.

„Nejnedochvilnější? Jak je ti to nepodobné,“ řekl Neil se zasmáním. Ignorovala jsem ho.

Rose při jeho hlase přimhouřila oči. „Ty jsi z Anglie?“

„Ano?“ Neil vypadal, že mu to bylo nepříjemné. Ten pohled na něj, když se snažil pochopit, proč by někoho mohla ohromit země jeho původu, mě nikdy nezklamal.

„Ach, páni.“ Rosie byla úplně hotová. „To je tak vzrušující.“

„Ano?“ zeptal se zmateně. Stiskla jsem mu ruku.

„Myslím, že vidím Jessicu Martin,“ řekla jsem, abych měla výmluvu proč odejít. „Musím ji pozdravit.“

„Samozřejmě!“ Rosie stejně tak jako tak rozptýlil příchod dalšího páru, takže jsem vedla Neila pryč.

„Měl jsem mít na tu otázku ohledně Anglie něco připraveného,“ řekl Neil sklesle. „Věděl jsem, že by mohla přijít.“

„A dneska večer rozhodně nebude poslední. Ne, pokud nedorazí Mike Andreson se svou německou manželkou.“ Přes místnost jsem zamávala na Jessicu a ta se ke mně rozběhla s otevřenou náručí.

„Dobrý bože,“ řekl Neil, který si očividně nevšímal jejího příchodu. Místo toho v upřímné hrůze zíral na starožitné bufet. „Tam jsou sněhuláci? V červnu?“

„Sophie, jsem tak ráda, že jsi přišla!“ vypískla Jessica. Moje nejlepší kamarádka ze střední – vlastně jedna z nich – ke mně natáhla ruce, jako byl by od ukončení školy neuplynul víc než jeden den a čas vůbec neplynul dál. „Bála jsem se, že bys nedorazila.“

„Proč bych neměla přijít?“ Kromě mého drtivého strachu z toho, že bych v porovnání s ostatními bývalými spolužáky byla naprosto neschopná.

Jessica se zatvářila přesně tak, jako to vždycky dělala, když si myslela, že jsem řekla nějakou pitomost. „Ehm, život v obrovském New Yorku, řízení módního časopisu, být s bilionářem.“

„Pravda.“ Obličej mi hořel rozpaky.

Natáhla ruku směrem k Neilovi. „Jessica Martin. Sophiina středoškolská bestie. Dokonce mám stále ještě náramek kamarádství, který to dokazuje.“
„Ach, ne,“ trvala jsem na svém, když Neil její ruku přijal a potřásli si jimi.

„Neil Elwood. Sophiin manžel.“ Usmál se na ni svým okouzlujícím úsměvem a dodal. „Obávám se, že já žádný náramek nemám.“

„Tady se počítá svatební prsten.“ Jessica se zasmála hlasitým smíchem, který dokázal naplnit celou místnost. Vlasy měla stále stejně zlatě blonďaté jako na střední, ale teď, když jsme je tajně neupravovaly v koupelně celé hodiny před důležitým tancem, byly mnohem dokonalejší. Kůži měla stále ještě opálenou ze solária a díky rovnátkům, které nosila ve druháku, měla dokonale rovné zuby. Natáhla k nám levou ruku, na které svítil prsten s diamantem. „Dan dneska večer nemohl dorazit. Ale podívej, co mi dal k vánocům!“

„Sklapni!“ Vzala jsem jí za ruku a obdivovala její prsten. „Nedala jsi to na Facebook.“
„Právě teď nemůžu. Jeho pitomý rozvod ještě neskončil. Ta děvka se mu snaží sebrat půlku podnikání, no věřila bys tomu?“ zeptala se, jako bych měla znát celou historii. Ve skutečnosti bylo trochu těžké sledovat to drama na Facebooku. Směrem k Neilovi pokračovala s vysvětlováním. „Můj snoubenec vlastní v Green Bay obchod Dodge and Jeep.“

„A co děláš ty?“ zeptal se Neil.

„Farmaceutickou reprezentantku. Cestuji po Wisconsinu, kde v ordinacích lékařů rozdávám pera.“ Otočila se a zajela do své tašky. „Tady. Mám jedno od… Celexu.“

„Ach, mé oblíbené,“ řekl se zasmání a založil si pero do kapsy.

„Ty antidepresiva bys zbožňoval,“ souhlasila Jessica. Něco za mnou ji zaujalo. „Ach bože. Travis?“

Žaludek mi spadl níž. Travis Johnson. Moje neopětovaná středoškolská láska.

Přistoupil k nám a do jeho paže byla zavěšena nádherná blondýnka. Dlouhé rovné vlasy jí spadaly až na záda a na sobě měla jednoduché černé přiléhavé šaty a roztomilé střevíčky. Usmál se na nás a pronesl: „Ahoj, Jessico, už dlouho jsme se neviděli. A… Sophie, že?“

Zachichotala jsem se vysokým smíchem. Vzpomněl si na mé jméno! „Jo, S-Sophie. Jsem Sophie. A ty jsi Travis.“

Neil se na mě podivně podíval.

Travis byl na naší škole sportovní hvězdou. Basketbal, fotbal, hokej. Ať už se jednalo o jakýkoli sport, tak v něm vynikal. A stále měl stejně široká ramena a štíhlý pas jako tehdy, ale teď byl mnohem mužnější. Čelisti měl stále hranaté a tmavé vlasy už ne tak střapaté. Vypadal jako Princ zasraný bože Eric z Malé mořské víly. Za kterého byl, mimochodem, jeden rok na Halloween převlečený a s sebou měl svou tehdejší přítelkyni, Briannu. Tu tehdy školní správa donutila, aby si přes svou Arielinu podprsenku z mušlí přetáhla tričko. Tehdy to byl obrovský skandál.

Usmál se svým oslnivým Disney úsměvem. „Hej, ty sis vzpomněla.“
„Nemohla bych zapomenout,“ vyhrkla jsem.

„Tohle je moje žena, Sunny,“ řekl a pak se sám opravil. „Susan, omlouvám se.“
S rozpaky v očích nad tím mávla rukou. „Sunny je hloupá rodinná přezdívka.“

Na Susan mi přišlo něco povědomě známého, ale nemohla jsem na to přijít. Neil do mě jemně šťouchl loktem, což mě přimělo představit ho. „Tohle je Neil, můj manžel.“

„Neile.“ Travis si s ním podal ruku. Podle mírného překvapení v Travisově obličeji jsem zaznamenala, že Neil ji možná stiskl o něco silněji, než bylo nezbytné.

Muži jsou fakt směšní.

„Takže, co teď děláš?“ zeptala se Jessica Travise.

„Pracuji pro tátu.“ Sklonil oči ke sklenici piva, kterou držel v ruce. „Víš, jak to je. Po rakovině už se prostě nedostal zpátky na nohy.“
„Ach,“ řekl Neil se skutečným soucitem. „Prošel jsem si tím i já sám. Děsivá nemoc.“

„To nerad slyším. Ale teď vypadáš, že se ti daří skutečně dobře,“ řekl Travis a napil se svého piva.

„Tvůj táta má stavební společnost?“ zeptala se Jessica.

„Stále dobrou,“ potvrdil Travis. „Dobrý byznys.“ Kývl k Neilovi a hledal to jediné mužské téma, které muže dokázalo rozhořčit. „Co ty, Neile? Čím se živíš?“

„Jsem v důchodu,“ řekl, právě když Jessica vykřikla. „Je bilionář.“

Travis se svým pitím zajíkl.

„Neil vlastní dva multimediální konglomeráty,“ nesměle jsem vysvětlovala. „A já řídím módní časopis.“

Susan najednou vypadala tak, jako by spolkla něco nepříjemného. Očima zajela k mé jmenovce a z obličeje jí vyprchala všechna barva. „Omluvte mě na okamžik.“

Odešla a já najednou měla nevysvětlitelný pocit, jako bych udělala něco špatného. Bože, zněla jsem moc vytahovačně, že? Ale já nebyla tím, kdo vytáhl bilionářskou věc. Rychlý pohled na Neila mi potvrdil, že se cítil stejně nepříjemně, jako já.

„Je v pořádku?“ zeptala se Jessica Travise a kývla směrem, kterým Susan odešla.

Mírně se pootočil a pak, i když měl v očích zděšení, se na nás usmál uklidňujícím úsměvem. „Jo. Jen se dneska necítila moc dobře.“

„Připadá mi známá.“ Snažila jsem se listovat pamětí, ale nedokázala jsem si vybavit každou tvář a z těch, které jsem si vybavila, se jí ani jedna nepodobala. „Nechodila do školy s námi, že?“

„Ne, vyrůstala v Iron Mountain.“ Dopil zbytek obsahu své sklenice. „Neile, můžu ti koupit pivo?“

Zamítavě zavrtěl hlavou. „Ne, ale díky za nabídku. Nepiji.“

Stále jsem se soustředila na Susan. „Jsem si jistá, že už jsem ji někdy dřív potkala.“

Travis pokrčil rameny. „Ty jsi běžela přespolní běh, ne? Možná jsi ji poznala někde cestou? Ale ona byla pár ročníků pod námi.“

Ach, nemohla jsem přežít celý večer, aniž by se někdo zmínil o přespolním běhu. Poté, co jsem zažila jeden špatně načasovaný záchvat sračky, díky čemuž jsem zažila svůj nejhorší den na střední, jsem se tím sportem proslavila.

Dodal: „Za svobodna se jmenovala Tangen.“

Podlaha pode mnou se pohnula. V krku jsem měla sušeji, než kdy dřív. „Jejím otcem je Joeye Tangen?“

„Jo,“ potvrdil. „Takže ji tedy musíš znát.“

Neilova ruka zabloudila k mému kříži. Bylo uklidňující vědět, že tam byl, protože existovala velice, velice pravděpodobná možnost, že bych mohla omdlít.

„Ne, Susan Tangen jsem neznala.

Ale ona byla mou sestrou.

*********

Jako výmluvu jsem použila náhlou migrénu – nikdy jsem na migrény netrpěla, ale o tom nikdo nevěděl – a vypadla jsem ven z restaurace, přímo do auta. Neil mě vedl. Mozek jsem měla tak zamžený a nohy tak znecitlivěné, že bych se možná pokusila vrátit do naší chaty jen na autopilota.

„Sophie, můžu ti věřit, že nezačneš hyperventilovat?“ zeptal se jemně, když jsme projížděli městem.

„Jo. Jen…“ Potřebovala jsem čas, abych mohla myslet. Možná brečet? Měla jsem pocit, jako bych měla celé tělo až po krk ponořené v ledu. Od krku nahoru jsem si byla jistá, že se mi mozek vařil. „Můžeš mě prosím zavést nejdřív do chaty? Nechci, aby mě moje máma právě teď viděla.“

„Jistě,“ řekl a zbytek cesty jsme jeli v tichu.

Chata, kterou jsme měli pronajatou, byla dole při cestě, v Gay, poblíž řeky Tobacco. Byla na kopci, který se svažoval přímo dolů na oblázkovou pláž. Ten cedrový dům nebyl nijak super fantastický, ale rozhodně to byla jedna z méně zvětralých nemovitostí v oblasti. Zajeli jsme na dlážděnou příjezdovou cestu a já vyrazila z auta ven.

„Sophie, počkej!“ zaklel Neil, vypnul motor a pak hned za mnou přišel ke dveřím.

Ruce se mi třásly. Snažila jsem se zastrčit klíč do dveří, ale nedokázala jsem se ubránit slzám v hlase. „Musíš jet vyzvednout Olivii.“

„Olivia je v pořádku. Ještě minimálně hodinu nečekají náš návrat.“ Jemně mi vzal z ruky klíč od dveří a odemknul je. „Chci se ujistit, že jsi v bezpečí.“
„Jsem v bezpečí! Proč bych neměla být v bezpečí?“ vyštěkla jsem a poté, co jsem vešla dovnitř, jsem skopla boty z nohou. „Jsem jen rozčilená. A vystresovaná. A nasraná, že jsem právě utekla ze setkání se svým ročníkem. To je celým tím důvodem, proč jsem potřebovala oddechový čas a šli jsme ven…“

„Není to celý ten důvod,“ zabručel.

Ale já byla v ráži. „ - a vůbec, já tam hlavně ani jít nechtěla. Věděla jsem, že se stane něco strašného. Měla jsem poslechnout svůj vnitřní hlas!“

„Nevěděla jsi, že se stane něco strašného. Dělala sis obavy z toho, co by si o tobě lidé mohli myslet,“ připomněl mi. „Rozhodně ne tohle. Je to jen jedna z milionu -“

„Přestaň zveličovat. Na škole nebylo ani milion lidí.“ Projela jsem si prsty svoje dříve dokonale upravené vlasy a zhroutila jsem se na pohovku. „Co tu sakra dělám, Neile?“

Sedl si na volné místo mezi mýma nohama a koncem pohovky a opřel se lokty o kolena. „Máš tu pár možností. Ta první zahrnuje minimum konfliktů, ale možná může vyvolat další emocionální problémy. Prostě bys to nechala za sebou a nikdy na to znovu nemyslela.“

„To zní dobře.“ Na oči jsem si položila předloktí.

„Druhá, která bude znamenat konfrontaci problému, je návrat do New Yorku, vyhledání Susan a pak jí pošleš e-mail. Pokud bude reakce nepříjemná, tak nebudeš v pozici, kdy bys jí musela čelit tváří v tvář ani nemusela hledat výmluvu, jak se jí vyhnout. Pokud by byla odpověď příjemná a chtěla bys jí poznat lépe, můžeš jít pozvat do New Yorku.“ Zatímco zvažoval třetí možnost, tu, o které jsem věděla, že přijde a o které jsem skutečně nechtěla ani slyšet, zavládlo ticho. „Třetí možnost je -“

„Vyhledat ji, zatímco jsme tady, promluvit si s ní na neutrální půdě a pak se vrátit zpátky do New Yorku a vést potencionálně podivný vztah na dálku, kde sice budeme navzájem uznávat svou existenci, ale nebudeme tušit, jak se s tím vědomím vyrovnat.“ Zvedla jsem se, abych se posadila vedle něho, ale nepodívala jsem se na něj. „Věděla, kdo jsem, Neile. To proto utekla na toalety?“

„Cože?“ Narovnal se, jako by ho to smrtelně urazilo. „Myslíš, že předstírala nevolnost a odešla? Mohli jsme tam zůstat. Měli tam nacho bar.“

Šťouchla jsem do něj loktem, ale nebyla jsem rozzlobená. Nemohla jsem být. Ne, když tam seděl a tak moc se snažil, abych se cítila lépe. „Nech toho. Nesnaž se mě rozesmát.“

„Vím, že nechceš.“ Objal mě rukou a přitáhl mě k sobě blíž. „Ale tahle situace pro vás představuje nezmapované vody. Hele, můžou tam být příšery, se kterými se musíš vypořádat. Nezapomeň, že jsem na tvé straně.“

„Nikdy.“

„A být na tvojí straně znamená, že tě občas zkusím rozesmát, i když ti věci připadají strašné.“

To bylo něco, s čím jsme měli jisté zkušenosti.

„Nevím, co mám dělat. Ale vím, že to nebudu dělat dneska v noci. Dokonce o tom nechci ani přemýšlet.“ Postavila jsem se, abych si sundala náušnici a pak se zastavila. „Ale možná to nemusí záležet na mě.“

„Nechtěl jsem ti to říkat. Čekal jsem, až na to přijdeš sama,“ řekl Neil s úšklebkem.

Sevřelo se mi hrdlo. „Co když se mě pokusí kontaktovat? Co když ví, že jsem teď bilionářkou, a bude se ze mě snažit získat nějaké prachy?“

„Nemyslím si, že je důvod předpokládat, že tahle situace bude přirozeně vést k vydírání,“ řekl opatrně. „A myslím, že sama jsi dost důvtipná na to, abys poznala, zda tě někdo využívá.“
Ach bože, to jsem předpokládala, že? Tady jsem si dělala obavy kvůli tomu, že by si lidé mohli myslet, že jsem sebestředný kretén, ale skutečně jsem se změnila v nějakého paranoidní, peníze honícího Strýčka Skrblíka, který si myslel -

Neil mě vzal za ruku. „Kvůli tomu, že si ohledně toho děláš obavy, nejsi příšerným člověkem, Sophie, takže si to prosím přestaň namlouvat.“

„Ty nevíš, co si myslím,“ vyštěkla jsem, ale nebylo to v dobrém. Znal mě až moc dobře, přesně tak, jako jsem znala já jeho.

„To je něco, co jsem musel řešit s každým novým člověkem, kterého jsem v průběhu života poznal,“ připomněl mi. „Na tom, že chráníš své emoce, není nic špatného. Pokud jsi příliš důvěřivá, tak se v případě, že tě někdo zklame, budeš cítit jako blázen.“

Nedokázala jsem si takový život představit. Když jsem vyrůstala, rozhodně nebyla žádná možnost toho, že by mě měl někdo rád jen kvůli mému bohatství. Často jsem byla vděčná za to, že mě měli rádi i navzdory mé chudobě. Naštěstí byl Calumet město obyčejných dělníků, takže větší pravděpodobnost toho, že byste byli šikanováni, by byla v případě, že by vaše rodina měla peníze. Ale Olivia bude vyrůstat na Long Islandu, pravděpodobně v nějaké nafoukané škole, kde všechny děti vědí naprosto přesně, kolik mají jejich rodiče na off-shorových účtech, a pak se podle toho porovnávají. To nebylo to, co jsem pro ni chtěla. Zasloužila si být šťastná, ne automaticky podezřívavá kvůli tomu, že se někdo bude snažit vytvořit budoucí vazby na někoho movitého ještě v době, kdy byli teprve na základní škole.

Ta myšlenka mi něco připomněla. „Měl bys zajet vyzvednout Olivii.“

„Změnila jsi názor? Chceš jet se mnou?“ zeptal se skoro s nadějí v hlase. Věděla jsem, že se venku necítil úplně sebejistý při orientaci v místním terénu, ale do města a zase zpátky trefit mohl, a já se v tuhle chvíli nemohla ukázat doma a předstírat, že jsem si setkání užila. Ne, když jsem tam vydržela jen patnáct minut. Na to jsem neměla.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Pokud ti to nevadí, zůstanu tady.“

„Dobře.“ Políbil mě na čelo. „Jen si prosím zapni vyzvánění na telefonu. Jestli se ztratím nebo mě unese gang lososů, tak ti zavolám.“

Počkala jsem, dokud nezmizela koncová světla auta z naší příjezdové cesty, a pak jsem spěchala k notebooku. I když jsem technicky byla na dovolené, nemohla jsem nikam odjet, aniž bych neměla aspoň nějaké spojení s prací. Poté, co se mi konečně podařilo napojit se na bezdrátovou síť, jsem udělala něco, co jsem si nedovolila hodně dlouho udělat. Vygooglovat svého otce.

Napsala jsem Joseph Tangen Michigan a zadržela jsem dech.

Vyrostla jsem bez otce. Vždycky jsem v sobě držela takovou podivnou myšlenku, že si jednoho dne uvědomí, co ztratil tím, že mě nemiloval. Že jednoho dne dostanu ubrečený hovor, kde by mě žadonil, abych se stala součástí jeho života. Částí téhle fantazie byla i myšlenka, že bych možná mohla nakonec mít vztah se svým otcem, a to by mi potvrdilo to, že jsem nebyla tak rozbitá a nemilovaná díky odmítnutí, které vůči mě udělal. Na druhé straně té fantazie byla myšlenka, že já bych ho mohla odmítnout a přimět ho cítit se stejně, jako jsem se celý život cítila já.

První výsledek vyhledávání všechno zničil.

Joseph Tangen Jr., nekrolog – L´Anse, MI.

S otevřenou pusou jsem se dívala na ten link. Ne. To nemohl být on. Klikla jsme na něj, na hrudi jsem najednou cítila obrovské těžko. Nemohla jsem dýchat. Když se obrázek načetl, chtěla jsem ho nepoznat. Mělo to být snadné. Celý svůj život jsem si pamatovala, jak jsem ho viděla osobně. Bylo to před deseti lety. Měl stárnout. Neměl se mi tak moc podobat. Ale byl to on a já to nemohla popřít.

Zírala jsem na slova vedle obrázku. Stále ještě jsem nepobrala to, na co jsem se dívala.

TANGEN JOSPH JR. - Milovaný manžel a otec Joseph Tangen zemřel po dlouhé nemoci v úterý, 19. srpna 2012. Ve své kariéře jako důstojník lesního protipožárního sboru v Michigenském oddělení Přírodních Zdrojů získal ocenění od Národní Asociace Státních Hasičů lesů, Mezinárodní Asociace Hasičů Divokých požárů a Bronzové ocenění Smokey Bear za vynikající práci v terénu. Jako člen skupiny Keweenaw Bay Indian Community Joseph sloužil jako dobrovolný hasič a byl vášnivým obhájcem zachování jazyka a kultury Ojibwe. Pozůstalými po něm zůstali jeho rodiče, William Tangen a Sally Lapointe, jeho manželka, Sasha Tangen, a jejich dcery, Molly, Susan a Renee. Bohoslužba se uskuteční v luteránském kostele Svatého kříže v Baragu v sobotu, 23. srpna, v 11 hodin. Namísto květin budou vítány dary na podporu Nadace Hasičů Divokých požárů.

Přečetla jsem si to znovu. Zas a znovu. Moje oči stále hledaly seznam „pozůstalých“.

„Zapomněl jsem svůj telefon,“ zavolal Neil a překvapil mě. Neslyšela jsem, že by se auto vrátilo, nebo že by se otevřely dveře. Teď mi každý jeho krok, kterým se blížil, připadal jako rachot padající laviny. Držela jsem se. Možná by si nemusel všimnout mého stavu. Nechtěla jsem, aby si mě někdo všiml. Nechtěla jsem být viděna. Ne, když všechno ostatní bylo dokonalé.

„Se štěstím jsem se vyhnul pasoucímu gangu losů,“ zavtipkoval Neil a z konferenčního stolku zvedl svůj telefon. Otočil se, aby odešel, a já byla ochotna nechat ho jít. Ale on se zastavil a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“

Provinile jsem zvedla oči. Netušila jsem, proč jsem se cítila provinile. Možná proto, že jsem narazila na život, jehož součástí jsem zjevně nikdy neměla být? Měla jsem pocit, jako bych byla přistižena při něčem, co jsem neměla dělat.

„Sophie?“ zeptal se Neil znovu. Vypadal poplašeně. Sklonil oči notebooku, který jsem měla v dlaních, jemně si ho vzal a když si četl text na displeji, zamračil se. Pak se mi podíval do očí a řekl: „Ach, Sophie. Ach, je mi to tak strašně líto.“

„Nechtěli…“ Nemohla jsem dýchat. „Dokonce mě neuvedli ani do jeho nekrologu.“

Ten tlak, který byl v mé hrudi tak silný a pevný, byl tím jediným, co mi bránilo v tom, abych vybuchla, abych dovolila vší té bolesti explodovat a přitom u toho nevydala ani jeden zvuk. V hrdle mě bolelo. Bolely mě i oči i hruď. Bolelo mě srdce. Dvacet osm let trýznivé agónie přešlo do jednoho dlouhého, bolavého zvuku. Postavila jsem se na nohy, vytrhla mu notebook z rukou a mrskla ho dolů na roh konferenčního stolku.

Zrodil se ve mně další bolestivý výkřik. Podívala jsem se na Neila. Nedokázala jsem zastavit své hyperventilující vzlyky, v kterých jsem se zhroutila, a které se mi draly přímo z hrudi. Oči mě pálily slzami, ramena se mi třásla. Celá jsem se třásla. Nedokázala jsem se přestat třást.

Neil stál vedle mě, byl naprosto ochromený. „Sophie? Co potřebuješ?“ Zadíval se mi přímo do očí. „Co mám dělat?“

To mi jen přitížilo, protože Neil byl obvykle tím, kdo věděl naprosto přesně, co dělat.

„Myslím, že mám infarkt!“ zalapala jsem po dechu a tiskla jsem si dlaň jedné ruky k hrudníku. Pak jsem popadla obě jeho ruce a až příliš silně ho stiskla. Ale nemohla jsem je pustit. Kdybych to udělala, začala bych mlátit sama sebe nebo si trhat vlasy. Ztratila jsem veškerou svou kontrolu, jen jsem křičela a brečela.

Teď mu došlo, co má dělat. „Nemáš infarkt. Máš panický záchvat.“

Zavedl mě do koupelny a držel mě za zápěstí. Takže věděl naprosto přesně, jak rychlý jsem měla tep. Díky tomu jsem se za sebe styděla ještě víc a ještě víc se rozbrečela. Snažila jsem se mu vytrhnout, aktivně jsem s ním bojovala, ale on si mě jen přitáhl blíž, jednou rukou mě držel u sebe, a druhou zapnul kohoutek a napustil do umyvadla studenou vodu.

„Ne, ne,“ tiše mi přikazoval. „Zklidni se.“

„Jak se můžu uklidnit? Neříkej mi, abych se uklidnila!“ Snažila jsem se od něj dostat, ale byl mnohem silnější než já.

„Sophie.“ Jeho hlas se změnil v divoké, zuřivé bušení do mého mozku. Byla v něm přísnost, ale nebyl to přesně ten hlas mého Pána. Obsahoval však jeho okraj, který mě přivedl k poslušnosti, či aspoň k takové trošce poslušnosti, kterou jsem v sobě dokázala sebrat. Vypnul vodu a pomohl mi ohnout se dolů k umyvadlu. „Tak, dej tam svůj obličej. Hodná holka.“

Přidržel mi vlasy a pak mě sklonil níž. Na zlomek vteřiny jsem byla tak vyděšená, že bych se při svém nevyzpytatelném dýchání nadechla vody a utopila se, ale jakmile se moje kůže dotkla vody, stejně jsem tak jako tak nemohla dýchat. S lapáním po dechu jsem vydechla a Neil mě jemným tlakem na kříž přinutil znovu se sklonit. Namočila jsem a začala ze mě kapat voda.

Měl pravdu. Pomohlo to. Všechno lepší nebylo, ne o moc. Ale mohla jsem dýchat a už jsem neměla pocit, jako bych byla něčím ochromená či ohrožená.

Podal mi ručník a zatímco jsem se skláněla nad umyvadlem, abych si očistila obličej, třel mi záda. „Musela jsem si do ručníku otřít nos,“ řekla jsem a to mě znovu rozbrečelo.

„Je tu pračka,“ ujistil mě. „Jsem si jistý, že dokážu zjistit, jak funguje.“

Zasmála jsem se. Jak mě sakra ten muž dokázal rozesmát, když to jediné, co jsem chtěla, bylo schoulit se do klubíčka a umřít?“

„V jeho nekrologu se dokonce ani nezmínili o mém jménu,“ řekla jsem, ale tentokrát se mi srdce nerozbušilo tak, že by mi hrozilo, že mi znovu praskne. Místo toho jsem cítila jen vysilující, drtivý smutek. „Věděli, že jsem existovala. Ale ani se neobtěžovali s tím, aby mě kontaktovali, aby mi to řekli. Ani se ke mně nepřihlásili.“

„Nechci, aby to znělo jako to, že ho omlouvám nebo že to nebylo špatné,“ opatrně začal. „Ale možná by to bylo mnohem složitější, takže si to odmítnutím přiznání tvé existence jen zjednodušili? Nemáme ani ponětí, zda o tobě vůbec věděli. Tajemství často vyplouvají na povrch až po smrti.“

Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Teprve po smrti dědečka jsme zjistili, že jeden z mých strýců měl tajné dítě v Indii. Ale i tak mi nebylo příjemné vědět, že mě můj otec možná tajil úplně stejným způsobem.

„Nechápu to.“ Natáhla jsem se po toaletním papíru a otřela si noc. „Nebyla jsem dost dobrá? Byla jsem divná, problémová nebo nehodná lásky?“

„Jako táta velice podivné a velice svéhlavé dcery můžu jednoznačně říct, že ať už tvého otce k tomu, aby tě opustil, podnítilo cokoli, rozhodně se nejednalo o vadu tvého charakteru.“ Neilův hlas byl velice měkký. „A musím přiznat, že představa toho, že by někdo mohl odmítnout své vlastní dítě, mě velice rozzuřuje.“
Když mi mé vlastní bylo vyrváno, dodala jsem v duchu dodatek k jeho prohlášení, protože jsem věděla, že přesně na to myslel. Neil byl vůči Emmě mimořádně milující, i když divoce přehnaně ochranitelský, otec. To, že ji přežil, byla ta nejvíc nefér věc, kterou jsem si dovedla představit.

Držel mě u sebe blízko, ale teď, když už byla ta nejhorší, fyzicky i emocionálně nejvyčerpávající část za mnou, cítila jsem se podivně vyrovnaná.

Pravděpodobně to nebude mít dlouhého trvání.

„Víš, právě teď se cítím v pořádku.“ Přivinula jsem se k jeho hrudi.

Pod mým uchem mu zarachotila hruď. „To je to, jak se to děje. Myslím, že tě to prostě vyčerpá tak, až už nebudeš schopná cítit další hysterii. A pak celé hodiny prospíš.“

Při té přirozené autoritě v tónu jeho hlasu na můj žaludek zaútočila další vlna nevolnosti. Poté, co Emma zemřela, byl na celé měsíce hospitalizován v psychiatrické léčebně, ale o tom, co se tam stalo, moc nemluvil. „Tam se to stávalo často?“

„Docela často,“ nerad připustil. „A kdyby nebylo mých léků, umím si představit, že možná by to pokračovalo dál.“

„Díkybohu za prášky.“ Nesnášela jsem to, že Neil nikdy necítil to, jak jsem se cítila právě teď, a nenáviděla jsem to, že on se musel cítit ještě hůř.“
„V tom souhlasím.“ Po chvilce se jeho tělo uvolnilo. „Chtěla bys jet se mnou vyzvednout Olivii? Nebo pokud bys chtěla, můžeme zkusit, zda by si jí tvoje máma nenechala přes noc?“

Zamračeně jsem se odtáhla. „V žádném případě se nedokážeš vypořádat s tím, abys jí nechal na noc u někoho jiného.“

„Samozřejmě, že bych to zvládl,“ řekl a já natáhla ruku k jeho čelu, abych zkontrolovala, zda neměl horečku. Moji ruku odstrčil. „Je to v pořádku. Jezdí na zasrané krvavé víkendy s tou krvežíznivou Valerií -“

„Páni, to je spousta krve.“ Ohromeně jsem vypískla. „Skutečně se na to těšíš, že?“

Na to nic neřekl. „Tvojí mámě věřím. A Olivia ji zná. Není to tak, že bychom jí nechali s naprostým cizincem.“

Neil byl s tou představou tak cool, že to nemohl předstírat. Nebyl moc dobrým lhářem. A já jsem skutečně nechtěla zůstat sama, ale nechtěla jsem vidět ani svou rodinu. „Jen, pokud s tím absolutně souhlasíš. Jsem si jistá, že to babičce vadit nebude.“

„Zavolám tam. Řeknu jim, že se necítíš moc dobře.“ Políbil mě na temeno hlavy a pak ode mě ustoupil. „Budou si myslet, že jsme se totálně ztřískali.“

Což by bylo mnohem lepší než to, jaká byla skutečnost. Nevěděla jsem, jak bych teď měla čelit tváří v tvář své rodině, či zda bych jim to dokonce dokázala říct. Ale ať už se stane cokoli, nestane se to dneska v noci.