FM - 24. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

Sara

            V době, kdy se dostaneme dolů, srdce mi buší a ten quiche je v mém žaludku jako kámen. Peter a můj otec jsou v obýváku, dívají se na televizi – která ukazuje velkou budovu v plamenech.

            Tu samou budovu, kde mě Ryson mnohokrát vyslýchal.

            Máma si zakryje pusu, tvář má velmi bledou, když sledujeme helikoptéry, kroužící kolem hořící budovy. Vedle pracují hasiči a záchranáři, aby zachránili přeživší a tunu zraněných.

            Vypadá to jako scéna z filmu, až na to, že se to děje právě teď, méně než hodinu cesty odtud.

            „Zatímco jsme ještě neslyšeli oficiální prohlášení, první zmínky mluví o mocné explozi, která se ozvala uvnitř budovy,“ řekne reportérka vážným hlasem. „Právě teď jsou všechna letiště a kanceláře vlády v pohotovostním režimu, veškerá letecká doprava v Chicagu byla uzavřena.“

            Obraz na televizi se změní, přepne na jednotky rychlého nasazení, které spěchají na letiště O´Hare se psy vycvičenými na objevování bomb, všechny náhodné přihlížející odklízejí z cesty.

            „Obyvatelé Chicaga byli upozorněni, aby se drželi mimo silnice a zajistili průjezd vozidlům záchranných složek,“ pokračuje reportérka. „Kdokoli s informacemi o této strašné události může volat na linku, kterou vidíte na obrazovce.“ Na obrazovce vyskočí tučná čísla. „V této chvíli jsou známy tři oběti a patnáct zraněných. Budeme vás informovat, jakmile se dozvíme něco nového.“ Odmlčí se, dá si ruku k uchu a pak řekne, „Aktuální informace zní, že je sedm potvrzených mrtvých, a exploze se ozvala ze třetího patra budovy.“

            Třetího patra?

            Tam je Rysonova kancelář.

            Mohl být uvnitř?

            Je mrtvý.

            Nejsem si zcela vědomá, že se mi podlamují kolena, ale asi ano, protože je u mě okamžitě Peter a jeho silné paže mě chytí kolem pasu. „Posaď se, ptichka,“ mumlá a odvádí mě ke gauči. „Vypadáš, jako bys měla každou chvíli omdlít.“

            Mrkám na něj v šoku, jak klidně vystupuje, když si sedá vedle mě. Kromě napjaté čelisti u něj nic jiného nenasvědčuje, že by se dělo něco neobvyklého. Vlastně jsem si jistá, že už viděl horší věci.

            Možná horší i udělal.

            Vzadu v hlavě mi naskočí strašná myšlenka, ale odsunu ji stranou, nechci to vyslovit nahlas.

            Nepůjdu tím směrem ani na vteřinu.

            „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekne táta, hlas se mu třese a já se otočím, abych ho viděla sedět vedle sebe, jeho tvář je stejně bledá jako mámy, která se dívá na televizi. „Ze všech míst právě budova FBI. Jak se mohli dostat přes všechnu tu ochranku?“

            Samozřejmě, jak?

            Ta temná myšlenka znovu ožije, ale odhodlaně ji odsunu. Tahle strašná tragédie nemá co dočinění se mnou nebo Peterem.

            „Jsi v pořádku, tati?“ zeptám se, natáhnu ruku, abych se dotkla jeho ramene.

            Tohle nemůže být pro jeho nemocné srdce dobré.

            On přikývne, oči stále přilepené na obrazovce. „Díkybohu, že je sobota. Umíte si představit, kolik lidí by zemřelo, kdyby to bylo přes týden?“

            Podívám se zpátky na televizi, kde bojují hasiči s plameny a na nosíkách vynášejí oběti – mnohem méně, než bych od exploze takové míry čekala. Samozřejmě jsou ještě někteří uvězněni uvnitř, ještě je nenašli, ale mám podezření, že má táta pravdu, a méně lidí je tam proto, že je víkend.

            „Možná ta bomba vybuchla pozdě. Nebo brzo,“ řekne nejistě máma, když se posadí do křesla vedle gauče. „Jsem si jistá, že zvířata, co to udělala, chtěla zabít co nejvíc lidí.“

            „Nejsem si jistý,“ řekne Peter, když se na něj podívám, najdu ho se zamyšleným výrazem. „Ať je za tím kdokoli, věděl přesně, co dělá.“

            Ztěžka polknu, žaludek se mi začíná kroutit kvůli kamenné váze toho quiche uvnitř. Nechci myslet na lidi, kteří to udělali, protože tohle budí ty temné, strašné myšlenky, přesně ty, které si nechci připustit.

            „Omluvte mě,“ zamumlám a vstanu. Ta nevolnost, která mě trápila celé dopoledne, se zhoršila. „Hned budu zpátky.“

            Samozřejmě jde Peter za mnou, chytí mě dřív, než dojdu ke schodům do koupelny.

            „Jsi v pořádku, lásko?“

            Přikývnu a polknu. V ústech mám nepříjemnou žluč a kroucení mého žaludku dosahuje rychlosti automatické pračky. „Jen jdu na toaletu,“ zvládnu říct a obejdu ho, abych zapadla za otevřené dveře.

            Sotva mám čas zavřít je, kleknu si nad mísu dřív, než se můj žaludek vyprázdní.

            Samozřejmě jsem zbytečně doufala, že by Peter neslyšel ty dávivé zvuky a splachování, jako by to udělala většina manželů. Pořád se nahýbám nad mísou, když cítím jeho silné ruce, jak mi drží vlasy, a jakmile zvednu hlavu, pomůže mi nahoru a podá mi sklenici vody, abych si vypláchla ústa.

            Za jeho podporu jsem mu pateticky vděčná, když se nahnu nad umyvadlo a vezmu do třesoucích se prstů kartáček na zuby. Moje nohy jsou jako ze želé a tričko se mi potem lepí k zádům.

            Dvakrát si vyčistím zuby, pak si opláchnu obličej, zatímco Peter splachuje a utírá prkýnko papírovým ručníkem, vypadá ustaraně, ale ne znechuceně.

            „Pojď, lásko, půjdeš do postele,“ řekne, když skončím. „Očividně ti není dobře.“

            „Už je mi dobře,“ protestuju, když mě zvedne a přitiskne si mě k hrudi. „Opravdu, cítím se líp.“

            „Uh-huh.“ Nese mě z koupelny a kolem rodičů v obýváku, kteří na nás zírají s vykulenýma očima. „Buď jsi rozrušená, nebo nemocná, ale potřebuješ si odpočinout.“

            „Co se stalo?“ spěchá za námi máma, když Peter míří ke schodům. „Je Saře špatně?“

            Peter vážně pokývne. „Ano, ona--“

            „je možná těhotná,“ vyhrknu, pak se v hlavě prokleju, když Peter i máma zamrznou na místě s identickými výrazy šoku ve tvářích.

            Takhle jsem to sdělení neplánovala.

            No, možné sdělení. Pořád jsem si neudělala ten zatracený test.

            Máma se vzpamatuje první. „Těhotná? Oh, Saro!“

            „Nevím to ještě jistě,“ řeknu rychle, když jí do očí vhrknou slzy – asi štěstí. „Zpozdila se mi menstruace a--“

            „Ty jsi těhotná?“ Peterův hlas je napjatý, a když vzhlédnu, vidím v jeho tváři ten nejzvláštnější výraz.

            Zmatení spolu s něčím, co vypadá jako panika.

            Je z toho vyděšený?

            Nechtěl celou dobu právě tohle?

            „Je tu ta možnost,“ řeknu opatrně. „Pokud mě postavíš, půjdu se vyčůrat na tyčinku a řeknu ti.“

            Pořád v šoku mě můj manžel pomalu postaví na nohy.

            „Okay, dobře.“ Vyprostím se z jeho držení, udělám krok dozadu, jsem vděčná, že se moje nohy asi uzdravily. „Teď mi dej pár minut.“

            „Chucku!“ ječí máma, spěchá do obýváku, zatímco já mířím nahoru s Peterem v patách. „Slyšel jsi to? Sara je možná těhotná!“

            Nadskočím, znovu se prokleju, že jsem to vyhrkla tak impulzivně a v tak špatnou dobu. Pořád slyším, jak v televizi omílají poslední vývoj smrtonosného útoku, já jsem tady a všechny rozptýlím s něčím tak nudným, jako je potenciální dítě.

            Moje a Peterovo dítě.

            Srdce mi vynechá úder, když mě můj manžel doprovodí do koupelny nahoře a vytáhne ze šuplíku krabičku s těhotenským testem. „Tady, lásko,“ řekne a podá mi ji. Jeho hlas je pořád drsný, ale zdá se, že se už vzpamatoval ze šoku. „Udělej, co musíš.“

            Přejdu k toaletě a zastavím se, podívám se na něj s očekáváním.

            „Trochu soukromí, prosím?“ řeknu rozpačitě, když se nemá k pohybu.

            Zírá na mě, nemrká, pak se otočí. „Posluž si. Nebudu se dívat.“

            Protočím oči, ale rozhodnu se s ním nehádat. Hranice nejsou nejsilnější stránkou mého manžela, a právě teď se pravděpodobně bojí, že bych během močení mohla omdlít.

            Vyčůrám se na tyčinku, pak ji položím na čistý toaletní papír na umyvadle a umyju si ruce. Peter už zírá na ten test, jako by se ho snažil zhypnotizovat.

            „Vypadá to jako plus,“ řekne přiškrceným hlasem, když si utírám ruce. „Počkat – ne, je to určitě plus. Saro, znamená to…?“

            Srdce mi potápí v hrudi, když se na ten test podívám – ukazuje se tam malé, ale nezaměnitelné znaménko plus. „Myslím, že ano.“ Zvednu pohled k Peterově tváři. „Udělám si v práci krevní test, ale--“

            „Jsi těhotná.“

            Je to prohlášení, ne otázka, ale pořád přikyvuju, instinktivně vím, že potřebuje potvrzení. „Jestli počítám správně, tak asi pět týdnů.“

            Na chvíli můj muž ukáže nulovou reakci, jeho ocelový pohled je zastřený, jak na mě zírá. Ale zrovna když se začínám bát, že změnil názor na dítě, udělá krok dopředu a vtáhne mě do objetí.

            „Dítě,“ zamumlá mi do vlasů, jeho silné tělo se třese, když mě u sebe drží, jeho objetí je tak pevné, že nemůžu dýchat. „Budeme mít dítě.“

            „Budete?“ Hlas mé mámy je plný nadšení, a Peter mě pustí, abych viděla mou devětasedmdesátiletou matku, jak ve dveřích skáče jako nedočkavé děcko.

            Musela přijít tak před vteřinou.

            Začnu to opakovat, ale než řeknu slovo, máma vyběhne z koupelny, ječí z plných plic, „Chucku, je pozitivní! Ten test je pozitivní! Budou mít miminko!“

            Její nadšení musí být nakažlivé, protože se přistihnu, jak se křením, když vzhlédnu k Peterovi, který se na mě už dívá s dalším specifickým výrazem.

            „Jsi v pořádku?“ zeptám se, natáhnu se, abych ho pohladila po čelisti. „Máš z toho radost, že?“

            Chytí mou ruku, přitiskne si ji na tvář. „A ty?“ Jeho hlas je nízký a chraplavý, jeho pohled je plný obav. „Ty máš radost, lásko? Je to to, co chceš?“

            „Já-ano.“ Zhluboka se nadechnu. „Ano, je.“

            A je to pravda. Chci to dítě. Chci ho tak moc, až už to vidím. Předtím jsem si to nepřipustila, ale když poslední tři měsíce menstruace přišla včas, cítila jsem víc než malé píchnutí zklamání.

            Někde během naší pokroucené cesty, se tohle dítě stalo z mé noční můry mým nejzbožnějším přáním.

            „Takže žádná lítost?“ potvrdí Peter. „Žádný strach nebo váhání?“

            „Ne.“ Držím pevně jeho pohled. „Žádný.“

            A pak se mu na tváři pomalu rozleje zářivý úsměv, já se postavím na špičky a políbím ho, jsem přemožná vlnou lásky k tomuhle temnému, komplikovanému muži.

            K otci mého dítěte.