TS - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Nepozvracím se na tu ženu. Nepozvracím se na tu ženu.

Světla studia mi připadala mnohem jasnější, než jsem si ve vzpomínkách pamatovala z poslední návštěvy Wake Up! America. Tehdy jsem tam byla na konkurzu na nějakou práci, ale dneska jsem si nějak připadala mnohem nervóznější, než tehdy. Naproti mě seděla na světle oranžové pohovce velice blonďatá žena neurčitého věku. Sledovala jsem její pohled směrem ke čtecímu zařízení a náhodou jsem zachytila na monitoru i sama sebe.

Modré stíny, které mi nanesly, lichotily mé náhle nazelenalé pleti, a moje dlouhé, tmavé vlasy najednou vypadaly až příliš pečlivě nakadeřené. Blížily se totální dokonalosti.

„A pokračujeme za pět, čtyři, tři…“

„Vítej zpět, Ameriko,“ řekla moderátorka. „Tady v New Yorku je osm čtyřicet šest a krásné slunečné ráno. Jsem Amanda Tanner. Pokud se k nám připojíte, dělá nás asi dvacet minut od Ariany Grande, což je součást letní koncertní naší série Rock The Block. Ale právě teď si pojďme popovídat se Sophií Scaife, zakladatelkou a šéfredaktorkou časopisu Mode, která je zároveň autorkou nových pamětí Musí mi říkat babi?, které vychází právě zítra. Sophie, ráda vás tu dneska ráno vidím.“

„I já.“ I já? I já! Proč jsi to řekla, Sophie? Proč? Po tomhle rozhovoru se budeš muset začít skrývat.

„Prožíváte naprosto jedinečný příběh. Je vám dvacet osm let. Nikdy jste nepomyslela na to, že byste měla děti. A teď jste se sama stala babičkou. Jak k tomu došlo?“

Nervózně jsem se zasmála a snažila se vzpomenout si na to, jak jsem měla odpovědět. Ve své šatně jsem s asistentem produkce všechny otázky procházela. „No, můj manžel je starší než já, a má dceru, která je v mém věku. Olivia je její dcerou.“

„Ale nejste babička?“ Amanda mě škádlila přesně s tou správnou dávkou přátelskosti, ale ne přehnané familiárnosti, kterou moderátoři obvykle uměli používat.

„Ne. Olivia mi neříká babičko. Říká mi Sophie.“ A občas mami, což mě skutečně vyděsilo, takže jsem se to snažila silně potlačit.

„Vaše nevlastní dcera spolu se svým manželem před více než rokem tragicky zemřeli a vy o tom píšete ve své knize. Můžete nám trochu přiblížit, co se stalo?“

Trochu? O Emmě a Michaelovi bych mohla mluvit celé hodiny. O jejich příběhu lásky, o jejich touze po dítěti a jejich boji, který vypadal beznadějně. O tom, jak krutě se k nim život zachoval, když jim dal to, co nejvíc chtěli, a pak je z toho vytrhl.

Ale věděla jsem, že tohle nemůžu udělat. „Emma s Michaelem zemřeli při dopravní nehodě v době, kdy Olívii bylo sedm měsíců. Spolu s manželem jsme teď jejími poručníky.“

„Váš manžel je Neil Elwood, že?“ zeptala se Amanda, a když jsem souhlasně odpověděla, pokračovala: „Takže jste tady, vydáváte zbrusu nový online časopis, máte velice úspěšného manžela, a najednou jste matkou toho dítěte -“

„Neřekla bych, že jsem se stala matkou.“ Možná bylo mimo protokol přerušit moderátora, ale bylo mi to jedno. „Co se týče téhle věci, vždy jsem měla jasno. Nikdy nebudu moci nahradit Emmu.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Amanda, která znovu převzala kontrolu. „Ale ve své knize mluvíte o tom přechodu, který jste nazvala z, Trofejní manželky z Long Islandu, která se rozhodla být bezdětná´ k rodičovské roli. A to vůbec nebylo snadné, že?“

„No, ztráta Emmy a Michaela byla pro naši rodinu velice těžká. S Neilem jsme děti nikdy neplánovali. Stále je neplánujeme. Ale přesto to nevidím tak, že bych převzala mateřské role tím, že pečuji o Olívii. Dělám to z lásky k Emmě a Michelovi. Olivia je součástí naší rodiny. To je tak, jak jsem byla vychovávána – abych se pečovala o svou rodinu.“

Ve své knize jsem napsala něco podobného a cítila jsem to tak celým svým srdcem. „V žádném případě jsme nemohli odmítnout postarat se o dítě, které milujeme, a to bez ohledu na to, jaké jsme měli plány.“

„Což říká už staré přísloví: život se vás nikdy neptá na to, jaké jste měli plány,“ lehce zavtipkovala Amanda. Přikývla jsem a souhlasně jsem se zasmála, ale když jsem uslyšela, jak se jedno z nejtěžších období v mém životě změnilo do pár slov, uvnitř jsem se přikrčila.

Tohle byla poslední těžká otázka. Zbytek rozhovoru proběhl v takové lehkosti, že když mi Amanda znovu poděkovala za to, že jsem přišla do show a vyzvala diváky, aby si mou knihu zakoupili, překvapilo mě to. Ještě dřív, než jsem se na ní měla možnost pozvracet se, všechno to skončilo.

Potřásla jsem si s ní rukou a poděkovala. Pak už se mě ujala žena s náhlavní soupravou na hlavě, a aniž by se mě dotkla, poslala mě do zákulisí.

Vyšla jsem z dvoukřídlých dveří ven a přiběhla přímo k Neilovi, který na mě čekal na chodbě. Dokonce i po pěti letech všech radostí a lámání srdcí, které nám život společně připravil, se na mě stále usmíval tak, jako ten první den, kdy jsme se setkali. V náručí se mu svíjela a rozčilovala Olivia a přestala s tím teprve v okamžiku, kdy mě uviděla.

„Byla jsi úžasná, drahá,“ řekl a naklonil se ke mně, aby mě políbil na tvář. Olivia se ocitla přímo mezi námi.

„Ne, ne, ne,“ přísně brblala a odtlačovala Neilovu tvář pryč ode mě. Právě procházela obdobím, kdy nechtěla, abychom se s Neilem líbali.

Děti byly tak podivné.

Žena s náhlavní soupravou nás nasměrovala zpátky do mé šatny, kde jsem se převlékla do přiléhavých černých džínsů a nadměrně velkého růžového kašmírového svetru, ve kterém jsem přijela. Když jsem se obouvala, všimla jsem si, jak Oliva metodicky z mé tašky Birkin z aligátoři kůže tahala jednu plenku po druhé a trhala ji na cucky. Přemýšlela jsem, kdy si Neil všimne toho, co dělala. Ale ten byl až příliš ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

„Hej,“ řekla jsem tiše. Když zvedl oči, zeptala jsem se. „Jsi v pořádku?“

Mluvit O Emmě pro něj bude pravděpodobně vždycky nesmírně těžké, ale teď vypadal, že byl naprosto vzdálený. Kniha, která právě vycházela a rozhovory, které jsem ohledně ní poskytovala, s ním otřásly víc než obvykle.

„Hmm?“ Vrátil se zpátky do reality. „Ach, ano. V pohodě. Všechno je v pohodě.“

„Vzal sis dneska ten druhý Xanax?“ nenuceně jsem se zeptala. Snažila jsem se znít tak, že nemám žádné obavy. Po pokusu o sebevraždu byl před rokem na dva měsíce hospitalizován v psychiatrické léčebně. Emmina smrt byla málem i jeho vlastní smrtí, a v jistých ohledech se stále ještě zotavoval.

Zavrtěl hlavou. „Ne, skutečně, jsem v pořádku. Necítím, že bych ho potřeboval.“
Zatáhla jsem zip na svých botách vysokých až ke kolenům a postavila se. „Dobré vědět. Skutečně se cítím provinile, protože je to pro tebe tak těžké.“

„Není,“ trval na svém a sklonil se, aby posbíral plenky, které Olivia roztahala po celé podlaze. „Skutečně to tak není. Zbožňuji to, že znovu píšeš. Vypadá to, že ti to pomáhá.“

„To ano. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky.“ Bylo by pěkné, kdybych v sobě dokázala najít nadšení pro psaní i bez nějaké velké tragédie, díky které jsem chytila tvůrčí slinu. „Ale budu ráda, až se to konečně vydá.“

„V kolik máš zítra to podepisování?“ zeptal se a podal mi mou tašku.

Přehodila jsem si ji přes rameno a vzala Olivii za ruku, aby se mohla batolit vedle mě. „Mezi osmou a půl desátou. Přemýšlím o tom, že poté zůstanu ve městě a ráno se s tebou sejdu na letišti.“

Když jsme dorazili k výtahům, Neil vzal Olivii do náruče. Nemohli jsme jí věřit, že se v okamžiku, kdy se otevřou jeho dveře, nerozběhla. „Nezníš příliš nadšeně. To tě děsí to podepisování nebo výlet?“

„Netěším se na výlet.“ Vůbec ne. Olivia se s mou rodinou zatím ještě nesetkala a chtěla jsem, aby měli možnost poznat jí. A chtěla jsem, aby vyrůstala s vědomím, že ne všichni žijí v domě o velikosti třiceti pěti tisíc metrů čtverečních a cestují soukromými letadly. Do doby, než jsme se s Neilem sestěhovali k sobě, nikdy sám nenakupoval, takže on by jí jen stěží dokázal držet u země.

„Prostě se trochu obávám toho setkání se spolužáky,“ řekla jsem, když jsme nastoupili do výtahu a za námi se zavřely dveře.

„Znovu?“ Neil protočil oči. „Vážně z toho nemůžeš mít stále ještě strach.“

„Nemůžu si pomoci,“ zaprotestovala jsem. „Co když se vrátím a nikdo se mnou nebude mluvit, protože si budou myslet, že… já nevím. Myslím jen na sebe? Jako že si myslím, že jsem lepší než ostatní?“

„Chystáš se tak chovat nebo si myslíš, že jsi lepší než ostatní?“ zeptal se mírně blahosklonným tónem, který byl díky jeho anglickému přízvuku ještě hlubší. Občas jsem měla pocit, že se mi vysmívala mužská verze Mary Poppins.

„Samozřejmě, že ne. Ale tohle je malé městečko. Lidé mluví. A já vím, že kdyby se někdo z mých přátel přestěhoval do New Yorku a stal se neuvěřitelně bohatým kreténem, tak bych se cítila trochu zastrašeně a záviděla bych.“

„Pozor na jazyk,“ připomněl mi a natáhl ruku, aby zakryl Olíviina ouška.

To ne-klení bylo na výchově dítěte nejhorší částí.

„Promiň. Nějaký bohatý… jablko… prostředek.“ Nešlo mi to. V duchu jsem se proklínala.

„Jde ti to skvěle jako vždy, drahá,“ usmál se Neil. „Pojedeš s námi, nebo půjdeš do kanceláře?“

„Půjdu do kanceláře.“ Pro jednou. V poslední době mi připadalo, že všechno v mém životě práci narušovalo. U většiny lidí to bývalo naprosto naopak.

„Ale večer se vrátíš domů, že?“

„Ach, rozhodně. Musím zabalit a vyzkoušet si věci a vyšilovat, protože nic už mi nesedí tak, jako dřív.“ Skutečně jsem to nemusela tak říkat. Teď už to znal naprosto důvěrně. „Ale musím se vrátit do práce.“
Ve vstupní hale jsme se zastavili, abychom se rozdělili: Neil s Olivií mířili zpátky do našeho domova v Sagaponacku, a já jsem se chystala vzít si taxík do své kanceláře v Brooklynu.

„V kolik bych tě měl čekat? Dneska večer vařím.“ Naklonil se ke mně, aby mě políbil, díky čemuž se nás Olivia pokusila oběma rukama násilně rozdělit. Neil si ji přendal na druhou ruku a zkusil to znovu – tentokrát mnohem úspěšněji.

„Pokud dá bůh, tak kolem půl osmé. Až budu v autě, zavolám ti.“ Cesta byla dlouhá, ale Neil potřeboval vrtulník mnohem víc než já. Snažit se Olivii v autě zabavit na dvě hodiny bylo naprosto pekelné a my jsme aktuálně bojovali ohledně letecké dopravy s našimi sousedy.

Olivii momentálně zaujalo něco, co se dělo v hale, takže se Neil naklonil k dalšímu polibku. „Miluji tě.“

„Taky tě miluji,“ řekla jsem a rychle jsem políbila Olivii na hlavičku. „Řekni Tonymu, ať se staví na pátou, jo?“

Nechat je odjet mi svým způsobem lámalo srdce. Vždycky to tak bylo. Během prvního roku, ve kterém jsme se o Olivii starali, jsem hledala kdejakou záminku, abych při každé možné příležitosti unikla. Ne proto, že bych ji nemilovala. Byla jsem jí ohromena. Když jsem si na to zvykla, nesnášela jsem odejít od ní a od Neila na jakýkoli delší čas. Na svém pracovním stole jsem dokonce měla fotku nás tří.

Tohle byla budoucnost, kterou jsem rozhodně nikdy neplánovala.

Kancelář Mode, byla v Brooklynu, v cihlovém domě, který jsme si původně pronajali, a když se pak naskytla příležitost, tak jsme si ho koupili. I když jsme začínali jen jako online časopis, snažili jsme se přejít na tištěnou verzi. A díky tomu jsem měla se svou spolu šéfredaktorkou desetkrát víc práce. Naštěstí jsme měli skvělou asistentku.

Když jsem se k ní přiblížila, Mel ke mně od svého stolu zvedla hlavu. Jako vždy měla přehnaně symetrické oční linky a spalující stylové oblečení – černou halenku YSL s balónovými rukávy, která jako by byla navržena přímo pro ni – a manikúra se jí leskla tak, jako by byl lak ještě stále mokrý. Střevíčky měla značky Louboutin, šátek Hermes.

„Dobré ráno, paní Scaife,“ řekla s obrovským úsměvem. „A dobrý rozhovor.“
„Díky.“ Udělala jsem drobné pukrle. „Dělala jsem, co jsem mohla.“

„No, byla jsi úspěšná.“ Otočila se ke svému počítači a se znepokojující rychlostí do něj něco ťukala. Vše řídila dovedností pracovníka leteckého odbavení. „Dobře, všechny vaše zprávy jsou vyřízeny, máte zpoždění se srpnovým vydáním a na jedenáctou máte schůzku.“

Zkontrolovala jsem svůj telefon a mezi zuby procedila. „Sakra. To mi nedává moc času na to, abych si zašla pro tašky od Michaela Korse, že?“

„Dám to na starost Patricii.“ Meliny prsty znovu začaly létat po klávesnici. Během pár minut by tašky měly být v mé kanceláři. „Viděla jsi Daisyin nový outfit?“

Mel měla čivavu, kterou pojmenovala Daisy a Daisy měla na Instagramu zřízený vlastní účet, na kterém denně pózovala jen ve zřídkakdy se opakujících oblečcích. Občas byly s Mel sladěny.

„Ne,“ přiznala jsem. „Ale hned se na to podívám.“

A nebyla to lež. Daisyin OOTD – Outfit of the Day – pro mě bylo stejnou nezbytností jako každoranní dávka kofein.

V kanceláři jsem odložila svou tašku a sako a zamířila přímo do konferenční místnosti, ve které byla Deja spolu se čtyřmi dalšími redaktory – dva za oblast módy, jeden za kosmetiku a jeden za životní styl – a seděli u stolu. Deja seděla v čele, lokty se opírala o stůl a zatímco pozorně poslouchala Danu, naši redaktorku za oblast životního stylu, tak si hrála se svým dotykovým perem. Deja byla jako vždycky velice cool, a to navzdory naprosto vyholené dokonale tvarované hlavy.

Před skleněnými dveřmi jsem se zastavila a čekala, až v jejich hovoru nastane pauza. Když se Deja sklonila k tabletu, který byl před ní, a začala v něm rolovat, spatřila jsem svou šanci a vešla dovnitř.

„Jdeš pozdě,“ řekla, aniž by zvedla oči a přejela dotykovým perem po obrazovce.

„Na dnešek mám dobrou výmluvu,“ připomněla jsem jí. „Byla jsem v televizi.“

Deja se na mě ušklíbla. „Já vím. Dívali jsme se na to, víš?“

Kolem stolu se ozval lehký smích. Zanořila jsem se do svého křesla a opřela si hlavu. „Ehm, vím. Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla.“

„Je to, jako když si na letišti ve stánku něco koupíš a ten chlápek ti popřeje Příjemný let, a ty mu odpovíš I vám!,“ řekla Stehpenie, jedna z našich redaktorek za oblast módy.

„Jinak si myslím, že to šlo docela dobře,“ řekla jsem v sebeobraně s hraným úšklebkem – dobře, byl trochu víc skutečný.

„Byla jsi dobrá,“ ujistila mě Deja. „Dobře, chystali jsme si promluvit o rozhovoru s Gwyneth Paltrow.“

„Vetuji!“ řekla jsem automaticky a zvedla ruku. „Využívám svého práva veta.“

Deja vyklenula obočí. „Právě jsi sem přišla. Nechtěla bys chvíli počkat a zjistit, co se děje, a teprve pak zasahovat?“

Zatvářila jsem se omluvně.

„Jo. Vrať si svou kartu veta zpátky do svých zásuvek.“ Deja si odkašlala. „Dobře. Téma životního stylu odhaluje několik vaginálních zdravotních tvrzení, které uvádí stránky Gwyneth Paltrow…“

********

Po schůzce jsem zalezla do své kanceláře a položila si hlavu na stůl. Do schůzky s redaktory za oblast kosmetiky, kteří by mi měli předvést každý jednotlivý kousek, který vybrali do srpnového vydání, zbývala asi půl hodina. Já bych tu měla sedět a dělat si poznámky a rozhodně se necítit, že jsem naprosto selhala.

Věděla jsem, že řízení časopisu bude těžké. V jednom jsem sama dost dlouho pracovala. Ale byla jsem asistentkou. Má původní šéfka, Gabriella Winters, vše dělala bez jakékoli námahy. A Neil byl víc než schopný zvládnout každodenní práci pro časopis. Bylo na tom vystaveno celé jeho jmění. Co bylo se mnou špatně?

Deja zaklepala na dveře, pak je otevřela a strčila hlavu dovnitř. „Hej, můžeš se stavit? Myslela jsem, že jsi chtěla vytáhnout toho Korse?“

„Mel to dala za úkol Patricii.“ Opřela jsem se lokty o stůl a masírovala jsem si spánky. „Dejo, proč jsem tak v prdeli?“

S povzdechem za sebou zavřela dveře a pak se o ně opřela. „Nejsi v prdeli. Jsi jen… skutečně špatná v příchodech do práce a dělání své práce.“

„Ale neměla bych být!“ pronesla jsem. „Pracovala jsem pro tu nejnáročnější šéfredaktorku v tom nejžádanějším módním časopise na světě, a přežila jsem v tom dva roky. Vím, jak tohle všechno dělat.“

„Znáš teorii,“ připomněla mi. „Ne praxi. Byla jsi Gabriellinou asistentkou. Dělala jsi pro ni spoustu věcí, ale nikdy jsi je nedělala místo ní.“

„Ehm. Vypadalo to tak snadně.“ Svěsila jsem hlavu dolů a cítila se naprosto mizerně. „Ty jsi v tom tak dobrá. Skutečně se cítím provinile za to, že to házím na tebe.“

Deja protočila oči. „Ach, ne. To ty jsi mě přitáhla do extrémně lukrativního módního časopisu. Všechno tohle finanční zajištění je neskutečné.“

Odfrkla jsem si.

„Navíc jsem se svým způsobem dostala zpátky na trať,“ řekla provinile.

S Dejou jsem se poprvé setkala v době, kdy jsem byla stále ještě asistentkou – a ještě ne přítelkyní – svého manžela. Najal ji a ona se nakonec zamilovala a provdala za mou nejlepší kamarádku. A jo, ve stejné době zároveň spáchala určitou firemní špionáž pro mou starou šéfovou.

Pak byl určitou dobu docela chaos.

Ale Deja měla pravdu. Doba, kterou trávila jako Gabriellin špeh, ji na tu práci připravila mnohem důkladněji než moje pracovní pozice Gabrielliny asistentky. A to nebylo nic, za co bych se měla stydět.

To, za co bych se měla stydět, bylo to, jak málo úsilí jsem celému časopisu věnovala. Měli jsme úspěch, ale kromě toho, že jsem měla bohatého manžela, jsem na tom měla vskutku velice malý podíl.

Musela jsem o tom hodně přemýšlet, ale dny jsem měla naprosto přecpané vším možným, takže bylo vždy hodně snadné ignorovat velké strašidelné životní otázky a dělat prostě něco jiného. A toho „cokoli jiného“, co bylo potřeba dělat, bylo spoustu.

*************

Navzdory své nejlepší snaze jsem dorazila domů až ve tři čtvrtě na devět.

Solární světla na naší kruhové příjezdové cestě se ještě nezapnula, protože slunce ještě úplně nezapadlo. Požádala jsem Tonyho, aby mě radši než k hlavním dveřím dovezl dozadu, takže jsem mohla vejít dveřmi přímo do kuchyně. Čekala jsem, že večeře na mě bude čekat v troubě, ale ke svému překvapení jsem našla v kuchyni i Neila.

„Půl osmé?“ zeptal se s nakloněnou hlavou a samolibým úšklebkem.

„Jako bys nikdy v životě nepracoval pozdě do noci.“ S úlevným zasténáním jsem z nohou skopla lodičky a přešla k němu. Objal mě kolem pasu a já se opřela hlavou o jeho hrudník a vdechovala jeho důvěrně známou vůni. „Olivia už spí?“

„Musel jsem jí uložit do postele,“ řekl a omluvně mě políbil na temeno hlavy. „Při večeři se chovala jako naprostý tyran.“

Podívala jsem se na její vysokou židličku, která byla stále umazaná od jídla. „Jsem tou nejhorší Sophií, co kdy byla?“

„Samozřejmě, že ne,“ ujistil mě. „A nic z toho. Jsi mou nejoblíbenější Sophií.“

Neochotně jsem se od něj odtáhla. Žaludek mi zakručel hlady. Zatímco se Neil sklonil, aby mi jídlo ohřál, já jsem se usadila na jednu z židliček u ostrůvku. „Připadám si tak, jako bych už nikdy neměla vidět ani s ní trávit čas. Nebo i s tebou.“

„Slibuji, že bych ti řekl, pokud bych se cítil zanedbávaný,“ pronesl a po chvíli vyndal z trouby bílou keramickou misku a odložil ji na mřížku na pultě. „Plněné kuře caprese?“

„Aach.“ Naklonila jsem se k misce a zhluboka jsem se nadechla. „Dej mi vidličku.“

„Stejně tak ti můžu dát i talíř,“ nabídl mi a přistrčil nádobu blíž ke mně. Vyhladověle jsem se k ní vrhla a zabořila vidličku přímo do misky. On pak dodal: Nebo bys mohla jíst dneska večer přímo z koryta.“

Když jsem žvýkala, ukázala jsem mu zvednutý prostředníček. Vzala jsem si až příliš velké sousto. Pak, když jsem mohla konečně mluvit, jsem zamumlala: Od kdy se z tebe stal Pan Hospodyně z šedesátek?“
„Od doby, kdy to jediné, co teď dělám, je pronásledování batolete. Které je, díky bohu, pronásledováno i svou chůvou.“ Potřásl hlavou. „Víš, bez podpory personálu bych rodičovství nepřežil. Jak to proboha dělají ostatní lidé?“

Stále bylo těžké při Neilově kulturní neznalosti neprotočit oči. Celý svůj život prožil jako bilionář. Jeho otec vlastnil obrovskou mediální společnost. Jeho matka pocházela z rodiny, která vlastnila „nejstarší staré peníze“. Jakmile absolvoval vysokou, začal budovat své vlastní mediální impérium. Jednou jsem ho přistihla, jak si googlil heslo „chudoba“.

„Nějak by to udělali, slibuji.“

Sledovala jsem Neila, jak kuchyňskou utěrkou utřel pult. Od doby, kdy jsme se setkali, se úplně změnil. Dobře, od doby, kdy jsme se setkali znovu. Bylo to šest let poté, co jsme spolu strávili praštěný den sexem v hotelu v L. A., kdy ráno vešel do kanceláře mé šéfky a informoval mě, že on byl teď mým šéfem. Po čtyřech letech, rakovině, smrti jeho dcery a jeho následné hospitalizace, byl úplně jiným Neilem Elwoodem. Vypadal trochu starší, vlasy měl šedivější, ale stále byl tak pohledný, až se mi při pohledu na něj zastavovalo srdce, a jediným pohledem svých smaragdově zelených očí by dokázal, aby mi roztály kalhotky. Oproti tomu, jak byl v minulosti zvyklý, přestal pracovat nonstop, ale i tak většinu svého času trávil tím, že v zákulisí řídil své obchody a doloval peníze na financování krizového centra, které sám založil. Všechno, čím za naše společné čtyři roky prošel, ho změnilo.

I mě to změnilo. Změnila jsem se z nikdy usazené ženy na manželku a měla jsem dítě. Přestěhovala jsem se z nenápadného bytu v čínské čtvrti do osmi hektarové usedlosti v Hamptons – ach, a úžasného penthousu na Páté Avenue, ultramoderního domu v Reykjavíku, palácové usedlosti na anglickém venkově, městského domu v Londýně a bytu v Benátkách, který jsem nikdy neviděla. Nemluvě o šatníku, o kterém bych si při platu, který jsem si vydělávala jako pouhá asistentka v módním časopise, nikdy neodvažovala ani snít. Všechno to vypadalo, jako bych se měla stát vydržovanou manželkou, ale ve svém životě s Neilem jsem byla mnohem nezávislejší.

Dokonce, i když jsem byla ve své nezávislosti velice, skutečně špatná, byla jsem odhodlána udržet si ji.

„Nele… co myslíš? Jsme dobrá v tom, co dělám?“

S křivolakým úsměvem zvedl hlavu. „Myslím, že v tom, co děláš, jsi velice dobrá.“

„Ne, pervézáku.“ Protočila jsem oči. „Myslela jsem časopis.“

„To nedokážu říct. Nepracuji s tebou. Časopis se prodává dobře. Vydání samo o sobě vypadá úžasně, i když některé formáty -“

Odkašlala jsem si.

Neil se zastavil a pokrčil rameny. Tu diskusi ohledně nekritizuj-můj-časopis jsme měli už víc než jednou. „Pokud je časopis úspěšný, tak ve své práci nejsi špatná.“

„Pokud nestojí devadesát devět procent na Deje,“ připustila jsem nesměle.

S tázavě zvednutým obočím čekal, až budu pokračovat.

„Vždycky chodím pozdě,“ vysvětlovala jsem a na prstech jsem odpočítávala všechny ty věci, ve kterých jsem každý den selhávala. „Nikdy nevím, co se děje. To jediné, v čem jsem skutečně dobrá, je výběr oblečení. Beru si spousty volna…“

Tohle nebyly všechny ty důvody, které mě sraly. Vypadalo to, že tam toho bylo mnohem víc.

Neil se široce opřel rukama o stůl. „Uvědomuješ si, že tohle jsou problémy, které můžeš ovládnout jen ty sama?“

Nešťastně jsem přikývla.

„Je možné, že díky stresu z vydání knihy jsi sama k sobě mnohem sebekritičtější, než obvykle?“

Znovu jsem přikývla. „Nemluvě o třídním setkání.“

„Ach, Sophie, tohle jsme už probírali,“ řekl a hodil kuchyňskou utěrku do dřezu. „Nemáš žádný důvod proč se obávat setkání se spolužáky po deseti letech, když už jsi vydala dvoje paměti a máš vlastní časopis.“

„Ty nechápeš, jaké to je. Když jsem vyrůstala, vždycky jsem slýchávala, že chudí lidé jako my tvrdě pracují, zatímco ti bohatí si jen tak sedí a vše dostávají pro nic za nic.“

„To je část toho,“ přiznal muž, jehož investice mu každý den vynášely příjem ve výši ročního platu vyšší střední třídy.

„Jenže nechci, aby si někdo myslel, že mám nos nahoru. Teď, když jsem byla ve státní televizi, kde jsem propagovala svou knihu o mě a svém bilionářským manželovi, bude trochu těžké kohokoli přesvědčit, že jsem se nezměnila.“ Můj strach se zvětšil. „Možná bych nakonec na to setkání vůbec neměla jít. V časopise se toho tolik děje -“

„Tahle možnost tu není,“ rychle řekl. „Tvoji mámu by to zdrtilo. Tony se poprvé setká s tvou rodinou. Koneckonců, Olivia je také nikdy neviděla.“

„A slíbila jsem to babičce.“ Nešťastně jsem zabodla vidličku do své večeře. „Přála bych si, aby se to všechno na sebe nevršilo. Problémy s tiskem, kniha, ranní show, podpisování… Až skutečně dorazíme do Calumetu, budu v ještě větším stresu, než jsem už teď. Budu obrovským katamaránem stresu.“

„Budu předstírat, že vím, co to je a prostě se pohneme dál, jo?“ Natáhl se přes pult a rukou se dotkl mé paže, ve které jsem nedržela vidličku s kuřetem. „Co kdybych zítra večer na to podpisování dorazil? Můžeme zůstat ve městě – stejně to bude blíž na letiště.“

„Nechci z toho dělat ještě větší problém. Mám pocit, jako by se to všechno prostě… vymklo kontrole.“

Přemýšlivě přikývl a z ledničky vytáhl láhev San Pellegrino. Láhev odzátkoval a obešel ostrůvek, aby si sedl na židličku vedle mě. Když mi podal láhev, pronesl: „Neděláš žádný velký problém. Změnit naše plány nic nestojí. Už jsem se skoro sbalil. Nebude žádný problém sbalit si pro sebe a Olivii tašku na přenocování.“

Jednou z Neilových nejpřitažlivějších vlastností jako manžela bylo to, že často věděl naprosto přesně, co jsem potřebovala, i když jsem o tom já sama neměla ani ponětí. „Jo?“

„Rozhodně. A co se týče části rovnice mimo kontrolu, tak vím, jak to napravit.“

„Ano?“

Kývl hlavou směrem ke dveřím. „Až s tím skončíš, tak si dojdi nasadit svůj límec.“