CH - 18. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 18 – Michelle

Chůvička se rozsvítila, se zvukem, jak si Maura šťastně žvatlá v postýlce. Přetočila jsem se na bok a zapnula video monitor, abych ji mohla sledovat. V šoku jsem se posadila, když se černobílé zrnění obrazovky zaostřilo, jasně ukazujíc mou nezávislou, malou, osmiměsíční holčičku, stát v postýlce. Klátila se sem tam, držíc se boční strany postýlky, jako o život. Srdce se mi rozbušilo vzrušením, a ze zvyku, jsem se otočila, abych sdílela ty novinky… s prázdnou stranou postele.

Tohle byly ty nejsmutnější momenty. Momenty, o kterých jsem věděla, že by byl stejně nadšený, jako já, pro nový milník v životech dětí. Dokonce, i když býval mimo město s týmem, mohla jsem mu zavolat a mohli jsme být nadšeni spolu. Nyní, jsem seděla sama v ložnici, zírala na naši holčičku, napůl nadšená a napůl se zlomeným srdcem. Častokrát, když Matthew řekl něco legračního ve škole, nebo se Mauře prořízl zoubek, volala jsem, Taylor. Dělala to nejlepší, aby vyplnila mezeru v tom, že není druhý rodič, s kým to sdílet, ale prostě to nebylo ono.

Oči se mi začaly plnit vodou a já věděla, ještě než jsem vylezla z postele, že tohle bude jeden z těch dní. Vedla jsem si lépe. Tři měsíce, co byl po smrti a pláče bylo méně a méně. Dokud bude moje srdce bít a bude poslední dech v mém těle, bude mi chybět, ale tvrdě jsem se snažila soustředit na dobré vzpomínky, místo na neznámou budoucnost.

Dveře ložnice vrzly, jak se pootevřely a malá hlavička nakoukla dovnitř.

„Ahoj, kámo.“ Otřela jsem si oči a mávla na něj.

Pomalu přišel, díval se na mě nejistýma očima a vlezl do mé postele. „Proč jsi smutná, mami?“

„Och.“ Odkašlala jsem si. „Jen mi dneska chybí tatínek.“

Jeho malá hlava souhlasně přikývla, ačkoliv sem si nebyla jistá, jestli ví, s čím souhlasí. Přitáhla jsem mu deku až pod bradu a položila si hlavu na polštář vedle něj, zhluboka se nadechla a přivoněla si k jeho vláskům. Stále voněl mýdlem od večerního koupání. Přitulil se blíž a já ho pevně objala, dívajíc se na déšť, stékající po okně.

„Mami?“

„Ano, miláčku?“

„Mám hlad.“

Přetočila jsem se na bok, tváři k němu a opřela si hlavu o ruku. „Já taky. Co bychom si mohli dát?“

Posadil se na posteli a vyhodil své malé pěstičky do vzduchu. „Gumové medvídky!“

Smějíc se, jsem ho popadla a stáhla zpátky ke mně, a lechtala ho na bocích. „Nemůžeme mít gumové medvídky k snídani.“ Šťouchala jsem ho a pusinkovala na krku, když se divoce hihňal.

„Dost!“ prosil mezi hihňáním.

Přestala jsem ho lechtat a on si povzdechl a podíval se na mě, neřekl ani slovo, jen se mi díval do očí. Odhrnula jsem mu jemné, hnědé vlasy z čela a přejela po jeho hladké pokožce, klouby prstů.

Co to sakra?

„Víš co? Jsou to gumoví medvídci.“

Otevřel pusu a zalapal po dechu, pak si rychle stoupnul a vesele skákal nahoru a dolů na mé posteli. „Juchů!“

„Ale je to jen tentokrát, ok?“ dodala jsem. „Tohle nebude nový zvyk. A… musíš si dát i jablko. Ujednáno?“

„Ujednáno!“ natáhl ke mně ruku na potřesení.

„Jdeme!“ Místo potřesení rukou, jsem se k němu otočila, aby mi mohl vyskočit na záda. „Jdeme vzít tvou sestřičku z postýlky.“

*****

„Co bys řekl na hezký, tichý den doma, dneska?“ zeptala jsem se Mattewa, když mu kapalo mléko z brady a padalo zpátky do misky s ovocnými lupínky. Díkybohu, jakmile jsme sešli dolů, rozhodl se, že chce přece jen něco sytějšího, než jen gumové medvídky.

Pokrčil rameny a přikývl.

„Možná si odpoledne uděláme malý výlet do knihovny?“

„Jo.“ Přikývl více nadšeně. „Chci si hrát u vláčkového stolu.“

„Jasně!“ zkusila jsem znít lehce.

Co Mike umřel, malý Mattew se už nesmál tolik, jako dřív. Vždycky vypadal smutný a ztracený, a možná to byla jen moje představivost, ale měla jsem pocit, že se hodně dívá na vchodové dveře.

Když jsem krájela lívanec na maličké kousky pro, Mauru, ozvalo se upozornění na zprávu, na mém telefonu.

Ahoj. Jsi doma, dneska?

Zírala jsem dolů na svůj telefon a zkoušela si pracně vzpomenout, čí číslo to bylo. Nakonec jsem odpověděla.

Moc se omlouvám. Kdo je to?

Zatímco jsem dokrajovala Mauřiny lívance, stále jsem pokukovala po svém telefonu, čekajíc až znovu zabzučí. Konečně se tak stalo.

Tady Viper. Doufal jsem, že bych se mohl stavit.

Viper? To je divné.

Och, jistě. Pojedu do knihovny, ale to až později. Přijeď kdykoliv. J

Sotva jsem dala telefon dolů, znovu zabzučel.

Díky. Budu ta asi za dvacet minut.

To bylo divné. Sotva jsem s ním mluvila, od té doby, co Mike zemřel, a ani jednou od pohřbu. Položila jsem telefon na linku a vrátila se ke krájení lívanců pro, Mauru.

O chvíli později, zazvonil zvonek u dveří. Šla jsem tam a otevřela tak rychle, jak to šlo, a nasměrovala Vipera pryč z deště.

„Ahoj.“ Usmál se, když prošel dveřmi.

„Ahoj. To je nečekané.“ Zavřela jsem za ním dveře. „Děti jsou v kuchyni a snídají. Pojď za mnou.“

„Vipere!“ zaječel Mattew. Ve vteřině, kdy uviděl Mikeova nejlepšího přítele vstoupit do kuchyně, seskočil ze židle a běžel, aby vlétnul Viperovi do náruče.

Viper si dřepnul a šťastně ho chytil. „Jak se máš, kámo?“ Mattew objal Vipera pažemi a nohama, jako opička a sevřel ho.

„Dlouho jsem tě neviděl.“ Řekl Mattew.

„Já vím, kámo. Omlouvá se za to,“ odpověděl Viper. „Podívejme, jak tvoje sestřička vyrostla.“ Přešel a klekl si dolů k Mauře, která se na něj široce usmívala. „Wow! Ona má zuby!“

„Jop.“ Zasmála jsem se. „Pár jich má. A taky pěkně kouše.“

„Mami,“ – Mattew se otočil ke mně – „už jsem dojedl. Můžu si jít hrát?“

„Jistě, zlato,“ řekla jsem, když se vykroutil z Viperovy náruče a zmizel v chodbě.

„Wow. Nepřestává se hýbat, že?“ Viper si projel rukou vlhké vlasy.

„Nebo mluvit.“ Zasmála jsem se. „Vytáhni si židli. Když ji přestanu déle krmit, je tu pěkně hlučno.“ Sotva jsem dala lžíci z talíře a už měla otevřenu pusu, jako ptáče.

Dřevěná židle vydala hlasitý zvuk, jak přejela po kuchyňské podlaze. Viper si sednul a povzdechl si. Čekala jsem, až mi vysvětlí, proč je tady, ale nezačal mluvit. Po minutě divného ticha, jsem položila misku a otočila se tváři k němu. Měl na tváři bolestný výraz, jak se díval do obýváku.

„Je divné tady být?“ zeptala jsem se nakonec.

Trochu poskočil, jakoby zapomněl, že jsem vůbec tady.

„Tak trochu.“ Pokrčil rameny. „Je to prostě těžké.“

Věnovala jsem mu malý úsměv. „O tom mi povídej.“

„To je vlastně důvod, proč jsem tady, abych si s tebou promluvil o Mikeovi.“ Odkašlal si. „Ze všeho nejdřív, se chci omluvit… za to, co se stalo.“

„Vipere…“

„Ne, prosím. Jen mě nech se přes to dostat.“ Přitáhl si židli trochu blíž. „Všichni mi stále říkají, že to byla nehoda a já, více než kdokoliv, vím, že byla, ale to stále nemění výsledek. Jen potřebuji, abys věděla, jak moc je mi to líto, z celého srdce. Dal bych cokoliv, abych si to s ním vyměnil.“

Krk se mi stáhnul a oči se mi začaly plnit slzami. „Oceňuji to, Vipere, ale omluva není naprosto potřeba. Já vím, jak moc jsi ho miloval, a rozhodně vím, jak moc miloval on tebe. Je to prostě jen naprosto posraná situace.“

Šla jsem a vzala kapesník z krabice na kuchyňské lince.

„To není jediná omluva, kterou ti dlužím.“ Povzdechl si.

Přimhouřila jsem oči a znovu se posadila. „Co tím myslíš?“

„Něco, co nevíš je, že když jsem šel do jeho pokoje… rozloučit se… slíbil jsem mu, že pomůžu tobě a dětem s čímkoliv, co byste mohli potřebovat, dokud Mauře nebude osmnáct, nebo déle, pokud to bude třeba.“

Srdce mi pokleslo. Byla jsem naprosto vykolejená jeho gestem mému manželovi. „To jsi řekl?“

Přikývl. „A teď, on je už pryč několik měsíců a já nepřišel ani jednou. Cítím se jako čůrák.“ Podíval se do chodby, směrem k herně a přikrčil se. „Promiň.“

Ohlédla jsem se do chodby a uvědomila si, že měl obavu, že ho Mattew uslyší klít. „Och, nedělej si o něj starost. Když má zapnuté Želvy Ninja, neslyší nic jiného.“

„Taky je miluju,“ řekl s křivým úsměvem. „Každopádně, mám pocit, jako bych ho znovu naprosto zklamal, a tebe taky, i když jsi o tom slibu nevěděla. Jenže, já o tom věděl a omlouvám se.“

„Vipere, to je v pořádku.“ Natáhla jsem se a jemně mu přejela po ruce. „Co to najednou přineslo? Chci říct, proč dneska?“

Pokrčil rameny a díval se dolů na své ruce. „Někdo se mě včera zeptal, co za muže jsem a jakým mužem chci být. Všechno na co jsem dokázal myslet, byl slib, který jsem porušil. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Nemohl jsem spát.“ Konečně se na mě podíval. „Skoro jsem ti napsal ve tři ráno, ale uvědomil jsem si, co to je za blbost, to udělat.“

„Och, pravděpodobně jsem byla stejně vzhůru. Nespím moc dobře, tyhle dny.“ Povzdechla jsem si.

„Musím si to pamatovat.“ Zasmál se nervosně. „Každopádně… je tu něco, s čím můžu pomoct? Cokoliv, co můžu udělat, abych ti tohle všechno ulehčil?“

„Je to od tebe vážně moc sladké, ale zvládáme to. Jeden dlouhý, posraný den za druhým.“

„Dobře.“ Postavil se a strčil si ruce do kapes džínů, jako nervosní teenager. „No, nebudu tě už zdržovat. Plus, potřebuji se vyspat, po mé dlouhé noci. Teď máš moje číslo.“ Kývnul k mému telefonu na lince a podíval se mi přímo do očí. „Prosím, zavolej mi, pokud si budeš myslet, že něco potřebuješ, cokoliv, Michelle. A já se zastavím tě zkontrolovat, čas od času, pokud je to v pořádku?“

„To bych ráda.“ Usmála jsem se na něj upřímně. „Díky, že jsi přišel, Vipere. Bylo to nečekané, ale hezké.“ Vykročil ke vchodovým dveřím, a já nevím, co to na mě přišlo, ale natáhla jsem se a objala ho pažemi. Myslím, že jsem potřebovala být blízko někomu dalšímu, kdo byl blízký Mikeovi. Roztřeseně se nadýchl a objal mě taky, pevně. Stáli jsme takhle pár vteřin, než Maura začala ječet, protože byla bez lívanců.

Viper se zasmál a odtáhl se, aby se sehnul a políbil jí na vršek hlavičky. „Taky jsem naštvaný, když jsem bez jídla, maličká.“ Postavil se a zavolal do chodby, „Hej, ninja želví hlavo, dostaň se odtamtud a pojď mě obejmout na rozloučenou!“

Mattew vyletěl zpoza rohu a běžel rovnou k Viperovi. Objímali se taky dlouho. „Vrátíš se brzo?“ ptal se Mattew.

„Chceš, abych zase přišel?“

Mattew horečně přikývl.

„Máš to mít, kámo. Přijdu velmi brzo.“ Naklonil se a zavřel oči, když políbil Mattewa na čelo. Postavil ho dolů, mávl na mě ještě jednou a vyklouznul ze dveří.

Mattew se usmíval celý zbytek dne.