RC - 24. kapitola

Překlad: Marťa

Každý světec má minulost a každý hříšník budoucnost.

Vzala jsem klíč napravo, který vedl k mému pokoji.

„Měl jsem pocit, že by sis mohla vybrat tento.“ Zněl zklamaně a díval se na mě smutnýma štěněcíma očima, které mi rozněžnilo srdce. Ani Droopy a Snoopy na něj v tomhle neměli. „Jak se to říká v baseballu? Strike?“

„Prostě nemůžu.“ Stále vypadal smutně. Chtěla jsem, aby věděl, že se věci změnily. Naklonila jsem se k němu a zašeptala: „Alespoň ještě ne.“

Překvapeně zvedl obočí. Začal něco říkat, ale kluci s kamerou to chtěli dokončit, tak udělali poslední záběr a požádali nás, abychom zamířili k výtahu.

Na zadní straně klíčové karty něco bylo. Byl k němu připevněný kousek papíru. Dante položil ruku na mou a pokoušel se mi něco naznačit očima. Ach. Nechtěl, abych se na to podívala. Ne před kamerou.

Štáb nás natáčel, když jsme kráčeli k výtahu, a pak to naaranžovali tak, aby se současně otevřely dvě oddělené kabiny výtahu, a každý symbolicky nastoupil do svého. Pak dveře znovu otevřeli a řekli, že to balí. Odepnula jsem si mikroport a podala jim ho. Zoufale jsem se chtěla dostat pryč a podívat se na ten lístek.

Asistentka mi řekla, že můj pokoj je v šestém patře. Přikývla jsem a poděkovala jí, pak jsem nastoupila a stiskl tlačítko „šest“. Dveře se nakonec po době, která mi připadala, jako věčnost, zavřely a já se podívala na vzkaz.

Prohodil jsem klíče. Tento je od mého apartmá. Jsem v pokoji 1201.

Prosím, přijď, je to naléhavé. Potřebuji s tebou mluvit.

Srdce mi tlouklo tak rychle. Nemohla jsem říct ne. Nechtěla jsem říct ne.

Dveře se v otevřely v šestém patře. Stál tam muž s kufrem. „Jedete dolů?“

„Ne,“ řekla jsem mu. „Jedu nahoru.“ Stiskla jsem tlačítko dvanáctého patra.

Chodba z výtahu do jeho apartmá byla nejdelší chodbou v historii chodeb. Nakonec jsem dorazila ke dveřím a nervózní, vzrušená a vystrašená jsem vsunula klíč do čtečky.

Světlo se změnilo na zelené a já pohnula klikou.

Stál hned vedle okna a díval se na město. Nevšímala jsem si okolního pokoje, protože všechno, co jsem viděla, byl on. Otočil se, když uslyšel moje kroky na dlaždicích a ukázal na křeslo.

„Posaď se, prosím,“

„Dante, já…“

„Počkej.“ Jednou rukou si třel zadní stranu krku. „Limon, je tu něco, co ti musím říct a potřebuji, abys tam zůstala a poslouchala, dokud neskončím.“

Přikývla jsem a posadila se na křeslo. Sundal si sako a kravatu a rozepnul si několik horních knoflíčků na košili.

Zastrčil ruce do kapes. „Hodně jsem přemýšlel o tom filmu, který jsme spolu onehdy na našem rande sledovali. Jih proti Severu. A přemýšlel jsem o tom, jak moc je naše situace podobná. Vdáš se za Ashleyho Wilkese a Rhett Butler tady stojí a říká ti, že je to chyba.“

Pochopila jsem, co se mi snažil říct, ale nějaká zpanikařená část mě přemýšlela, jestli zapomněl, že Rhett nakonec Scarlett opustil.

„Za tři dny se vdáš. Bylo by čestné ustoupit a neříct nic. Ale teď čestný být nemůžu.“

Několikrát polkl a já zůstala potichu. Nechtěla jsem říct nic, co by mu bránilo v tom, co chtěl říct. Srdce mi v hrudníku tlouklo tak hlasitě, až jsem přemýšlela, jestli to slyší až tam, kde stál. Přešel ke mně, klekl si na jedno koleno a vzal mi ruce do svých. Seděla jsem, neschopná pohybu, naprosto klidně.

„Miluji tě, Limon. Jsem do tebe tak zamilovaný a zabíjí mě, když tohle děláš. Nikdy tě nebude znát ani milovat tak, jako já. Nikdy tě neuspokojí tak, jako já. Nebude plnit tvé úkoly ani pro tebe zabíjet draky.“

Dante mě miloval. Dante mě miloval. Chtěla jsem ho tak moc obejmout a říct mu, že jsem ho také milovala. Ale něco ve mně mě zadrželo a nebylo to jen to, že mě požádal, abych ho vyslechla. Část mě se stále bála a pochybovala.

„Vím, že nechceš být zraněná a vzdát se kontroly. Vím, že ti dává pocit bezpečí. Že si myslíš, že tak můžeš své srdce udržet v bezpečí. Ale život ovládat nemůžeš. Nemůžeš ovládat mě ani nás. Ale slibuji ti tohle – tvé srdce se mnou bude vždy v bezpečí. Slibuji, že ho budu chránit svým životem.“

Sevřela jsem ruce v jeho a držela se tohoto jediného kontaktu.

„Také ti slibuji, že navzdory tomu, co si myslíš, bych tě nikdy nepodvedl. Viděl jsem, co udělalo podvádění s Rafem, a téměř ho to zničilo. To bych nikdy nikomu, koho miluji, udělat nedokázal.

„Nico mi řekl…“ Hlas se mi změnil v šepot.

„Vím.“ Usmál se a promnul mi palci hřbety rukou. „Jsem rád, že ti to řekl. Měl jsem ti o Rafovi říct dříve. Jsem tak zvyklý ho chránit a předstírat, že jsem takový. Doufal jsem, že to prohlédneš, když tě požádám, abys v show zůstala déle. Nechtěl jsem, aby byla špionka. Chtěl jsem, abys mě poznala. Mé skutečné já. Nejen moje nedostatky, ale také to dobré.“

Nošení mého bázlivé, bojí zjizvené zátěže, bylo tak vyčerpávající. Chtěla jsem mu věřit.

„Už jsem z té bolesti unavená,“ přiznala jsem. „Chci jen muže, o kterém budu vědět, že mu můžu věřit. Někoho, o kom nebudu pochybovat.“

„Já jsem tím mužem, Limon. Dávám ti své slovo. Víš, že bych svůj slib nikdy neporušil.“

Věděla jsem to. I přes své pochybnosti jsem to věděla.

„Nico mi jednou řekl, že nejvíce litoval toho, že než odešla, neřekl Kat, jak se cítil. Řekl, že se bál, že by utekla, kdyby jí řekl o strachu, kterému teď rozumím i já. Bál jsem se, že kdybych to s tebou myslel vážně, odešla bys. A nejsem si jistý, jestli jsem dost silný, abych tě ztratil. Potřebuji tě. Ale musíš vědět, že všechno, co jsem ti kdy řekl a co jsem interpretoval, jako žert nebo škádlení, jsem myslel naprosto vážně.“

V krku se mi vytvořila hrouda a bolelo mě na prsou. Bylo ve mě tolik emocí, tolik věcí, které jsem chtěla říct, ale nemohla jsem. Ještě ne.

„A co ostatní?“ S Genesis se něco dělo. Alespoň ke konci.

„Od chvíle, kdy jsem tě potkal, jsem si jiné ženy nevšiml. Protože ty, Limon Isabel Beauchampová, jsi ten druh ženy, která by přiměla vlak jet po prašné cestě.“ Usmál se, když jsem zvedla obočí. „Vyhledal jsem si to. Chtěl jsem to říct ve tvém rodném jazyce.“

Pak jsem už nedokázala slzy udržet a tekly víc a víc, když šeptal: „Neplač. Když pláčeš, nemůžu to vydržet.“ Otřel mi prsty slzy z tváře. Začalo mi téct z nosu a on měl řešení i pro tohle. Podal mi bílý kapesník s jeho vyšitými iniciálami. Kdo nosil kapesníky? Neexistoval diskrétní způsob, jak se vysmrkat, ale dělala jsem, co jsem mohla.

Schovala jsem kapesník do kabelky a on ke mně natáhl ruce. Položil mi ruku zezadu na krk a přitáhl mě k sobě. Na krátký, šokující okamžik jsem si myslela, že by mě mohl políbit, ale jen si opřel čelo o mé. Zůstali jsme tak, blízko u sebe, ale ne dost blízko. Jeho mělký dech se mísil s mým. Bylo v něm tolik tepla a lásky, že jsem s ním takhle šťastná mohla zůstat navěky.

„Vážně tě chci teď políbit a všechno zlepšit.“

„Vážně chci, abys mě políbil,“ zašeptala jsem zpátky.

Zasténáním vydechl a vstal. „To není fér, Limon. Nemůžeš říkat takové věci. Je to příliš lákavé. Protože si stále stojím za tím, co jsem ti už řekl. Nepodvedu tě. Ale pokud to s ním ukončíš… jak to říkali ve tvém filmu? ‚Měla by ses líbat a často. S někým, kdo ví, jak na to.‘.“

Souhlasila jsem. Moje obavy a pochyby se ve mně bouřily, ale chtěla jsem se postavit a říct mu, jak jsem se cítila. Nemohla jsem. Alespoň ne, dokud Sterlingovi neřeknu pravdu. Musela jsem to udělat správně.

Kromě toho jsem si byla docela jistá, že by mě v téhle chvíli neposlouchaly nohy.

Dante si posbíral věci. „Vím, že by to nebylo spravedlivé, kdybych ti to nařídil a chtěl jsem, abys měla čas na přemýšlení a mohla se rozhodnout. Vracím se do domu a budu na tebe čekat v altánu. Dole na tebe čeká auto. Můžeš se nechat odvézt na letiště nebo zpátky do sídla a najít mě. Pokud se nevrátíš, budu vědět, že je po všem a už tě nikdy nebudu obtěžovat.“

Přišel, lehce mě políbil na čelo a zamířil ke dveřím.

„Co si myslíš o psech?“ Zavolala jsem na něj.

„O psech?“ To ho přimělo zastavit a vrátit se ve svých stopách. Zíral na mě. „Právě jsem ti řekl, že jsem do tebe zamilovaný a ty chceš vědět, co si myslím o psech?“

Přikývla jsem.

„Dobře. Jsem v psím týmu. Mám je rád. Violetta a Chiara jsou alergické, takže jsme nikdy domácí zvířata neměli, proč?“

Byl to šílený lakmusový test a já to věděla. Vždycky jsem ale říkala, že muž, který nemá rád psy, je ten typ člověka, který by se při barové rvačce postavil za vás. Zbabělý, nedůvěryhodný a nespolehlivý.

„To se těžko vysvětluje,“ řekla jsem. „Jen jsem to chtěla vědět.“

Podíval se na mě předtím, než řekl: „V tomto světě záruky neexistují. Ale bez rizika není ani radost. Miluji tě a budu tě milovat vždy, bez ohledu na to, jak se rozhodneš.“

A pak byl pryč a nechal mě v pokoji zmatenou, nadšenou, vyděšenou a milující a pochybující a vzrušenou.

Chvíli jsem zůstala na křesle a v hlavě jsem si celou scénu znovu přehrála. Byla to pravděpodobně ta nejromantičtější a nejúžasnější věc, kterou mi kdy kdo řekl. Jak bych mohla strávit byť jen jednu minutu bez něj?

Chtěla jsem to říct Sterlingovi osobně, ale nebyla jsem si jistá, že dokážu čekat.

Vběhla jsem do ložnice, posadila se na postel a zvedla telefon, abych mu zavolala. Hovor okamžitě spadl do hlasové schránky. Zkusila jsem to znovu. „Zvedni to, zvedni to,“ řekla jsem.

Nic. Ani to nezazvonilo. Musel si telefon vypnout.

Což bylo zvláštní, protože Sterling si telefon nikdy nevypínal. Zavolala jsem do jeho kanceláře, ale tam to také nikdo nebral. Vyzkoušela jsem jeho pevnou linku v bytě a ta také spadla do hlasové schránky.

Nebyl doma, nebyl v kanceláři a neměl zapnutý telefon. Kde by mohl být? Chtěla jsem zavolat svým nebo jeho rodičům, ale bylo už pozdě. Nechtěla jsem je budit, protože pak by všichni poznali, že není něco v pořádku.

Bylo to tak frustrující. Být zaseknutá v takové situaci. Chtít ukončit vztah se Sterlingem a věřit Dantovi, aniž bych si byla stoprocentně jistá, jestli bych měla.

Zbývalo jediné.

Zavolala jsem Kat.

Měla by být stále ještě v Monteře a tam byl hodně brzy ráno. Riskla jsem to.

„Ať je raději někdo mrtvý,“ zamumlala.

„Myslím, že by mohla být moje svatba.“

„Co?“

„Měla jsi pravdu. Musím to se Sterlingem ukončit a dát Dantovi šanci. Protože se do mě zamiloval. Právě mi to řekl.“

Nic neřekla, ale já věděla, co si myslela. O sekundu později to dokázala, když řekla: „Nerada říkám, že jsem ti to říkala, ale…“

„Ty jsi nic neudělala. Já ti zase říkala, že se máš vrátit k Nicovi a mít s ním děti.“

„Miluješ ho?“

Jeho kolínská se stále vznášela ve vzduchu a já pořád cítila na kůži fantomový dotek jeho rtů a jeho ruce v mých. „Miluju ho.“

Teď se probudila úplně. „Ano! Věděla jsem to! Říkala jsem ti… to je fuk.“

„Ale jsem tak vyděšená.“

„Úplně to chápu. Já utekla na jiný kontinent, protože jsem se Nica bála milovat. Ale ty jsi mi nedovolila, abych se bála. Co bys mi řekla, kdybych to byla já?“

Na dveřích skříně bylo zrcadlo a já si prohlížela svůj odraz. Řekla bych, aby věřila sama sobě. Věřila Dantovi. Kdysi jsem Kat řekla, že kdyby se na mě někdo díval tak, jak Nico na ni, nikdy bych ho neopustila. Což se zjevně ukázalo být nepravdivé. Protože Dante se na mě tak díval pokaždé, když mě viděl.

S neuvěřitelnou směsicí ohně, úcty a lásky v očích.

Neodpověděla jsem jí. „Ale co ostatní zainteresovaní lidé? Jako Genesis a Sterling. Nechci nikomu z nich ublížit.“

„Genesis šla do té show s tím, že nemusí být vybrána a kdykoliv ji mohli poslat domů. To bylo riziko, se kterým musely počítat všechny.“

Realita bolesti, kterou by to způsobilo, se začala zmenšovat. „To ale neznamená, že je to správné.“

„A Sterling si zaslouží cokoliv, co se na něj nahrne, na blbce.“

„Proč ho nemáš ráda? Nikdy jsi mi to neřekla?“

„Protože ti zlomil srdce a přiměl tě nedůvěřovat lidem.“

Vinila jsem ze svých problémů s muži Enrique, ale Kat měla pravdu. Sterling byl prvním klukem, který mi zlomil srdce, a já už nikdy schopnost důvěřovat mužům zpátky nezískala. Dokonce i teď, kdy jsem měla někoho, jako byl Dante, který mě chtěl milovat, mě to děsilo stejně, jako těšilo.

„Nemyslím si, že je pro tebe dobrý a ani to, že tě učiní šťastnou. Ty a Dante k sobě patříte. Moje DVR dokonce zdokumentovala důkazy o tom, jak jste se zamilovali díky té hloupé show.“

Měla pravdu.

„Nechci, aby mi ublížil.“

Kat potlačila zívnutí. „Neublíží ti. Nenechám ho. Budu první, kdo ho nakope tam, kde se to počítá, i přesto, že se stane mým švagrem.“

„Ale co když mi ublíží?“

„Co když ne? Mohla by to být ta nejlepší věc, která se ti kdy stane. Řekni mu to. Hned.“

Mohla bych to udělat. Řekla jsem mu, že ho miluju taky, a pak bych jela domů, kde bych se rozešla se Sterlingem, a po ukončení pořadu bych zůstala v Monteře, abych pracovala pro jeho rodinu a mohli jsme mít šanci jít na skutečné rande. To by mohlo fungovat.

„Jen pomysli na tu publicitu, kdybychom měly dvojitou svatbu,“ řekla.

Páni. „O svatbě nikdo nic neříkal.“

„Jen Dante od té doby, co tě poznal. Co jsi mi říkala o svatbě? Ach, jo, že je stejně pravděpodobná, jako déšť padající vzhůru.“

Zamračila jsem se, i když mě neviděla. „Nejsi vtipná.“

„Jsem veselá a dlužíš mi určitou odměnu za nedostatek spánku. Zavolej mi zítra po jedenácté hodině a řekni mi, jak to šlo. Víš, že jsem k ničemu, když se alespoň dvanáct hodin nevyspím.“

Rozloučila jsem se s ní a znovu se podívala na svůj odraz. Udělám to.

Chtěla jsem jít a říct Dantovi všechno.