CH - 24. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 24 – Viper

„Ahoj!“

Michelle se v kuchyni otočila, když nás slyšela projít dveřmi.

„Doufám, že je v pořádku, že jsem neklepal. Bylo otevřeno.“ Ukázal jsem k přední části domu.

„Ne, není to vůbec problém.“ Mávla na mě utěrkou a pak si ji hodila přes rameno. „Jak to šlo? Co příběhový den?“

Matthew si strčil ruce pod paždí a mával svými křídly, jak chodil kolem kuchyně. „Bylo to úžasné. Viper tancoval jako kachna!“

„Viper tancoval?“ Otočila je mě pomalu hlavu, s hravým zábleskem v očích.

„Viper tančil.“ Přikývl jsem hrdě. „Usoudil jsem, že když je ochotný to dělat, proč by sakra nemohl?“

Zasmála se. „Jsem ohromená. Co dalšího se stalo?“

Matthew přestal se svou kachní pozicí a dal si ruce v bok. „V herně byl kluk, který byl zlý.“

Stáhla obočí a podívala se z Matthewa na mě. „O čem to mluví?“

„Ten velký kluk mi vzal hru, kterou jsem hrál,“ pokračoval Matthew, „ale Viper ho vytáhl ze sedadla a řekl mu, aby mi dal peníze.“

Michelle se naplnily oči panikou, když těkala pohledem mezi mnou a jím. „O čem to mluví?“

Zvedl jsem před sebe ruce. „Počkej, slibuji, že to není tak zlé, jak to zní. Nech mě to vysvětlit.“

Vystrčila bok a zkřížila si ruce na hrudi, zírala mi přímo do tváře. Vlastně, to bylo dost zastrašující.

„Takže, šli jsme do knihovny a tancovali jako kachny, pak jsem ho vzal do té restaurace, co jsem ti o ní říkal, jmenuje se Kovboj Phil, pamatuješ?“ odmlčel jsem se, aby mohla něco dodat, jako hmm, jop, přikývnutí hlavou, cokoliv, čím by mi dala znát, že mi nechce hned urvat obličej.

Nic.

„Každopádně, objednali jsme si jídlo, a zatímco jsme čekali, až ho dostaneme, šli jsme do herny, utratit pár čtvrťáků. Já hrál pinball a on hrál závodní hru. Než jsem se nadál, nějaký pubertální grázl mu vzal hru, tak… jsem ho velmi zdvořile požádal, aby se zvedl a vrátil mu jeho hru. Nejdřív, ten kluk nebyl zrovna ochotný, ale jakmile se postavil a otočil, rychle změnil svůj tón.“

Žvýkajíc si spodní ret, přimhouřila oči a přejela s nimi na Matthewa a pak zpátky ke mně. „O čem mluvil, když říkal, že mu zaplatil?“

„Och. Tohle.“ Pokrčil jsem rameny. „No, když mazal z místnosti, připomněl jsem mu, že dluží tomuhle mladému muži peníze.“

Matthew sáhl do kapsy a vytáhl ven peníze, a hrdě je strčil k mámě. „Mám pět babek, mami!“

„Ta hra byla za pět dolarů? Co je to za hernu?“ zeptala se.

„No, ne. Hra byla za dolar, ale všechno co měl, bylo pět, takže ty zbylé čtyři, budeme považovat za odškodné.“ Usmál jsem se na ni.

„A mami, Viper řekl ´kozy´jen jednou, tak nebuď naštvaná,“ dodal Matthew.

Michelle na mě zlostně koukala a dýchala tak hluboce, až se jí nozdry rozšířily, jako naštvanému býkovi.

„Přísahám, že to dávalo smysl během mé šikany,“ bránil jsem se.

Připlácla si ruku na oči a zavrtěla hlavou, právě když jsem se natáhl a dali jsme si s Matthewem high-five, a Maura se ozvala z chůvičky.

Michelle se podívala na Matthewa a mrkla na něj. „Někdo musel ucítit, že jeho bratr je doma a ona nyní chce vstát a jít si hrát.“ Políbila ho na hlavu a vydala se z kuchyně. „Budu hned zpátky.“

Přešel jsem do obýváku a posadil se na gauč. Než jsem ho mohl zavolat, Matthew už seděl vedle mě, opřený o můj bok. Dal jsem kolem něj paži a pěkně ho sevřel.

Seděli jsme tam skoro celou epizodu o té otravné mluvící houbě, a já vytáhl telefon, abych se podíval na čas. Pohlédl jsem na dolů na Matthewa, který napůl spal na mé paži, s úplně nepřítomným pohledem. Opatrně jsem mu zvednul hlavu, vyklouznul zpod něj a jemně ho položil na polštář. Zamířil jsem ke vchodovým dveřím, ale pocítil vinu, že bych odešel bez rozloučení, tak jsem se zhluboka nadechnul a tiše vyšel po schodech nahoru.

Nahoře v domě u Mikea, jsem byl jen párkrát. Kdykoliv jsem tu byl, většinou jsme se poflakovali v obýváku, nebo v suterénu v jeho zašívaně, takže jsem neměl ponětí, kam jdu. Jakmile jsem došel nahoru, slyšel jsem zpívání a následoval ho doleva. První dveře, ke kterým jsem přišel, byly pootevřené, ale zpěv rozhodně vycházel odtamtud, takže jsem se zastavil a poslouchal, nakloněný blíž.

Byla to Michelle.

Zpívala „Spi, děťátko, spi“, předpokládal jsem, že Mauře, tím nejkrásnějším hlasem, co jsem v životě slyšel. Stál jsem tam se zavřenýma očima, naslouchal tomu uklidňujícímu zvuku, který z ní vycházel. Když došla k poslední sloce, rozhodl jsem se proklouznout zpátky dolů a prostě počkat na rozloučení, ale když jsem udělal krok, dřevěná podlaha zavrzala pod mýma nohama. Přikrčil jsem se a o vteřinu později, se dveře ložnice otevřely.

„Ahoj.“ Usmála se na mě, jak nesla Mauru na boku.

„Moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě rušit. Matthew usnul dole a já nechtěl odejít bez rozloučení, tak jsem si myslel, že tě najdu, ale pak jsem tě slyšel zpívat, a nechtěl jsem tě otravovat…“ blábolil jsem nesouvisle.

„Vipere!“ přerušila mě. „To je v pořádku. Stejně jsem právě skončila. V poslední době, je pro mě těžké, najít si čas o samotě s ní. Matthew má moji naprostou pozornost, když ona spí, a většinu času, co jste byli v knihovně, prospala, takže jsem jen prostě chtěla ukrást pár minut s ní. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho.“ Natáhla se a otřela Mauře slinu z brady.

„Ani náhodou, prosím, neomlouvej se. Bylo to hezké. Nevěděl jsem, že bys mohla takhle zpívat.“

„Och, děkuju.“ Tváře jí zaplály a skousla si ret, aby skryla úsměv. „Vařením si život nezachráním, takže díkybohu, že tu je jedna dobrá věc, kterou si bude pamatovat ze svého dětství, ne?“

Po krátkém, ožehavém posunu, přímo tam v chodbě, jsem si odkašlal. „Každopádně, on odpadnul a jsem si jistý, že máš co na práci, dnes večer, takže půjdu.“

„Máš nějaké plány na dnešní večer?“ zeptala se, když mě následovala dolů ze schodů.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“

„Tak nemusíš jít.“

Jakmile jsme byli pod schody, otočil jsem se tváří k ní. „Co?“

„Koupil jsi mému synovi oběd a zachránil ho před nepřáteli v herně. Hodit na papírový talíř kousek pizzy, je to nejmenší, co můžu udělat.“

„Nemusíš mi kupovat večeři.“ Zasmál jsem se.

„Fajn.“ Otočila se a vyrazila ke kuchyni. „V tom případě, počkej tady, než ti dám peníze za dnešek.“

„Nebudeš mi platit,“ zavolal jsem na ni přísně.

Zastavila se ve dveřích kuchyně a otočila se ke mně, vyvažujíc Mauru na boku a zvedla vzdorně obočí. „Fajn, znovu. S klobásou, nebo salámovou?“

*****

Jelikož já a Matthew, jsme jedli oběd před hodinou, jakmile se probudil z krátkého zdřímnutí, zabili jsme čas do večeře, společným stavěním z Lega.

„Sedni si ke mně.“ Zatahal mě za triko, když jsem procházel obývákem.

„Hej, podívej!“ ukázal jsem na něj dolů. „Sedíš v tureckém sedu. Udělám to taky.“

Slyšel jsem Michelle, jak se smála v kuchyni, když plnila myčku nádobí.

Velký košík Lega, s milionem různých tvarů a velikostí, byl vedle Matthewa. „Co budeme stavět?“ zeptal jsem se ho.

„Požární stanici.“ Díval se dolů na svůj projekt. Čím více se soustředil, tím víc se mračil.

„Chceš pomoct?“ Nebyl jsem si jistý, co dělat. Lego výtvory, byly pro některé děti posvátné.

Nadšeně se narovnal. „Můžeš udělat požární auto, které bude k mojí požární stanici?“

Přikývl jsem. „Považuj to za hotové.“

Seděli jsme v tichosti, pilně pracovali na svých projektech, tak dlouho, že mi to přišlo jako hodina, aniž bychom řekli slovo, jen se soustředili. Po chvíli, jsem slyšel Michelle, jak se hihňá, tak jsem vzhlédl. Stála za gaučem, se zkříženýma rukama a usmívala se na nás, s hlavou nakloněnou na stranu.

Pohlédl jsem na Matthewa a zpátky na ni, ztracen v tom, čemu se směje. „Co?“

„Viděl jsi ten film Forrest Gump?“ zeptala se.

Náhodou.

„Jo, už je to dlouho.“

„Je tam na konci filmu scéna, kde velký Forrest, sleduje televizi s malým Forrestem a Jenny je sleduje zezadu. Směje se pro sebe, protože vypadají stejně a sedí přesně stejným způsobem. Vy dva jste mi to připomněli.“

Nevšiml jsem si, že Matthew a já, sedíme stejně, s nohama stranou a náš koš Lega mezi námi.

„Nevařila Jenny, tomu těžce-pracujícímu muži večeři, během té scény?“ vtipkoval jsem a usmíval se na ni, když jsem spojoval dvě malé, červené kostičky k sobě.

„Říkala jsem ti, že nevařím. Umím udělat špagety a francouzský toust. To je všechno.“

Zvedl jsem na ni obočí. „Míchaná vajíčka?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Sekaná?“

„Ne.“

„Chilli?“

„Ne.“

„Burgery?“

„Já ani nevím, jak zapnout gril.“ Zasmála se. „Proč myslíš, že jsem objednala pizzu?“

Matthew, aniž by vzhlédl od svého Lega, prohlásil, „Miluju pizzu!“

„Díky bohu za to, kámo.“ Natáhl jsem se a pocuchal mu vlasy.

„Och, cokoliv. Chceš mi říct, že ty vařit umíš?“

Michelle obešla gauč a posadila se, s nohama pod sebou.

„Vlastně, ano,“ řekl jsem věcně, když jsem položil Lego a otočil se k ní. „Opravdu rád vařím, ale nedělám to, když jsem sám. Nestojí to za ten binec.“

Povytáhla spodní ret a přikývla. „Ohromující. Co umíš uvařit?“

„Tak nějak cokoliv.“ Pokrčil jsem rameny. „Naučila mě to babička.“

„Vážně?“

„Jo. Byla kuchařkou roky. Nechodila kvůli tomu do školy, nebo tak, ale byla lepší, než většina těch, kdo ano.“ Díval jsem se na zem a usmíval se, když jsem mluvil o babče. „Pracovala v kuchyni semináře, takže vařila pro ctižádostivé, kněze. Velké večeře každý večer. A nosila pro nás, všechny zbytky. Hovězí pečeně, rozmarýnové kuře, nejlepší bramborová kaše, jakou jsi kdy v životě jedla. Opravdu skvělá, nacpávací jídla. Ona je úžasná.“

Začal jsem slintat, jen z pomyšlení na všechno to jídlo, které obvykle bylo u babči v lednici.

„Každopádně.“ Pokrčil jsem rameny. „Ptával jsem se, jak udělala tenhle talíř a tamten talíř, a dával pozor. Dokonce i teď, když zkusím něco nového, půlku jí dám stranou a dovezu, aby to ohodnotila, a zadržuju zatraceně dech, když si dá první sousto do pusy.“

Když jsem si uvědomil, že jsem příliš dlouho mluvil o babče, podíval jsem se na Michelle, které tekly po tvářích slzy.

Zpanikařil jsem. „Co jsem řekl? Omlouvám se.“

„Ne, ne.“ Otřela si slzy. „To není nic, co jsi řekl… jen prostě žárlím. Nikdy jsem neměla rodinu. Byla jsem adoptovaná, jediné dítě, které rodiče měli a oni se rozvedli, když jsem byla malá. Navštěvovali jsme prarodiče jednou za rok, pokud vůbec, a nakonec zemřeli. Máma umřela, když jsem byla na střední a táta se znovu oženil a odstěhoval na západní pobřeží. Bavíme se, ale ne moc často. Takže opravdu, jsem to jen já.“

„Je mi to tak líto.“ Cítil jsem se strašně. Zrovna, když si myslím, že ta vina odešla a já jsem na tom lépe, stane se něco, co ji přinese okamžitě zpět na povrch. Mike byl jediným jejím člověkem a já jí ho vzal.

„To je v pořádku.“ Usmála se tím nejnepřesvědčivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. „Jsem na to zvyklá. Bylo to vždycky tak trochu jen já a Mike. Nevím, jestli to víš, ale Taylor, se sem přestěhovala krátce potom, co zemřel, aby mi pomáhala a vídala často děti. Snažila se, ale asi týden potom, co se usadila, zjistila, že ten mladý muzikant z protějšího bytu, je láska jejího života, takže je trochu… zaneprázdněná.“

„Měla bys se mnou někdy navštívit babču,“ vyhrknul jsem. Sotva jsem ta slova vypustil z pusy, litoval jsem jich.

Lehce sebou cukla a přimhouřila na mě oči. „Proč bych měla?“

„Já nevím. Jen někdo, koho navštívíš. Má opravdu jenom mě, ale já jsem příšerný vnuk, a nedostávám se tam tak často, jak bych měl.“

„Och, také ti zemřeli rodiče?“

Stačila jedna věta, aby se svaly v celém mém těle napnuly.

„Ne, jsou naživu,“ řekl jsem ostře.

„Nevídáš je?“

„Ne.“

„Nemusíš, ale chceš mi říct proč?“

Kurva ne.

Zhluboka jsem se nadechnul a podíval se na ni. Nikdy jsem si nevšimnul, jak má modré oči, až do téhle chvíle, kdy na mě koukaly, čekajíc odpověď na její otázku.

„Um…“ zaváhal jsem. „Moji rodiče nejsou skvělí lidé. Stojí za houby, vlastně. Takže jakmile jsem byl dost starý na to, abych se rozhodl, koho ve svém životě chci a koho ne, nezvládli to.“

„Hmm.“ Podívala se dolů na klín a nimrala si látku kalhot. „Takže jsi trochu jako já… sám?“

„Jop.“ Přikývl jsem. „Ačkoliv tomu dávám přednost. Čím bližší ti lidé jsou, tím víc příležitostí mají, aby ti ublížili.“

Právě když otevřela pusu, aby něco řekla, zazvonil zvonek u dveří.

„Pizza je tady!“ Matthew se probral k životu a vyskočil na nohy, a skákal nadšeně nahoru a dolů.

„Pokračování příště.“ Mrkla na mě, když se zvedla z gauče a zamířila ke dveřím.

Nebo ne.