CH - 22. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 22 – Viper

„Pojďte, pojďte dál!“ říkala doktorka Robertsová vzrušeně, mávajíc na mě, abych šel do ordinace, v pondělí ráno. „Umírám zvědavostí slyšet, jak ten týden šel.“

Prošel jsem dveřmi, posadil se na své obvyklé místo na koženém gauči a počkal, až si sedne naproti mně.

„Takže?“ řekla nedočkavě, když jsem hned nezačal mluvit.

„Jste ďábel.“ Pohlédl jsem na ni zlostně.

„Och, ale no tak!“ Povzdechla si a dramaticky rozhodila rukama. „Nemohlo to být tak špatné.“

„Bylo to v pohodě prvních pár dní, pak to bylo těžké.“

„Co byla ta nejtvrdší část?“

Ten třináctiletý kluk, žijící hluboko ve mně, se začal smát, při výběru jejích slov a než jsem si to uvědomil, smích vybublal mým hrdlem a ven ústy.

Doktorka Robertsová se na krátkou chvíli zamračila, pak zavrtěla hlavou a protočila oči. „Fajn. Co byla ta nejsložitější část?“

„Sobota večer, určitě.“

„Řekněte mi víc,“ nařídila, když se zvedla a přešla k lednici, aby vyndala dvě lahve vody, které nám obvykle dělaly společnost, během našich sezení.

„No, nutila jste mě jít do baru, pamatujete?“

„Pamatuji.“

„To je tak nějak moje místo. Kde se setkávám s lidmi.“

„Lidmi?“

„Ženami,“ opravil jsem se.

„A… potkal jste nějaké ženy, v sobotu?“

„Ne. Řekla jste mi, že nesmím.“

„To není pravda,“ bránila se a zavrtěla na mě hlavou. „Řekla jsem, že nesmíte mít sex se žádnou ženou, ne že nesmíte mluvit, se žádnou ženou. Myslím, že mluvení s nimi, by ve skutečnosti pro vás bylo dobré, byl by to trochu větší test.“

„Portland, pracovala. To byl sám o sobě test.“

Naklonila se dopředu a vzala si svou lahev vody. „Kdo je Portland?“

„Je to servírka v tom baru, kam chodíme. Zkouším se jí už věčnost dostat do kalhotek.“

„Proč.“

„Proč co?“

„Proč ona?“

„Proč kdokoliv? Je žhavá.“

„Tady je něco, o čem přemýšlím, ačkoliv…“ odmlčela se a žvýkala si spodní ret, kdy si natočila pramen vlasů na prst. „Z toho co jste mi řekl, jsem pochopila, že nemáte problém, přimět ženy, aby s vámi mluvily, nebo dokonce šly s vámi domů, na konci večera. Je to správné prohlášení?“

Jednou jsem přikývl. „Jistě.“

„Takže, proč to nefunguje na tuhle ženu? A pokud to nefunguje, proč to nevzdáte a nepohnete se k někomu jinému? Proč ji stále naháníte?“

„Proč… se ptáte na tolik otázek najednou?“ zavtipkoval jsem.

Doktorka Robertsová sevřela čelist a nahlas dýchala nosem, jasně naštvaná na mě.

„Já nevím, nejspíš proto, že nesnáším prohrávat. Nejsem zvyklý být odmítnutý, takže když nezapadá do mých linií, štve mě to.“

„Narážíte na ni pokaždé, když tam jste?“

„Většinou, a až konečně přijde k rozumu a zavolá mi, bude to nejlepší den mého života.“

„Ok, dost o Portland, pro zatím. Jaký byl zbytek víkendu? Nějaké další testy, o kterých bych měla vědět?“

„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou, když jsem vzpomínal. „Kromě tohohle, to bylo bez zvláštních událostí. Počkat! Něco se stalo; ne test, ale i tak to bylo vzrušující v jiných ohledech.“

„Rozveďte to.“

„Šel jsem k Michelle.“

„Opravdu? Byla to věc na poslední chvíli, nebo plánovaná návštěva?“

„Oboje, vlastně. Byla s námi venku v sobotu večer a pak jsem jí poslal svou každodenní kontrolní zprávu, v neděli. Místo aby řekla, že je v pohodě, jako to normálně dělá, trochu jsme si psali. Řekla mi, že jí bolí hlava, takže jsem se nabídl, že vezmu Matthewa do knihovny na jeho program.“

„A?“ Naklonila se v židli dopředu, dychtivá slyšet ví.

„A… vzal jsem ho do knihovny.“

„Jak to šlo?“

Přemýšlejíc zpětně o víkendu a mém ránu s Matthewem, jsem se snažil potlačit úsměv. „Bylo to skvělé. Seděli jsme na velkém koberci, který vypadal jako Země a zpívali písničky, a knihovnice četla pár knížek. Byl to Vesmírný den. Příští týden je Na farmě.“

Překvapeně cukla hlavou dozadu. „Půjdete znovu?“

„Jop,“ řekl jsem s jistotou. „Vrátili jsme se domů a on se ptal, jestli ho vezmu znova příští týden. Michelle řekla ano, tak jsem byl taky pro.“

Zírala na mě s pusou dokořán, aniž by řekla slovo.

„Přestaňte se na mě takhle dívat.“ Zasmál jsem se. „Říkal jsem vám, že to byla zábava.“

„Ok, ok. Dost o knihovně, nebo dnes nic nedokončíme.“ Odkašlala si. „Chtěla bych to zkusit znovu. Tentokrát dva týdny. Zvládnete to?“

„Co? Proč?“ vyštěkl jsem.

„Uklidněte se.“ Zvedla klidně ruce. „Je to jenom něco, co chci zkusit.“

Vystřelil jsem frustrovaně z gauče a začal přecházet po ordinaci. „Nechápu to. Nechápu, co mě to má naučit. Proč se staráte, jestli šukám, nebo koho?“

„Tohle je něco, co vám může pomoct, Vipere. Není to pro mé potěšení.“

„Fajn,“ zavrčel jsem, když jsem se posadil zpátky na gauč, vrtíc hlavou. „Zkusím to, ale nic neslibuju. Nebudu to vyhledávat, ale pokud se situace vyvine sama, přijmu to.“

*****

Po více méně na hovno setkání s doktorkou Robertsovou, jsem potřeboval pauzu. Potřeboval jsem jít někam, kde jsem mohl být sám sebou a nebyl bych souzený.

Zamířil jsem rovnou k babče.

Otevřela dveře a zářila, když mě viděla. „Čím jsem si zasloužila tohle překvapení?“

„Chyběla mi moje oblíbená, stará dáma.“ Objal jsem ji pažemi a pevně ji stisknul, až jsem ji trochu zvedl z podlahy.

„No, téhle staré dámě, jsi taky chyběl.“ Mohl jsem říct, že se usmívala, když mluvila. „Pojď dál. Právě jsem pekla.“

Postavil jsem jí dolů a odtáhl se, abych se na ni skepticky podíval. „Ty? Pekla?“

„Ok, přemýšlela jsem o pečení, ale právě jsem si chtěla nalít drink. Chceš taky?“

„Tady je!“ vtipkoval jsem a následoval ji do kuchyně. Všimnul jsem si, že kulhá víc, než normálně. Ukázal jsem na její nohu. „Jsi v pořádku?“

Odmávla mě. „Jsem v pohodě. Nedělej si o mě starosti. Co ti můžu dát?“

„Máš kořenové pivo?“ usmál jsem se.

„Samozřejmě, že mám!“ Mrkla na mě. „Stále ho mám v zásobě, pro takováto překvapení.“ Vzala lahev IBC kořenového piva a dala ji přede mě na stůl, než se vrátila k lince a namíchala si svůj vlastní drink. Právě si sedala ke stolu naproti mně, když se najednou postavila a dala ruku v bok. „Vlastně, venku je hezky. Nechceš si místo toho sednout na zadní terasu?“

Babčin zadní dvorek, byl stejně úžasný, jako přední. Květiny všech barev, byly v květináčích v rozích terasy a tucet dalších krmítek, viselo na stromech. Dvě tyrkysová křesla Adirondack, které jsem jí koupil před pár lety, stály přímo uprostřed terasy, s výhledem na jezero, u kterého dům byl. Nebylo to velké jezero, určitě ne tak velké, jako to, u kterého žili Kacie a Brody, ale bylo dost velké na to, mít na něm loď, a ona milovala sedět a sledovat je, a samozřejmě, ochraňovat svá krmítka, před těmi bastardskými veverkami.

„Je krásně dneska.“ Přešel jsem a položil své kořenové pivo na malý stolek, stojící mezi křesly.

„Říkáš to, jako by to bylo poprvé, co jsi dneska venku. Neříkej mi, že ses právě skulil z postele.“

„Ne, byl jsem vzhůru brzo, vlastně,“ řekl jsem svým nejlepším, vševědoucím tónem.

„Och?“ posadila se na jedno z křesel a postavila whisky a vodu, vedle mé lahve. „Kvůli čemu jsi byl tak brzy vzhůru?“

Kromě trenéra Collinse, jeho asistentky Mii, velkých šéfů, Brodyho a samotné doktorky Robertsové, nikdo nevěděl, že chodím k ní na sezení, napůl pravidelně. Ještě jsem neřekl babče o svých sezeních obecně, a v žádném zatraceném případě jí neřeknu o „omezeních“, do kterých jsem byl natlačen, ale byl čas jí zasvětit… aspoň trochu.

„Měl jsem schůzku s terapeutem.“ Podíval jsem se na ni a čekal na reakci.

Rychle na mě pohlédla, s přimhouřenýma, hnědýma očima, a zvedla ruku nad oči, jako kšilt proti slunci, aby na mě líp viděla. „Terapeut? Vážně?“

Zhluboka jsem se nadechnul. Ze zjevného důvodu, názory a posudek babči, se mě dotýkal hlouběji, než od kohokoliv jiného.

„Ano, vážně. Ti debilové ve vedení si mysleli, že se vymykám kontrole, po tom co se stalo s Mikem, tak mě k ní poslali. Dost překvapivě, nyní mluvíme o různých věcech. Ona se snaží mě zlepšit jako celek.“

Zvedla obočí. „Ona?“

„Jo. Doktorka Robertsová. Líbila by se ti. Nesmíří se, se žádnou z mých sraček.“

„Dobře, to by měla.“ Přikývla. „Myslíš si, že tě tenhle tvůj úsměv, může dostat z čehokoliv a většinou máš pravdu. V určité chvíli ale musíš dospět a vypořádávat se, se životem přímo, ne se skrývat v trávě a čekat, až projde kolem, než znovu vystrčíš hlavu. V tom jsi dobrý, Lawrenci.“

Právě jsem byl vyškolen mojí devětaosmdesátiletou babičkou.

„Já vím. A snažím se. Musíš mi dát aspoň nějaké body.“

„Ok, vyhrál jsi… zatím.“ Usmála se, zírajíc na vodu. „Jak to ovlivní tvou sezónu? Nezačínáte už brzo?“

„Jo.“ Přikývl jsem. „Hlásíme se za dva týdny, vlastně. Prostě budu muset zapracovat na svém kalendáři. Je to tak, jak to je. Pokud je něco dost důležité, uděláš si na to čas, ne?“

Znovu ke mně otočila hlavu a ostražitě se na mě podívala. „Děsíš mě, když takhle mluvíš. Přestaň.“

Otočila hlavu zpátky k jezeru a zavřela oči, s malým, napjatým úsměvem, který se jí objevil na rtech. Neřekl jsem nic.

Prostě jsme seděli na teplém slunci a užívali si společně ticha. V tuhle chvíli, stejně jako v dalších okamžicích mého života, jsem si přál, aby byla mojí matkou, místo babičkou. Ochránila by mě.