FM - 25. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

            Peter

            V době, kdy dojdeme dolů, Sařiny rodiče už našli lahev Cristalu, kterou nechávám v lednici pro speciální příležitosti.

            „Tady, udělám to,“ řeknu, když si všimnu, že Chuck bojuje s otevíráním. Vezmu mu tu lahev, vytáhnu korek a naleju tři skleničky – pro každého jednu, až na Saru. Pro ni vytáhnu lahev Perrieru a naleju do sklenice trochu perlivé vody.

            Moje ptichka nebude moct pít během těhotenství a kojení alkohol.

            Kojení našeho dítěte.

            Znovu mě zamrazí na páteři a srdce se rozbuší. Pořád nemůžu uvěřit, že je to opravdové, že se konečně děje to, co jsem tak dlouho chtěl.

            Sara chce mé dítě.

            My dva jako opravdová rodina.

            Moje štěstí je tak absolutní, až mě to děsí. Nemůžu si vzpomenout, jestli jsem se takhle někdy předtím cítil: naplněný radostí a zároveň hluboce nesvůj. Chci jen Saru vzít, zamknout ji v pevnosti, nebo si ji zabalit do bezpečnostního kufříku a vzít si ji všude s sebou, aby se jí ani dítěti nic nestalo.

            „Na naše první vnouče,“ řekne Lorna, zvedne svou skleničku šampaňského a já se přinutím usmát, když si s ní ťuknu, pak s Chuckem a Sarou.

            Všichni tři se smějí a usmívají, naprosto pohlcení radostí z téhle příležitosti. Taky bych měl být, ale z nějakého důvodu se nemůžu zbavit obav, které nade mnou visí jako zlý mrak.

            Něco se děje, ale nemůžu přijít na to, co to je.

            Něčí telefon zazvoní upozorněním, a Chuck položí své šampaňské, než sáhne do kapsy a podívá se na obrazovku. „Teď už dvanáct mrtvých.“ Vzhlédne, úsměv z tváře mu zmizí. „Škoda, že jsme se o našem vnukovi dozvěděli v tak špatný den.“

            „Mohla by to být vnučka,“ řekne Lorna, taky zní zasmušile.

            Možná to je ono. Možná mi vadí tohle.

            Je to špatný den – minimálně pro Rysona a jeho kolegy. Pro mě je to potenciální případ pro oslavu. Pokud Ryson shořel, už nám nadobro přestane šlapat na paty. Ale dělám si obavy, že jsou Sara a její rodiče rozhození.

            Stres není pro těhotenství dobrý.

            „Pojď, ptichka. Posaď se.“ Opatrně ji vedu k židli u kuchyňského stolu a pak jdu do obýváku, kde reportér hlasitě spekuluje o tom, která teroristická organizace možná stojí za tím útokem. Podívám se na obrázky hořící budovy a pak tu televizi vypnu.

            Nepotřebuju Saru, aby ve svém stavu poslouchala tyhle věci.

            Vrátím se, abych našel Saru a rodiče v hale, připravují se k odchodu. „Přijdete zítra?“ zeptá se Lorna Sary, když zvedne svou kabelku. „Myslela jsem, že bychom si spolu my dvě daly čaj, zatímco by Peter pomohl tvému otci nainstalovat ten nový přijímač.“

            „Ano, samozřejmě,“ řekne Sara s úsměvem. „Víš, že přijdu, mami.“

            „Dobře.“ Líbne Saru na tvář. „Teď si jdi odpočinout, zlato, ano?“

            „To udělám,“ řekne Sara svědomitě a já přikývnu, usmívám se, jak Lorna úmyslně zachytí můj pohled. Ani na vteřinu své dceři nevěří, ale zná mě dost na to, aby věděla, že já na to dohlédnu.

            „Uvidíme se zítra,“ řekne mi Chuck chraplavě a k mému překvapení mě poplácá po rameni, když míří k východu.

            „Dobře dojeďte,“ řeknu, a pak jsem znovu v šoku, když mě Sařina matka obejme, než následuje svého muže ven.

            Čekám, než se za nimi zavřou dveře, než se otočím k Saře. „To mě právě--“

            „Oficiálně tě uznali jako člena naší rodiny?“ Září na mě. „Ano, myslím, že ano. Gratuluju, taťko.“

            Srdce se mi smrskne do malého bodu, než mi zabere celou hruď. „Miluju tě,“ řeknu silně a přitisknu si ji k sobě. „Ani si neumíš představit, jak moc.“

            A když mě obejme štíhlými pažemi kolem krku, políbím ji, ochutnávám jemnost jejich rtů – a lásku, kterou mi teď sama ochotně vrací.