CH - 21. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 21 – Michelle

Hlava mi tepala, jako by byla položená na basovém bubnu, a ne na polštáři, jak jsem ležela v posteli, a tiše prosila, aby moje bolest hlavy odešla.

Tvoje chyba, Michelle. To máš za to, že mícháš pivo a koktejly.

Hlava mě nebolela roky. Vlastně, jsem si nemohla vzpomenout, kdy to bylo naposledy, a když jsem se snažila o tom pracně přemýšlet, pokoj se točil rychleji. Díkybohu, Maura se rozhodla, že je to dobrý den na přispání, takže jsem byla schopná se tulit v posteli s Matthewem, trochu déle, než obvykle.

„Mami!“ zašeptal Mattew nahlas.

Otevřela jsem oči a mrkala znovu a znovu, až jsem zaostřila na svého syna. Jeho tvář byla jen centimetrů od mého a zíral přímo na mě, svýma velkýma, modrýma očima. Očima svého otce. „Ano, zlatíčko?“ zeptala jsem se a pohladila ho po tváři prsty.

„Přestaň chrápat. Neslyším, Želvy Ninja.“

„Promiň, zlato.“ Přetočila jsem se na druhou stranu, usmívajíc se pro sebe, když se přitulil k mým zádům.

Zářící světlo na mém telefonu, zachytilo moji pozornost na nočním stolku. Vzala jsem ho a přejela prstem po obrazovce, aby se odemknul… Moje každodenní zpráva od Vipera.

V: Jak se máš dneska? Potřebuješ něco?“

Všimla jsem si, že ji poslal už před hodinou, ve tři čtvrtě na sedm, takže jsem se rozhodla, proti mé typické děkuji-ale-ne-děkuji, zprávě.

Co sakra děláš vzhůru v 6:45??? A kromě příšerné bolesti hlavy, která mě trápí, jsme tady v pohodě. Díky.

Strčila jsem telefon pod polštář, naprosto jistá, že nejspíš znova usnul a chvíli neodpoví. K mému překvapení, mi telefon zabzučel o pár vteřin později.

V: Nevím. Nemůžu spát. Ta bolest hlavy mě nepřekvapuje. Cítila ses velmi dobře, včera večer. Doufám, že můžeš prostě dneska ležet a ochlazovat se, než to odejde.

Snažila jsem se přimět mozek přemýšlet.

Co je dneska za den? Do prdele. Neděle.

Kéž by. Mattew má dnes příběhový den v knihovně.

V: Můžu ho tam vzít?

Nepřítomně jsem zírala na telefon, přesvědčená, že můj mozek nějak pomotal písmena toho, co opravdu řekl a já to špatně přečetla.

Ne, to je v pořádku. To nemusíš.

V: Já vím, že nemusím, ale chci. Stejně jsem neviděl svého malého kámoše už týden. Prosím?

Přetočila jsem se k Mattewovi. Jeho malý profil byl modře ozářen od světla televize.

„Mattew?“

Otočil ke mně hlavu, ale oči měl přilepené stále na obrazovce.

„Mattew, poslouchej maminku, chvíli.“ Počkala jsem vteřinu, než se na mě konečně podíval. „Dneska máš příběhový den v knihovně, a Viper si myslel, že by tě tam vzal.“

Vykulil oči tak, jak jsem ještě neviděla a otevřel pusu. „Jo! Jo! Jo!“ slavil a pumpoval malými pažemi ve vzduchu. Najednou, jeho nadšení zmizelo a on se na mě smutně podíval.

Och ne. Je to tady.

„Um… mami?“

„Ano, zlato?“

Uzel v mém žaludku měl velikost basketbalového míče. Bude to tahle smutná tvář, se kterou se budu vypořádávat po zbytek života? To zklamání, ta devastace z toho, že nemá otce nablízku?

„Ty zůstaneš doma, jo? Půjdeme jen já a Viper?“

Zadržela jsem smích. „Ano, bejby. Jen pokud chceš, abych šla.“

Usilovně vrtěl hlavou, takže jasně mě chtěl mimo. „Jen Viper. Ukážu mu stůl s legem.“

„Vsadím se, že se mu bude líbit.“ Ten vzrušený výraz na jeho tváři, mě uvnitř zahřál. Neviděla jsem ho, se takhle hodně usmívat od té doby… no, co tu byl naposledy Viper. „Vydrž vteřinu, kámo.“

Přetočila jsem se od něj a vzala telefon, abych napsala Viperovi, ale překvapilo mě, že mám další čekající zprávu.

V: No tááák, prosíííím? Naše úroveň čtení, je pravděpodobně stejná, takže budeme skvělý tým.

Zavrtěla jsem hlavou a usmívala se pro sebe, když jsem psala odpověď.

No, když to bereš takhle, jak bych mohla říct ne? Začíná to v 11.

Když jsem zmáčkla tlačítko odeslání na telefonu, Maura, se začala rozčilovat v monitoru.

„Mattew?“

Znovu, jeho tělo se otočilo ke mně, ale jeho oči stále zůstávaly na televizi. Po minutě, co jsem nic neřekla, se na mě podíval.

„Maura, se konečně vzbudila a Viper tě vyzvedne za pár hodin. Co kdybychom si dali nějakou snídani?“

Nadšeně přikývl, když vyskočil z postele, udělal ninja kop do vzduchu a běžel chodbou do pokoje Maury.

Právě jsem uklidila po snídani a Mattew byl sotva oblečený do svých khaki kalhot a modré, kostkované, propínací košile, když zazvonil zvonek.

„To je Viper!“ Mattew pohyboval nohama tak rychle, že chvíli běžel na místě, na dřevěné podlaze, než dosáhl tahu a mazal ke dveřím.

„Uklidni se.“ Usmála jsem se, když jsem ho následovala do přední části domu. „Nepřijde dřív, než za hodinu.“

„Je to on!“ vyjekl, když jsme se dostali blíž.

Viper mával skrz prosklené, vchodové dveře.

Najednou jsem měla obavu, že jsem mu možná řekla špatný čas. Zamračila jsem se, když jsem otevřela dveře. Stál na verandě a nesl kartonový držák na nápoje, s různými kelímky v něm.

„Vipere!“ Mattew objal Vipera kolem nohy a pevně ho sevřel, se zavřenýma očima.

Viper se natáhl volnou rukou a pocuchal Mattewovi vlasy. „Jak se máš, kámo?“

„Cítím se strašně. Program v knihovně nezačne dřív, než v jedenáct. Musela jsem ti říct špatný čas,“ omlouvala jsem se.

„Ne, řekla jsi v jedenáct. Jen jsem si myslel, že bych přišel dřív a přinesl tohle.“ Zvedl kelímky.

Zmatená, jsem se podívala na drinky v jeho ruce. „Co to je?“

„Já nevím, co piješ, tak jsem přinesl kafe, horký čaj a pomerančový džus, a čokoládový koktejl.“

Stáhla jsem obočí a přesunula pohled od kelímků zpátky nahoru, a dívala se na něj pochybovačně. „Čokoládový koktejl?“

Usmál se a pokrčil rameny. „Ten jsem vzal pro sebe, ale pokud ho chceš, je tvůj.“

„To je v pohodě. Nejsem zrovna holka, co si dává čokoládu před polednem.“ Zasmála jsem se a vzala od něj držák, a nesla ho do kuchyně. Zvedl Matthewa do náruče a následoval mě.

„Vipere, byl jsi někdy v knihovně?“ Matthew vzrušeně vyjekl.

„Byl, ale už ne opravdu hodně, hodně dlouho. Budeš mi to tam muset ukázat, ok?“

Matthew byl tak blízko Viperovy tváře, že se prakticky dotýkali nosy. „Ukážu. Mají tam skvělý stůl s legem, kde jsou navrchu všechny Lego kostičky a můžeš stavět přímo ta na stole, a můžeš všechno použít!“ Matthew mlel, aniž by se nadechnul.

„Vážně? Už jsi jedl?“ zeptal se Viper.

Matthew přikývl.

Vzala jsem si kafe z držáku a nalila do něj smetanu, když se ke mně Viper otočil a šeptal pod vousy, „Je v pohodě, když pojedeme dřív?“

„Jistě.“ Pokrčila jsem rameny a olízla lžičku od smetany, než jsem otočila a dala ji do dřezu. „Knihovna je v neděli otevřená od devíti hodin.“

Viper se ohlédl na Matthewa a vyhodil ho do vzduchu. „Chceš už jít?“ zeptal se nadšeně.

Matthew se sotva udržel. Objal Vipera pažemi kolem hlavy a znovu ho stisknul. „Jo!“ zaječel.

Rychle jsem se napila horké, lahodné kávy a vyrazila ke dveřím do garáže. „Vezmu jeho sedačku. Můžeš dohlédnout na Mauru?“

Podíval se na mě na vteřinu a přikývl, než Matthew pokračoval dál a dál, znovu o lego stolu. Spěchala jsem do svého minivanu a odsunula dveře, natáhla se na zadní sedadlo a odpoutala Matthewovu sedačku. Garážové dveře zaskřípaly, když jsem je zavřela a šla přes úklidovou místnost do kuchyně.

„Co se děje, co?“ slyšela jsem Vipera, jak se ptá tichým hlasem.

Zahnula jsem za roh a on stál vedle Mauřiny vysoké židličky, ve které byla, ale ta byla teď prázdná. Byl ke mně zády, a viděla jsem, jak ji drží. Seděla mu v náruči, dívala se mu přímo do očí a mračila se.

„Co je špatně? Proč se rozčiluješ?“ ptal se znovu.

Zastavila jsem a poslouchala, s rukou na ústech, abych se nesmála nahlas. Proč bylo tak legrační, když se dospělí muži, snaží vyloudit dětský hlas?

Maura, se natáhla a chytla obě jeho tváře, baculatýma, malýma ručičkama a vřískala, zatímco ho svírala tak silně, jak jen mohla.

„Au, au, au, au.“ Smál se, jak se snažil odtrhnout její ruce ze svého obličeje.

Už jsem nemohla udržet smích a vyprskla přes ruku, když konečně uniknul. Viper se otočil ke mně a jednou rukou, si třel tvář.

„Bacha na to sevření,“ varovala jsem ho, stále se smějíc, když jsem šla kuchyní se sedačkou. „Chytne a nepustí.“

„Ty krá… so,“ zastavil se sám. „Kdo by řekl, že tyhle malé prsty můžou být tak smrtící?“

„Jsi hokejista,“ vtipkovala jsem. „Zacházej s ní jako s jedním z nich. Musíš zkusit předvídat její pohyby a uhýbat jim. Dojdu tohle přidělat do tvého auta, ok?“

Přikývl, stále ostražitě sledujíc Mauřiny rychlé ruce.

Vyšla jsem k jeho autu, otevřela dveře a byla příjemně překvapená tím, co jsem viděla. Nevím, proč jsem čekala, že Viperovo auto bude vypadat jako nechutný bordel na kolech, ale bylo to přesně naopak. Vlastně, to dělalo z mého auta katastrofu.

„Hej, cizinko!“ uslyšela jsem někoho za mnou zavolat.

Položila jsem sedačku, narovnala se a zavřela dveře. Moje sousedka Jodi, šla ke mně.

„Ahoj! Jak se máš?“ objala jsem ji pažemi, když se ke mně dostala.

Pevně mě sevřela. „Já? A co ty? Mám pocit, jako bych tě neviděla věčnost.“

Odtáhla jsem se a povzdechla. „Já vím. Byla jsem tak trochu jako poustevník, prostě… si zvykám na všechno, víš? Snažím se vytvořit nový normál.“

„Jo.“ Natáhla se a přejela mi po ruce, naklonila hlavu a dívala se na mě smutnýma, soucitnýma očima. „Jak to jde? Jsi v pořádku?“

„Víš co?“ pohlédla jsem zpátky k domu, se špatným pocitem, že jsem nechala Vipera uvnitř s dětmi. „Chceš jít na chvíli? Můžeme to dohnat?“

„To bych moc ráda!“

„Čí je to auto, vůbec?“ zeptala se, když jsme prošly dveřmi.

Jak jsme šly chodbou do kuchyně, Viper šel naproti, zvedal Mauru jemně nahoru a dolů, držel jí vzadu hlavičku a dělal na ní obličeje.

Jodi mě chytla za paži a zastavila mě. „Kdo je tohle?“

„Jmenuje se Viper. Byl to Mikeův spoluhráč a nejlepší přítel.“

„Ty krávo, holka, měla bys mě představit.“

„Jodi, máš přítele.“ Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Jo, ale ten tu není a tenhle chlap je fajnový.“ Vzala mě za ruku a táhla za ní do kuchyně.

„Tady je máma,“ řekl Viper Mauře, tím legračním, dětským hlasem, znovu. „Mysleli jsme si, že možná utekla a nechala nás, abychom se sami nakrmili, že ano? Strýček Viper přemýšlel, jak tě sakra nakrmí, když nemá ty věci, jak ona.“

„Kozy!“ zaječel Matthew hrdě.

Viperův pohled střelil k Matthewovi a rychle ke mně, když jsem na něj koukala. Jodi vystřelila ruka k puse, jak se snažila zakrýt hihňání.

„Víš,“ – zavrtěla jsem hlavou a snažila se nesmát – „nemůžu to dítě přimět, pamatovat si dětskou říkanku, kterou jsem ho učila minulý týden, ale nevypadá to, že by zapomněl jedno slovo, které jsi ho naučil před několika měsíci.“

Viperův chraplavý smích, se ozval celým přízemím, když mě Jodi pošťouchla a odkašlala si. „Och, Vipere, tohle je moje sousedka, Jodi. Jodi, tohle je Viper.“

„Ráda tě poznávám,“ zamumlala Jodi nejstrojenějším hlasem, jaký jsem u ní kdy slyšela.

„Nápodobně,“ řekl rychle, než stočil svou pozornost zpátky k Mauře, která byla naprosto fascinovaná tím, jak ho sledovala. „Dám tě zpátky mamce, protože beru tvého bráchu do knihovny a pak do baru.“

Vystrčila jsem bok a zkřížila si ruce na hrudi, a zlostně na něj koukala.

Nakoukl na mě koutkem oka a pak pokračoval, „Jen si dělám srandu. Bary neotvírají dopoledne, v neděli.“ Smějíc se sám sobě, přišel a jemně mi podal Mauru.

„Zkus se nenechat vykopnout z knihovny, ok?“ řekla jsem, napůl žertem, napůl vážně.

„Hmm…“ Jeden koutek úst se mu stočil dolů a podíval se na strop. „Byl jsem vykopnutý z různých míst, ale nikdy z knihovny. Matthew, jdeme! Pojďme udělat den zajímavější!“

„Jooo!“ Matthew vyskočil, a než jsem mohla protestovat, byli pryč ze dveří.

Maura, ležela s mé náruči s nepřítomným pohledem, a cucala si palec.

„Tahle právě usíná,“ zašeptala jsem, když se Jodi posadila ke kuchyňskému stolu. „Uložím ji a pak si můžeme chvíli povídat, ok? Buď jako doma.“

Jodi a mě, netrvalo dlouho, dostat se zpátky do modu přátelství. Odvedla skvělou práci v tom, aby mě rozesmála, se svými všemi neslušnými příběhy o jejím mladším, o dost mladším přítelem, Vincem.

„Počkej vteřinu… on tě požádal o ruku? Jako na koleni? S prstenem?“ zeptala jsem se s otevřenou pusou. Jodi byla trochu starší, než já, po třicítce, a už byla vdaná a rozvedená. Dvakrát.

„Jop.“ Přikývla a zněla skoro zahanbeně, ohledně toho. „Před celou jeho rodinou. Co jsem měla říct?“

„Takže počkej, půjdeš s ním do toho?“

„Proč ne?“ pokrčila rameny. „Je žhavý. Vydělává dobré peníze. Sex je úžasný. Možná se do toho vrhnu a uvidíme, co se stane. Říká se do třetice všeho dobrého.“

„Jsi šílená, víš o tom?“ Zasmála jsem se, když přešla k lince a vzala kávovou konvici, abych jí dolila hrnek. „Mluvili jste vůbec o svatbě?“

„Jo,“ povzdechla si a opřela si bradu o ruku. „Doufala jsem, že pojedeme na Bahamy, nebo nějaké takové svatební destinace, ale on chce kostel, smoking, kytky, DJ a prostě všechno.“

Posadila jsem se zpátky proti ní. „Vážně?“

„No, on nikdy nebyl ženatý. Nemůžu mu vzít tuhle svatební zkušenost, jen proto, že já už to dělala dvakrát.“

Olízla jsem si rty, sevřela je a koukala do svého hrnku kafe.

„Co?“ vyzvala mě.

Zvedla jsem nevinně ruce do vzduchu a zavrtěla hlavou. „Neřekla jsem ani slovo.“

„Ne, ale něco si myslíš. Vybal to.“

Podívala jsem se zpátky do své kávy a přejela prstem po kraji hrnku. „Jen jsem přemýšlela, že bys možná mohla dostat v tom svatební salonu nějaký VIP účet, když jsi tak skvělá, vracející se zákaznice.“ Neúspěšně jsem se pokusila zadržet smích.

„Ty ji taková mrcha.“ Natáhla se a plácla mě po noze.

Seděly jsme asi minutu, smály se a užívaly si společné chvíle, beze slov.

„Promyslím to,“ dodala. „Mezitím, než budeš připravená se znovu vdát, budu už profesionál v plánování svateb, takže si mě budeš moct vážně zaplatit, abych udělala tu tvoji.“

Zavrtěla jsem rázně hlavou. „Ani náhodou.“

„No tak, slibuju, že odvedu dobrou práci.“

„Neříkala jsem ani náhodou, o placení tobě, ale že se znovu nevdám.“

Pootevřela rty a zamračila se na mě, když jsem zvedla hrnek ze stolu a nesla ho do dřezu. „Proč ne?“

Otočila jsem se k ní a pokrčila rameny, opřela se o linku a zkřížila ruce na hrudi. „Nevím. Je to hloupé. Budu nakonec randit? Možná, ale nevidím důvod, proč se znova vdávat.“

„Michelle, jsi mladá, jsi žhavá, a stále máš většinu života před sebou.“ Jodi se zvedla od stolu a přišla, aby se opřela o linku vedle mě. „Není žádný důvod, abys ho strávila sama.“

„Já nevím,“ odpověděla jsem upřímně, zírajíc dolů na podlahu. „Některé dny jsem na tom skvěle a cítím se, jako že, ok, zvládnu to. Můžu být svobodná matka a stále dát dětem ten nejlepší život. A pak, jiný den, postrádám Mikea tak strašně moc, že se cítím, jako bych nemohla dýchat. To jsou dny, kdy se sotva vykopu z postele.“

Jodi mě objala kolem pasu a položila si hlavu na mé rameno, ale nepřerušila mě.

„A nechtěj, abych začala o večerech“ pokračovala jsem. „Milovala jsme je. Mike a já jsme dali děti do postele a začali sledovat televizi, ale na konci večera, jsme měli nějakou hlubokou konverzaci, blbli jsme, nebo se milovali na podlaze v obýváku. Někdy všechny tři věci najednou za jeden večer.“ Popotáhla jsem a ona mě sevřela pevněji. „Teď večery nenávidím. Jakmile jdou děti spát, tehdy vrcholí smutek. Sedím tady úplně sama a znovu prožívám to, co jsme mívali. Nenávidím to.“

Jodi zvedla hlavu a podívala se na mě. „Proč nepřijdeš pro mě? Já bych se ráda s tebou uvolnila na konci dne, pokud u toho je víno.“

„Díky.“ Usmála jsem se. „Ale máš toho dost, s Panem Teenager Sexy Maniakem.“

Protočila oči a bokem do mě strčila. „Není to teenager. Už pár let ne.“

Obě jsme se zasmály, jak bylo směšné to, co právě řekla.

„A teď jsem tady, třicetiletá a s takovou kocovinou, že nejlepší přítel mého mrtvého manžela, mi nabídl, že vezme mého syna do knihovny.“ Povzdechla jsem si ztěžka.

„Jo, co se s tím děje? Zasvěť mě.“ Jodi, stáhla paži a otočila se tak, že se opřela o ostrůvek, aby byla čelem ke mně.

„Není tady vážně co říct. Byl to Mikeův nejlepší kamarád, byl jím nějakou dobu, a hádám, že když Mike zemřel…“ odmlčela jsem se a tvrdě polkla. „…slíbil mu, že na nás dohlédne.“

Stáhla obočí a přimhouřila na mě své jasně zelené oči. „Proč by to dělal?“

„On, uh… byl ten, kdo způsobil tu nehodu… tak trochu.“

Jodi vylétla ruka k ústům a vykulila oči. „Děláš si prdel!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Takže cítí tuhle… povinnost… udělat věci správně. A já to oceňuji, ale nepotřebuju to. Dnes je to poprvé, co jsem odepsala a přijala jednu z jeho nabídek.“

Spustila ruku od pusy a zamračila se na mě. „Nabídek?“

„Ne úplně nabídku, hádám, ale každé ráno mi píše, aby řekl ahoj a zeptal se, jestli něco nepotřebujeme.“

„Počkej chvilku.“ Naklonila hlavu na stranu a znovu přimhouřila oči. „Ten chlap, ten žhavý, svalnatý, potetovaný chlap, ti píše každé ráno, aby ti řekl ´dobré ráno´a ptá se, jestli něco nepotřebuješ?“

Očima jsem těkala po místnosti, když jsem přikývla.

Na rtech se jí objevil napjatý úsměv. „To je ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy slyšela.“

Nemyslím si, že bylo fyzicky možné, protočit oči víc dramaticky, než jsem to udělala v tu chvíli. „Ty jsi tak romantická. Ne všechno je romantické gesto, Jodi. Některé věci jsou prostě jen – věci. Gesta.“

Díkybohu, než mohla naše konverzace pokračovat, otevřely se vchodové dveře a Matthew vběhl dovnitř.

„Ahoj, slečno Jodi! Mami, měl jsem se tak skvěle!“

„Vážně? To jsem šťastná.“ Přitáhla jsem si ho do náruče.

„Měla jsi to vidět. Všichni jsme měli sedět v tureckém sedu na přátelském koberci a Viper to nemohl zvládnout!“ Zaklonil hlavu a divoce se smál. Cítila jsem se tak dobře, když jsem viděla radost na jeho tváři, z něčeho jiného, než ze Želv Ninja, pro jednou.

„Hej, na moji obranu,“ křiknul Viper hravě, když obešel roh a nesl autosedačku, „ten koberec byl opravdu malý. Nejhorší část byla, že jsem byl jediný v místnosti, kdo nevěděl, co to turecký sed je. Matthew mi to musel říct.“

Matthew šel a stoupnul si vedle Vipera. „Můžeš mě tam vzít i příště, Vipere?“

„Pokud je s tím tvoje mamka v pohodě, tak určitě.“

Oba se na mě podívali velkýma, štěněčíma očima. „Pro mě za mě.“ Pokrčila jsem rameny.

Matthew vyhodil ruce do vzduchu a slavil, když Viper zvedl pěst k Matthewovi a ťukli si. „To je rande, chlape.“