AA - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Zoran se protáhl a čekal, až se ozve bolest. Nechal oči zavřené a snažil se ostatními smysly vycítit, jaká nebezpečí se v jeho blízkosti nacházejí. Ale když žádná mučivá bolest nepřicházela, zarazil se. Zachytil, jak se mu jeho symbiont pohybuje po těle a opravuje škody. Našel snad nějaký úkryt? Zamračil se; nemohl si vzpomenout. Našli ho jeho bratři? Jejich přítomnost necítil.

Rychle udělal vnitřní inventuru. Zlomená žebra už mu srostla, ale ještě stále byla citlivá. I všechny ty řezné rány a podlitiny byly zahojené. Cítil se čistý, ale nemohl si vzpomenout, že by se koupal. Kromě toho si všiml, že je pod tlustou dekou úplně nahý. Všechny ty pachy kolem mu byly naprosto neznámé.

Napnul smysly, aby získal přehled o svém okolí. Byl v pokoji sám, ale v budově ne. Byly tu s ním ještě jiné dva druhy. I když jejich pach nepoznával, přišly mu určitým způsobem povědomé. Slyšel tichý, příjemný zvuk, něco jako jemné prozpěvování, vycházející z vedlejšího pokoje. Poté uslyšel zvuk přibližujících se kroků.

Abby si tiše prozpěvovala, zatímco pro svého hosta připracovala zeleninový vývar. Během posledních dvou dnů se jí podařilo nalít do něj trochu vývaru, protože si dělala starosti, aby netrpěl dehydratací a podvýživou. Elektřina naskočila včera večer. Byla za to vděčná, protože ten kousek, na kterém právě pracovala, musela dokončit a bez svíček to bylo mnohem bezpečnější.

Nalila vývar do hluboké misky a postavila ji na tác. Doufala, že se její host brzy probudí. Pokud se neprobere ani zítra, bude muset zavolat lékaře, aby ho vyšetřil. Dvakrát denně vyrazila na mýtinu, aby pohladila zlatou loď a popovídala si s ní. Nevěděla proč, ale měla pocit, že si dělá o muže starosti. Byla odměněná dalším zlatým náramkem, řetízkem a náušnicemi. Jestli to bude takto pokračovat, brzy bude ověšená tak, že se nebude moci pohnout.

Tiše vstoupila do ložnice. Skrz velké okno dovnitř svítilo dopolední slunce.

„Dobré ráno. Přinesla jsem ti trochu toho dobrého vývaru, který máš tak rád. Nechtěl bys pro mě otevřít ta svá krásná očka a říct mi, kdo mi tu spí jako Šípková Růženka? Bard by byl rád, kdyby měl někoho na hraní, a vypadá to, že i tvé zlaté lodi se po tobě stýská.“ Abby pokračovala v monologu, se kterým začala už včera, protože si myslela, že by se možná probral rychleji, kdyby slyšel její hlas. Na internetu četla, že lidé v kómatu mohou slyšet, když si s nimi někdo povídá. Možná ji ten nádherný exemplář muže taky slyšel.

Zoran se zamračil, protože jeho implantovaný překladač potřeboval nějakou chvíli, než se slova té bytosti naučil a přeložil. Zhluboka se nadechl, aby nasál její pach a okamžitě ho zasáhla vůně slunečního svitu, dřeva a divokého kvítí. Jeho tělo s sebou škublo a jeho penis se probudil k životu, když zvíře v jeho nitru na tu ženu zareagovalo. Pod dekou zatnul ruce v pěst a snažil se se svou reakcí na její hlas a vůni bojovat. Cítil, že není Valdierka. Její vůně byla jiná, přesto správná. Ještě nikdy na ženu ze své planety nebo z jakékoliv jiné nezareagoval tak silně.

Slyšel, jak něco položila na stolek vedle postele, poté postel pod její váhou trochu poklesla. Když ucítil, jak mu prsty uhlazuje vlasy a poté ho hladí po tváři, musel potlačit zasténání.

„No tak, probuď se, pilote. Nechceš se vzbudit? Venku je tak krásné počasí. Dnes musím zajet do města a jen nerada bych tě tu nechala samotného, když jsi tak bezbranný.“ Abby si užívala pocitu jeho jemných vlasů mezi prsty.

Najednou ji za útlé zápěstí uchopily silné, opálené prsty a než se nadála, ležela na zádech pod širokým hrudníkem. Když s ní takto otočil a skončila přišpendlená jeho svalnatým tělem, vykřikla. Během sekundy byla znehybněná. Strnule ležela a zírala do jeho tmavě zlatých očí. Když hleděla do výrazné, divoké tváře muže, který by jí mohl zlomit vaz lusknutím prstů, kdyby chtěl, zalapala po dechu.

Zoran shlížel na tvář ženy ležící pod ním. Byla překrásná; tmavě modré oči s malými černými skvrnami. Zatímco si ji prohlížel, ani se nehnula. Oči měla otevřené doširoka, ale nebyla v nich ani stopa po strachu. Bylo to, jakoby jen čekala, co udělá dalšího.

Jednou rukou jí svíral zápěstí levé ruky a její druhou ruku si položil na nahou hruď. Poté ucítil, jak se její prsty pohnuly a zabořily do tmavých chloupků, které mu pokrývaly prsa. Krátké nehty zaťala lehce do jeho kůže. Ten dotek ho celého rozechvěl. Tělo zareagovalo touhou. Chtěl ji.

Teprve až se sklonil, aby ji políbil na zápěstí, tak si všiml zlatého symbionta, kterého měla omotaného kolem ruky. Pohled mu padl na její krk, kde jí tepala žíla. I tam zahlédl lehký záblesk zlata a stejně tak na jejích uších a na druhém zápěstí. Jak se to mohlo stát? Nepatřila k jeho druhu, přesto si ji jeho symbiont označil.

Zoran se prudce posadil, sáhl po blůzce mladé ženy a trhl s ní tak, že se knoflíčky rozlétly do všech stran. Abby vyděšeně vykřikla a snažila se osvobodit. Zoran si ji přitáhl na hruď a pevně ji držel, zatímco jeho ruka putovala k symbiontovi na jejím krku. Zabořil nos do jejího hrdla a naslouchal jejímu bušícímu srdci, zatímco se prsty jemně dotýkal svého symbionta. Komunikoval s ním a ujistil se, že mu ta žena neublížila. Kdyby tak učinila, tak by jí zlomil vaz. Teplo, které ho zaplavilo, mu sebralo dech. Ta žena nejen že pečovala o něj, ale postarala se i o hlavního symbionta, jeho vesmírnou loď.

V mysli se mu přehrávaly scény, jak jeho symbionta hladí a povídá se s ním a ujišťuje ho, že je v bezpečí, a že se o něj postará. Uviděl, jak ho s velkou námahou dopravila do svého domu, umyla ho, nakrmila a v noci si s ním tiše povídala. Pocítil vlnu touhy tak intenzivní, že se jí chtěl zmocnit hned a tady a nárokovat si ji. Jedno, jestli si toho už všimla nebo ne, ale patřila jemu. Jeho symbiont v ní okamžitě poznal svou pravou družku a jeho tělo tak učinilo hned, jak se probudil.

Abby vylekaně čekala, co muž udělá. Věděla, že by jí mohl zlomit vaz jako třísku. Když jí roztrhl halenku, tak dostala strach, že by jí mohl udělat ještě něco horšího. Ale bez boje se znásilnit nenechá. A když uběhly minuty a on neudělal nic, napětí z ní pomalu opadalo. Cítila, jak jí prstem přejíždí po zlatých ozdobách na krku a došlo jí, že spíš reagoval na to a ne, že by se chtěl zmocnit jejího těla. Musela uznat, že byla trochu zklamaná. Co ho našla, tak musela bojovat se svými sexuálními představami.

„Jestli mě chceš zabít, tak ať je to, prosím, rychlé. Pokud ne, mohl bys mě laskavě pustit? Chladne ti jídlo“, pronesla Abby klidně.

Zoran hleděl Abby do očí. Poté si zřejmě všiml, že ji ještě stále tiskne pevně k sobě. Neochotně ji pustil a pomohl jí posadit se.

Abby se jemně usmála a snažila se udržet halenku pohromadě. Když uviděla, jak očima sleduje její pohyb a cítila, jak jí z toho pohledu tvrdnou bradavky, zrudla. A zrudla ještě víc, když uviděla, jak mu oči tmavnou touhou, jakoby přesně věděl, jak na něj reaguje. Pomalu se od něj odsunula na kraj postele a vstala. „Rozumíš mi?“

Zoran pozorně sledoval, jak se žena opatrně posunuje k okraji postele. Věděl, že by chtěla utéci, ale neměl v úmyslu ji pustit z očí. „Zí.“

Abby se zamračila. Vypadalo to, že jí rozumí, ale ona netušila, co říká. „Zi. Znamená to, ano?“

„Zi“, zopakoval Zoran. Copak překladač nefungoval?

Abby si povzdechla a zamířila ke dveřím. „Musím si obléknout novou halenku. Hned jsem zpátky.“ Otočila se a zjistila, že je opět přitisknutá k jeho široké hrudi – velmi široké a nahé hrudi, a něco podezřele dlouhého se jí tlačí do zad.

„Panejo“, zašeptala Abby, když cítila, že ji sevřel ještě silněji. „Já… slibuji ti, že když mě pustíš, tak si jen odvedle vezmu nové oblečení. Já… hned budu zpátky.“

Zoran naklonil hlavu na stranu a rty přejel ženě po krku. Cítil, jak jí buší srdce, ale snažila se nehýbat. Rukou jí sklouzl mezi prsa a zastavil se nad jejím srdcem.

„Prosím, neubližuj mi“, zašeptala Abby.

Zoran se zamračil. Bála se ho a začala se třást. Nechtěl jí nahnat strach, jen ji nechtěl ztratit z dohledu.

Symbiont se přemístil s ženina krku na jeho zápěstí. Poté ucítil lehkou elektrickou ránu, jakoby ho chtěl varovat, aby byl opatrný. Prudce ruku stáhl a šokovaně na něj pohlédl. Ještě nikdy se jeho symbiont nechoval vůči někomu tak ochranitelsky.

Abby cítila, jak sevření povolilo a odtáhla se od něj. Když vyrazil za ní, vztáhla k němu ruku. Teprve tehdy si všimla, že před ní stojí úplně nahý. Navíc byl plně vzrušený. Abby zrudla jako rajče a vytřeštila oči. Až poté zvedla pohled do mužova obličeje.

„Propáníčka“, vykvikla Abby, a zatímco začala couvat, držela si ruku přes oči. Rukou šmátrala za zády, dokud nenarazila na rám dveří a vyběhla z pokoje.

Zoran sledoval ženu, jak sebou cukla, když uviděla jeho nahé tělo, vykulila oči a zčervenala. Vypadala rozkošně, s těma svýma velkýma modrýma očima a plnými rty. Rychle si jednou rukou zakryla oči a druhou hledala východ. Zoran nechápal, proč měla potřebu si zakrývat oči. Jeho národ se ke svému tělu choval zcela nenuceně a ženy uvnitř domů často běhaly bez oblečení.

Když mu došlo, že si ta žena vůbec nevšimla, že jak zvedla ruku před oči, tak se jí rozevřela roztrhnutá halenka, zachichotal se. Plná prsa měla napůl zahalená v tenké krajkové látce, což považoval za velmi vzrušující, protože skrz ni prosvítaly její bradavky. Měla nádherné křivky, úzký pas a boky tak akorát. Cítil, jak tvrdne stále víc a víc, když od něj ustoupila. Udělal krok směrem k ní, ale najednou se otočila a prchla do vedlejšího pokoje.

Zoran ji následoval a v pokoji na předložce uviděl další stvoření, jak žvýká kost. Ve srovnání s jinými bytostmi, které znal, bylo velmi malé a mělo zlatou srst. Když ho spatřil, tak začal vrtět ocasem a hleděl na něj svýma velkýma hnědýma očima. Vedle něj ležel zelený míček.

Dům byl malý, ale velmi útulný a zařízený jednoduchým nábytkem. Čekal, dokud se neotevřely dveře od dalšího pokoje. Za chvíli žena vyšla v nové halence. Tato neměla žádné knoflíky. Z límce si vytáhla vlasy a až poté si ho všimla.

„Ty…“, vykoktala ze sebe Abby. „Musíš si něco obléknout. Nemůžeš tu pobíhat nahatý.“

Když Zoran uslyšel její rozkazovačný tón, zvedl obočí. Nechtěla, aby tu běhal nahý? Pohlédl dolů na sebe. Mnoho žen by dalo nevím co za to, aby mohly být v jeho domově a v jeho posteli. Proč ta žena nechtěla, aby byl nahý? Byl snad jiný, než muži jejího druhu? Při pomyšlení na ni s jiným mužem pocítil žárlivost. Patřila jemu. Zíral na ni.

„Pojď se mnou. Ukáži ti, kde je sprcha. Tam se můžeš osvěžit a obléci. Připravím ti něco, co tě zasytí víc než ten vývar.“

Abby muže, stojícího v jejím obývacím pokoji, nervózně obešla. Bože, ještě nikdy neviděla tak pohledného muže. Proč jen musel přiletět z takové dálky?

Zoran následoval Abby do koupelny. Poslouchal, jak mu vysvětluje fungování sprchy a toalety a kde jsou ručníky. Nachystala mu tepláky a tričko, které patřily jejímu dědečkovi. Předpokládala, že mu ty věci budou příliš krátké, ale aspoň ho zakryjí. Sdělila mu, že mu objednala nějaké oblečení, které by už mělo dorazit. Později chtěla jet do města je vyzvednout. Nechala je poslat expresně, ať už to znamenalo cokoliv.

Zatímco mu tohle všechno vysvětlovala, tak uhýbala očima a udržovala mezi nimi odstup, co to malá místnost umožňovala. Když skončila, rychle se otočila a zavřela za sebou dveře.

Zoran se pobaveně usmál. Ta žena se pohybovala jako jedna z těch malých létajících stvoření v lese, které poletovaly z jednoho stromu na druhý a nikde se dlouho nezdržely, takže se nedaly chytit. Vzrušovala ho svou sladkou vůní a nervózním pohledem svých tmavě modrých očí. Zajímalo by ho, jestli se jejich barva změní, až se s ní bude milovat.

Poté pustil sprchu, a když mu na jeho bolavé svaly dopadl první proud vody, zavřel oči. Spojil se se svým symbiontem a požádal ho o přehrání vzpomínek na to, jak ho myla. Skoro mohl cítit, jak omývala jeho zraněné tělo svýma jemnýma ručkama. Když se dostal k okamžiku, kdy mu umývala pohlaví, jeho vzrušení ještě zesílilo.

Chytil se za penis a začal si ho třít, zatímco si představoval, že to jsou její ruce. Když vyvrcholil a jeho semeno vystříklo na stěnu kabinky, hlasitě zasténal. Jednou rukou se opřel o stěnu a druhou si hladil penis. Roztřásl se a cítil se trochu uvolněněji, přesto toužil po té ženě dál.

Vyšel ze sprchy a pohlédl na sebe v zrcadle. Řezné rány a podlitiny už skoro zmizely. Žebra měl ještě citlivá, ale cítil, že tam, kde byla zlomená, už o sebe netřou. Když pomyslel na pomstu, kterou na těch mužích, kteří ho věznili a mučili, vykoná, zachmuřil se. Všechny je zabije. Nic z něho nedostali, ale věděl, že i další se budou snažit dozvědět se něco o jeho lidu, pokud z nich neudělá exemplární odstrašující případ. Byla to jeho povinnost chránit svůj lid. Vyslal rozkaz své lodi, aby věděla, že je v bezpečí a chtěl vědět, jestli už obdržel zprávu od svých bratrů. Tiše se usmál. Už brzy se vrátí domů.