RC - 25. kapitola

Překlad: Marťa

Slyšela jsem, že bys měla pochybovat o svých pochybnostech. Znamená to, že bys měla lhát svým lžím?

Vstoupila jsem do sídla předními dveřmi a popadla první asistentku produkce. „Viděla jsi Danta?“

„Myslím, že byl venku,“ řekla.

Jasně. Altán. Byla jsem tak nadšená, že jsem zapomněla, že mi řekl, kde bude. Prošla jsem halou do rodinného pokoje. Abigail ležela na gauči a četla si jeden ze starších časopisů. Její oči se ke mně zvedly. „Viděla jsi…“

„Šel nahoru.“ Nenechala mě domluvit a zněla znuděně. Byla jsem tak šťastná, že jsem ji na okamžik vážně objala. Láska vás opravdu přiměje bláznit.

Otočila jsem se a zamířila ke schodišti. Zaslechla jsem za sebou rozruch a znělo to, jako by to pocházelo z místnosti režie. Lidé křičeli, ale nějaký jejich technický problém mě nezajímal. Potřebovala jsem ho vidět. Nechtěla jsem čekat.

Došla jsem do třetího patra a zaklepala na dveře, než jsem je otevřela. „Dante, chtěla jsem ti říct…“

Slova mi odumřela ze rtů.

Dante byl bez košile a seděl s Genesis na posteli. Tiskli se k sobě. Když mě uviděli, odtrhli se od sebe.

Na hrudník, jako by mi spadlo závaží a dusilo mě. Žaludek jsem měla prázdný. Byla jsem otevřená. Prázdná.

Nevěděla jsem, že byl takový druh bolesti možný. Jako by do mě narazil autobus, končetiny mi odtrhli divocí psi nebo mě milionkrát pořezali malými ostrými noži.

„To není… nemůžeš… to se nestalo,“ bylo všechno, co jsem dokázala říct, když jsem se snažila natáhnout vzduch do plic. Okraje mého zorného úhlu se rozostřily a kolena mi zeslábla. Musela jsem se opřít o dveře, abych zůstala ve vzpřímené poloze.

„Lemon?“ Měl ty nervy, aby zněl překvapeně. Jako by to celé nenarafičil, aby mě ponížil.

Teď jsem dýchala ztěžka a supěla vztekem, který se mi proháněl tělem. Krev mi bušila do uší a hněv mi dodal sílu. Popadla jsem blízkou vázu a hodila mi ji po hlavě. Sklonil se a nechal ji roztříštit se o stěnu.

„Ty zatracený lháři, podvodníku, nedobrý…“ Pravděpodobně jsem mohla pokračovat celou noc, ale teď na mě křikl.

„Co to děláš?“

„Co já dělám? Co děláš ty? Myslím, že se nemusím ptát. Děláš Genesis. Nemůžu ti věřit! ‚Od chvíle, kdy jsem tě potkal, jsem si jiné ženy nevšiml?‘ Možná sis nevšiml, ale lžeš, až se ti práší od pusy!“

Podíval se na Genesis, a pak zpátky na mě. „Počkej, ty myslíš…“

„A ty!“ Ukázala jsem na ni. „Byla jsi moje přítelkyně. Jak jsi mohla?“ Kdybych byla jen trochu racionální, uvědomila bych si, že jsem jí nikdy neřekla, že jsem do něj zamilovaná. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Bála jsem se o to, že zraním její city a ona mě zradila! Vypadala ublíženě a to mě alespoň trochu uspokojilo Ale ne dost.

Dante šel ke mně a natáhl ruce dopředu, aby se mě pokusil uklidnit, jako bych byla vzteklé zvíře. „Nech mě to vysvětlit…“

„Vysvětlit?“ Zeptala jsem se výsměšně. „Ne, nenechám. Neexistuje žádné jiné vysvětlení, než to, že jsem pitomá. Tak pitomá. Nemůžu uvěřit, že jsem ti věřila.“

Nemohla jsem tam stát už ani minutu. Nechtěla jsem slyšet jeho lži. Jedu domů. Už nikdy nechci vidět toho hloupého Danta ani jeho hloupou prolhanou tvář.

Běžela jsem po schodech dolů a do svého pokoje, popadla svůj poloplný kufr a hodila ho na postel. Zvedla jsem kabelku a ucho si přehodila přes hrudník. Začala jsem do kufru házet šaty a boty. Ze všech těch hloupých věcí, které jsem kdy udělala, tahle byla zdaleka ta nejhloupější. Věděla jsem, co bylo správné. Vdát se za Sterlinga a žít šťastně až do smrti. Dante slíbil, že mi neublíží. Slíbil mi bezpečí. A pak zařídil tuhle krásnou malou scénu.

Proč? Proč by se tak tvrdě snažil, abych se do něj zamilovala, jen aby mi to hodil do tváře? Byl to nějaký druh pomsty? Protože jsem se s ním v Monteře nevyspala? Pravděpodobně jsem byla jediná žena, která mu kdy řekla ne. Takže co? Tohle měl být nějaký komplikovaný plán, jak mi tím nejhorším možným způsobem, který jsem si dovedla představit, zlomit srdce? Potrestat mě za pohmoždění jeho ega?

Vzpomněla jsem si zpátky k naší první noci pořadu. Tehdy mi řekl, že má v plánu splatit mi to. Bylo tohle ono?

Můj mozek se roztočil zuřivými myšlenkami. Nedokázala jsem se soustředit a nic nedávalo smysl.

„Lemon, já jsem Rafe.“

Stál v mých dveřích. Už jsem milionkrát slyšela o jejich výměnách, jak si ti dva z lidí kolem dělali blázny. Opravdu si myslel, že jsem byla tak hloupá, abych mu na to skočila? Nebyl jsem to já, bylo to mé zlé dvojče? Nepravděpodobné.

„Kde máš brýle, Rafe?“

„Mám kontaktní čočky. Dívej! Můžu ti to dokázat.“ Stále jsem balila, zatímco lovil něco v oku.

Vydal frustrované zasténání. „Upustil jsem ji.“

Samozřejmě. Vypustila jsem ze sebe nedůvěřivý smích. „Nechci tady zůstat a poslouchat další lži.“

Do místnosti se kolem Danta protáhla Taylor. „Nemůžeš odjet,“ řekla s vykulenýma očima. „Finále je za tři dny. Slyšela jsi, co řekl Matthew, musíš zůstat. Víš, co udělá.“

Ani to mě nezarazilo. Raději si najdu jinou práci, než abych strávila další minutu v tomto domě. Nezajímala mě smlouva, pracovní příležitost nebo konec mé kariéry. Na ničem z toho nezáleželo. Na ničem.

Ať dělá, co chce. „Řekni mu, aby si to strčil tam, kam slunce nesvítí.“

„Lemon, ty nevíš…“

Dante ji přerušil. „Udrž ji tady. Hned budu zpátky.“ Otočil se ke mně. „Dokážu ti to.“ Vyběhl na chodbu. Co chtěl udělat? Převléct se do obleku, aby udržel fasádu? Už ošálili tolik lidí a já nehodlala dopustit, aby mě na ten seznam přidali.

Měla jsem toho dost. Zamířila jsem ke dveřím, ale Taylor mi vytrhla kufr z ruky. „Musíš se uklidnit a…“

„Sklapni!“ Vyhrkla jsem skrz zatnuté zuby. Moje ruka se sevřela v pěst a já se jen držela, abych jí jednu neubalila. „Nemusím dělat nic jiného, než odsud vypadnout.“

Vyběhla jsem do haly a dolů po schodech. Přede mně se postavil muž s kamerou, kterou mi namířil přímo do obličeje, a já objektiv odstrčila.

Auto, které mi Dante rezervoval, stále čekalo na příjezdové cestě a řidič seděl na místě a psal textovky.

Přišla jsem k okénku a zaklepala. Stáhl okénko dolů. „Dám vám pět set dolarů, pokud mě odvezete na letiště.“

„Platí!“ Řekl. Sedala jsem si dozadu právě v okamžiku, kdy jsem uslyšela Dantův tlumený hlas, jak volal mé jméno.

Neohlédla jsem se. Hrál si se mnou, jako na klavír a to už se nestane.

Nikdy.

***

Našla jsem si první let, který směřoval do Salt Lake City. Odlet byl naplánovaný dvacet minut poté, co jsem dorazila a odtud se vrátím do Atlanty. Jen jsem se musela dostat z Los Angeles. Nemohla jsem sedět na letišti a čekat na letadlo, kdyby se chtěl ukázat s kamerovým štábem, aby mi napovídal další lži. Až bych ho zabila, letištní ochranka by mě pravděpodobně zatkla.

Můj hněv ustoupil, když bylo letadlo někde nad Dakotami. Pak přišel na řadu ohromný smutek a bolest tak strašná, že mě bolelo dýchat nebo hýbat se. Srdce mě fyzicky bolelo. Jako, vážně, bolelo mě. Třásla jsem se a začala plakat, stočená na svém sedadle do koule. Celou řadu jsem měla pro sebe a otočila jsem se do strany, abych si mohla přitáhnout nohy k hrudníku a ovinout kolem nich ruce.

Plakala jsem celou cestu zpátky do Georgie. Když jsme přistáli, vzala jsem si taxi, aby mě odvezlo do nedalekého hotelu. Nechtěla jsem budit své rodiče. Ráno jim všechno vysvětlím. Prohlédla jsem si kabelku, abych se podívala po telefonu a uvědomila si, že to byla další věc, kterou v Kalifornii zapomněla. Spolu se svou důstojností a srdcem.

Plakat jsem nepřestala. Bez ohledu na to, jak často jsem si říkala, že je hloupé brečet kvůli muži, který se o mě evidentně zajímal tak málo. Trvalo několik hodin, než jsem usnula.

Můj neustálý pláč mě očividně vyčerpal, a když jsem se konečně probudila, slunce zapadalo. Usnula jsem celé hodiny a hotel mi účtoval další den, protože jsem promeškala dobu odhlášení. Zavolala jsem si taxi, aby mě odvezlo domů.

Když jsem se dotáhla do domu, čekala jsem, že tam bude čekat štáb s kamerami a Dante. Ale bylo tam normální ticho.  

Šla jsem dovnitř a zavolala na své rodiče. Žádné odpovědi se mi nedostalo.

Den jsem strávila nafouknutá, otřesená šokem a neustálým pláčem. Všechno bylo přikryté oparem trápení. Ubozí Droopy a Snoopy na mě stále kňučeli, mlátili mě ocasem a snažili se mazlit. Chtěli, abych se cítila lépe. Nepovedlo se jim to.

Nesledovala jsem smutné filmy ani neposlouchala rozchodové písně. Nemohla jsem dělat to, co jsem dělala jindy, protože tentokrát to bylo jiné.

Dusivé zoufalství mě nutilo přemýšlet, jestli budu někdy opět šťastná. Asi jsem se měla najíst, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem. Stála jsem před skříní na alkohol a chtěla ji vypít. Alespoň tak jsem mohla na pár hodin zapomenout. Problém byl, že jakmile bych vystřízlivěla, byla bych v pořád stejné depresi, jen bych ještě navíc měla kocovinu. Rozhodla jsem se, že své utrpení zvětšovat nebudu.

Než jsem usnula, moji rodiče se nevrátili. Asi jsem jim měla zavolat, ale nedokázala bych jim říct, co se stalo. Bylo to příliš ponižující. Nebyla jsem připravená o tom s nikým mluvit. Ani s Kat.

Poslední věc, která mě napadla předtím, než jsem usnula, byla ta, že jsem každou chvíli čekala, že se objeví Dante. Zkusit to napravit.

Nepřišel. Jestli tohle nebylo přiznání viny, tak už jsem nevěděla, co jiného to mohlo být.

Příští ráno jsem strávila v posteli, no až do odpoledne. Většinu dne jsem klimbala a pokaždé, kdy jsem zavřela oči, uviděla jsem jeho a Genesis. Jako by se mi to vypálilo do mozku a pokaždé, když si na něj vzpomenu, uvidím to znovu.

Vrátili se moji rodiče. Vzpomněla jsem si, že se má matka zmínila o akci v centru Atlanty, která se konala těsně před svatbou. Pravděpodobně se rozhodli zůstat přes noc v hotelu, místo toho, aby jeli domů. To dělali často, zvláště pokud oba pili.

„Lemon?“ Moje matka vyšla po schodech nahoru. „Co ještě děláš v posteli? Za dvě hodiny máš zkušební večeři. Kuchaři tu budou každou minutu. Musíš se začít připravovat! Jo a nezapomeň, že slečna Lydia ráno přinese tvé šaty, aby mohla před svatbou provést úpravy na poslední chvíli. Šup šup, drahoušku!“

Odešla, že jsem mohla odpovědět. Chtěla jsem jí říct, co se stalo a sednout si jí do klína, jako když jsem byla malá holčička. Aby mohla všechno napravit.

Ale tohle se napravit nedalo.

Vstala jsem a začala se připravovat, protože kdybych zůstala v posteli, musela bych jí všechno vysvětlit. Měla jsem alespoň týden, než se začnou vysílat poslední díly a to mi dávalo nějaký čas na to, abych si dala dohromady to, co jim řeknu, že se stalo.

A doufejme, že propluju večerem, aniž bych se hystericky nerozvzlykala.

Jednou z myšlenek, které se mi urodily v hlavě v letadle domů, bylo: Díky nebesům, stále mám Sterlinga. Stále se mohu vdát.“

Jen se to nezdálo fér. Pro něj ani pro mě. Nemohla jsem se Sterlingem zacházet, jako s nějakým druhem záložního manžela. Zasloužil si být se ženou, která ho milovala tak, jak mě miloval Dante předtím, než si vzal mé srdce a hodil ho do mixéru.

Nechtěla jsem se vdát. Ani za lháře a podvodného prince, ani za muže, kterého jsem doopravdy nemilovala.

I kdybych s Dantem nebyla, nechtěla jsem si Sterlinga vzít. Skončilo to.

Moje načasování stálo za houby a nutilo mě to cítit se hůř, než se cítil pes s klíšťovou horečkou.

Bylo pro mě strašné, že dnes tou zkušební večeří projdu a pak ho odtáhnu stranou a řeknu mu, že se zítra brát nebudeme.

Budu muset vrátit rodičům všechny peníze, které do svatby investovali. Budu muset vrátit dary a omluvit se – to všechno bude zdrcující. Také jsem musela zavřít svůj podnik. Matthew Burdette se o to postará. Všechno, na čem jsem tak tvrdě pracovala, bylo pryč. Vzdychla jsem si a sevřela zavřené oči, protože jsem se bála, že se znovu rozpláču. Ale z posledních dvou dnů jsem byla tak hrozně dehydrovaná, že už mi žádné slzy nezbývaly.

Jediné, co jsem musela udělat, bylo projít dnešním večerem a zítra se vypořádám se vším ostatním.

Umyla jsem si obličej a oblékla si šaty ze slonovinové barvy se stříbrnou krajkou, které jsem si před několika týdny tak vzrušeně vybírala pro tuto noc.

Zazvonil domovní zvonek a já dole uslyšela hlasy. Na oslavu přišla moje rodina, Sterlingova rodina, blízcí přátelé, a několik dalších lidí.

Sešla jsem s úsměvem dolů. Pozdravila jsem se a všechny objala a předstírala, že bylo všechno v pořádku.

A doufala, že nikdo nepozná, jak zničená jsem uvnitř skutečně byla.

Vstoupil Sterling a já pomyslela na to, že by mezi námi mělo něco přeskočit – okamžitá jiskra, cokoliv. Ale nebylo tam nic. Tehdy jsem poznala, že rozejít se s ním bylo absolutně správné rozhodnutí.

Přišel mě pozdravit a já mu nabídla tvář. Nelíbilo se mi vzpomínat na Danta, ale nechtěla jsem, aby mě políbil na ústa. Zdálo se, že si toho nevšiml. „Lemon! Neviděl jsem tě tak dlouho!“

A čí to byla chyba? Pomyslela jsem si.

Chvíli si mě prohlížel. „Vypadáš unaveně.“ Na střední by měli kluky poučit o tom, co neměli říkat ženám.“

„Vypadá to, že máš kolem očí malé vrásky. I když předpokládám, že k tomu je plastická chirurgie, že?“ Ještě se zasmál. Kat měla pravdu. Byl to idiot. Jak to, že jsem to neviděla dříve?

„Co když ztloustnu? Na to je plastická chirurgie taky?“ Vypadal trochu překvapený tónem mého hlasu.

„Nebuď hloupá. Na to jsou diety a cvičení. Omluv mě na okamžik, ale musím poděkovat tvým rodičům za dnešní pozvání.“ Odešel.

Dante alespoň řekl, že mě i přes tyto věci milovat. Dante. Srdcem mi projela ostrá bolest. Jak to, že jsem na něj myslela? Nezasloužil si to.

Do předních dveří vklouzla Ellis Wetherlyová. Právě mě odpálil, aby mohl do mého domu přivést první ženu, se kterou mě podvedl. Ten zuřivě bílý vztek se ve mně znovu probudil a pohled mi zalétl ke starožitným svícnům po mé pravici. Měla štěstí, že jsem se bála víc krve na dřevěné podlaze mé matky, než toho, že mě tak naštvala.

Uplynulo šest let, co mi to udělala a stále jsem ji nenáviděla stejně, jako tehdy. „Lemon, zlato. Jak se máš?“

Objala mě, ale já pozdrav neoplatila. „Co tu děláš?“

„Nevěděla jsi to?“ Podívala se zmateně na mě, ale já poznala, že přesně věděla, co dělala a jak moc ji to bavilo. „Pracuji ve Sterlingově advokátní kanceláři, jako koncipientka.“

Řekl mi, že musí pracovat přes noc s nějakými kolegy. Přemýšlela jsem, jestli byla jednou z nich a co za práci dělali. „Pracuješ se Sterlingem?“

Věnovala mi obrovský úsměv. Pracujeme společně. Důvěrně.“

Nevěděla jsem, jestli se se mnou snažila jen pohrávat, ale v tu chvíli jsem věděla, že mezi nimi něco je, stejně jako jsem to poznala u Abigail a Burdetta. Nebylo divu, že si vypnul telefon. Spali spolu.

Kupodivu, můj vražedný hněv zmizel. Prostě mi to bylo jedno. „Doufám, že vy dva spolu budete šťastní,“ řekla jsem a ona vypadala zmateně a šokovaně, když jsem odcházela.

Šla jsem ven na zadní verandu a potřebovala chvilku pro sebe. Dantův podvod mě poslal do sestupné spirály, což mě přimělo přemýšlet, jestli bych neměla vyhledat psychiatrickou pomoc a jestli Sterling nebyl jen bliknutí na mém radaru.

 Dívala jsem se na hvězdy a chvíli přemýšlela, jestli jsem tu situaci v sídle nepochopila špatně. Co jestli to byl Rafe? Něco mi na něm nesedělo, ale předpokládala jsem, že v tom byl hněv z podvádění. Ale co kdyby to tak nebylo? Co kdyby tam opravdu byl? Nechtěla jsem to vědět?

Bylo to možné? Všechno bylo možné. Jihl mohl znovu povstat. Možné, ale ne pravděpodobné.

Co kdybych se mýlila.

Nemýlila. Pokud bych se mýlila, Dante už by tady byl. Zavolal by své soukromé letadlo a byl v Atlantě dřív, než já. Zavolal by. Přijel by ve svém zářivém brnění a na svém bílém oři do svého hradu, jakmile by všechny své úkoly splnil. Něco.

Místo toho jsem měla velké tlusté nic.

Šla jsem do kuchyně, kde byl personál, který najala má matka. Nikdo se se mnou nepokusil promluvit a já byla ráda anonymní a ignorovaná. Nikdo se mě nezeptal, jestli jsem byla ze zítřejšího dne nadšená. Nikdo nedělal narážky na líbánky. Nikdo mi neřekl, jaké jsem měla štěstí, že jsem si brala Sterlinga.

Nechtěla jsem být obklopená svými blízkými a stát vedle muže, kterého jsem si měla vzít, protože jsem si uvědomila, že jediný muž, kterého jsem kdy milovala, byl Dante.

Dante, který pro mě nepřišel. Dante, který mě podvedl. Dante, který nikdy nemohl být muž, jakého jsem potřebovala.

Znovu zazvonil zvonek a já zaslechla, jak matka volala mé jméno. Neodpověděla jsem, Nechtěla jsem tam stát a předstírat, že můj život nebyl v troskách.

„Lemon!“ Řekla, když vešla do kuchyně a vypadala velmi zmateně. „U předních dveří je někdo, kdo tě chce vidět.“

Byl to on. Konečně přišel.