AA - 12. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Abby si úlevou oddechla. Kvůli blížící se frontě, která se pohybovala středem země, odstartovali později, než bylo plánováno. Když se blížili k letišti v Shelby, už byla tma. Počasí tady bylo jasné a Abby mohla z okénka malého jetu vidět zářivé hvězdy.

Další tajemná pasažérka strávila většinu času s maskou na spaní přes oči. Abby ji skoro vůbec neviděla, protože žena už byla na palubě, když nastupovala. Zatímco rolovali, tiše telefonovala. Poté si nasadila masku a od té doby už od ní Abby neslyšela ani pípnutí.

Zato mechanička, která seděla vedle Abby a tiše pochrupovala, byla její přesný opak. Byla malá, ne větší než metr šedesát a při dobré vůli mohla mít tak padesát kilo. Měla husté tmavě hnědé vlasy s fialovými pramínky, pihy kolem nosu a veselý úsměv.

Byla velmi živá a upíjela kávu z největšího hrnku, jaký Abby kdy viděla. Poté na ni chrlila jednu větu za druhou a prohlížela si každou matičku a šroubek v celém letadle. Třikrát. Abby došla k názoru, že ta žena by neměla kafe ani jiný kofeinem obohacený nápoj vůbec pít. Bylo to, jako kdyby někdo pustil do prostoru skákací gumový balonek. Dvě hodiny před přistáním, poté, co prohlásila, že už přes dva a sedmdesát hodin nespala, se konečně zhroutila. Ale dokonce i ve spánku to vypadalo, jakoby pracovala, protože se jí pohybovaly prsty, jakoby něco rozmontovávala.

Když si s ním povídala a přitom ho hladila, symbiont na Abby se do té ženy zamiloval. Abby neměla ponětí, jak o tom pro všechno na světě ta žena mohla vědět, ale stačilo, aby na symbionta jen jednou pohlédla, a poté si s ním povídala, jakoby to dělala běžně každý den. Zlaté stužky zachovávaly klid, ale Abby věděla, že by si chtěly hrát. Když žena usnula, proměnily se v malé ptáčky, rozletěly se k ní a poletovaly jí kolem obličeje.

Interkomem se ozval Trishin hlas a informoval ji, že by se všechny měly připravit na přistání.  Abby se zrychlil puls. Cara Truman si protáhla ruce i nohy, a když se narovnala, mrkla na malé, zlaté symbionty na zápěstích Abby.

„Takže, jak dlouho to ještě bude trvat, než přistaneme?“, zeptala se Cara a vykoukla z okénka. „Cool, na obzoru ani mráček. Teda, to je ale malé městečko, co? Vypadá to jako to, kde jsem vyrostla.“

Abby se musela smát. „Ano, je malé, ale je to můj domov.“

„Vypadá to, jako bys měla dobrý důvod se sem vrátit. Je sladký? Má bratra?“, vyptávala se Cara poťouchle.

„Ano, je a ano, má čtyři bratry,“ odvětila Abby nepřítomně, než si uvědomila, co řekla.

Cara se rozesmála a znovu se protáhla. „Ha! Dostala jsem tě! No, jestli jsou sladcí, tak mi řekni, kde je můžu najít. Jsem pro každou legraci.“

Abby jen zakroutila se smíchem hlavou. Cara byla jedna z těch lidí, které nešlo nemít rád. Byla doslova nabitá energií. Dokonce, i když seděla, tak se neustále pohybovala.

Cara uviděla Abbyin pobavený úsměv a lítostivě se ušklíbla. „Mám ADHS. Nemohla bych sedět klidně, ani kdyby na tom závisel můj život, a spím asi čtyři hodiny denně, a to jen, když mám štěstí. Všechny okolo přivádím k šílenství, ale hodně toho stihnu. Mám děsivě vysoké IQ. Jasně, že to většina lidí a všichni muži se mnou nedokáží vydržet déle než pět minut. Cha, ale miluji to, když ze mě během chvilky šílí.“

Abby se zachichotala. „No, já se z tebe ještě nezbláznila a tvou společnost jsem si opravdu užívala.“

Nyní se ozval z reproduktorů Arielin hlas, aby jim sdělil, že za pár minut přirazí k tunelu a všem poděkovala, že využily služeb společnosti Hamm, jediné letecké společnosti, u které umí i prasata létat. Abby se s Carou na sebe podívaly a vybuchly smíchy. Jak Trisha, tak i Ariel měly velmi vytříbený smysl pro humor.

***

Nehledě na pár světel z blízkého hangáru a terminálu bylo letiště ponořené do tmy. Harry odešel domů už před pár hodinami. Jelikož už bylo dost pozdě, neměla Abby moc dobrý pocit z toho, že by měla nechat čtyři ženy letět za tmy zpátky přes celou krajinu. Nerozhodná, co by měla udělat, si Abby vzpomněla na své prarodiče, kteří vždy kladli důraz na dobré vychování. Abby se kousla do rtu a přemýšlela, co by asi Zoran řekl, kdyby domů přivedla nové přátele. Mohla by jim i zapůjčit pick-up svého dědečka, aby mohly následující den odjet zpět na letiště a Edna by jí ho pak dovezla.

„Už je dost pozdě. V tuhle dobu byste neměli letět zpět. Co si myslíte o tom, že byste u mě přespaly? Můj dům na hoře odsud není daleko a je opravdu pěkný. Také mám pokoj pro hosty, pokud byste měly problém se podělit o postel a obrovský gauč, na kterém se dá také dobře vyspat.“ Abby byla trochu nervózní a zajímalo by ji, jestli se ženy neurazí.

„To zní skvěle!“, prohlásila Cara a protáhla se. „Zbláznila bych se, jestli bych musela hned zpátky do té krabičky od sardinek. A ráda bych se seznámila s tím tvým týpkem. Neříkala jsi, že má bratry? Jaké jsou šance na to, že bych se někdy mezi dnešním večerem a zítřejším ránem s nimi mohla seznámit? Miluji poznávat nové chlapíky. Koneckonců musím prolomit svůj rekord v odehnání mužů. Doteď to se mnou, myslím, nikdo nevydržel déle než deset minut.“

Trisha s Ariel se rozesmály. „Ach, Caro, myslím, že ten Danny vydržel dvanáct. Co si myslíš ty, Arieli?“

„Och, nejméně dvanáct, možná dokonce třináct minut,“ dodala k tomu Ariel.

Cara se hlasitě zasmála. „Obě dvě jste šílené. Byly jste tak opilé, že už si ani nevzpomínáte na jeho jméno. Jmenoval se Douglas. Ne Danny.“

Všechny tři ženy vybuchly smíchy. „Och, ano, ten starý dobrý Dougie. Jak jen jsme na něj mohly zapomenout? Na rozdíl od ostatních lidí, které známe, potřebujeme Ariel a já nejméně osm hodin spánku častěji než jednou měsíčně, abychom přežily. Rády přijmeme obě nabídky.“

Abby se zamračila. „Obě nabídky?“

„Ano, postel a bratry.“ Cara, Ariel a Trisha se ušklíbly.

„Děkuji za nabídku, ale myslím, že jsem mimo. Už dopředu jsem si pronajala dopravní prostředek. Takže se teď rozloučím, stejně jsem čas v letadle prospala,“ pronesla tajemná žena, která se najednou objevila jakoby odnikud.

„Ale Carmen…“, začala Ariel.

„Zavolám. Slibuji,“ odvětila Carmen a vpadla Ariel do řeči. „Potřebuji víc času.“

Ariel hleděla na ženu se slzami v očích.

„Ano, ale kolik? Už jsou to tři roky.“

„To stačí, Ariel. Řekla jsem, že zavolám.“ Carmen si hodila batoh na záda a zmizela z rolovací dráhy.

Abby mlčky přihlížela. Bolest té ženy byla doslova hmatatelná. Její symbiont ji musel také cítit, protože si všimla, že se jí stužky neklidně vinou kolem krku a zápěstí. Opatrně vklouzla rukou pod rukávy bundy a pohladila je.

***

Zoran se snažil znovu kontaktovat Abby. Už to zkoušel přes svého symbionta celý den. Musel prostě vědět, jestli je v pořádku, a jestli už je na cestě domů. Dnes ráno se k němu teleportovali jeho bratři a dva další muži. Setkal se s nimi na mýtině. Bylo dobré je vidět, ale proti tomu držet Abby opět v náruči, to nebylo nic. Když symbiont na jeho volání odpověděl, ucítil teplý žár. Roztřásl se. Byla zpátky.

„Zorane, je všechno v pořádku?“, zeptal se Trelon, když si všiml, že jeho bratr najednou zmlkl.

Zoran pohlédl na Trelona, jakoby se probudil z transu. „Je zase zpátky.“

Kelan s Trelonem se na svého bratra ušklíbli. Zoran nebyl jediný, kdo netrpělivě čekal na návrat jeho družky; i jeho drak doslova řval touhou ji znovu spatřit.

Zoran svým bratrům úšklebek vrátil. „Už brzy se s mou pravou družkou seznámíte.“

Zasmáli a utahovali si ze Zorana a jeho draka všemi těmi věcmi, které mu chtěli provést, aby nemohl být se svou družkou sám. Zoran na své bratry naoko zavrčel, a zatímco takto blbli, vrátili se zpět k domu. Zbylí dva muži budou transportovat jeho mateřského symbionta zpátky do válečné lodi, kde bude moci v bezpečí změnit svou formu. Spolu s Abby a bratry se vrátí pomocí transportního paprsku. Nemohl se dočkat, až ukáže Abby svůj svět. Právě se chystal o tom svým bratrům říct, když ucítil, že s ním Abby navázala spojení.

Zarazil se a nakrčil čelo. Poté pohlédl na své bratry. „Abby se nevrátí sama. Přijde s dalšími třemi ženami.“

Jeho bratři se na sebe navzájem ušklíbali. „Možná s sebou přivede naše pravé družky,“ vtipkoval Trelon. „Já na to ještě nejsem připravený, ale třeba by Kelan, Mandra nebo Kreon chtěli. Musím toho ještě tolik vyzkoušet, než se rozhodnu pro jednu jedinou ženu.“

Kelan s úsměvem chytil Trelona za krk. „Zřejmě se považuješ za dračího bejka, když si myslíš, že bys mohl obšťastnit tolik žen. To množství je asi kvůli tomu, že žádná z nich to s tebou moc dlouho nevydrží.“

Zoran se smál a sledoval, jak se jeho bratři pošťuchují. Hodně toho propásl a neměl v úmyslu svou planetu v nejbližší době opustit. Musela se vyřešit ta situace s Kurizany. Právě se chtěl k jejich popichování přidat, když ho zasáhla vlna bolesti a strachu. Když jeho drak ucítil, že je jeho družka v nebezpečí, zařval vzteky. Ještě než stihl cokoliv říct svým bratrům, už se proměnil a s hlasitým zařváním se vznesl vzhůru. Hned po něm se proměnil i Kelan a Trelon a bez váhání ho následovali. Jejich symbionti se proměnili ve zlaté brnění, kterým pokryli celé dračí tělo.