AA - 10. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Abby si odfoukla z obličeje pramen vlasů. Naštvaně hleděla na Zorana a on na ni. Tento závod v zírání už trval třicet minut, a to od té doby, co Abby Zoranovi sdělila, že bude muset na jeden, možná i dva dny odcestovat.

„Zorane, musím jet. Podepsala jsem smlouvu. Mí klienti mi zaplatili hromadu peněz. Vrátím se, co nejrychleji, ale musím odjet. Nemám na výběr.“

Zoran si oběma rukama prohrábl dlouhé vlasy. „Ni! Ni! Ni!“

Nepustí ji z očí. Co, kdyby se jí něco stalo? Co, když se nevrátí? To bylo příliš. Nemohl ji nechat odejít a vyrazil ze sebe frustrované zavrčení. Jak jí měl vysvětlit, že jeho drak se od ní nemohl odloučit? Ani na pár hodin ne! No, na pár hodin snad, ale zatraceně, chtěl být s ní.

Pohlédl na ni. Proč jen musela být tak tvrdohlavá? Jestli to nebylo jedno, jestli pojede nebo ne? Pokud by bylo po jeho, a to zcela určitě bude, stejně už tu na této planetě dlouho nepobude. Ještě nikdy ho tak neštvalo, že se s někým nemohl domluvit. Znal ji teprve tři dny – pět, kdyby započítal čas, kdy byl v bezvědomí, což nečinil – a ještě nikdy v životě nebyl tak frustrovaný. Chodil sem a tam, poté najednou chytil Abby za ruku a táhl ji ze dveří. Už nemohl déle čekat. Potřeboval pomoc svých bratrů.

Abby se snažila udržet se Zoranem krok. Věděla, že je naštvaný, ale ona na tom byla stejně. Do dnešního rána ještě nikdy neměla sex a všechna léta od její puberty dohnali během jedné noci!

Ještě stále byla trochu citlivá, i když symbiont byl pevně rozhodnut, jí s tímto problémem pomoci. Ještě nikdy jí nebylo tak trapně, jakoby když toho malého ďáblíka přistihla šmejdit v jejích intimních partiích. Když vykřikla, a snažila se tu věc dostat zpátky na své zápěstí, musela přetrpět Zoranův smích.

Poté se s ní Zoran miloval pořád dokola a poté ji držel, zatímco ji symbiont léčil. To by nebylo tak špatné, ale přišlo jí, že čím častěji to dělali, o to víc to chtěla dělat. Pomalu se z ní stávala závislačka na sexu!

Když se blížili k mýtině, Abby se prudce zarazila. Už se zlaté lodi dotýkala a hladila ji, ale ještě nikdy nebyla uvnitř. Nevěděla, co má očekávat, ale nebyla si jistá, jestli chtěla lézt do něčeho, co bylo živé. Zoran na ni vrhl vynervovaný pohled a zvedl ji do náruče. Abby stiskla rty k sobě. Nebyl jediný, kdo tu byl frustrovaný. Vypadalo to, že si rozumí jen tehdy, když se milovali. Ale to jen vzdychali, mručeli a křičeli, což byla velmi univerzální řeč, jak Abby zjistila.

Zoran se posadil do jakéhosi křesla, otočil se a vydal příkaz. Najednou se objevila obrazovka s několika muži. Abby vše fascinovaně sledovala ze Zoranova klína. Všichni byli vysocí, tmaví a pohlední. Zoran krátce promluvil s mužem na obrazovce a ten se otočil a promluvil na dalšího. Poté se obrátil zpět a pohlédl na Abby.

„Wow. Vedle tohoto vypadají Chippendales jako chlapci ze sboru,“ zachichotala se Abby a zírala na muže, kteří na oplátku zírali na ni.

„Kdo je to Chippendale?“, zeptal se Zoran.

„Hm, exotičtí tanečníci. Jeden z mých klientů mě jednou v New Yorku vzal na jejich představení,“ odpověděla Abby nepřítomně, zcela soustředěná na monitor. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že Zoranovi rozumí. Abby se mu otočila na klíně a tvář se jí rozzářila. „Já ti rozumím!“ Objala ho kolem krku, smála se a pokrývala jeho tvář polibky.

„Och, Zorane. Kdo je ta žena a je zadaná?“, zeptal se Kelan z můstku své vesmírné lodi.

Kelana překvapilo, že se Zoran ozval tak brzy. A ještě víc ho překvapilo, když ho požádal, aby do komunikace zapojil i překladač. Když uviděl tu ženu, pocítil prudkou reakci. Byla překrásná a vidět ji na klíně jeho bratra, bylo další překvapení. To, že byla krásná, ne. Ať šel jeho bratr kamkoliv, vypadalo to, že krásné ženy přitahuje.

Abby se zachichotala. „Je to snad nabídka?“, zeptala se šelmovsky. Byla celá jako zdrogovaná z toho, že konečně Zoranovi rozumí.

Zoran zavrčel. „Ano, je zadaná. Je to má družka, a ne,“ řekl Abby, „to nebyla žádná nabídka.“ Zoran si majetnicky přitáhl Abby do náruče.

Abby se zasmála a políbila ho na krk. „Jak jsi to udělal? Rozumím ti! Funguje to jen tady?“

Zoran ji pohladil po paži. „Ano. Už brzy mi budeš rozumět. Mí bratři přiletí už pozítří. Přivezou ti jeden překladač.“

Abby se odtáhla a vyděšeně pohlédla Zoranovi do tváře.

„Pozítří!“, vykvikla. Už jim zbýval jen jeden den. Zítra brzy ráno vyrazí do New Yorku a pravděpodobně se před jeho odletem nestihne vrátit.

Abby sklopila oči. Nechtěla vidět soucitné pohledy mužů z vesmírné lodi, které na ni zcela určitě upírali. Určitě vypadala jako nějaké zamilované štěňátko.

„Ano. Proto nemůžeš odejít,“ řekl Zoran a znovu ji k sobě přitiskl.

„Musím jet. Můj klient pro mě extra poslal letadlo, které mě vyzvedne. Přece jsem ti říkala, že se dnes vrátí Edna, aby si vyzvedla Barda a Glorii. Zítra odletím, a když budu mít štěstí, tak chytnu nejbližší letadlo zpátky a nejpozději zítra večer nebo v neděli bych mohla být doma,“ odporovala mu Abby a cítila, jak se jí zmocňuje nevolnost. Nebyla připravená se s ním rozloučit.

„Nemusíš s odletem spěchat, nebo ano? Nemohl bys tu pár dní počkat?“, zeptala se ho Abby zoufalým hlasem. Vrhla na muže na obrazovce rychlý pohled a poté se obrátila na Zorana. „Když už za tebou letí, co já vím kolik světelných let. Co je pro ně pár dnů navíc?“

Zoran přimhouřil oči a snažil se neztratit nervy. „Abby, ty to nechápeš. Jsi má družka. Já ti zakazuji odejít.“

„Ty mi to zakazuješ?“ Abby hleděla na Zorana udiveně. „Kdo, prosím tě, zemřel a udělal z tebe krále? Půjdu, kdy se mi zlíbí. Uzavřela jsem smlouvu předtím, než jsme se seznámili a mám v úmyslu ji dodržet. Já své sliby a závazky plním.“

„A co je povinnost vůči mně?“, zeptal se Zoran a zaťal zuby. „A, můj otec opravdu zemřel a předal mi pozici krále!“

„Povinnost? Nikdy jsme se k ničemu nezavázali. Věděla jsem, že tu nebudeš moc dlouho, ale myslela jsem si, že budeme mít víc času, než odletíš. Chápu, že se těšíš domů. Také bych na tvém místě chtěla domů. A, co myslíš tím, že tvůj otec zemřel a udělal z tebe krále?“, odpověděla Abby rozrušeně.

„Naše pouto je skutečné. Označil jsem si tě! Můj drak si tě označil! Můj symbiont tě vybral jako mou pravou družku,“ vypočítával Zoran se zaťatými zuby. „Můj otec byl král Valdierů a teď jsem jím já.“

„Nevěděla jsem, co to znamená, takže to neplatí. Jak by to mohlo, prosím tě, fungovat, když budeš bůhví kde a já tady na své hoře? Nedokážu si představit, že by můj telefonní tarif pokrýval i volání do vzdálené galaxie. A co to má znamenat, že jsi král?“, zeptala se Abby udiveně.

Za nimi se ozvalo tiché zakašlání a oba se otočili k muži, který mezi nimi těkal pohledem – částečně pobaveným a částečně zmateným.

„Zorane, ty jsi nemohl komunikovat se svou… omlouvám se, ale nepochytil jsem vaše jméno, paní?“, zeptal se Kelan.

„Och, to je mi líto. Jmenuji se Abigail Tanner, ale všichni mi říkají Abby. Ráda tě poznávám…“, odvětila Abby a odhrnula si z tváře pramen vlasů. Hleděla na Kelana stydlivýma očima.

„Kelan, paní. Zoranův o tři roky mladší bratr,“ odpověděl Kelan, uchvácený krásnou, silnou a tvrdohlavou ženou, sedící bratrovi na klíně. Nemohl si vzpomenout, kdy by se seznámil se ženou, která jeho bratrovi odporovala, a už vůbec ne, když byl naštvaný.

Abby se usmála, takže se jí na tvářích objevily dolíčky. Když je uviděl, bylo mu jasné, že je jeho bratr ztracen.

„Ráda tě poznávám, Kelane. Až doletíš, jsi vítán v mém domě,“ pronesla Abby jemně.

Kelan nespustil z něžné krásky oči. „Opravdu mě těší, že vás poznávám, lady Abby a těší mě vaše pohostinnost.“

Abby se otočila na Zorana. „Vidíš, jemu nevadí zůstat tu o den déle. Prosím, řekni ano, Zorane. Něco jsem slíbila a nemohla bych žít s pomyšlením, že jsem to nedodržela.“ Abby upřela na Zorana štěněcí pohled a trochu vysunula spodní ret. To na dědečka vždycky zabralo.

Abby uslyšela, jak Kelan zasténal. „Zorane, nech ji, aby si splnila svou povinnost. Počkáme na její návrat.“

Zoran si povzdechl. Měl pocit, že bylo možná lepší, když mu nerozuměla. Pak se mu podařilo prosadit svou vůli častěji.

***

Když Zoran poslouchal, jak si Abby povídá s Kelanem, znovu zavrčel. Poté se k nim přidal Trelon a poté půl tuctu dalších mužů, aby se seznámili s nádhernou mimo valdierskou ženou s dračí značkou na krku. Abby si jí ještě stále nevšimla. Když se ráno konečně dostali do koupelny, víc se zajímali jeden o druhého. A když vylezli ze sprchy, bylo zrcadlo tak zapařené, že v něm nebylo nic vidět. Zoran byl příliš rozptýlen, než aby Abby vysvětlil, co se stalo.

Kdykoliv se k ní přiblížil, vypadalo to, že ji nemůže nechat na pokoji. Měli sex dokonce i na cestě k lodi. Abby se tak šikovně přehnula přes jednu větev, že neodolal a vzal si ji zezadu. Bard brzy ztratil zájem a běžel na mýtinu bez nich. Když tam dorazili, miloval se s ní znovu, tentokrát v měkké trávě. Vypadalo, jakoby chtěl jeho drak dohnat ztracený čas.

Trelona napadlo využít jeho symbionta, aby se spojil s lodí a dostal se k funkci překladače takto. S pomocí symbionta na Abby bude chápat, co Zoran říkal. Byla to klikatá cesta, jak se dorozumět, ale momentálně to bylo lepší, než nic.

Zbytek odpoledne strávili tím, že probírali všechno možné. Abby se dozvěděla, že Zoran a jeho bratři si se svými vylomeninami často vysloužili problémy. Jeho matka ještě žila a dařilo se jí dobře, i když svůj čas nejraději trávila na své hoře, daleko od města.

Zoran ve skutečnosti neměl žádnou oblíbenou barvu, protože o tom nikdy pořádně nepřemýšlel, zatímco Abby milovala modrou a zelenou. Byl přesvědčený konzument masa a nedokázal pochopit, proč Abby nejí žádné maso. O tom mezi probíhala divoká diskuze.

Abby si chtěla čas se Zoranem maximálně užít a nemyslet na to, že to bude jen pár dní. Věděla, že ho milovala a také, že žádného jiného muže už nikdy milovat nebude. Posadila se s dědečkovou kytarou na verandu do houpacího křesla a sledovala Zorana, jak si hraje s Bardem. Bylo zábavné je pozorovat. Skoro si dokázala představit, jak si hraje se svými dětmi a mezi nimi dovádí pes, zatímco ona by seděla v houpacím křesle a užívala si pohled na svou rodinu. Když si uvědomila, že se tento sen nikdy nesplní, do očí jí vyhrkly slzy.

Brnkla do strun a začala hrát a zpívat pár country písniček, které napsala její babička. Milovala hrát na kytaru a zpívat. Pomáhalo jí to, obzvlášť když byla takto emotivní.

Zoran hodil Bardovi zelený tenisák a poté se obrátil na Abby. Na sobě měla top a džíny. Od té doby, co jí ukradl gumičku, nosila vlasy rozpuštěné a padaly jí ve vlnách přes ramena. Sundala si boty a seděla na jedné noze, zatímco druhou se odrážela.

Před pár minutami vytáhla zvláštně vypadající instrument, na kterém se neustále houpala. Teď hrála krásnou píseň o mladé dívce, která se zamilovala. Horou zněl její chraplavý hlas. Zoran si pomyslel, že to je to nejkrásnější, co kdy viděl.

Abby zřejmě absolutně netušila, jak je okouzlující. Zaplavoval ho pocit lásky, až to skoro bolelo. Nechtěl ji jen fyzicky. Chtěl být s ní, naslouchat jí, sledovat ji, jak provádí jednoduché věci, jako například jídlo, nebo když mluvila se zvířaty a hladila je. Její jemnost ho chytala za srdce.

Zoran pomalu vystoupal schody na verandu, k místu, kde seděla Abby a zpívala. Když ho viděla, jak se blíží, usmála se na něj. Bard ho následoval a než pustil balonek na zem a lehl si na zem vedle něj, zafuněl.

„Když bylo pěkné počasí, tak jsme seděli s mými prarodiči tady na verandě. Hodiny jsme spolu hráli a zpívali. Když byla zima, seděli jsme před krbem a zpívali jsme. Mí prarodiče a má matka jsou pohřbeni tady na hoře. Vždycky jsem věděla, že ji nikdy neopustím. Tady je můj domov, místo, kde zůstanu navždy.“

Abby se na Zorana smutně usmála.

„Tam, odkud pocházím, jsou také hory. Jsou stejně tak krásné jako tady,“ odpověděl Zoran jemně a jeho zlaté oči ztmavly. „Rád bych ti je ukázal.“

Abby zavrtěla hlavou a bojovala s přívalem slz. „Vyprávěj mi o tom,“ pronesla chraplavě. „Nech mě vidět je tvýma očima.“

„Zavři oči,“ přikázal ji Zoran a posadil se vedle ní. Přitáhl si ji na klín a pevně ji sevřel do náruče. „Chci ti je ukázat tak, jak jsem je viděl já.“

Abby se o Zorana opřela a užívala si pocit jeho silných paží. Zavřela oči, a když jí vyprávěl o svém domově a o jeho horách, uvolnila se.

„Brzy ráno jsou níže položené hory pokryté hustou mlhou. Stromy na našich horách jsou mnohem vyšší než tady. Některé větve jsou silně jako kmeny vašich stromů. Musí vydržet tíhu draků, kteří milují létat skrz lesy,“ začal Zoran.

Když se Abbyin symbiont kolem jejího krku spojil se symbiontem kolem krku Zorana, zalapala po dechu. Teplé zlaté stužky se navzájem propletly a vyslaly jí do mysli obrazy, které Zoran popisoval. Uviděla, jak se proměňuje do své plné dračí podoby; v silného zeleno-rudo-zlatého draka. Nebyl tak obrovský jako ve filmech. Bez ocasu a křídel byl velký asi tak jako teď.

Uviděla, jak zlatý symbiont vytvořil kolem jeho těla zlaté brnění, přilbu a pancíř pro jeho drápy, křídla a ocas. Uviděla, jak mává svými silnými křídly a během sekundy se vznáší vzhůru.

Otočila hlavu. Bylo to, jakoby mohla cítit, jak jí vítr fouká do tváře, když prolítávali hustou mlhu a kličkovali mezi obrovskými větvemi, než vystřelili do oblak a přeletěli vrcholky hor.

Aniž by otevřela oči, odložila Abby kytaru a roztáhla ruce, jakoby to byla ona, kdo letěl. Zoranův hlas ji ukolébával, pronikal do její mysli, jakoby byli jedno. Cítila v sobě sílu a svobodu draka. Když ucítila kapky stříkající z vodopádu, protože jím proletěl na jedné straně a na druhé vyletěl, musela se smát. Ve vodě uviděla jeho odraz. Zadními drápy se lehce dotýkal hladiny a vytvářel tak malé vlny. Poté se znovu vznesl. Během těchto drahocenných minut mohla cítit, jak miluje svůj domov a svobodu, že může být sám sebou.

Když cítila, jak přistává na jedné silné větvi, takže mohla pohlížet na svět, kterému říkal domov, shora, prudce vydechla. Byl nádherný.

Zvuk přijíždějícího pick-upu po cestě a Bardův štěkot ji ze světa, do kterého utekla, vytrhl. Když se zlato kolem jejich krků rozpletlo, pohlédli na sebe, neschopní snést konec jejich společné cesty. Zoran se sklonil a jemně Abby políbil.

Abbyina omámenost byla přerušena zvukem prásknutí dveří. Otočila se, a když uviděla Ednin nedůvěřivý pohled, usmála se. S nevolí se vymanila ze Zoranova objetí a zvedla se z jeho klína.

„Vítám tě zpátky, Edno,“ přivítala svou starou přítelkyni Abby a usmála se na ni.

„Ahoj, drahoušku. Doufám, že neruším,“ odpověděla Edna a vědoucně se usmála.

„Zorane, ráda bych ti představila starou rodinnou přítelkyni. Edna se s mými prarodiči seznámila, když ještě žili v Los Angeles a zná mě celý můj život. Je to má kmotra,“ řekla Abby a objala Ednu kolem pasu. „Edno, to je Zoran. Potřeboval na pár dnů místo k přespání.“

Edna se zamračila. „Jen na pár dní?“

Pohledem těkala mezi Zoranem a Abby. Abby zrudla a nemohla Ednin vědoucí pohled vydržet. Zoranovi se stará žena okamžitě zalíbila.

„Rád vás poznávám, lady Edno,“ pronesl Zoran.

Edna nakrčila čelo. „Co to řekl? To jediné, čemu jsem rozuměla, bylo mé jméno.“

„Řekl, že ho těší, že tě poznává. Zoran není odtud,“ musela vysvětlit Abby a zastrčila si za ucho pramen vlasů. Vrhla na Zorana nervózní pohled. Ještě nikdy Edně nelhala a věděla, že by jí mohla svěřit svůj život, ale u Zoranova života si nebyla tak jistá.

„Odkud pocházíte, mladý muži?“, zeptala se Edna svým obvyklým tónem „chci okamžitě pravdivou odpověď.“

Zoran vypadal pobaveně. Všiml si, že se snaží Abby chránit a cenil si toho. Kromě toho mu přišlo zábavné, že mu říkala mladý muži. Nevěděl, jakého věku se dožívala Abbyina rasa, ale ta jeho mohla být stará až tisíce let. Jeho otec přišel o život při tragické nehodě; bylo mu přes tisíc let.

Jeho matka by také zemřela, kdyby byla otcova pravá družka, ale ani jeho symbiont, ani jeho drak ji nikdy úplně neakceptovali. Přesto zplodili potomky, ale to bylo především díky tomu, že jeho matka pocházela z dlouhé a mocné dračí linie. Jejich svazkem se spojily dva silné klany.

„Z velmi vzdálené země,“ odpověděl Zoran a pohlédl Edně přímo do očí.

„Je opravdu velmi zdaleka, Edno. Dala by sis kávu nebo čaj? Musím ti ukázat ten kousek, který jsem dokončila. Zítra letím do New Yorku, abych ho předala majitelům. Dokážeš si představit, že opravdu poslali soukromé letadlo, aby mě vyzvedlo?“, zeptala se Abby, a zatímco stoupala po schodech, vrhla na Zorana varovný pohled.

Edna se zachichotala. „Děkuji, dnes si nic nevezmu. Své děti miluji, ale je to s nimi sakra náročné. Chci vidět ten kousek, co jsi přede mnou tak dlouho schovávala, a poté odvézt Glorii a Barda domů dřív, než se setmí.“

Abby se zachichotala, vklouzla do bot, a poté se všichni tři vydali do dílny. Edna byla Abbyiným nejnovějším mistrovským kouskem ohromena. Když Zoran viděl, jak se Abby červená a snaží se ji umlčet, musel se ušklíbnout. On sám se nedokázal ovládnout. Popadl Abby a políbil ji – vášnivě a přímo před Ednou, která se potutelně usmívala.

„Zorane…“, protestovala Abby. Mohla cítit, jak v ní hoří oheň. Vždy, když se jí dotkl, tak to vypadalo, že se oheň rozhořel novou silou.

Edna se rozesmála. „Určitě vám nebude vadit, když se teď rozloučím, že ne? Zorane, mohl byste mi pomoci připevnit přívěs a naložit Glorii? Abby, ještě to musíš zabalit pro transport. Pošlu ti Zorana, aby ti pomohl, hned, jak s ním budu hotová.“

Abby pochopila narážku. Abby seď; Zorane, pojď. Edna si chtěla se Zoranem promluvit o samotě. Abby Ednu políbila a řekla jí, že se uvidí někdy koncem týdne, až zase pojede do města. Edna ji pevně objala. Měla pocit, že by to mohlo být naposledy, co svou milovanou, malou holčičku vidí. Při tom pomyšlení musela bojovat se slzami. Nevěděla, proč to tak cítila, ale takto to prostě bylo.

Edna políbila Abby na čelo a poté jí pohlédla hluboko do očí. „Víš, že tě miluji, drahoušku. Jsem ráda, že jsi konečně našla toho správného muže. Užívej si své štěstí.“

Abby zvlhly oči. „Také tě miluji, Edno.“

Pár minut zůstala stát mezi dveřmi a sledovala Ednu se Zoranem, jak kráčejí směrem k chatě. Poté se zhluboka nadechla, otočila se a začala se složitou operací, kterou balení skleněných skulptur představovalo.

***

Edna počkala, až byli od dílny dostatečně daleko, aby Abby nemohla slyšet, co chtěla říct. Byla pevně rozhodnuta, aby byla Abby šťastná, dokonce i kdyby to znamenalo, že se bude muset odstěhovat daleko odsud. Nevěděla nic konkrétního, ale měla celkem dobrý odhad na lidi. Více než třicet let se pohybovala v zábavním průmyslu a bylo její prací umět odhadnout lidi a Zoran byl úplně jiný než všichni lidé, které kdy poznala.

„Kdo jsi?“ Edna pohlédla na Zorana. „A nesnaž se mě oblafnout. V lidech se vyznám a ty jsi jiný, než všichni, co jsem kdy poznala. Musím vědět, že Abby neublížíš. Okamžitě bych tě vlastníma rukama zabila, kdybych si myslela, že bys to udělal. Jen potřebuji vědět, že bude má malá holčička šťastná.“

Zoran chvíli jen stál a hleděl na starou ženu, stojící před ním. Když uviděl v její tváři, že neustoupí, věděl, že nemůže ji nebo Abby zranit tím, že by Abby odvezl, aniž by Edna věděla, že bude v pořádku. Pohlédl na stezku vedoucí na mýtinu a rozhodl se, že Abbyině přítelkyni řekne, jak moc Abby miluje, a že se o ni postará. Sklonil se dolů, uchopil Edninu vrásčitou ruku do své vlastní a přikývl.

Edna byla nervózní, když ji Zoran vedl stezkou k mýtině. Během třiceti let, co znala Abbyiny prarodiče, byla na mýtině snad tisíckrát. Bard je během chvilky předběhl. Edna byla stále nervóznější, když dorazili na mýtinu a ona spatřila působivě vypadající zlatou vesmírnou loď. Když ji Zoran zavedl dovnitř, třásla se. Trpělivě čekal, až ji jeho symbiont akceptuje jako Abbyinu přítelkyni.

Zoran pohlédl na Ednu a pronesl jemným hlasem. „Jsem Zoran Reykill, král a vůdce Valdierů.“

Ednina si chvějící se rukou zašmátrala na krku a poté se pomalu sesula na židli, která se před ní objevila. „Propáníčka. Ty jsi opravdu jiný, než všichni muži, se kterými jsem se kdy seznámila, že ano?“

Zoran se zlehka usmál. „Zřejmě ano.“

„Jak…?“, začala Edna. „Jak ses s Abby seznámil?“

Zoran se znovu usmál. „Našla mě. Byl jsem vězněn cizí rasou. Byl jsem zraněn a hledal jsem bezpečné místo, kde bych se uzdravil a přistál jsem zde. Vlastně mě našel Bard. Abby mě dostala do svého domu a postarala se o mě i o mou loď,“ prozradil jí Zoran a ukázal na zlatou loď, ve které seděli.

Edna se ohromeně rozhlédla. Stěny se leskly a pohybovaly se, jakoby byly živé. Všude se na nich přelévaly barvy. Židle, na které seděla, byla z nějakého druhu tekutého kovu, který se jí přizpůsobil. Když se ten velký muž posadil naproti ní, objevila se mezi nimi tenká obrazovka ze zlatých plátků. Edna zakroutila hlavou. To bylo víc, než byla její stará hlava schopná pojmout.

„Ty ji vezmeš s sebou, že?“, zašeptala Edna a oči se jí naplnily slzami. „Až odjedeš, vezmeš ji s sebou.“

„Ano,“ pronesl Zoran pevným hlasem. „Je mou pravou družkou. Označil jsem ji jako svou a ani jeden z nás nemůže být s nikým jiným.“

„Ona to neví, že?“, zeptala se Edna smutně. I když jí blížící se ztráta lámala srdce, radovala se pro Abby.

„Ne. Myslí si, že tu zůstane,“ odpověděl Zoran.

„Co, když nebude chtít jít? Má přece právo se to dozvědět, rozhodnout se…“, začala Edna. Ale když Zoran zavrtěl hlavou, zmlkla.

„Nemůžeme být od sebe odděleni. Znamenalo by to naši smrt,“ prohlásil tvrdě Zoran. „Edno, nemusíte si dělat starosti. Udělám všechno, co bude v mých silách, aby byla šťastná. Velmi ji miluji. Je mou součástí.“

Edna se skrz své slzy usmívala a přikývla. „Věřím ti. Ona je výjimečná. Zaslouží si být šťastná. Dávej na ni dobře pozor. To je všechno, co si pro ni přeji.“

Zoran se předklonil a jemně položil ruku na Edninu tvář. „To budu, slibuji.“

Zoran sledoval, jak Edna jede pomalu cestou dolů. Bardova hlava visela z okénka a v tlamě měl svůj zelený balonek. Zoran se otočil a vyrazil k Abbyině dílně. Zítra dorazí dva z jeho bratrů. Co Abby ještě nevěděla, bylo, že tu nezůstane déle než do jejího návratu. Poté už ji nikdy nepustí.