TTWL - 17. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Emma věděla, že tenhle den přijde. Od chvíle, kdy dostala Cassidyho mail s tímhle mizerným příběhem věděla, že tohle téma vybral, protože chtěl otevřít plechovku plnou červů.

Ale to nebyla ta nejdivnější část. Tou bylo, že to Emma chtěla udělat. Jasně, měla zpocené ruce a v hrudi uzlíček hrůzy celé dva a půl týdne, ale v hloubi duše věděla, že to potřebuje.

Za normálních okolností by oba nejspíš přešli to, že nemají závěr. Pokračovali by ve svých životem s drobným kusem závaží u nohy.

Ale teď už to nebylo jen o nich. Emma neměla v úmyslu opustit svou práci u Stiletta, a Cassidy byl v Oxfordu jak ve svém živlu, což znamenalo, že museli pracovat poblíž sebe i v budoucnu.

Ale hlavně, měli společné přátele. Ignorovat se v kanceláři, tam o nic nešlo – vlastně to byla už jakási hra.

Ale oba šli na svatbu Julii a Mitchellovi, sakra.

Bylo jen otázkou času, než to napětí mezi nimi vybuchne a jejich kamarádi si budou muset vybrat strany.

Bylo na čase pohřbít tu válečnou sekyru.

Emma se zhluboka nadechla a upravila si rtěnku. Dokáže to. Dokážou to. Byli to oba klidní, racionální dospělí. Vlastně až přehnaně klidní. Samozřejmě až na tu jedinou, explozivní hádku.

Ustoupila a prohlédla se v zrcadle. Její oči byly příliš velké, ale to se občas dělo.

Oblečení bylo v pohodě. Když řekla holkám, že dnes večer bude „mluvit“ s Cassidym, nastala debata o outfitu.

Riley hlasovala pro krátké, „prsaté“ šaty, protože „muži nemohou být zlí s erekcí.“

Grace navrhla něco růžového a ženského, aby „mu připomněla, že je gentleman.“

Stará dobrá Julie se zeptala, zda má Emma stále své svatební šaty, „pro větší důraz.“

Odpovědí bylo velké ne. Darovala ty značkové šaty charitě, která pořádala aukce a výnos darovala obětem nelegálního kšeftování s lidmi.

Emma nakonec oblékla to, co jí bylo nejpohodlnější. Pro některé ženy to byly legíny a tílko, ale Emma měla ráda víc… brnění. Pohodlí pro ni znamenalo pocit nezranitelnosti.

Takže si vzala smetanové kalhoty, černou sametovou blůzku a leopardí boty s ostrou špičkou.

Oběma rukama si stáhla vlasy z tváře do hladkého culíku na zátylku.

Tak.

Upravená, chladná a trochu drsná.

To bylo to nejbezpečnější, co ji napadlo, když měla stát tváří v tvář Cassidymu.

Když už na něj myslela… pohlédla na hodiny.

Musel tu být každou chvilku.

Cassidy zaklepal, právě na čas. Nebyl vždy tak přesný. Když byli na vysoké, věčně dostávala smsky typu: budu tam za pět minut, ale brzy zjistila, že to znamená: budu tam zhruba za hodinu. Možná.

Nebylo to tím, že by nebyl organizovaný; spíš naopak. Cassidy byl vždy pečlivý ve všem, co dělal. Emma měla pocit, že jeho nedochvilnost pramenila ze strachu z toho, že mu něco uteče. Jako by se bál, že mu uteče příležitost zbohatnout, zchytřet, být lepší…

Dlouho jí trvalo, než jí došlo, že byla jeho záložní plán. Tichá malá myška, na kterou se mohl spolehnout, když vše selže.

Ale už nebyla jeho myškou. Nebyla jeho ničím.

Už nikdy.

Otevřela dveře. Měl na sobě oblek. Vždycky ty zatracené obleky. Tenhle byl námořnicky modrý, vzal si k němu bílou košili a modrou kravatu, která by měla být neuvěřitelně nudně monochromatická, ale místo toho vypadal neuvěřitelně sexy v takové jednoduchosti. Cassidy vždy nosil úzké kravaty, ne ty moderní, široké.

„Ty jsi tak otravný,“ zamumlala, i když neřekl ani slovo.

Pozvedl obočí a vstoupil do jejího bytu. „Takhle se mluví s chlapem, co ti přinesl víno?“

„Mám dost svého vína.“

„Ano, ale tohle je lepší,“ řekl prostě, než zamířil do kuchyně pro otvírák.

Emma se ani nesnažila hádat, jak zavřela dveře. Pravděpodobně bylo lepší.

„Takže, proč jsem otravný?“ Zeptal se, jak se k němu připojila v kuchyni. Už našel skleničky.

Mávnula k němu rukou. „Prostě… vypadáš až příliš dobře.“

Ruka se mu zasekla při nalévání vína. Jen na okamžik, dost dlouhý na to, aby věděla, že ho zaskočila.

„Nevzrušuj se,“ řekla a vzala si sklenku z jeho ruky. „Poukazuji na to jako na otravnost, protože tvůj pěkný vzhled skrývá poněkud skličující charakter.“

Zamrkal, a ačkoliv to myslela ze srandy, měla podivný pocit, že ho zranila.

Poté znovu zamrkal a ta chvilka byla pryč. Ťuknul si s ní a domýšlivě se na ni usmál. „Kdysi sis myslela, že můj skličující charakter je pořádně přitažlivý.“

Emma přimhouřila oči. „Hmmm. Ta část mého života je trochu mlhavá. Můžeme?“ Ukázala k obýváku. Udělala tam všechny své interview, a byla odhodlaná to s Cassidym udělat také tak.

Aby mu dokázala – i sama sobě – že není speciální.

Vědoucný pohled v jeho tváři napovídal o tom, že přesně věděl, o co se snažila, ale jen elegantně kývnul. „Tohle je to žhavé křeslo, že?“ Zeptal se a kývnul na křeslo, kde seděli i ostatní muži, než se uvelebil.

Emma si našla své místo a vyměnila svou sklenici vína za poznámkový blok. „Vsadím se, že Camille neměla ani tušení, kolik mužských zadků navštíví její nábytek, až bude pryč.“

„Slyšelas o ní?“ Zeptal se Cassidy. „Dostal jsem pár mailů, ale všechny souvisely s prací. Byly plné rozkazovačných příkazů ohledně magazínu.“

Emma zavrtěla hlavou. „První týden se ozvala, aby zjistila, zda jsem se zabydlela, ale od té doby nic.“

„Za měsíc a půl bude zpátky, že ano? Promešká Julieinu svatbu.“

„Jo, to mě překvapilo,“ řekla Emma, zvedla svou sklenku a zavířila s ní. „Julie byla ve Stilettu déle než my všechny. Camille pro ni byla téměř jako matka.“

„Byla Julie naštvaná, že tam nebude?“

„Překvapivě ne. Julie je náhle taková romantička, co se s Mitchellem řítí ke svatebním zvonům. Myslím si, že je mnohem radši, že si Camille užívá nahé chvilky s jejím mužem, než aby se ukázala na svatbě.“

Cassidy sebou škubnul. „Camille a nahá? To jsi musela říct? Tak moc mě nenávidíš?“

Emma se usmála. „Budeš si muset přečíst můj článek, abys zjistil úroveň mé nenávisti. Ale nejprve…“

Cassidy se naklonil kupředu, jeho výraz byl najednou vážný. „Jasně. Otázky.“

„Jop. Dostaneš jen tři, jako všichni ostatní. Což pravděpodobně víš, vzhledem k tomu, že ses vecpal na mou schůzku s Jasonem a Leroyem.“

Leroy byl kluk, se kterým chodila zhruba dva týdny, když se cítila extra osamoceně. Příhodně tak nevnímala to, že byl divný. Jako tak divný, že ji sledoval ve spánku.

Cassidy potkal Leroye před pár dny ve výtahu, a Emma byla dost šťastná, že se jí znovu naboural do schůzky.

„Leroy vypadal trochu šíleně,“ řekl Cassidy, jako by jí četl myšlenky. „Ve výtahu o tobě skutečně mluvil jako o jeho proslulé milostné dámě. Přidal jsem se k vám, abych tě ochránil,“ řekl Cassidy.

„Prosím tě,“ řekla Emma a pohlédla na něj. „Jen ses chtěl pobavit.“

Cassidy se zakřenil. „Přiznávám, rozhodně jsem nečekal, že propukne v pláč při vzpomínce na odpoledne, které jste strávili v botanické zahradě v Brooklynu.“

„Věř mi, je to muž, který miluje květiny mnohem víc, než miloval mě.“

Cassidy si ji prohlédl. „Nezná se, že by ti to vadilo.“

„Nevadí,“ řekla a pokrčila rameny. „Je potřeba pořádné úsilí, aby ses mi dostal pod kůži.“

„Od kdy? Nebyla jsi tak-“¨

„Tak?“ Naklonila se kupředu a napodobila jeho pózu. „Tak chladná? Tak nedotknutelná? Tak protivná?“

Několik chvil se jí díval do očí, aniž by odpověděl. A poté řekl: „Polož své otázky, Emmo.“

„Proč na tom tak trváš?“ Zeptala se.

„Proč se tomu ty tak vyhýbáš?“

„Nevyhýbám,“ protestovala. „Já jen… víš co? Fajn. Jdeme na to.“

Zvedl sklenku a opřel se do křesla. Emma si položila notýsek na klín a přehodila si nohu přes nohu. Zhluboka se nadechla. „Fajn, takže musela jsem pro tebe změnit první otázku. Ostatních jsem se ptala na jejich reakci, když ode mě dostali email, ve kterém jsem je prosila o účast v mém článku, ale vzhledem k tomu, že si mě ho vnutil-“

„Mohla jsi říct ne,“ přerušil ji.

Ignorovala ho. „Takže, speciální otázka číslo jedna pro Alexe Cassidyho: Jaká byla tvá reakce, když jsem souhlasila s tímhle článkem?“

Cassidy zakroužil svým vínem. „Upřímně, myslel jsem si, že určitě řekneš ne. Pravděpodobně jsi i měla. Jak si mě správně obvinila, byl to ode mě kreténský krok ve snaze získat moc. Takže, abych byl upřímný, mou první reakcí bylo překvapení. Ale připadá mi to jako vyhýbavá odpověď.“

„Proč?“ Zeptala se.

„Protože to možná byla má první reakce, ale nebyla nejsilnější. Ani nejdůležitější.“

Emma se napila vína, ale nijak to neutišilo její náhlou neschopnost popadnout dech, ani bušící srdce. „Fajn… takže když ne překvapení-“

„Strach.“

„Strach?“ To nečekala. Myslela spíš na domýšlivost. Nebo úlevu či zvědavost. Ale strach?

„Čeho ses bál?“

Zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. „Nemám tušení.“

Pozvedla obočí. „To chceš, abych vytiskla? Že ses bál, ale nevíš proč?“

Setkal se s jejím pohledem. „Oba dva víme, že tenhle příběh nebyl nikdy o Stilettu. Napíšeš ten příběh. Já ho otisknu. Ale ani na vteřinu nepředstírejme, že to není na sto procent osobní.“

„To nepopřu,“ řekla Emma jasným hlasem. „Stále to nevysvětluje, proč tvá reakce na můj souhlas byla strach. Ať už sem měla jakékoliv důvody pro přijetí tohoto příběhu, hodlám ho napsat pořádně.“

Několik minut nastalo ticho, než ho Cassidy přerušil. „Možná, že můj strach pocházel z podezření, že je mezi námi víc nevyřešeného, než bych rád přiznal.“

Ze zvyku začala psát jeho odpověď, ale pak se zarazila. „A bylo to podezření pravdivé?“

Prohlížel si ji. „Uvidíme.“

Emma vztekle vyhodila ruce do vzduchu. „Fajn, to taky nemohu napsat. Zatím bude můj článek o jedenácti dny s ex a dalším velkým, tlustým otazníkem.“

Zacukaly mu koutky. „Proč nepřejdeme k druhé otázce? Tu první dořešíme později.“

„Fajn,“ zamumlala. „Když se zamyslíš nad společně stráveným časem, co si nejvíce pamatuješ? Může jít o pocit či nějakou specifickou chvíli-“

Zvedl prst. „Nech si to vysvětlení. Už jsem ho slyšel.“

Emma ho pobídla mávnutím sklenky, pohodlně se opřela, jako kdyby ji jeho odpověď neměla nijak ovlivnit.

Což byla samozřejmě největší ze lží.

Od chvíle, kdy přišla s těmi třemi stupidními otázkami,  ji v  noci strašilo, co na ně řekne.

Nechtěla slyšet, že něčeho litoval – nebyla si jistá, že to unese. Ale alternativa byla téměř horší.

Co když se Cassidy ohlížel na jejich minulost a necítil nic, než úlevu? Úlevu, že unikl tomu, co mělo být manželstvím bez lásky.

Protože Cassidy musel celou dobu vědět, že jejich manželství nepatřilo do pohádek. Stejně jako její otec.

A její sestra.

Emma byla jediná, kdo se nechal oblbnout.

„Na nás si nejvíce vybavuji…“ Cassidy zamyšleně zakroužil sklenkou.

„Oh, no tak,“ řekla Emma netrpělivě. „Měl si asi tři týdny, abys na to přišel.“

„Máš pravdu. Dojdu si tedy pro svůj deníček, co? Ten, nad kterým jsem proseděl celé hodiny a mučil se touhle konverzací?“

Zaháknul si prst za límec košile, jako by byla moc úzká. To rozhodně nebylo gesto, co by se hodilo k Cassidymu.

Naklonila se kupředu, když jí to došlo. „Jsi nervózní.“

Odložil sklenku s drnknutím na stůl a postavil se. Vypadal jako zvíře v kleci. „Nejsem nervózní. Jsem jen…“

Odložila notýsek i sklenku. „Jen co? Co si na nás pamatuješ, Cassidy?“

Místo toho, aby jí odpověděl, si sundal sako a odhodil ho na křeslo, než přešel k oknu a založil si ruce na hrudi. Zakroužil rameny, jako kdyby byl stále podrážděný, než si uvolnil kravatu.

Emma ho zmateně sledovala. Tohle nebyl ten Cassidy, na kterého si za posledních pár let zvykla.

Tohle byl ten starý Cassidy; ten, který měl příliš energie, příliš ambicí a příliš citů na to, aby se vešly do jednoho těla.

Tohle byl Cassidy, který dostal svůj tým do státního šampionátu nehledě na problém s jeho kyčlí.

Cassidy, který chtěl být hvězdným fotbalistou, prezidentem svého bratrství, nejlepším studentem, a později zaměstnancem jejího otce.

Cassidy, který chtěl víc než měl.

Instinktivně k němu přešla. Nedotkla se ho. Nebyla si jistá, zda chtěla – či mohla. Ale chtěla tu pro něj být, nějak. Chtěla uvolnit tu neutuchající bolest, která z něj vycházela.

Chtěla mu pomoci. I když věděla, že je zdrojem jeho mučení.

„Chceš vědět, co si pamatuji,“ řekl tiše a prsty si pohrával s knoflíčky košile, než si vyhrnul rukávy nad lokty. Pohled měl upřený na výhled před nimi.

Přikývla.

Strčil si ruce do kapes a lehce sklonil hlavu, pohlédl na podlahu, než vzhlédl k nočnímu nebi.

„Pamatuji si všechno.“ Jeho hlas byl tichý. Chraplavý. Instimní.

Emma zavřela oči, i když se na ni nedíval.

„Pamatuji si každý zatracený moment,“ pokračoval s pohledem stále upřeným dopředu. „Pamatuji si, že si na našem prvním byla tak stydlivá, dokud jsem neobjevil, že máš oplzlý, drzý smysl pro humor. Stále si pamatuji, jak mnou projel blesk, když ses poprvé dotkla mé ruky. Pamatuji si náš první polibek, naši první hádku.“ Zhluboka se nadechl. „Pamatuji si i náš poslední polibek a poslední hádku.“

„Cassidy.“ Její hlas byl jen šepot.

Zakřenil se. Viděla to koutkem oka. „Miluju to, že mi jako jediná říkáš Cassidy.“

Pokrčila rameny. „Tak ti dřív všichni říkali.“

„Což dávalo smysl, když mě všichni znali díky jménu na mém dresu. Ale ty js to udržovala i poté, co jsem už dávno nehrál. A díky tobě to dělají i ostatní. Nikdo mi neříká Alexi.“

Emma sevřela rty. Nechtěla přiznat, že se nechtěla pustit toho jména hlavně proto, že se snažila udržet si staré vzpomínky, nějakým drobným, neškodným způsobem.

Až na to, že mezi nimi neexistovaly neškodné vzpomínky. Ne u nich.

Otočil se na ni, jeho známé rysy byly plné stínů. „Zeptej se mě, co ještě si pamatuji.“

Pokusila se otočit, ale chytil ji za paži.

„Zeptej se mě,“ přikázal.

Emma zavrtěla hlavou. Cítila děs a zároveň se takhle živě necítila celé roky.

Trpělivě čekal, dokud se mu nepodívala do očí. „Pamatuji si nás, Emmo.“

Nemohla uhnout pohledem.

V denním světle bylo snadné přesvědčit se, že je jen nezávislá žena, co nepotřebuje muže. Jakéhokoliv muže.

Ale v noci, kdy viděla jen panorama Manhattanu a Alexe Cassidyho? To bylo těžší.

Těžší vybavit si, že tohle byl muž, který ji kdysi nechal před oltářem, samotnou, ve velmi načechraných šatech. Těžší zapomenout, že kdysi byla jeho náruč tím nejlepším místem na světě. Tou nejlepší chvílí jejího života.

Chtěla se pohnout. Utéct. Ale jeho oči ji držely.

Posunul se blíž a dal jí ruce kolem pasu, položil jí je na bedra. „Milovala jsi, když jsem ti sem položil ruce.“ Cassidyho hlas byl drsný.

Lehce zvedla bradu. „Vážně? Musela jsem zapomenout.“ Ale z toho, jak ji horko z jeho dlaní označovalo, zněla ta lež trochu bez dechu.

Přitiskl se k ní blíž, až mezi nimi byla jen jejich bouřlivá minulost. „Jsi si tím jistá?“

„Ano,“ řekla. Pohledem koukala všude možně, jen ne na něj. „Jsi zcela zapomenutelný.“

Druhou rukou jí vyjel k bradě, prsty ji přiměl otočit se na něj. „Dokaž to.“

Emmě se zadrhl dech v krku, jak očima dopadla na jeho ústa, která byla jen centimetry od jejích.

Přistoupil ještě blíž a Emma nemohla dýchat.

Zašeptal její jméno a zavřela oči. Mohla ho cítit, přivonět si k němu… chtěla ho.

Chtěla tohle. Chtěla tak moc cítit jeho rty na svých. Vzpomenout si, jaké to bylo být v jeho náruči. Vzpomenout si, jaké to bylo být milovaná a hýčkaná.

Hýčkaná.

Emma otevřela oči.

Cassidy ji nikdy nehýčkal. Ne skutečně. Ne způsobem, který by byl skutečný a trvalý. Odešel ve vteřině, kdy to začalo být těžké.

Co to dělám?

Celé roky jí trvalo, než posbírala kousky srdce, které tento muž rozdrtil. Nemohla to udělat znovu.

Neudělá to znovu.

Jeho ruka na jejích bedrech protestovala jen na okamžik, než ji zmateně pustil.

Ustoupila. „Pokud chceš procházku vzpomínkami, do toho, ale neočekávej, že půjdu s tebou.“

V jeho tváři se objevila bolest, než ji přemohl vztek. „Nebyl jsem jediný, kdo to cítil, Emmo. Zapomínáš, že tě znám. Vím, že nejsem jediný, kdo si přeje, abychom mohli vrátit čas. Nejsem jediný, kdo chce-“¨

„Nemůžeme jít jen tak zpátky, Cassidy.“

Její těžká slova jako by rozvibrovala okna, rozezněla se bytem, než mezi nimi zůstala viset jako jedovatý duch.

Tak. Přála si, aby ji někteří z jejích ex viděli teď. Na její momentální situaci nebylo nic chladného a bezcitného. Její utrpení tu bylo vždy. Vždy hrozilo, že ji přemůže.

„Nemůžeme jít jen tak zpátky,“ řekla, tentokrát klidněji. „Máme dobré vzpomínky. Spoustu z nich. Ale máme i ty špatné-“

„A můžeme si vybrat, kterých se budeme držet,“ přerušil ji. „My vybíráme, Emmo. Ty úmyslně vybíráš ty špatné-“

„Ty bezpečné, Cassidy. Dělám bezpečné volby, a nehodlám se za to omlouvat.“

Založil si ruce na hrudi, vypadal podrážděně a opovrživě zároveň. „Jsme dospělí. Nedlužíme si-“

„Ublížils mi!“ Vybuchla Emma. „Ublížil, Cassidy!“

„A ty mě, Emmo!“ Zakřičel na ni stejně vehementně, možná snad ještě zuřivěji díky utrpení v jeho tváři. „Myslíš si, že je snadné denně potkávat ženu, která mě kdysi roztrhla vejpůl? Myslíš si, že je snadné sedět naproti tobě v konferenční místnosti, či s tebou jet ve stejném výtahu a jíst s tebou cheeseburger? Nějak mě přitahuješ blíž a blíž, i když jsme od sebe takhle vzdáleni, a já jsem z toho unavený, Emmo.“

Překvapeně pootevřela rty nad tím nečekaným výbuchem. Cassidy nikdy nebyl typ, co by dával monology. A rozhodně ne takové, co by měly něco společného s city.

„Nesnažím se tě přitáhnout blíž,“ řekla tiše. „Nechci, aby to mezi námi bylo komplikované, já jen chci…“

Pohlédl na ni prázdnýma očima. „Co chceš?“

Přinutila se s jeho pohledem setkat. Zhluboka se nadechla. „Chci tě mít za sebou. Zcela. To je důvod, proč jsem s tímhle zatraceným článkem souhlasila. Ale přistoupila jsem k němu zcela špatně. Mluvení nijak nepomůže. Nemáme nic, co bychom si mohli říct, aby to ten druhý chtěl slyšet.“

„Tak co pomůže?“ Řekl znovu chraplavě.

Polkla. „Odstup. Potřebuji prostor.“

„Jsme sousedi. A pracujeme spolu. Odstup bude trochu těžký.“

„Předtím se nám to povedlo,“ řekla trochu zoufale. „Přežívali jsme ve své oběžné dráze poslední rok, aniž by to bylo divné. Měl jsi přítelkyně, já randila… chci se k tomu vrátit.“

Prohlížel si její tvář. „Chceš, abych chodil s jinými ženami? Chceš sledovat, jak si v pátek vodím domů ženu – jen abys viděla, jak druhý den ráno odchází?“

Emmě se při té představě zvedl žaludek, ale přinutila se kývnout. „Už jsme to dělali. Můžeme znovu.“

Svěsil paže, dal si ruce do kapes a znovu se postavil před okno a zíral ven. Až na to, že předtím byl jeho výraz hloubavý.

Teď měl zatnutou čelist a prázdnotu v pohledu, díky čemuž vypadal chladně. Ledově chladně. Nepohlédl na ni, když promluvil: „Víš, když jsem sem dnes přišel, věděl jsem, že budu odpovídat na otázky. Byl jsem na to připraven. Ale doufal jsem, že na některé odpovíš i ty. Chtěl jsem vědět, co si o nás pamatuješ.“

Sjel na ni pohledem. „Ale ty si nechceš na nic pamatovat.“

Narovnala ramena a slepě zírala na světla v dálce, ve skutečnosti je ale nevnímala. Nevnímala nic. „Ne. Hádám, že nechci,“ řekla tiše.

Na okamžik sklonil hlavu, než jednou, podruhé kývnul, a odstoupil od ní. Sebral své sako z křesla a vyrazil k předním dveřím.

Otočila se a sledovala, jak odchází, ačkoliv ho nechtěla vyprovodit. Nebyla si celkem jistá, že jí budou fungovat nohy.

Cassidy se otočil, než jí zmizel z očí. „Bývala jsi statečná, Emmo. Co se stalo?“

„My se stali. Nejsme pro sebe dobří. Ve statečnosti není žádná odměna. Je lepší být opatrný.“

Bolí to míň.

Dlouhou chvíli si prohlížel její tvář, než se nečekaně pohnul jejím směrem a zastavil se u stolku, aby sebral sklenky. Jednu jí podal.

Zmateně si ji vzala a hledala v jeho výrazu vysvětlení, ale jeho rysy byly prázdné, oči chladné. Ťuknul si s ní. „Na to, abychom šli dál. Na zkurvený odstup.“

Zhluboka se napil, než měla šanci reagovat, a poté se otočil, odložil sklenku na linku a vyrazil ke dveřím.

„Cassidy.“

Zastavil se a otočil, a ten záblesk naděje v jeho očích ji málem zničil, ale neřekla mu to, co chtěl slyšet. Nemohla.

„Poslední otázka,“ řekla. „Pro můj článek. Proč jsme se rozešli?“

Jeho oči se roztříštily a jeho smích byl hrubý. „Proč jsme se rozešli? Řeknu ti proč… Dívka, kterou jsem miloval – ano, miloval, Emmo – mi řekla, že si mě nechce vzít. Ve skutečnosti mi hodila zásnubní prstýnek, který jsem čtyři týdny pečlivě vybíral, na hlavu.“

Emma se ostře nadechla a Cassidy smutně zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že máš svou verzi, ale ta má? Má verze končí s dívkou, která tvrdila, že mě miluje, ale pak mě ani nevyslechla. Udělal jsem chybu. Ano. Chyby. Ale ty jsi mě opustila, Emmo. Ujisti se, že to ve svém příběhu napíšeš správně.“

Slyšela, jak se otevřely dveře. A zase zavřely. A přesto se nepohnula.

Její mozek věděl, že se právě vyhnula velkému srdcebolu tím, že zajistila, že jejich studená válka bude pokračovat.

Ale jejím cílem bylo ochránit si srdce, i když se bála, že je zoufale pozdě.

Bylo pozdě už v den, kdy ho potkala.