UCobi - PROLOG

Překlad: Katlina
Kor.: Evička

 Cobi

„Ty ji znáš, Maysone?“ zeptá se můj parťák Frank a pozorně si prohlíží mě i ženu, kterou držím v náruči. Zmateně stáhne husté obočí nad modrýma očima.

Chce se mi zařvat: „Jo, kurva, znám ji. Je moje!“, ale znělo by to směšně, protože je to zkurveně směšné. Nevím nic o ženě, kterou držím v náruči kromě toho, že se jmenuje Hadley, voní po broskvích a je to perfektní pocit ji držet, dokonce i když omdlela.

„Je tvoje?“

„Ne,“ zavrčím, sevřu čelist a přitáhnu si ji k sobě blíž.

Frank se přiblíží a ztlumí hlas. „Tak bys měl, kurva přestat vrčet pokaždé, když se jí jeden z nich –“ Ukáže palcem přes rameno. „ – pokusí dotknout a nechat je dělat svou práci.“

Zamračím se, podívám se za něj a všimnu si záchranářů, kteří stojí kolem a vypadají nejistě a nervózně. Nechci – jako fakt zkurveně nechci – Hadley pustit, ale vím, že musím. Má tržnou ránu na čele, která stále krvácí a další pod bradou. Kývnu a jeden ze záchranářů popojde dopředu. Musím ze sebe vydat nějaký zvuk, protože chlap trhne hlavou, jakmile se jí dotkne a oči se mu rozšíří strachem, jakmile se naše pohledy střetnou.

Do prdele.

Znovu sevřu čelist a přinutím se uvolnit. Pustím ji a sleduju se zatajeným dechem, jak ji pokládají na lehátko. Stojí mě hodně sil udržet se, abych se nenatáhl a nedotknul se jí, jen abych se přesvědčil, že je skutečná. Když ji nakládají do sanitky, sevřu si rukou zezadu krk. Chci jet s nimi, abych se ujistil, že je v pořádku, ale nemůžu. Mám případ, který se musí uzavřít a mrtvé tělo v lese za mnou, o které se musím postarat. Dobré je, že jsem policajt, proto nebudu mít problém Hadley najít, i když jí večer propustí z nemocnice a já se k ní dřív třeba nedostanu.

„Co to do prdele bylo?“ zeptá se Frank po mém boku, když se zavřou dveře od sanitky a rozblikají se světla.

Nepohlédnu na něj. Projedu si prsty skrz vlasy a potřesu hlavou.

„Nic.“

„Jsi si jistý, že jí neznáš?“

„Neznám,“ zamumlám a rozhlédnu se. „Pojď to vyřešit.“

„Kurva.“ Frank se zadívá na temný les a ostatní policajty, kteří jsou kolem. „Bude to dlouhá noc. Musím zavolat ženě, že přijdu později.“

„Až skončím, přijď za mnou k tělu,“ řeknu, a on jen přikývne, než poodejde stranou.

Když jsem přijal hovor od dispečinku ohledně toho, že nějaká žena zavolala na tísňovou linku a řekla jim, že byla svědkem toho, jak někdo nakládá ženu v bezvědomí v garáži kina do kufru auta, netušil jsem, že ta žena v bezvědomí je moje sestřenice Harmony. Nevěděl jsem to, dokud nevolala její sestra Willow a neřekla, že se Harmony nevrátila z toalet, kam odešla během filmu. Poté jsem se spojil s dispečinkem a přinutil je, spojit mě s Hadley, což byla ta svědkyně únosu mé sestřenice. Pronásledovala únosce a já byl nedaleko za ní – jen ne dost blízko. Poté co mi řekla, že auto sjelo z hlavní silnice, řekl jsem jí, že má jet dál, že já i další policisté jsme blízko, ale neposlouchala mě. Místo toho jela stále za únoscem. Z toho co jsem zjistil, to skončilo tak, že zdrhala jako o život, spolu s Harmony, které se podařilo uniknout z kufru auta. Jen o vlásek unikly smrti z rukou šílence, který na ně uprostřed lesa mířil zbraní.

Jakmile dorazím k tělu, které už je pokryté bílou plachtou, vím, že měl Frank pravdu. Bude to zatraceně dlouhá noc. Jediný rozdíl je, že nemám nikoho, komu bych zavolal, že nepřijdu domů včas.

O čtyři a půl hodiny později, když to technici z kriminálky spolu s patologem zabalí, svezu se na stanici s Frankem, kde si vyzvednu vlastní auto, než zamířím do nemocnice. Jakmile tam přijedu, hlásím se na sesterně a ptám se na Hadley. Zjišťuju, že má otřes mozku a doktoři si ji tu nechají přes noc, jen aby se ujistili, že bude v pořádku. Poté co mi řeknou, že odpočívá, jdu zkontrolovat Harmony, která je už po operaci a je obklopená rodinou. Mluvím pár minut s rodinou a snoubencem Harmony, Harlenem, ujišťuju se, že jsou všichni v pořádku, a pak se vydávám k pokoji Hadley. Leží v pokoji na opačné straně nemocnice, a když dorazím ke dveřím od pokoje, vejdu přímo dovnitř a očekávám, že tam bude mít také rodinu, ale pokoj je prázdný, kromě postavy přikryté na posteli.

Sednu si na židli vedle postele a zírám na její tvář – jako nějaký stalker, kterým jsem se najednou stal. I s těmi tmavými kruhy pod očima, zraněním na bradě a stehy na čele má elegantní tvář. Je nádherná. Má vlnité, tmavě zrzavé vlasy rozprostřené kolem hlavy. A spolu s broskvově krémovou pletí je to naprostý kontrast oproti bílému polštáři a přikrývce, kterou má vytaženou ke krku. Zamračím se a přemýšlím, kdo je a proč na mě má takový účinek. Promnu si rukama obličej a zakloním se v židli. Jsem příliš unavený, abych o tom teď přemýšlel. Jsem vzhůru od půl šesté ráno a teď je po třetí hodině v noci. Říkám si, že jen na chvíli zavřu oči a pak se seberu a půjdu domů, ale skončí to tím, že odpadnu.

„Nemůžu uvěřit, že jsem musela až ze zpráv zjistit, že jsi v nemocnici!“ zakřičí nějaká žena a tím mě probudí. Narovnám se a promnu si zezadu ztuhlý krk. Vidím hezkou ženu tmavé pleti a dlouhými vlnitými vlasy napochodovat v podpatkách přes pokoj k Hadley, kde se zastaví a položí si ruce v bok.

„Brie, mluv tišeji.“

„Neříkej mi, abych mluvila potichu, Hadley. Jsou tě plné zprávy a jsi v zatracené nemocnici.“

„Ano, ale jak vidíš, jsem v pořádku.“

„Byla jsi postřelená!“ zaječí pronikavě žena a já sebou trhnu. Obě ženy se na mě zadívají. „Kdo to je?“ ptá se žena Hadley, pak se na mě znovu zadívá a opakuje svou otázku s přimhouřenýma očima. „Kdo jsi?“

„Detektiv Cobi Mayson,“ odpovídám a její oči se rozšíří a ústa vytvarují do O.

„Musím podat výpověď?“ ptá se Hadley dřív, než stihne její kamarádka promluvit a já se zaměřím na ni. Poprvé ji vidím za denního světla. Bílé zoubky nervózně zatíná do spodního růžového plného rtu. Vlnité vlasy délky po ramena nemá tmavě zrzavé, jak jsem si myslel v noci, ale tmavě hnědé s nádechem červené. Na nose má jemné pihy a oči má modré, ne tmavě modré, ale modré jako průzračné moře se zlatavými odlesky na duhovkách. „Musím?“

Odkašlu si a vzpomenu, na co se mě předtím ptala. „Ano,“ odpovím. Bylo by divné, kdybych byl v jejím pokoji z jiného důvodu.

„Je mrtvý, že ano?“ vyhrkne a já vidím, jak se každičká buňka v jejím těle napne. „Ten muž, který unesl tu ženu, Harmony, je mrtvý, že?“

„Je mrtvý,“ potvrdím tiše.

Uvolní se jí ramena a zašeptá: „Dobře.“ I když to, co řekne, myslí vážně, řekl bych, že pro ni není přirozené, aby cítila úlevu, že někdo umřel. Harlem mi řekl, že obě, Harmony i Hadley, byly svědky toho, když zastřelil Hofstadtera kulkou do hlavy, zatímco ten parchant nad nimi stál a mířil na ně. Neměl jsem pochybnosti, že pokud by Harlen Hofstadtera nesejmul, moje sestřenice ani Hadley by tu nebyly.

Podívám se Hadley do očí. Poznám, že ji stále trápí to, čeho byla svědkem minulou noc. Většina civilistů se za celý život nestanou oběťmi násilí, ale ti, kteří to zažijí, se s tím musí vyrovnávat každý zatracený den a někdy se s tím nejsou schopni vypořádat bez pomoci psychologů.

„Je… je… Harmony v pořádku?“ zeptá se a v prstech svírá konec pokrývky, až jí zbělají klouby na rukou.

„Harmony je v pořádku, už má po operaci a odpočívá. Doktoři očekávají, že se plně zotaví.“

„Díky, Bohu,“ zašeptá, a zatímco pouští přikrývku, kamarádka jí stiskne rameno.

„Díky, Bohu, že jsi v pořádku i ty,“ řekne Brie a Hadley k ní vzhlédne.

„Já vím,“ souhlasí a mně se zkroutí žaludek. Má to co dočinění s tím, že jsem ji mohl ztratit dřív, než jsem mohl poznat, co pro mě znamená.

„Neměla jsi za nimi jet,“ řeknu. Otočí ke mně hlavu a okamžitě napřímí záda.

„Jo, sakra, neměla jsi za nimi jet,“ přidá se Brie, ale Hadley ze mě nespustí pohled.

Myslím, že se mi Brie líbí.

„Musela jsem.“

„Řekl jsem ti, že jsem hned za vámi. Řekl jsem ti, abys zatraceně jela dál,“ zavrčím, protože nejsem schopný kontrolovat příval emocí, který mě zasáhnou.

„A já jsem ti řekla, že to nemůžu udělat.“

„Měla jsi mě poslechnout.“

„Zatkneš mě za to, že jsem neposlechla?“ zeptá se. Překvapí mě její vzdorovitost. Není mnoho lidí, kteří by mi odmlouvali a rozhodně ne ženy, teda pokud jim neřeknu, že to mezi námi končí a že je načase posunout se dál.

„Ne, ale mohl bych ti naplácat za to, že jsi neposlechla příkaz a že ses vystavila nebezpečí,“ odpovím.

Do prdele. Proč jsem to řekl?

Ostře se nadechne a Brie udělá to samé. „Nemůžu uvěřit, co jsi právě řekl,“ zasyčí Hadley a ukáže na mě prstem.

„Věř tomu,“ odseknu a vidím, že se jí barva očí mění z průzračně modré na zelenou a tváře jí rozčilením zčervenají.

Sakra, je nádherná, když je naštvaná.

„No, tohle je zajímavé,“ prohlásí její kamarádka, čímž přeruší naše zírání z očí do očí a oba k ní ve stejnou chvíli obrátíme hlavu.

„Nemusíš jít do práce?“ vyštěkne na ni Hadley.

„Dneska do práce nejdu. Zůstanu tady s tebou.“

„Ne, nezůstaneš,“ odmítne Hadley a prudce zavrtí hlavou.

„Ano, zůstanu.“

„Ne, nezůstaneš. Budu ležet v posteli celý den. Nemusíš tu zůstávat a civět na mě.“

„Nebudu na tebe civět. Budu si číst časopis,“ Brie pokrčí ležérně rameny.

„Brie, musíš jít do práce. Ty víš, a já vím, že už nemůžeš zameškat víc dní,“ řekne Hadley a Brie přimhouří oči.

„Bude to v pohodě, když tam dnes nebudu.“

„Víš, že nebude,“ trvá si na svém Hadley. „Marian si hledá záminku, aby tě vyhodila. A když tam dnes nebudeš, tak jí ji dáš.“

„To si může zkusit.“

„Brie.“ Aniž bych Hadley dobře znal, poznávám v jejím hlase varování. „Běž do práce. Máš práci, kterou si musíš udržet a svatbu, kterou musíš zaplatit.“

„Dobře,“ neochotně zamumlá Brie. „Půjdu do práce, ale jen proto, že vím, že musíš odpočívat a to nebudeš, když tu budu.“ Nakloní se, obejme Hadley a tiše řekne: „Jsem opravdu ráda, že jsi v pořádku, ale taky jsem na tebe naštvaná.“

„Z toho se dostaneš.“

Brie přikývne, narovná se a popostrčí si kabelku na rameni. „Dej mi vědět, jestli tě dneska propustí. Pokud ano, zavolej a já se vrátím, abych tě vyzvedla.“

„O mě si nedělej starosti. Budu v pořádku. Můžu si vzít taxíka, pokud mě pustí,“ prohlásí Hadley.

„Raději zavolej, pokud tě pustí,“ opakuje Brie přísnějším hlasem a znovu si dává ruce v bok. „Myslím to vážně, Hadley.“

„Dobře, zavolám,“ souhlasí neochotně.

„Odpočívej,“ nařídí Brie a pak se zadívá na mě. „Detektive, nebuďte na ni tvrdý.“

Pak zmizí a my se na sebe s Hadley znovu zadíváme.

„Tvoje kamarádka je šílená.“

„Je mojí nejlepší kamarádkou od doby, kdy nám bylo deset let. Je jako má sestra.“

„Miluje tě.“

„Šílíme jedna z druhé, ale bezpodmínečně se milujeme. Pořád se o mě bojí,“ řekne a začne si lehat. V očích se jí zračí bolest.

„Chceš, abych zavolal sestru, aby ti dala nějaké léky?“ ptám se jemně.

„Trpíš poruchou rozdvojené osobnosti?“

Ušklíbnu se po té vtipné poznámce. „Nemyslím si.“

„Takže nevíš.“

„Nikdy jsem nebyl u žádného doktora, který by mi řekl, že bych se na to měl nechat vyšetřit.“

Vzdychne, naplno si lehne a trhne sebou.

„Dovol mi zavolat sestru. Můžou ti dát něco na bolest.“

„Budu v pohodě.“ Otáčí hlavou a znovu se na mě podívá. „Kde máš blok?“

„Prosím?“

„Tvůj policejní blok… abys mě vyslechl. Kde je?“

„Žádný nemám,“ lžu.

„Hmmm.“ Podívá se na strop a pak se tiše zeptá: „Co potřebuješ, abych ti řekla?“

„Nic.“ Postavím se a zadívám se na ni. „Teď nic. Tvoje kamarádka měla pravdu – potřebuješ odpočívat. Vyslechnu tě později.“

Chvíli mě pozoruje, zatímco se znovu kouše do spodního rtu. „Promluvíme si později, Hadley.“ Vytáhnu ze zadní kapsy peněženku, otevřu ji a vytáhnu vizitku. „Tady je moje telefonní číslo. Použij ho. Zavolej, kdybys cokoli potřebovala, dokonce i kdyby sis chtěla jen popovídat.“ Předám jí vizitku.

„Děkuju.“ Vezme si ji a sevře ji v ruce, kterou má položenou na břiše.

„To co jsi udělala, bylo hloupé.“ Přimhouří na mě oči, pak je široce rozevře, protože ji přejedu prstem po tváři. „Hloupé, ale fakt zatraceně statečné. Odpočívej. Uvidíme se brzy.“

Otočím se a odcházím bez ohlédnutí. Zajímá mě, jak dlouho si od ní budu schopný udržet odstup.

Můj odhad? Ne moc kurva dlouho.