UCobi - 3. kapitola

Překlad: Katlina
Kor.: Evička

Hadley

„Čas vypršel.“ Prohlásí Brie a já k ní vzhlédnu od papírů, které vyplňuji. Sleduju, jak zavře dveře od mé kanceláře, přejde po koberci a posadí se do židle naproti. Zarazí se a přejede si rukama po kalhotách, než se na mě podívá.

„Musíme si promluvit o Cobi Maysonovi.“

Při zmínce o Cobim mi začne zvláštně bít srdce a propadne se mi žaludek. Když jsem se ráno probudila, Cobi neseděl na gauči kousek ode mě jako večer, než jsem usnula. Během noci nás oba přesunul a tak jsem byla pevně přitisknutá zády k jeho hrudníku a kolem pasu mě objímaly silné paže, abych nespadla z gauče. Vzbudila jsem se a cítila, jak mě obklopuje a oddychuje mi do krku.

Věděla jsem, že bych nezvládla to, co by se mohlo stát, tak jsem udělala to, co by udělala každá příčetná holka. Předstírala jsem, že se vůbec nic nestalo. Rychle a tiše jsem se od něj odsunula, vstala a začala se připravovat do práce. Čekala jsem, že bude pryč, až vylezu ze sprchy nebo že bude stále spát, ale místo toho byl v kuchyni a připravoval kávu a snídani, jako kdyby to dělal už po milionté. Také tam stále byl, když se objevila Brie, aby mě vzala do práce a dokonce i když se neptala a on nic neřekl, věděla jsem, že byla zvědavá, proč je u mě tak brzy ráno.

„Cobi?“ Snažím se hrát blbou, ale přimhouří na mě oči.

„Cobi Mayson, který byl u tebe doma dneska brzy ráno.“

„Aha, tohle.“ Mávnu rukou. „O nic nešlo. Jen byl milý.“

„Zůstal s tebou celou noc?“ Začnu otevírat ústa, ale než můžu zalhat, pokračuje. „A nelži. Poznám, když mi lžeš.“

Koušu se do spodního rtu, o čemž vím, že je příšerný zlozvyk, než zamumlám: „Spal na gauči.“

„Spal na gauči?“

„No… „ Zarazím se a snažím se s něčím přijít, ale pak zjistím, že poloviční pravda ji ukonejší. „Myslím, že věděl, že se mi bude špatně spát, když budu sama.“ Necítím vinu, že jsem vynechala, že jsem také spala na gauči a že jsem se takhle dobře nevyspala měsíce, možná roky a že jsem se vzbudila a on mě držel v náruči.

„Mohla jsem tam zůstat já nebo Kenyon, nebo jak jsem nabízela včera, mohla jsi zůstat u nás.“

„Ani jsem ho vlastně nepozvala, Brie. Objevil se a tak trochu odmítl odejít, i když jsem ho o to žádala několikrát.“

Zamrkala na mě. „Cože?“

„Jak jsem řekla, byl jen milý.“

„Jasně a dneska ráno, když jsem tam přijela, tak byl v tvé kuchyni a myl něco, co vypadalo jako talíře od snídaně.“

„Měl hlad.“ Žaludek se mi sevře, stejně jako dneska ráno, když jsem vyšla z ložnice a on na mě čekal s vajíčky, toustem a kávou.

„Jak moc ses uhodila do hlavy?“

„Hlavu mám v pořádku.“ Protočím oči.

„Dobře, tak mi teda řekni pravdu o tobě a Cobim.“

„Nemám ti co říct.“

„Zlato –“ Poposedne si na židli dopředu a ztiší hlas, jako kdyby mluvila s dítětem. „ – muž nesedí na stráži u ženy, o kterou nemá zájem, ani jí nedělá snídani.“

„Byl jen milý. Je to policista.“ Pokrčím rameny. „Je to jeho práce hlídat lidi.“

„Jasně.“ Teď je to ona, kdo protočí oči. „Nebo ty jsi naprosto nevšímavá a nevidíš, že tě chce a to hodně.“

„Nemám zájem.“ Lžu. Rozhodně mám zájem, ale do toho nepůjdu – s ním ne. To, že je policista, je jen vrcholek ledovce. Kdyby znal mou rodinu, tak by… no, nevím, co udělal. Ale v žádném případě mu nebudu říkat o své rodině nebo o mé minulosti.

Zavrtí hlavou a dlouhé vlasy se jí rozvlní na ramenou. „Myslím, že je mu jedno, jestli máš nebo nemáš zájem. Opravdu. Myslím, že je ten typ chlapa, kterému ne nic neříká.“

„Můžeme se o tom přestat bavit? Mezi mnou a Cobim vážně o nic nejde a musíme pracovat.“

„Chce tě.“

„Brie,“ povzdychnu si.

Znovu zavrtí hlavou. „Je to Cobi Mayson, Hadley. Všechny holky ve škole do něj byly zamilované a viděla jsem ho včera i dneska ráno. Nemám pochyby, že každá žena, které zkříží cestu je do něj zamilovaná i teď. Je úžasný a stejně tak ty. Jsi krásná, trochu osina v zadku, ale milá. Jsem si jistá, že to všechno vidí a myslím, že tě chce.“

„A já myslím, že tohle celé zveličuješ.“ Popadnu ze šuplíku stolu kabelku a postavím se. „Musím jít. Potřebuju si vzít taxi, abych si mohla vyzvednout auto, a pak musím zajet k Shelpeovým na prohlídku.“ Projdu kolem stolu.

„Fajn.“ Vyskočí ze židle, ale zastaví mě a chytí za paži, než se stihnu dostat ke dveřím. „Jestli má zájem, mohla bys mu prosím dát šanci?“

I když se to nikdy nestane, přikývnu.

„Zasloužíš si ve svém životě dobré věci, Hadley.“

„Mám ve svém životě dobré věci,“ odpovím okamžitě a rychle pokračuju. „Mám tebe a Kenyona a práci, kterou miluju. Jsem šťastná, tak si prosím přestaň myslet, že nejsem.“

Pozorně mě sleduje, než jí zněžní oči. „Mohla bys být šťastnější.“

Možná má pravdu, ale ve velmi raném věku jsem zjistila, že mužům se věřit nedá a nikdy nemám očekávat od muže, že mě udělá šťastnější. Nechci být cynická, ale už před dlouhou dobou jsem to s opačným pohlavím vzdala. Je mi dvacet osm let a jediný chlap, kterému se dá věřit je Kenyon. Trvalo mi roky, než jsem i jemu byla schopná uvěřit, protože jediné muže, které jsem znala, byli feťáci, lháři a podvodníci. Mého tátu, prvního chlapa v mém životě, vystihovaly všechny tyhle tři věci.

„Miluju tě a naprosto rozumím, že pro mě chceš jen dobro, ale opravdu o tom teď nechci mluvit. Musím jít.“

„Dneska večer, večeře se mnou a Kenyonem. Promluvíme si o tom pak.“

„Brie –“

„Hadley, bojím se o tebe,“ zašeptá a pohladí mě po paži, než mě chytne za ruku a stiskne ji. „Právě sis prošla něčím traumatizujícím a jako vždycky, předstíráš, že se nic nestalo, jako kdyby se nic nezměnilo. Jako tvá nejlepší kamarádka musím vědět, že jsi opravdu v pořádku. Prosím, dopřej mi to.“

Polknu a skousnu si spodní ret, než přikývnu. Vím, že se o mě bojí, vždycky se bála. Jen prostě nerozumí tomu, že někdy je jednodušší předstírat, že všechno je perfektní, než přiznat, jak na houby všechno je. Nerada se hrabu v minulosti. Nechci vzpomínat na všechno, co jsem si prožila, protože ve výsledku, je to ztráta času. A vím z první ruky, že jen kuráž nestačí k tomu, abyste se ve svém životě posunuli kupředu.

„Uvidíme se večer,“ řekne a já jen kývnu.

Pospíchám ven z kanceláře, z budovy a volám si taxíka. Když si vyzvednu auto, je ve stavu jak přesně říkal Cobi – potlučené, ale pojízdné. Díkybohu.

***

„Ty zkurvená mrcho. Ty si myslíš, že mě můžeš zasraně soudit? Myslíš si, že si sem přijdeš a po pěti minutách můžeš rozhodovat o tom, že je správná věc, vzít mi děti?“

„Pane Shelpe, prosím, uklidněte se,“ naléhám na něj opatrně a držím si odstup od muže, který stojí pár kroků ode mě u dveří svého domu. „Jestli ty věci vyřešíte a –“

„Jdi do prdele,“ přeruší mě a ukáže na mě. Moje slova ho ještě více naštvala. „Dostaneš, co si zasloužíš, ty mrcho. Buď připravená. Ty jsi mi něco vzala, tak ti taky něco vezmu.“ Vrátí se do domu a třískne dveřmi. Zavřu na chvíli oči a zhluboka se nadechnu, než nastoupím do auta, které parkuje na ulici.

Sedím a zírám na dům, ale ve skutečnosti nic nevidím, protože mi slzy zaplavily oči a mám vše rozmazané. Tuhle část své práce nenávidím, tu část, kterou si přeju, abych nemusela dělat. Už od té doby, kdy jsem byla hodně mladá, jsem věděla, že chci být sociální pracovnice. Nevěděla jsem přesně, co práce obnáší; jen jsem věděla, že tu chci být pro děti, které jsou příliš malé na to, aby za sebe mohly mluvit. Protože jsem vyrůstala s rodiči, kteří se víc zajímali o to, kde si seženou chlast nebo drogy, než o mě, potřebovala jsem, aby se mě někdo zastal, ale nikdy to nikdo neudělal. Nikoho nezajímalo, že rodiče utrácí všechny peníze za alkohol a drogy. Nikoho nezajímalo, zda mám dostatek jídla nebo bezpečné místo, kde se můžu vyspat.

Netuším, jakým směrem by se můj život ubíral, kdyby to někoho zajímalo natolik, že by zavolal sociálku a dal tím najevo, že má o mě starost. Jediné co vím, je, že teď jsem já ta osoba, která musí chodit k lidem domů a kontrolovat děti, o které má někdo starost. Děti, jako je Lisa, desetiletá dcera pana Shelpa a dvanáctiletý syn Eric. Upozornila nás škola, která se chtěla ujistit, že děti jsou doma s otcem v pořádku. V hlášení, které jsme obdrželi, bylo, že děti chodí do školy ve špinavém oblečení, často říkají učitelům, že nejedly nebo že se jejich otec několik dní neukázal.

Dokonce i přes prvotní hlášení nedělám předsudky. Vím, že to není správné. Věci se stávají, život se stává. Lidé mohou mít špatné dny nebo týdny a rodiny často zápolí s tím, jak sehnat peníze na jídlo. Já, například, nechci být důvodem, že odeberou dítě z jediného domova, který zná, jediným lidem, které zná, aniž bych k tomu měla opodstatněný důvod.

Během mé první návštěvy u Shelpových, jsem na vlastní oči viděla, že starost školy byla opodstatněná. Pan Shelp mě uvítal ve dveřích opilý a pak mě pozval do domu, který byl v příšerném stavu. Místo nebylo jen ‚nezabydlené‘. Bylo neobyvatelné. Všude bylo špinavé nádobí, láhve od alkoholu, plné popelníky, použité kondomy a špína… tak moc špíny. Nepořádek byl všude, včetně dětského pokojíčku. Co bylo horší, v lednici ani v celé kuchyni nebylo žádné poživatelné jídlo.

Už během první návštěvy jsem se rozhodla, že děti by měly být odebrány z domova, dokud se věci nevyřeší a jedině pak, bude jejich navrácení bráno v úvahu. Dnešek byl druhou návštěvou. Očekávala jsem, že přijdu a zjistím, že je to lepší, než když jsem tam byla naposledy. Bohužel, nic se nezlepšilo, včetně toho, že pan Shelp byl znovu opilý.

Jakmile se trochu uklidním a vím, že budu schopná řídit, aniž bych komukoli ublížila, vyjedu na silnici a zamířím do kanceláře, abych vyřídila nezbytné papírování. Obě děti pana Shelpa byly umístěny v místní pěstounské rodině, než se cokoli rozhodne a protože jsem s tou rodinou v minulosti pracovala, tak jsem věděla, že je o ně dobře postaráno.

Je to smutné, ale některé pěstounské rodiny to dělaly pro peníze. Ukazovaly to ve zprávách nebo se o tom šuškalo, ale byly rodiny, které opravdu chtěly pomoct. Takoví byli McKaysovi, kteří nikdy nemohli mít vlastní děti, a dařilo se jim poskytnout stabilitu dětem, které potřebovali zázemí. McKaysovi adoptovali deset dětí a tři z nich už byly na vysoké. Také u nich bylo během let spoustu dětí v pěstounské péči a mnoho z nich se ani nechtělo vrátit k biologickým rodičům. Přála bych si, aby bylo mnohem víc rodin, jako jsou oni. Bohužel, být pěstounem není snadné a často to má i negativní stránky. Když se upíšete k pěstounství, víte, jaká je vaše role. Víte, že pravděpodobně budete muset vrátit dítě zpátky biologickým rodičům, ale už vás s nimi pojí city a pak je to těžké. Nikdy jsem to nezažila, ale neumím si představit milovat dítě, o kterém vím, čím si prošlo a pak je nechat vrátit se k rodičům a být přesvědčená, že to nemusí být to pravé. Jenže, soudy věří, že děti by měly být se svými biologickými rodiči a tak my, sociální pracovnice, musíme odebrat děti z pěstounských rodin, bez ohledu na to, co si myslíme a vrátit je jejich rodičům, kteří jsou prostě jen – jejich rodiče.

Ne všechny případy, které mi přistanou na stole, jsou stejné. Během let jsem měla víc adoptivních rodin, které jen potřebovaly mou pomoc s dokončením adopce, nebo rodin, které byly nařčeny ze zanedbávání péče. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem musela prověřovat rodinu, protože je někdo jen křivě obvinil.

Jakmile dojedu do zpátky do práce, vidím, že na parkovišti je jen auto Marion, což znamená, že jsou všichni spolupracovníci v terénu. Super. Zaparkuju, vejdu do budovy a pospíchám do kanceláře. Ani se nezastavím v kuchyňce pro kávu, kterou tak potřebuju, protože nechci narazit na šéfovou. Není to milé, ale snažím se Marian vyhnout, pokud je to možné. Nemám z ní dobrý pocit. Soudí lidi, je arogantní a vždycky všechny sráží, včetně rodin, kterým má pomáhat. Jak, nebo proč se stala sociální pracovnicí, je mi záhadou. Jediné co vím, je, že by bylo lepší, kdyby dělala bachařku ve vězení.

Jakmile dojdu ke dveřím kanceláře, na místě se zarazím a zírám na Marian, které sedí za mým stolem u počítače.

„Je všechno v pořádku?“

Po mé otázce jí vyletí hlava vzhůru a v očích se jí zračí překvapení, než ho skryje a nahradí ho zamračení. Teda částečné, plné jí botox čela nedovolí.

„Proč by nemělo být všechno v pořádku?“

„Nevím.“ Vejdu do kanceláře, a když se blížím ke stolu, tak vidím, že nějakými deskami zakrývá můj počítač. Snažím se nakouknout, co dělá na něm, ale rychle zavře vše, co na něm měla otevřené.

Co to sakra má být?

„Potřebovala jsem použít tvůj počítač, ten můj nefungoval.“

Dlouho si ji pozorně prohlížím a snažím se odhadnout, zda lže nebo ne, ale nedokážu z jejího výrazu nic vyčíst. Opravdu si ale nemyslím, že by mi o svém počítači lhala, protože nám systém neaktualizovali už roky a můj vlastní počítač nadobro odešel právě před týdnem.

„Našla jsi, co jsi potřebovala?“ Položím si kabelku na roh stolu a ona po ní střelí pohledem.

„Jak dlouho ji máš?“

Podívám se na kabelku značky Coach, na dárek, který jsem si koupila sama sobě k narozeninám, dárek, který nestál ani polovinu původní ceny, protože jsem kabelku sehnala v outletu v Nashvillu.

„Několik týdnů.“

„Jak sis ji mohla dovolit?“ Po její otázce si v duchu připomínám, jak moc jí nemám ráda a cítím, jak celá tuhnu.

„Prosím?“

„Jen se ptám, protože za poslední měsíce máme nějaké nesrovnalosti v účtech.“

„Nesrovnalosti?“

„Zmizely nějaké finanční prostředky, které jsme měli pro potřebu dětí.“

„Cože?“ Zkroutí se mi žaludek při pomyšlení, že někdo vzal peníze dětem, které neměly žádné vlastní prostředky a byly odkázané na to, co jim dáme my.

„Nevadí. Není to nic, s čím by sis měla dělat starosti.“ Vstane ze židle a vydá se ke dveřím. „Podívám se na to.“

„Kolik zmizelo?“

Obrátí se ke mně. „To ti nemůžu říct. Ale abys věděla, až zjistím, kdo ty peníze vzal, tak se mi bude zodpovídat ještě dřív, než půjde sedět.“

„Proč o tom slyším až teď?“ ptám se. Marian je má šéfová, ale já jsem také členem vedení. Měla bych tohle vědět. Měla bych vědět, že zmizely peníze.

„Nechceme, aby o tom někdo věděl. Právě teď jsou podezřelí všichni.“ Přimhouřím oči, a když to Marian vidí, pokračuje: „Scott to ví. Informovala jsem ho o chybějících prostředcích a on mě požádal, ať o tom mlčím, než se to vyšetří.“

„Podezíráš někoho?“

„Všichni jsou podezřelí,“ zopakuje a já se opět celá napnu. Pracuju tu se všemi už pět let a každému z nich věřím. Znám jejich rodiny, přátele a minulost. Není pro mě snadné uvěřit, že někdo z nich by udělal něco tak strašného. „Nesmíš o tom mluvit,“ nařídí mi a výraz v tváři jí ztvrdne. „To, co jsem ti řekla, je tajné. Ani jsem se o tom před tebou neměla zmiňovat.“

„Nic neřeknu,“ slíbím a ona přikývne, než odejde z mé kanceláře. Sleduju jí, jak prochází velkou kanceláří, dokud nezapadne do té své.

Sednu si za stůl a v hlavě mi to šrotuje. Snažím se přijít na nějaké rozumné vysvětlení toho, že zmizely ty finanční prostředky. Každý měsíc dostáváme peníze pro děti v systému, kterými se platí extra výdaje jako sportovní kroužky, školní uniformy, hudební nástroje a takové věci. Výdeje vždy musíme vykázat. Píšeme hlášení, kde podrobně vypisujeme, na co a proč jsme ty peníze použili. Jestli nějaké prostředky zmizely, musí k nim vést papírová stopa. Nikdo nám peníze nevydá, pokud o ně písemně nepožádáme. Protože nemám ponětí, co bych s tím měla teď dělat, zaměřím se na věci, které musí být udělány.

Pohnu myší a proberu počítač k životu. Napíšu hlášení o návštěvě u Shelpových a poté zavolám McKayovým a sdělím jim, že obě děti u nich zůstanou, dokud se nerozhodne jinak. Paní McKayová, která si tím už prošla, je chápavá a slíbí mi, že promluví s dětmi, až se vrátí ze školy. Taky mi řekne, že od té doby, co jsou děti u nich, se jim zlepšily známky. Nejsem překvapená. Láskyplná péče, pravidelná strava a dobří lidé kolem, vedou k tomu, že děti ze sebe vydají to nejlepší, dokonce i když za sebou mají traumatizující zážitky.

Než zavěsím, dohodnu si u ní další návštěvu, abych na vlastní oči viděla děti a ujistila se, že se jim vede dobře. Když dotelefonuju a zavírám počítač, je po páté. Viděla jsem předtím, že se Brie vrátila a vím, že se bude balit, aby mohla jít co nejdřív domů, tak si posbírám věci a zamířím do prostorné kanceláře, kterou Brie sdílí s dalšími kolegy. Všimnu si, že telefonuje, tak k ní nejdu, ale ona zvedne hlavu, usměje se a naznačí mi prsty pět minut. Přikývnu a vydám se do kuchyňky. Doufám, že si stihnu dát kávu, pokud tam ještě nějaká bude.

Právě včas. Naliju si poslední šálek a několik minut trávím tím, že kuchyňku uklízím, než přijde Brie. Řekne mi, že nám udělala rezervaci v jedné z mých oblíbených restaurací. Je to místní řecká restaurace a nejenom, že tam mají nejlepší čerstvé ústřice široko daleko, ale také dělají speciální řecký talíř a jen z pomyšlení na něj se mi začnou sbíhat sliny. Dohodneme se, že se tam sejdeme v sedm hodin, rozloučíme se a já zamířím domů.

Dnešek byl překvapivě klidný. Nezvonil mi každých pět minut mobil s neznámým číslem, ani se u mě v práci neobjevili novináři – čehož jsem se upřímně bála, že se stane. Dokonce i kolegové, kteří věděli, co se stalo, mlčeli. Ano, zeptali se, jestli jsem v pořádku, nebo zda něco nepotřebuju, ale nevyzvídali, ani ze mě netahali informace, což byla úleva.

Jakmile se dostanu domů, zamířím rovnou do ložnice, zuju si podpatky a svléknu si kalhoty a halenku. Obleču si tmavé upnuté džíny a zavinovací stříbrno-šedivý svetr, jen v případě, že bychom seděly na zahrádce, což děláme často, a nazuju si balerínky. Jakmile jsem hotová, zastavím se v kuchyni pro láhev vody z lednice a ztuhnu, když si všimnu vzkazu na kuchyňské lince. Rukopis je úhledný, ale čistě mužský. Slova jsou stručná a k věci.

Vrátím se večer. Pravděpodobně to bude pozdě. Cobi

Svírá se mi srdce, zatímco zvedám vzkaz a čtu ho znova. Zavřu oči a zakloním hlavu. Snažím se zjistit, jak je možné, že dokážu cítit úlevu a strach současně. Nenajdu odpověď, tak odkládám vzkaz, vezmu si vodu, klíče, kabelku a odcházím.

Jednu věc vím jistě – mezi mnou a Cobi se nikdy nic nestane, dokonce, i když chci, aby se mezi námi stalo všechno.