G&M - 47. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Mia

Vzpomněla jsem si, když Ryder přivezl Cobru zpět z nemocnice naposledy. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát nechci jít do klubovny, abych manžela po jeho příjezdu pozdravila. Ryder ho vyzvedne a vezme ho do klubu, aby všechny viděl, než ho hodí domů.

Sžírala mě vina, protože jsem ho ten za týden, co tam byl, viděla jen jednou. Nedokázala jsem čelit vnějšímu světu, zamkla jsem své děti a sebe v našem domě. Soustředila jsem svou pozornost na vykrmení Jamieho a starání se o něj.

Oba jsme byli s Jamiem na lékařské prohlídce a byli předáni psychologovi, aby nám pomohl zpracovat vše, co se stalo. Jediný čas, kdy jsme opustili dům, bylo, že jsme šli na naše schůzky. Kromě toho jsem neměla potřebu svůj domov opustit. Bylo to jediné místo, kde jsem se cítila v pohodě.

Když jsem šla ven, pohltila mě úzkost a nevolnost. Jako by na mě lidé hleděli. Jako by věděli, že jsem zabila muže.

Zabila. Chladnokrevně.

Technicky to nebyla moje kulka, která jeho smrt způsobila. Rozumím tomu. Ale kdyby Ryder nepřišel, byl by to můj výstřel, který by ukončil Daemonův život.

Nejhorší ze všeho toho bylo, že jsem pro Daemona nedokázala truchlit. Nikde v mém srdci jsem nedokázala najít lítost ani soucit s ním. Dělá to ze mě špatného člověka? I když jsem byla vyděšená, že jsem chystala vzít někomu život, věděla jsem, že to udělám v mrknutí oka znovu za stejných nebo podobných okolností.

„Mami, jsem unavený,“ řekl Jamie, když mi zatahal za kalhoty. Od té doby co jsme byli doma, chlapec spal téměř dvacet hodin ze čtyřiadvaceti. Doktor mě ujistil, že je to pro něj dobré a že je to způsob, jak se jeho tělo zotavuje a zapomíná, co se stalo. Kdybych i já měla takové štěstí.

Spánek se mi vyhýbal. Pokud jsem nemyslela na Cobru a nepřemýšlela, jak na tom s naším vztahem jsme, přemýšlela jsem o tom, jak jsem vděčná, že ve skutečnosti Ryder byl tím, kdo zastřelil Daemona. Bylo to šílené, ale přineslo mi to úlevu, že to nebyla moje kulka, která mu otevřela lebku.

Kdykoli jsem zavřela oči, všechno, co jsem viděla, bylo červené. Červené. Všechno červené. Ale žádný červený odstín – přesná barva krve. Krvavě rudá. Jo, mělo to jméno a byl to velmi specifický stín.

Koupala jsem a nakrmila obě děti, pak jsme se usadili v obrovské královské posteli, každé dítě z jedné strany, abych jim přečetla příběh. Stalo se to naším večerním rituálem, na který jsem se těšila.

Teprve když jsem byla v polovině příběhu, uvědomila jsem si, jak strašidelné některé pohádky jsou. To je to, co čteme našim dětem? Co je to sakra učíme?

Zavřela jsem knihu. Nechtěla jsem jim vyprávět o vlcích, kteří odfoukávají domy, nebo jak jedí prasátko. Ani o zlých nevlastních matkách a jedovatých jablkách. Jak to, že v každé pohádce převládala smrt a proč jsem si toho předtím nevšimla?

„Vyprávěj nám příběh,“ řekl Jamie s těžkými víčky, ale ne natolik, aby usnul.

„Dobře,“ řekla jsem a prohrábla si vlasy. Zavřela jsem oči, opřel se o polštář a začala příběh. „Kdysi dávno byl velmi pohledný muž s bradkou, který měl velkou černou motorku.“

„To je táta,“ zaječel Jamie potěšeně.

„Jo,“ řekla jsem. „Náš hrdina, sir Cobra, byl nejsilnějším mužem na celém světě.“

Isabella se chichotala na Jamieho, který udělal hloupou tvář. Poprvé jsem se po dnech zasmála. V mém srdci se usadila hluboká bolest a někdy bylo pro mě obtížné i dýchat. Cítila jsem se dobře, že se dokážu znovu zasmát, i když to bylo na pomíjivý okamžik.

„Co se stalo poté?“

„No, byla tu krásná dívka, která chtěla být princeznou. Jmenovala se… Mia.“

„To jsi ty, mami,“ řekla Isabella a ukázala na mě. „Jsi princezna?“

„Ne.“ Zasmála jsem se. „Ale v pohádkách můžeme být čímkoli, čím chceme být. Takže budu princezna Mia.“ Obě děti se širokým úsměvem na tvářích přikývly. Jednoznačně se jim ten příběh líbil.

„Princezna jednoho dne uviděla hezkého sira Cobru, když přišel do jejího domu. Měl nejkrásnější oči a úsměv, jaký kdy na komkoliv viděla. Okamžitě mu propadla a zamilovala se do něj.“

„Vím, co se stalo dál,“ řekl Jamie a jeho oči byly jasné a lesklé.

„Co se stalo?“ Zeptala se Isabella a její obdiv k jejímu chytrému bratrovi byl zřejmý z toho, jak na něj obdivně hleděla.

„Vezmou se a mají děti, bláznivá. Tebe a mě!“ Řekl hrdě.

Isabella na mě vzhlédla, abych jí potvrdila, že je to pravda. „Jo, princezna dostala krásné bílé šaty a vzala si sira Cobru. Slíbil, že ji bude milovat a chránit ji na věky věků.“ Zadusila jsem se slovy, jak mě píchlo v krku.

„Kdy se tatínek vrátí domů?“ Zeptala se Isabella. „Chybí mi.“

„Mě taky,“ řekl Jamie a na tváři se mu zobrazil smutek. Svíralo se mi z toho srdce. Jak bych jim mohla říct, že netuším, jestli se vůbec někdy vrátí domů? Od té noci jsme o tom, že se vrátí do domu, nemluvili. Co jestli se rozhodl zůstat v klubu, jako tomu bylo v posledních několika týdnech?

I když mi bylo těžko u srdce, nechtěla jsem zkazit náladu. „Když se princezna provdala za svého hezkého muže, zjistila, že bude mít dítě.“ ‚Doufám, že je to kluk‘, řekl sir Cobra. A představte si jeho radost, když se o několik měsíců později narodil překrásný chlapeček. Jmenoval se princ James.“

„To jsem já!“ Řekl Jamie a jeho tvář se rozzářila radostí.

„A co já?“ Zeptala se Isabella.

„Nejdříve princezna a její sir nechali chlapečka trochu vyrůst, než mohli mít další dítě.“

„A pak nechala Bellu růst v bříšku?“

„Ano. Princezna Mia a sir Cobra nemohli být šťastnější. Tak moc se navzájem milovali, a teď měli krásného malého chlapce a nádhernou holčičku, takže jejich rodina byla úplná.“

„Bude mít princezna další děti?“ Zeptal se Jamie, když si mnul bříško.

Zasmála jsem se. „Nemám ponětí. Ráda by měla více dětí,“ řekla jsem a přemýšlela o tom, které jsem ztratila. Také by to znamenalo, že se můj manžel vrátil ke mně domů a miloval se se mnou. Nebyla jsem si jistá, jestli se mě někdy znovu dotkne.

„Žili šťastně někdy poté?“ Zeptal se Jamie a zadíval se na mě, když čekal na mou odpověď. Nadechla jsem se, nejistá, jak odpovědět.

Nemusela jsem odpovědět.

„Samozřejmě, že ano. Sir Cobra miluje princeznu Miu natolik, že s ní chce udělat mnohem víc dětí. Unavuje ho zabíjení draků a chce se vrátit domů k nejkrásnější princezně v celém vesmíru.“

„Tati,“ zaječela Isabella, když vytáhla ruce a pohnula se dopředu do Cobrova objetí, aniž by se starala o to, že má levou paži v závěsu.

„Jak se má moje malá princeznička?“ Zeptal se Cobra, když jí políbil na vlasy. Jeho pohled zamčený s mým přes její hlavičku. Isabella s hlasitým mlasknutím políbila na tvář jako odpověď.

Tvrdě jsem polkla. „Sir Cobra se chce vrátit domů?“ Zeptala jsem se, tiše roztřeseným hlasem. Řekl to jen jako součást pohádky? Byli jsme vždycky tak dobří – dokončovali jsme příběhy nebo věty druhých. Potřebovala jsem vědět, jestli to myslel vážně.

Přikývl. „Sir Cobra se velmi chce vrátit na hrad. Princezna mu chybí tolik, že nemůže zůstat pryč další den. Doufá, že mu princezna odpustí za to, že je takový hlupák, a nebude ho krutě trestat.“ Rty zkroutil do polovičatého úsměvu, když sledoval mou tvář.

Dokulhal směrem k posteli a položil Isabellu dolů, pak se naklonil a zvedl Jamieho. S rozmazaným viděním a hrudkou v krku jsem sledovala, jak se navzájem pevně objímali. „Můj synu. Jsem tak rád, že tě mám zpátky.“ Cobrův hlas byl silný a chraplavý a já věděla, že se snaží udržet své emoce pod kontrolou.