UCobi - 2. kapitola

Překlad: Katlina
Kor.: Evička

Hadley

Ležím s hlavou opřenou o opěrku gauče a sleduju televizi. Ohlédnu se přes rameno, když někdo zaklepe. Zavřu oči a modlím se, aby to nebyli zase novináři. Asi hodinu poté, co odešla Brie s Kenyonem, kteří přivezli pizzu a chvíli se zdrželi, jsem otevřela dveře muži, kterého jsem neznala a který držel v ruce mikrofon. Zavřela jsem mu dveře před nosem. Byl první, ale ne poslední. Neustálé zvonění zvonku a klepání na dveře pokračovalo během celého večera, než se můj domácí a soused od vedle, Tom, vrátil domů odněkud, kde trávil dny. Přestalo to poté, co jsem ho slyšela křičet na novináře. Parkovali na ulici, stáli na chodníku i na trávníku a on jim řekl, že porušují vstup na soukromý pozemek a jestli nezmizí, tak po nich začne střílet. Jak jsem znala Toma, i když jen letmo, tak mi to nepřišlo jako planá výhrůžka a díkybohu, novinářům také ne, protože odjeli. Chápala jsem je; Tom je děsivý. Je menší, robustní a neustále se mračí. Pochází z New Jersey a připomíná mi jednoho mafiána ze seriálu, Rodina Sopránů. Ve skutečnosti jsem si jistá, že jediný důvod, proč žije tady v Tennessee, je, že je v programu na ochranu svědků, protože práskal na mafii. Když se znovu ozve zaklepání a pak zamumlání mého jména hlubokým hlasem, zamračím se a opatrně vstanu z gauče. Obejdu ho a plížím se podél zdi, abych nebyla vidět. Jakmile jsem u dveří, nakouknu skrz tabulku okna vedle dveří. Srdce mi začne zběsile bít, když vidím, že na verandě stojí Cobi. Vypadá skoro stejně jako dnes ráno, když jsem se vzbudila a on byl v pokoji. Vlasy má stále trochu rozcuchané a na bradě strniště, jako kdyby se včera ani dnes neholil. Oči má unavené, ale převlékl se. Teď má na sobě šedo-modro černou flanelovou košili, tmavé džíny, černý pásek s policejním odznakem a těžké černé boty.

Sakra. Co ten tady dělá?

Trhnu sebou, když zaklepe znovu, ale tentokrát to není na dveře, ale na prosklenou tabulku. „Hadley, vidím tě, otevři dveře,“ zamumlá. Přesunu se od okna za dveře a doufám, že nejsem vidět. Pevně zavřu oči a myslím na to, že možná, jen možná, si bude jen myslet, že mě viděl, když nevydám ani hlásek. „Otevři dveře.“ Zní netrpělivě a trochu pobaveně. Srdce mi skoro vyskočí z hrudníku, když otevřu dveře a vidím ho s tváří přitisknutou na sklo, jak na mě kouká.

Protože nechci vypadat, jako ještě větší idiot, zhluboka se nadechnu, odstrčím zástrčku a otočím klikou. Jakmile jsou dveře otevřené, vstoupí do domu a zavře dveře.

„Ahoj.“ Chci protočit panenky, když si uvědomím, jak sípavě a zoufale zním, ale vážně – je to Cobi, zatracený Mayson. Každá žena na světě by zněla sípavě a zoufale, kdyby muž, který vypadá jako on, vstoupil do jejího domu.

„Ahoj.“ Rozhlédne se okolo, než se zadívá zpátky na mě a prohlédne si mě od hlavy k patě. „Jdeš spát?“

Podívám se na sebe. Župan sotva zakrývá noční košili. Ušklíbnu se. „Ano,“ lžu. Pravděpodobně už nikdy neusnu, protože se mi v hlavě, pokaždé kdy zavřu oči, stále přehrává jako ve smyčce, jak Hofstadter umírá. Myslím, že včera jsem byla schopná usnout jen proto, že mi v nemocnici dali něco na uklidnění. Fungovalo to a moc si toho nepamatuju, jen to, že jsem se vzbudila ráno a Cobi byl v mém pokoji.

„Byla tu média od chvíle, kdy ses vrátila domů?“

„Objevili se až večer,“ řeknu. „Zmizeli, když se domácí, který je také mým sousedem, vrátil domů a řekl jim, aby odjeli.“ Nechtěla jsem mu říkat o tom, že jim Tom vyhrožoval zastřelením. Nechtěla jsem, aby měl problémy, ani prozradit jeho identitu v programu na ochranu svědků.

„Měl jsem myslet na to, že se tu objeví.“ Zavrtí hlavou. „Omlouvám se.“

„Není to tvoje chyba.“ Pokrčím rameny, než se obejmu rukama. „Nejsem si jistá, jestli to víš, ale mluvila jsem ještě v nemocnici s detektivem Frankem. Už jsem mu podala výpověď.“

„Vím,“ řekne. Přikývnu a kousnu se do spodního rtu. Divím se, proč tady je, když ví, že už se mnou jeho parťák mluvil. „Chtěl jsem tě zkontrolovat osobně a ujistit se, že jsi v pořádku.“

„Jsem v pořádku,“ odpovím rychle. Doufám, že to bude brát za splněné, když uvidí, že jsem v pořádku a odejde.

„Máš rozsvícená všechna světla,“ poznamená. Podívám se, kam se dívá, a vidím, že má pravdu. Každičké světlo je rozsvícené, dokonce i to maličké na digestoři.

„Co to děláš?“ ptám se jeho zad, protože se vydá přes místnost.

„Na co se díváš?“ zeptá se místo toho, aby mi odpověděl, a sedá si na gauč. Podívám se na televizi a zcela zbytečně poznamenám. „Ano, šéfe.“

„Máš pivo?“

Zamrkám na něj a pak se rozhlédnu kolem, abych se ujistila, že jsem se neocitla v jiném vesmíru. „Pivo?“

„Nebo skotskou?“

„Vypadá to tady podle tebe jako bar?“

„Ne.“ Koutky rtů mu zacukají.

„Dobře tedy. Ne, nemám pivo ani skotskou.“

„Vodu?“

Ach, můj Bože, co se to sakra děje?

„Proč jsi tady?“

„Vím, co jsi viděla včera v noci,“ řekne potichu a celé tělo se mi napne. „Vím, že to, čím sis prošla, ti může vyjebat s hlavou.“

„Jsem v pořádku.“

„Nejsi,“ prohlásí stále potichu. „Nemusíš být právě teď sama.“

Pravděpodobně má pravdu, ale pokud si mám vybrat, být sama nebo být s ním, tak si volím být sama.

„Jsem v pořádku.“

„Máš rozsvícená všechna světla, to svědčí o opaku.“ Nakloní se dopředu, opře si lokty o kolena a tím se mu napne košile na mohutném trupu. „Chceš si o tom promluvit?“

„Ne,“ odpovím okamžitě. Nechci o tom mluvit, protože na to nechci vzpomínat. Vím, že to není zdravé, ale doufám, že pokud na to nebudu myslet, nebudu mluvit o tom, čím jsem si prošla, tak ty vzpomínky prostě zmizí.

„Dobře, nemusíme o tom mluvit. Můžeme se dívat na televizi a být nějakou chvíli spolu. Jakmile uvidím, že jsi v pohodě, tak odejdu.“

„Nemusíš to dělat. Opravdu jsem v pořádku,“ řeknu. Zajímalo by mě, zda cítí povinnost mě hlídat, protože je policista.

„Vypadáš, že každou chvíli odpadneš.“

Přimhouřím na něj oči. „Říkáš mi, že vypadám hrozně?“

„Jsi nádherná, zlatíčko. Ale pořád vypadáš unaveně,“ řekne mi jemně. Žaludek se mi po slově nádherná zkroutí. „Pojď si sednout.“

Zadívám se na gauč, který není velký, ale vypadá ještě menší, když na něm sedí on. „Sedíš uprostřed,“ řeknu mu.

Podivně se ušklíbne a pak se přesune na jednu stranu. „Lepší?“

Ne, není to lepší. Pořád sedí na mém gauči, v mém domě, kde se na něj musím dívat. Mohla bych mít gauč velký jak fotbalové hřiště a stále by to nestačilo. Pochopím, že neodejde a tak jdu k lednici, vezmu dvě láhve s vodou a vrátím se ke gauči. Jednu mu podám a posadím se. „Jsem opravdu v pohodě s tím, že jsem sama.“

„Samozřejmě, že ano,“ souhlasí, jako kdyby věděl, že lžu.

Neodpovím. Strčím si nohy pod sebe a zírám na televizi. Snažím se ignorovat skutečnost, že Cobi Mayson sedím u mě na gauči, ale je to vážně těžké. Jeho přítomnost jako kdyby mě dusila, jeho mužná vůně, dokonce i když je dál, na mě útočí a nutí mě se naklonit blíž a vychutnat si ji.

„Tvoje auto je na policejním odtahovém parkovišti.“ Po jeho slovech se k němu otočím. „Je na něm pár promáčklin, ale nic závažného. Je pojízdné. Přivezl bych ti ho sám, ale musíš to být ty, kdo podepíše převzetí.“ Přivezl by mi ho? Proč by to dělal? Stejně tak, proč mi posílal oblečení do nemocnice. A proč je tady teď? „Můžeš si ho vyzvednout kdykoli.“

„Vyzvednu si ho zítra.“

„Budeš tam mít odvoz nebo nějaký potřebuješ?“

„Mám odvoz,“ řeknu. Vím, že Brie, se kterou také pracuji, bude ochotná mě ráno vyzvednout a po práci si můžu vzít taxíka. „Díky, že jsi mi o tom řekl. Ani jsem si neuvědomila, že ho tu nemám.“

„Žádný problém, chápu to. Myslela jsi na jiné věci. Jsem si jistý, že by sis brzy vzpomněla.“

„Jo, třeba zítra, až bych vyšla z domu, abych odjela do práce. To už by bylo trochu pozdě,“ zažertuju.

Zadívá se na mě s divným pohledem, než zamumlá. „Jdeš zítra do práce?“

„Ano.“ Zamračím se na něj, protože použije nesouhlasný tón hlasu.

„Myslíš, že je to chytré?“

„Protože musím platit účty, tak myslím, že ano,“ odpovím a on zatne čelist.

„Myslím, že by sis měla vzít pár dní volna, než se vrátíš do práce.“

„A já už ti předtím řekla, že jsem v pořádku.“

„Hadley, včera jsi byla v nemocnici s otřesem mozku. Máš na čele stehy a máš zranění, které nevidím, ale poznám ho, podle toho, jak si držíš tělo. Měla by sis vzít pár dní na zotavenou, než se vrátíš do práce.“

„Protože jsem to já, kdo byl v nemocnici a kdo je zraněný, tak vím, co zvládnu a co ne a zítra se vracím do práce.“

„Jsi vždycky tak zkurveně tvrdohlavá?“

Ano.

„Do prdele, jsi vždycky tak tvrdohlavá. Ani to nemusíš říkat, poznám to.“

„Neznáš mě, Cobi,“ upozorním ho a jemu potemní pohled, když vyslovím jeho jméno. To potemnění způsobí, že mně se rozjasní určité části těla způsobem, jakým se mi to nikdy v životě nestalo.

„Budu tě znát.“

Co tím sakra myslí?

„Potřebuju se vyspat.“ Vstanu, popadnu ovladač a vypnu televizi. „Díky, že jsi mě přišel zkontrolovat.“

„Hadley.“

Vydám se ke dveřím a pak se na něj ohlédnu, když mě osloví. „Přestaň, polepším se. Pojď si zase sednout.“

„Jsem unavená.“ To není lež, jsem úplně vyčerpaná. Jen nevím, zda budu schopná usnout, až si lehnu do postele. „Půjdu do postele. Oceňuji, že jsi přišel, ale teď bys měl jít.“

„Pojď si sednout.“ Je to příkaz a z toho se mi chce skřípat zubama.

„Dobrou noc, Cobi.“ Sáhnu po klice a začnu otevírat dveře.

„Neodejdu, Hadley. Možná jsi moc tvrdohlavá na to, abys to přiznala, že nechceš být sama, ale já vím, že nechceš. Ne teď. Ne poté, co se stalo včera v noci.“

„Nejsem tvrdohlavá.“

„Jsi.“

„Nejsem.“

Mrkne na mě. „Pojď si sednout.“

„Musíš odejít.“ Otevřu dveře, ale on se ani nepohne. Vlastně se mu nepohne ani sval, jen na mě zírá.

„Neodcházím, bejby, a přestože si myslím, že v tom županu vypadáš rozkošně, nemyslím si, že chceš, aby byly tvoje fotky zítra ve zprávách,“ upozorní mě. Podívám se ven a prásknu dveřmi, když vidím, že na ulici stále parkují dvě televizní dodávky. Bože, doufám, že mě neviděli v tom županu. Slyším, jak se Cobi směje. Zatnu zuby a zamračím se na něj.

„Pojď si sednout.“

„Je normální, že se policista objeví u někoho doma a pak odmítne odejít, když ho požádají… opakovaně?“

„Ve skutečnosti nechceš, abych odešel, Hadley.“

„Pleteš se, Cobi Maysone. Opravdu chci, abys odešel.“

„Jak to, že mě znáš?“

Z nějakého důvody se mi z té otázky tak zrychlí tep, až ho sama cítím. „Cože?“

„Odkud mě znáš?“

„Neznám tě.“ Není to lež, neznám ho. Dokonce, i když jsme spolu chodili do školy, neznala jsem ho – jen jsem o něm věděla.

„Proč lžeš?“ Zamračí se a já otráveně odfrknu. Jestli si myslí, že jsem tvrdohlavá, měl by se podívat do zrcadla.

„Chodili jsme spolu do školy.“

„Opravdu?“ Zamračí se ještě víc a přimhouří oči. Prohlíží si můj obličej a vlasy, jako kdyby se mě pokoušel někam zařadit.

„Byla jsem v prváku, když jsi byl ve čtvrťáku. Neznali jsme se. Neměli jsme společné hodiny. Věděla jsem o tobě, protože o tobě každý věděl.“

„Rozumím, ale stejně nemůžu uvěřit, že si tě nepamatuju. I když jsi mladší, nezapomněl bych obličej, jaký máš ty.“

Jeho slova jsou milá, ale nemá tušení, jakou holkou jsem tehdy byla. Nebyla jsem jen oplácaná, měla jsem dvacet kilo nadváhy. Měla jsem akné a nosila brýle, které mi byly příliš velké, a vlasy jsem měla děsné. A byla jsem šprt. Ten jsem pořád, ale jen vnitřně.

Když jsem chodila do školy, pořád si ze mě utahovali a měla jsem jedinou kamarádku – a tou byla Brie. Nepamatuju si jak, nebo proč se se mnou v páté třídě Brie skamarádila, ale udělala to. Zůstaly jsme si blízké i pak, i když by pro ni bylo snadné kamarádit se s populárními dětmi. Na začátku našeho přátelství jsem si myslela, že se ke mně chová mile, protože mě lituje, ale časem jsem zjistila, že taková Brie prostě je. Je milá ke všem, nikoho nesoudí, nedělá předsudky a nikdy si nemyslí, že ví, jaký člověk je, jen podle toho, co slyší.

„Nevypadám tak, jak jsem vypadala tehdy,“ řeknu mu, když si všimnu, že si mě stále prohlíží. „Vůbec ne.“

„Byla jsi jedním z těch dětí, které chodily ve vytahaném oblečení a nosily jen černou?“

„Ne, byla jsem jedna z holek, které měly nadváhu a vypadaly příšerné. Věř mi, kdybys mě potkal na chodbě, ani by ses na mě nepodíval.“

„O tom pochybuju,“ zamumlá. „Vsadím se, že jsi byla krásná i tehdy.“

Tak moc se mýlí, ale myslím, že bez důkazu mi věřit nebude. Taky možná pomůže, když uvidí, jak jsem vypadala, vystraší ho to a odejde.

„Hned se vrátím.“ Zajdu do maličkého pokoje pro hosty a otevřu skříň. Vytáhnu jednu z velkých krabic, které tam skladuju, zahrabu v ní a najdu, co hledám. Vezmu to sebou do obývacího pokoje, sednu si na gauč hned vedle Cobiho a otevřu na klíně ročenku ze školy. Jakmile najdu svou fotku, ukážu na sebe prstem a napadne mě, že bych měla být ráda, že média použila mou starou fotku z Facebooku a ne tu, na kterou se právě dívám.

Vlasy mám spíš kudrnaté než vlnité. Plastové fialové brýle mám přes polovinu obličeje a díky jejich váze vypadá můj nos zkrouceně. Usmívám se, čímž odhaluju křivé zuby a na tvářích mám pupínky. Jak se tak na tu fotku dívám, dojde mi, že kdybych neměla Brie, nedokončila bych střední školu bez újmy. Děti dokážou být zlé a vždy se někdo objevil, kdo na mě byl zlý, ale měla jsem Brie a její neochvějné přátelství a tak jsem se nikdy necítila sama. Vždy jsem měla někoho, s kým jsem mohla sedět při hodině nebo při obědě, vídat se s ním po škole a tak jsem se nikdy necítila tak, že bych nikam nepatřila.

„Byla jsi roztomilá.“ Trhnu hlavou a podívám se na něj. Pozorně sleduju, zda nelže. „Byla jsi,“ říká, jako kdyby věděl, co si myslím. „Pořád nosíš brýle?“

„Ne, měla jsem před pár lety operaci očí.“

„Škoda, ty brýle na tobě byly roztomilé.“ Poklepe prstem na fotku.

„Děláš si teď ze mě srandu?“ Přimhouřím na něj oči.

Nakloní hlavu na stranu. „Srandu?“

„Nevím. Snažím se zjistit, co se děje. Jsi milý, posíláš mi oblečení a pak se tu objevíš a trváš na tom, že se mnou budeš trávit čas, aby ses ujistil, že jsem v pořádku.“

„Nejsem si jistý, zda jsi připravená na tolik upřímnosti.“

Hm, co znamená zase tohle? Neptám se. Část mě to nechce vědět. Opravdu, nemyslím si, že bych teď zvládla jeho upřímnost. „Možná, že bychom se jen měli dívat na televizi,“ zamumlám.

V očích se mu zableskne a usměje se. „Dobrý nápad, bejby.“

Už nic víc neřeknu. Odložím ročenku, zvednu ovladač a zapnu opět televizi. Přepínám kanály a hledám něco, na co by se dalo dívat. Nakonec to nechám na nějakém pořadu o lovcích pokladů. V tichosti sledujeme dvě epizody a ani jednou, jedinkrát, ty lovci nenajdou nic jiného, než staré nádobí. Ale já doufám, že nakonec najdou, co hledají. Když začne třetí epizoda, ztěžknou mi víčka, ale přinutím se je držet otevřená. Nevěřím si, že bych nevzpomínala na tu včerejší hrůzu, kdyby usnula.

„Hadley.“ Otočím se na Cobiho, když řekne mé jméno a vidím, že jeho výraz v tváři je jemný a plný pochopení. „Jsi v bezpečí. Lehni si a zavři oči. Nedopustím, aby se ti něco stalo.“

„Já –“

Slibuju,“ přeruší mě. „Se mnou jsi v bezpečí.“

S ním v bezpečí.

Panebože, Cobi Mayson je opravdu milý – a neuvěřitelně vytrvalý. Olíznu si rty a bez jediného dalšího slova si lehnu, a položím si hlavu na opěrku gauči. Stulím se do klubíčka, abych se ho nedotýkala, a vydechnu, když vytáhne zpoza gauče deku a přikryje mě. Začnou mě pálit oči, jako kdybych se měla rozbrečet, ale odmítnu se poddat těm pocitům. Ležím tak dlouho a nečekám, že usnu, ale očividně se to stane.

A spím mírumilovně, protože na mě dohlíží Cobi.