TTWL - 10. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Obecně platilo, že zvát si ex k sobě domů není ten nejlepší nápad.

Ale když vás čeká měsíc, kdy se musíte potkat s dvanácti z nich… no, to je velmi mnoho bolestivých káv či nepříjemných večeří.

Emma se nakonec rozhodla, že nejlepší bude mít jednotný plán.

Každému muži pošle mail či smsku.

Zeptá se, zda mají čas si promluvit.

Pozve je jednoho po druhém ke Camille.

Nebylo to tak zlé, jak to znělo.

Camillyn byt byl příliš formální na to, aby vzbuzoval intimní pocity, a tímhle je Emma mohla všechny udržet na stejné rovině.

Začala s tím nejsnazším. Úvod do příběhu „Dvanáct dní s dvanácti ex“ byl Clint Macintosh, vydavatel, jehož největším zločinem v jejich vztahu bylo to, že byl tím nejhodnějším chlapem naživu.

A Emmě stačilo pět minut v jeho přítomnosti, aby si vzpomněla, proč vydrželi sotva tři měsíce. Vážně existovala situace, kdy jste byli až moc hodní. Příliš se usmívali. Byli příliš veselí.

A nebo to byl možná jen její problém. Jo, nejspíš byl. Přesto, Sladký Clint jí lezl pořádně na nervy.

„Takže, jak tohle funguje?“ Zeptal se Clint, poté, co si vyměnili obecné zdvořilosti a poté, co Emma úmyslně ignorovala to, že jí pětkrát řekl, že momentálně s nikým nechodí.

„No,“ řekla Emma a pohlédla na svůj notýsek. „Prakticky jsem přišla se třemi otázkami, na které se každého z vás zeptám, a poté se pokusím najít nějaké podobnosti, chyby, a tak podobně. Ale chci, abys věděl, že se nesnažím házet špínu na své minulé přítele,“ řekla laskavým tónem. „Jde o mě. Nezatáhnu do toho vaše jména, takže klidně buď co nejupřímnější, i když bys tím zranil mé city.“

„Nikdy bych nemohl zranit tvé city, miláčku,“ řekl Clint se širokým úsměvem.

Přinutila se také usmát. „Fajn, jsi připraven?“

Posadil se ke kávě a opřel se o Camillino křeslo. „Do toho.“

Emma se zhluboka nadechla. I když šlo jen o Clinta, a i když si myslela, že se dokáže emočně oddělit, bylo to těžší když stála před první otázkou.

Nemyslela si, že se bude cítit tak… zranitelně.

Ale pokud to neudělá, Cassidy vyhraje.

A i přes to, jak zdvořilí k sobě byli nad sklenkou vína, rozhodně nehodlala dovolit, aby měl nějaký dopad na její současný i budoucí život.

Už udělal dost škody v její minulosti. A ona v té jeho.

„Fajn, první otázka,“ řekla Emma. „Jaká byla tvá první reakce, když jsi ode mě dostal ten email? Myslím okamžitá. Nešetři mě.“

„Štěstí,“ řekl Clint.

Emma málem protočila oči v sloup. Z toho, co si pamatovala, byl ten chlap vždycky šťastný. Znovu, to byla dobrá vlastnost – skvělá. Ale po pár měsících s Clintem jí začaly chybět, no… nálady.

Pro Clinta neexistovala napůl prázdná či plná sklenka. Ta jeho vždy přetékala.

„Překvapení, samozřejmě,“ dodal Clint ke svému původnímu prohlášení. „Bylo to, kolik… čtyři roky? Ale byl jsem šťastný, že ses mi ozvala. Rád slyším od kohokoliv, kdo měl velký dopad na můj život.“

Emma si to zapsala. Jeho odpověď byla trochu laciná, ale co už? Možná, že to bude pěkný balzám pro její ego, až se dostane k chlapům, co z jejího emailu nebudou dvakrát nadšení.

„Fajn, druhá otázka,“ řekla. „Když se zamyslíš nad časem, který jsme spolu strávili, co si pamatuješ nejvíce? Může to být specifická chvilka, nebo nějaký pocit… prostě cokoliv.“

„Pamatuji si, kolikrát jsi mě rozesmála,“ řekl Clint.

Kousnula se do rtů, aby se nezeptala, kdy se nesměje.

„Ale hlavně,“ pokračoval, „si pamatuji, jak moc jsem ti chtěl vykouzlit úsměv na tváři.“

To ji zarazilo. Emma přestala psát a vzhlédla.

Clintův úsměv byl náhle trochu smutný a Emmě náhle došlo, že Clint nejspíš nebyl neustále šťastný. Možná, že to jen uměl skvěle hrát.

„Co tím myslíš?“ Zeptala se Emma. Smála se. Nebo ne?

„Nechápej mě špatně, nebyla si plačtivá či cokoliv,“ dodal rychle Clint. „Jen… tvé úsměvy se musely zasloužit. A to zatraceně těžce.“

Usmál se, aby tu ránu zmírnil, ale Emma se cítila rozhozeně.

Věděla, že umí být… rezervovaná. Ale smála se ráda jako jakákoliv jiná žena. Uměla být šťastná, vtipná a tak. Že jo? Že jo?!

„Fajn, poslední otázka,“ řekla a náhle toužila, aby bylo po všem. „Z tvého pohledu, proč jsme se rozešli?“

Clint se naklonil kupředu, jeho úsměv byl náhle uličnický. „Ah, to bych rád věděl. Víš, Emmo, miláčku, to ty jsi odkopla mě. A já si pamatuji tu klasickou větu: nejde o tebe, ale o mě.“

Emma poklepala propiskou o papír. Na tohle se připravila. V jejích vztazích byla často tou, co to ukončila, takže to čekala.

Ale slova, která si opakovala v hlavě, jí nepřišla vhodná, když se dívala na někoho, na kom jí kdysi záleželo. Na někoho, komu kdysi záleželo na ní, i když šlo jen o pár měsíců.

„Neboj,“ řekl Clint s mrknutím. „Nejsem naštvaný.“

Emma mu oplatila úsměv. „Jako kdybys to uměl. Už jsi někdy k někomu cítil zášť?“

Zasmál se. „Pravda. A ne. Snažím se být splachovací. Život je tak jednodušší.“

Emma se odtáhla a přemítala nad tím. Možná, že s Clintem nebyli tak rozdílní, jako si kdysi myslela. Oba dělali, co mohli, aby zvládli ne tak příjemnou část života. On všemu dodával šťastný náhled.

Emma si zase držela odstup.

„Pamatuješ si ještě něco o našem rozchodu?“ Zeptala se. „Cokoliv pikantního pro můj příběh?“

Pokrčil rameny. „Byla jsi milá. To oceňuji. Řeklas, že nejsi připravená na vztah a že já si zasloužím někoho, kdo mi dokáže dát sto procent.“

Emma si to zapsala, i když nemusela. To byla prakticky věta, kterou použila u každého chlapa, kterého odkopla.

„Fajn, Clinte. To jsou mé otázky. Jak jsem slíbila, nezabralo to moc tvého času, že? Ale pokud chceš ještě něco dodat – co nezaznělo – zde je tvá šance. Pamatuj, žádná jména, takže si to s tebou nikdo nespojí.“

Zasmál se. „Uvědomuješ si, že jsi buď naprosto šílená či statečná, když tohle děláš?“

Usmála se. „Já vím. Jsem si celkem jistá, že jde o ten první případ.“

Natáhl se pro své kafe, najednou měl zamyšlený výraz. „Víš, nemám vlastně co dodat. Možná, že kdybychom spolu byli déle než pár měsíců, ale takhle nemám žádné temné jizvy, víš?“

Emma se naklonila přes konferenční stolek a dotkla se jeho ruky. „To ráda slyším, Clinte. Skutečně. Mám pocit, že tenhle článek mi odhalí víc o mě samé než vám cokoliv o vás.“

„Možná,“ řekl a prohlížel si ji. „A nebo je to možná o tobě… a jednom z těch mužů.“

Zamrkala. „Co tím myslíš?“

Jeho úsměv byl laskavý. „Jen mi došlo, že kdysi musel být jeden z nich schopný rozesmát tě. A vždy jsem přemítal nad tím, zda tě o to ten samý muž zase nepřipravil.“