TP - 3. kapitola

Překlad: Aileen

Camila

„Nesnáším kravaty,“ prohlásí vedle mě Charlie.

„Vypadáš dobře.“

„Nemělo by to trvat moc dlouho, ne?“

Podívám se na něj. „Netuším.“

„Vážně ti to nevadí?“ Znepokojení se mu zračí v očích.

„Jsem tady, ne?“

Přikývne a vypustí vzdech. „Co moje vlasy, drží?“

„Za posledních pět minut se nehnuly z místa. A jestli chceš, aby to tak zůstalo, tak sebou přestaň šít.“

Nikdy dřív jsem ho neviděla se sčesanýmy vlasy dozadu nebo že by kdy měl na sobě kvádro. Normálně nosí kůži a flanel, taková směs bývalého motorkáře s farmářem z Wisconsinu. Jeho vlasy nejsou dost dlouhé na to, aby je mohl svázat do culíku, ale jsou kudrnaté, aniž by používal jakékoli přípravky, prostě s nimi nic nedělá.

„Ty už si dřív s takovými lidmi jednala,“ řekne a mávne rukou do prostoru. „Že ano?“

Uhnu pohledem a poodejdu od jeho nervózních vibrací. Dojdu až k velkým oknům, které lemují celou jednu stranu místnosti. Je horký slunečný den. Už na cestě sem, jsem si stěžovala, že je vedro jako v sauně. Avšak odtud to vůbec nejde poznat. Zajímalo by mě, co si o tom všem myslí lidé, co zde pracují. Kdybych se opravdu tvrdě snažila, spatřila bych dům, ve kterém jsem vyrůstala. Kdybych zavřela oči, mohla bych si vzpomenout, jaké to bylo, chodit těmi ulicemi. Často v noci přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych tam stále žila.

Přesně jako včera, kdy mi nefungovala klimatizace a já tak cítila zápach z ulice, který se mi linul do bytu díky popraskaným oknům. Z toho důvodu jsem musela zavřít oči a vzpomenout si na vůni jídla, které pro nás připravovala naše hospodyně a na chrastění otcových klíčů, když se vrátil domů po dlouhém pracovním dni. Téměř jsem mohla slyšet, jak se rodiče smějí, protože co jiného byste chtěli dělat, když je všechno v pořádku. Těžké období mě vždy přinutí přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby se moje rodina rozhodla jinak, s lepším úsudkem.

Vanessa mi řekla, že je blbost na to myslet. Johnny mi řekl, že musím přestat žít minulostí, a že se mám soustředit na budoucnost. Ale je to tak těžké. Oba jsou starší než já. V té době už doma nežili. Vanessa byla na koleji a Johnny byl Bůh ví kde a dělal Bůh ví co. Nemůžu se s nimi porovnávat nebo s Charliem, který pracuje od svých šestnácti. Já s touhle životní etapou začala později.

Zvuk dveří mě vytrhne z mých myšlenek. A je to tu zas, další člověk z naší čtvrti. Tentokrát je to postarší dáma, která žije v prvním poschodí a každou páteční noc navštěvuje Charlieho bar s domácí stravou, jelikož nedokáže akceptovat skutečnost, že bar neprodává jídlo. Usměji se a přejdu blíže, když se posadí.

„Už vám nabídli kávu?“ zeptá se.

„Jo, ta recepční,“ odpoví Charlie. „Ale nemyslím, že nám ji hned tak donese.“

„Zřejmě. Tak už to na světě chodí,“ prohlásí.

„S šálkem kávy?“ zeptám se. Ten pohled, který po mně hodí, mě donutí se přestat usmívat a narovnat záda.

„Se slušností,“ odpoví zvýšeným hlasem. „Lidé už nevědí, jak se postarat o hosty.“

„Tohle taky není nějaká domácí oslava, Doris,“ řekne Charlie.

„Toho jsem si vědoma.“ Svraští tvář a začne se rozhlížet okolo sebe. „Jaké si myslíte, že mají doma nádobí?“

Musím zavřít oči. Tohle totiž bude katastrofa. Už desetkrát od chvíle, co jsem s tím souhlasila, mi hlavou proběhla sestřina slova, ale dokud mám odvahu nahlas promluvit, tak jsem v pohodě. Jakmile tato schůzka skončí, můžu se vrátit ke svému plaššímu já, které se bojí co i jen pípnout. Do té doby se budu chovat jako má sestra. Mám na sobě její šaty, takže by to nemělo být tak těžké.

Když se otevřou dveře, zpozorníme a natočíme se čelem k nim a ke dvěma mužům v tmavých oblecích, ze kterých mi začne bít srdce jako splašené. Oba jsou starší, tedy starší než já, asi tak pětatřicet až čtyřicet let. Ze svého místa sleduji každý jejich pohyb, dokud se nepřesunou do přední části místnosti. Pak vejde další muž, z něhož mám oči dokořán, protože je tak… jiný. Tedy na rozdíl od těch dvou.

Tento je mladší a vykračuje si tak jako by věděl, že se na něj budou všichni dívat. Dokonce to vypadá tak, že ho vůbec nic netrápí a ten jeho vzhled přiměje jednoho zarazit se v půlce věty a na vše ostatní zapomenout. Málem mě přiměje k tomu, abych skryla své bledé ruce a to nejen kvůli jeho vyrovnanému postoji, hranaté čelisti ale hlavně kvůli tomu jak je opálený.

On rozhodně není typ, který mě normálně přitahuje, ale něco na něm mě nutí z něj nespouštět oči. Možná to je ten temný výraz, který jasně říká: nevyjebávej se mnou. Nebo pohyb jeho ramenou při každém jeho kroku, jako by vážila tunu a potřeboval veškerou sílu k tomu, aby udělal další krok. Očima prolítne celou místnost a na každém jednotlivci se zastaví, aby se ujistil, že má naši pozornost. Když zabloudí ke mně, neuhne a dál se na mě dívá. Já okamžitě uhnu pohledem a přesunu svou pozornost zpět k přední části místnosti.

Ti tři se posadí za stůl na podiu. Připomnělo mi to chvíli, kdy jsem s bratrem šla na Comic Con v New Yorku a byli na jedné té diskuzi o Spider-Manovi. Účinkující si sedli ke stolu s bílým okrajem přesně jako je tento. Herci před sebou měli jmenovky. To je asi jediná věc, která těmto pánům chybí, jmenovky. Bylo by na nich napsáno něco jako Thomas Belmonte (COO společnosti), Carson Bradley (CFO), a Warren Silva, majoritní akcionář tohoto projektu. Warren Silva.

„Vyrozuměl jsem, po promluvě s lidmi z dané komunity, že mají pocit, že je do daného projektu vůbec nezahrnujeme,“ řekne Thomas.

Polknu a čekám, až se někdo ujme slova a když to nikdo neudělá a Charlie si jen odkašle, zhluboka se nadechnu, podívám se na Thomase a promluvím.

„Chápeme to tak, že chcete zničit naše ulice a domy, abyste postavili řadu obchodů a bytových komplexů.“

„Přesně tak,“ souhlasí.

„To by ale znamenalo, že bychom se museli vzdát své práce a našich domovů.“ Odmlčím se. „Kam přesně očekáváte, že půjdeme?“

„Za posledních pět let ve čtvrti proběhla spousta změn. Jsem si jistý, že chápete, jak je důležité, abychom nyní zasáhli.“

„Abyste byli lepší než jiné vývojové společnosti,“ prohlásím. Na tváři se mu nepohne ani sval, tak se rozhodnu pokračovat. „A kam očekáváte, že půjdeme? Nezajímá vás, že spousta z nás nebude mít, kde žít? Bez jakékoli kompenzace či přesného data, kdy máte v plánu skončit. A navíc bez záruky, že se budeme moct vrátit zpět do našich domovů, jestliže se rozhodneme zde zůstat.“

„Jistě chápete, že většina těch lidí, na které se tu odvoláváte, nechce ve čtvrti zůstat. Jedná se o právě založené rodiny a mladé pracující,“ střelí zpátky.

Zadívám se na něj. „Jistě chápete, že mnoho z nich, zde žije od chvíle, kdy se Cameron Giles stal Cam’ronem.“

Naši pozornost upoutá hluboký smích přicházející od Warrena.

„Co navrhujete, slečno…?“ zeptá se Warren.

Má slabý britský přízvuk, který mě překvapí, proto ztichnu a po jeden úder srdce na něj zůstanu zírat, dokud se neodvrátím a nespolknu tento trapný moment.

„Avila,“ odpovím. „Camila Avila.“

„Camilo,“ řekne.

Projede mnou zachvění, když vysloví mé jméno. Snažím se to potlačit. Přejít to. Ignorovat to. Teď nebyl čas nebo místo na to, aby se mé tělo rozhodlo probudit a chtít sex. Warrenovy zelené oči se zatřpytí, jakmile to zaznamená. Zamrkám a dokončím své prohlášení.

„Dejte nám trochu času a kompenzaci pro ty, kteří si budou muset najít nové bydlení.“

„Žijete v té budově, slečno Avila?“

„Ano.“

„Dobře. Chtěl bych podotknout, že noví obyvatelé, kteří tam budou bydlet, přispějí k podnikání pana Fergusona, jakmile bude schopen bar znovu otevřít.“

„Zmiňují ty vaše dokumenty také Charlieho byt, který hodláte zbourat v rámci těch renovací? Kam by měl jít, když nejenom ztratí svůj podnik ale i domov?“

„Naše společnost inovuje. Odstraníme ošklivé a nahradíme jej krásným. To je něco, o čem víme, že v této čtvrti můžeme dokázat. Nehledáme pro lidi alternativy, ale dáme jim dostatek času, aby se stačili zařídit,“ oznámí Thomas skládajíc ruce před sebe na stůl.

„Bez kompenzace,“ dodám a zatnu ruce v pěst, aby se mi netřásly. Charlie ke mně natáhne svou dlaň a nabídne mi uklidňující stisk.

„Chceme se ujistit, že se nám dostane prostoru, abychom se o vše postarali, než budeme vyhozeni z našich bytů,“ řekne Charlie.

„Kolik bytů se v té budově nachází?“ zeptá se Warren a pohlédne na Thomase, který se mu pohledem snaží předat nějaké varování.

Thomas něco potichu poznamená a přesune list papíru směrem k Warrenovi. Jeho oči se zablesknou, jakmile si ho přečte.

„A my jim nic nezajistíme? To je prostě vyhodíme na chodník?“ Tvrdost v jeho hlase mě zachytí nepřipravenou, a když se naše pohledy znovu setkají, zuřivost, kterou najdu, mi rozbuší srdce.

„Ware, my ty budovy vlastníme,“ prohlásí Thomas.

„Ale nevlastníte naše životy,“ řeknu. „Chcete nám vzít věci, na kterých jsme dlouho pracovali. Většina z lidí pracuje tak, že si div nesedře kůži, aby si tam mohli dovolit žít a vy jim ani nedáte příležitost vrátit se zpět, jelikož to nezapadá do vize vašeho projektu,“ dokončím za pomoci gestikulace. Nadechnu se, abych dostala pod kontrolu svůj hlas. Dokážu si představit, jak teď vypadá má tvář a krk, jako pokaždé, když se nechám unést, celá červená a skvrnitá. O něco snížím hlas, když opět promluvím. „Vy nerozhodujete, zda jsou vhodní nebo ne pro to žít ve čtvrti, kterou se snažíte postavit.“

V místnosti je ticho, zatímco ti tři se na mě dívají. Thomas jenom zírá, Carson vypadá kajícně a Warren se lehce opře do židle a překříží si ruce na hrudi, když se na mě podívá s vážným výrazem v očích.

„Kdyby to byla pravda, tak by Donald Trump žil v příkopu,“ řekne nakonec Thomas.

„Silně pochybuji o tom, že někdo, kdo začal s milionem dollarů jako půjčkou od svého otce, by někdy žil v příkopu,“ vypálím zpět. „Vše, co žádáme je, abyste znovu zvážili, co děláte. Neříkám, abyste přestali. Jen se na to podívejte zodpovědně a postupně. Jednotlivé podniky se nemusí uzavřít, pokud budete dělat zvenčí.“

Thomas a Carson se nejprve podívali na sebe a pak na mě. „Promluvíme si o tom s architektem. Pokud řekne, že to bude možné, tak podniky nebudou muset zavírat. S byty je to ovšem jinak. Ty se musí zbourat.“

Nesnáším budovu, ve které žiji a vím, že nejsem jediná kdo to tak cítí. Ale byla moje, i přes problémy s tlakem vody, vypadávající elektřinou, prosakováním, zápachem z chodby a skutečností, že zdi vypadají jako by byly vyrobené z tenoučkého papíru. Právě zde jsem se rozhodla žít a poprvé jsem si k sobě nastěhovala přítele, pak se s ním rozešla, ale i přes smutek jsem zůstala. V tom bytě jsem se dala dohromady. Zažila jsem zde trápení i lásku, ale zůstala jsem. Povzdechnu si.

„Kdy plánujete začít?“ zeptá se Charlie.

„Za měsíc.“

Zalapám po dechu. Charlie hlasitě vydechne. Můžu si jen představovat na co právě myslí. Kam půjdeme? Co budeme jenom dělat?

„Měsíc?“

„Měsíc je víc než dost na to, abyste se stihli zařídit,“ poznamená Thomas.

„Uvidíme, co zmůžeme,“ přeruší ho Warren dřív, než stačí cokoli dodat.

„Kdy můžeme očekávat specifičtější odpověď?“ zeptám se.

„Dejte nám týden,“ odpoví Thomas rozhlížejíc se po místnosti. „Nějaké další otázky nebo připomínky?“

„Jen jedna. Co se stane s pozemkem, který je přímo za budovou? Byl vyhrazen jako park. Brzy by měla začít stavba, ale myslím, že Belmonte ten pozemek také vlastní,“ řeknu.

„Na to se musím podívat. Ale teď si myslím, že by se s ním nemělo nic dít.“

Všichni jsem si společně odechli. Vstanu jako první a ostatní mě následují. Poté, co jim poděkujeme za jejich čas, vyrazím ven a zkontroluji si mobil, abych se podívala, zda nemám nějaké zmeškané hovory. Zvednu hlavu, když se otevřou dveře. Čekala jsem, že z nich vyjde Charlie, ale je to Warren. Je mnohem vyšší, než jsem si myslela a zblízka je ještě hezčí. A když se zastaví přímo přede mnou, tak mě zasáhne jeho božská kolínská. Byla to vůně, ze které jsem měla chuť mu pohřbít svůj nos do saka. Párkrát zamrkám, abych se ujistila, že moje mysl nepohltila tělo a já to doopravdy nedělám.

„Zmínila jste tam hodně dobrých poznámek,“ poznamená dívajíc se zpět přes rameno a pak se jeho tmavě zelené oči vrátí ke mně.

Nebyla jsem si jistá, co na to říct, tak se rozhodnu být zdvořilá. Zdvořilost je vždy dobrá.

„Děkuji.“

„Asi bych se měl formálně představit,“ řekne a nabídne mi ruku, kterou přijmu. „Warren.“

„Camila.“

„Neviděli jsme se už, Camilo?“

Způsob, jakým vysloví mé jméno, se mnou dělá divy. Skloním pohled k jeho námořnicky modré kravatě a to byl hodně špatný nápad, jelikož začnu přemýšlet nad tím, jak vypadá pod košilí. Kam se mám jen podívat, abych se jím necítila ovlivněná? Zkusím tu nejhorší možnost a sklopím pohled k podlaze. Toto gesto říká, že si člověk dostatečně nevěří a já se naučila jak vždy předstírat sebedůvěru, nehledě na obtížnost situace. Ale teď si nemůžu pomoct. Kvůli Warrenovi se cítím nepohodlně, a když přesunu pohled opět k němu, ucítím to a mohla bych přísahat, že on také. Nebylo to jen nepohodlí, protože dobře vypadá. Nebylo to jen nepohodlí, jelikož je hodně bohatý a pokud se jakkoli angažuje v Belmonte, tak je i hodně mocný. Bylo to proto, že se na mě díval s intenzitou, kterou jsem mohla cítit uvnitř sebe, jako by vše sežehla.

„To si nemyslím. Myslím, že bych si vzpomněla, kdybych vás už viděla,“ odpovím a okamžitě lituji toho, jak to znělo.

Ušklíbne se. „Mám to taky tak.“

„To jsem nemyslela.“ Zamračím se. „Teda, tak jsem to nemyslela.“

„Tak jaks to myslela?“

Stále se usmívá, nakloní se a vyhledá můj pohled. Je to zneklidňující. Ten úšklebek, sklon hlavy a to jak se na mě dívá. Snažím se nenuceně pokrčit rameny, ale nejsem si jistá, jestli jsem to nepřehnala.

„Nevím. Už mi bylo řečeno, že mám povědomou tvář.“

„Kdyby všichni vypadali jako ty…,“ jeho oči pomalu skenují mou tvář a pak se zasměje, hluboký, sametový zvuk, který mi vyšle mrazení po páteři, „byl bych v maléru.“

Kompliment způsobí, že se začnu červenat. Kouknu mu přes rameno na Charlieho, který konečně vyšel ze zasedačky. Warrenův pohled následuje ten můj.

„No,“ začnu. „Těším se, až uslyším, s jakým závěrem přijdete.“

„Ty pracuješ v baru?“ zeptá se.

Střelím očima k těm jeho. Jsou tak tmavé a zelené, jako les. Jeden by se v nich mohl ztratit, kdyby nebyl dostatečně opatrný na to, aby sledoval, kam jde. Zavrtím hlavou, protože to vypadá, že ho opravdu zajímá moje odpověď.

„Někdy.“

„A bydlíš v té bytovce,“ potvrdí si, když začnu ustupovat.

„Uh-huh.“

Znovu se na mě zahledí a zúží oči. Na jeden příšerný okamžik jsem si myslela, že se bude dál vyptávat ale místo toho jen přikývne a je na odchodu.

„Rád jsem tě poznal, Camilo.“

Přikývnu, jelikož nemůžu najít svůj hlas. Charlie a já také odejdeme a mlčky sjedeme výtahem. Ticho trvalo do chvíle, než jsme dorazili ke kraji silnice.

„Víš, kdo to byl?“

Pomalu zavrtím hlavou, snažíc se být klidná, zatímco mé srdce buší jako splašené. Nebo je to možná adrenalin, který mi stále proudí tělem z té řeči, kterou jsem tam měla. Charlieho obočí vyjede nahoru.

„Warren Silva. Evropská fotbalová hvězda. Nejmladší hráč, který kdy převzal FIFA Ballon d’Or,“ prohlásil tak, jako by mi to mělo pomoct si vzpomenout. Nepomohlo, tak Charlie jen zavrtěl hlavou a zapálil si cigaretu.

„Zajímalo by mě kolik procent toho vlastní.“

Pokrčím rameny. Netuším co je to sakra Ballon d´cokoli co to je a nikdy jsem neslyšela o tom, že by byl Warren v radě. Ne, že bych ji nějak detailně zkoumala. Můj zájem o Belmonte začínal a končil u Javiera Belmonte.

„Na fotbalistu se mi zdá dost vysoký.“

Charlie se zastaví a rozesměje. „Ty fakt nevíš, kdo to je?“

Zavrtím hlavou. Pokud se nejmenujete Derek Jeter, nemám zájem, a od chvíle, co odešel do důchodu a oženil se, nemám zájem o nikoho.

„Je jeden z nejlepších. To ti říkám,“ mluví Charlie dál.

Jednou příležitostí, kdy jsem měla tu čest vidět FIFA, bylo, když bylo na tričku Dominikána, který vlastní obchod na rohu, který často navštěvuji, a byla jsem si jistá, že on ani netušil, co má na sobě až do dne, kdy mě jednou doprovodil i Charlie a okomentoval to tričko. Charlie rád přehání, zvlášť když se to týká jeho favoritů, a to fotbalu a rugby. Lidé v baru si občas stěžují na to, že obě televize přehrávají pouze fotbal i přes to, že většina Američanů upřednostňuje americké sporty. „Toto je irský bar,“ odbije je Charlie. A když to nezabere, připomene jim, že je to jeho bar. S tím se dohadovat nedá.

„Proč by fotbalista investoval do Belmonte?“ zeptám se.

Charlie pokrčí rameny, jak stojíme na nástupišti a čekáme na vlak. „A proč by ne? Belmonte je rychle se rozrůstající se společnost. Investoval bych tam, kdybych měl nějaké peníze. A on odsud pochází, tak asi cítí, že je to správná věc.“

„Má dost silný britský přízvuk na to, že je New Yorčan.“

Odpovědí mi je další pokrčení ramenou.

„Proč si tam zůstal tak dlouho po té, co jsem opustila místnost?“ zeptám se.

„Pozval jsem je do baru, na pátek,“ promluví a podívá se na mě. „Možná, že když ho uvidí, tak ho nebudou chtít zbourat.“

„Nemyslím si, že jedno pivo všechno vyřeší,“ pronesu tiše.

„Jo. Jsou známí tím, že bez upozornění všechno zničí,“ řekne.

„To nevím,“ zamumlám si pod vousy.

„Bude super, jestli se ukáže i Warren Silva, nechám ho, aby se mi podepsal na bar,“ prohlásí a já se začnu smát.

„Jestli je tak populární jak tvrdíš, tak bych nesázela na to, že přijde.“

„Uvidíme. Viděl jsem, jak na tebe díval, když jste spolu mluvili.“

Nevěřím tomu, ale začínám se červenat. „Populární sportovci chodí s modelkami. Podívej na Jetera.“

„Na světě existují i jiní, než Jeter, víš?“

„Dobře,“ odpovím, usmívajíc se. „Tak Robinson Cano.“

Charlie se ušklíbne. „Oni jsou baseballisti. V tom je rozdíl.“

„Na tom nezáleží. Nejsem součástí tohoto života.“

„Jakýho? Bohatého a okázalého?“ zeptá se, smějíc se mému mračení, jak nastupujeme do vlaku. „Mě to zní fantasticky.“

Odfrknu si. Zní to fantasticky. Aspoň do chvíle než všechno ztratíte. Je lepší nelpět na materiálních věcech a rozhodně je lepší se nezaplést s mužem jako je Warren Silva. Bez ohledu na to jak sexy je, nebo jak se cítím, když se na mě dívá.