RC - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Odpověz rychle, citronové koláče nebo citronové pusinky?

Potřebuju něco sladkého, abych vydržel, než tě zase uvidím.

„Oblíbená barva?“ Zeptal se.

„Červená. To víš.“

„To jistě ano.“ Mrkl na mě a já byla ráda, že to nespecifikoval. Amerika nepotřebovala vědět o tom, že jsem mu dala své červené spodní prádlo.

„A co ty? Jaká je tvoje oblíbená barva?“

„Kdysi zelená, ale teď čím dál víc červená.“

Mírně jsem otočila hlavu od kamery, protože jsem si byla jistá, že teď se rozhodně červenám. Zachránil mě před dalšími rozpaky, když mi položil další otázky. „Oblíbený způsob, jak strávit volný čas?“

„Sledování starých filmů. Ty?“

Opřel se na židli a na tváři se mu usadil jeden z jeho hravých úsměvů. „Být s tebou.“

„Ber to vážně.“

„Pořád o mně pochybuješ. Myslím to vážně. Miluju, když jsem s tebou a ty jsi ráda se mnou, takže je pro nás oba dobré, trávit spolu čas.“

Už po milionté jsem si připomněla, že jen flirtuje a lichotí a nic to neznamená.

Moje srdce už ale bohužel nastoupilo do rozjetého vlaku.

„Teď jsi na řadě, abys mi položila otázku.“

Neměla jsem se ptát a pravděpodobně to jen utvrdí mou mysl v jejím rozhodnutí. „Jaký byl tvůj první polibek?“

„S Fredericou Antonelli.“ Vyslovil to se silným italským přízvukem. „Byl jsem na internátní škole a bylo mi dvanáct. Do záznamu bych rád řekl, že ona políbila mě. Byl jsem jen bezmocnou obětí.“

„Ch, prosím, vsadila bych se, že už tehdy jsi byl okouzlujícím lamačem srdcí.“

„Nelámu srdce. Mám je rád.“

Dobře, teď rozhodně nelhal. Pořád se mi ale vysmíval.

Nezeptal se mě na můj první polibek. Pravděpodobně proto, že jsem mu to už řekla a nezdálo se, že by chtěl v téhle chvíli myslet na Sterlinga.

Náš číšník se objevil s mužem, kterého představil, jako someliéra restaurace, který nám chtěl k našemu jídlu doporučit víno. Dante zvedl ruku. „Dnes večer nebudeme pít, děkuji.“

Podle výrazu na tváři toho ubohého muže to vypadalo, jako by Dante řekl: „Právě jsme zavraždili celou vaši rodinu, děkuji vám.“ Číšník objal muže kolem ramen, jako by ho chtěl rozveselit.

O několik minut později dorazilo naše jídlo. Vonělo to božsky.

„Můžeme se do toho pustit?“ Zeptal se Dante.

„Nemůžeme. Tohle nikdy nikdo nedělal.“

„Co tím myslíš?“

„V tomto pořadu se jídlo sice objevuje, ale nikdy ho nikdo nejí.“ Podívala jsem se k lidem od štábu. „Vypadá to, že pár je tak zaneprázdněný mluvením, že prostě nemají čas na jídlo, ale spíš mám podezření, že nikdo nechce, aby ho kamery zachytily s plnými ústy nebo špenátem mezi zuby. Chápu to, protože to nechci ani já.“

Chvíli seděl a zíral na mě. „To je směšné. Život si musíme užívat a jídlo je jeho podstatnou součástí. Měla by sis ho vychutnávat a užívat. Ne se na něj jen dívat. Přijímám druhou výzvu.“

„Druhou výzvu?“

„Jak sníst toto chutné jídlo, než zchladne, aniž by se to natáčelo. Jen mě sleduj.“

Začal pohybovat ústy a pak přestal. Chytila jsem se toho, co dělal a napodobila ho, takže to vypadalo, že jsme vedli rozhovor bez zvuku.

„Střih! Střih!“ Zavolal na nás režisér horečně. „Dojděte někdo do dodávky. Umřela nám baterie v mikrofonu!“

„Jez, rychle,“ zašeptal Dante, než si strčil velkou porci lososa do úst.

„Neříkal jsi právě, že jídlo se musí vychutnávat?“

„Pšt. Pospěš si.“

Začala jsem jíst tak rychle, jak jsem mohla, ale pořád jsem se smála a prakticky jsem se dusila. Dokonce natáhl ruku, aby mi pomohl dojíst to, co jsem už nezvládala.

Než se štáb připravil, večeře byla pryč a my se na sebe usmívali s jídlem v ústech.

„Co se stalo s jídlem?“ Zeptal se režisér.

Dante si nejdříve odkašlal. „Bylo výtečné. Děkuji. Oh, podívejte se. Zdá se, že mikrofon funguje.“

Polkla jsem poslední sousto. „Zdá se, že můj taky funguje.“

Režisér si povzdechl a řekl, aby někdo odklidil talíře a nechal z kuchyně poslat ještě další porce.

„Proč?“  Zeptala jsem se.

„Publikum bude chtít vědět, co se stalo s jídlem.“

„Řekněte jim, že jsme ho snědli a bylo fantastické,“ vybídl ho Dante.

„Tak to nefunguje. Musí vás vidět, jak ho jíte.“

„Možná si toho nevšimnou.“

„Ale všimnou. Zveřejní na YouTubu menu a zpomalené záběry, kde zakroužkují stůl. Nemluvte, dokud nedonesou nové talíře. Nechceme, aby nám něco uniklo.“

„Osvědčil jsem se, má paní?“ Zašeptal Dante. Měl v očích nebezpečný záblesk. Ten mě přiměl zapomenout, kdo jsem.

„Rozhodně.“ Natáhl ruku a znovu sevřel na stole tu moji. Tentokrát jsem ho nechala.

Zatímco jsme mluvili, donesli nám nové porce jídla. S Dantem se vždycky snadno povídalo. Vždycky jsem snadno vedla konverzaci (Kat nikdy moc nemluvila), ale s ním jsem nemusela. S ním nebylo trapné ani ticho.

„Neměli bychom požádat o dezert?“

„Vážně, Sterling nikdy nedovolil…“ Zarazila jsem se. Neměla bych je srovnávat. Nebylo to fér.

Dante přimhouřil oči. „Každý muž, který ti odpírá dezert, by měl být udupán koňmi.“

Cítila jsem, jako bych měla bránit naše společné rozhodnutí omezit cukr a sacharidy. „Nechci ztloustnout.“ Stále vypadal pochybovačně. „Prosím tě. Nechtěl bys, abych ztloustla.“

„Pak by tě bylo víc k milování,“ řekl spiklenecky s ďábelským zábleskem v očích. Proto jsem byla ráda, že už jsem seděla.

„Tohle žádný muž nikdy neřekl,“ odsekla jsem a snažila se ignorovat krev, která mi duněla v uších. „Víš, když se tě v pohádkách někdo snaží vykrmit, je to proto, že tě chtějí uvařit a sníst.“

„Vsadím se, že chutnáš lahodně.“

Rozbušilo se mi srdce. „Pravděpodobně bych zapáchala. Nebo možná, podle mého jména, bych byla pěkně kyselá.“

„Sladká, jako koláč. Už jsem ti říkal, jak chutnáš, pokud si vzpomínám.“

Pamatovala jsem si. Moc a moc dobře.

„Limuzína je tady,“ řekla nám jedna z asistentek. Dante vstal a šel ke mně, aby mi pomohl ze židle. Znovu mi nabídl rámě a já byla vděčná, že jsem se v dohledné budoucnosti vzdala pití. Protože zhoršený úsudek by to všechno jen zhoršil.

Dokonce i bez alkoholu mi mozek vynechával a já byla schopná dělat hlouposti.

Řekl mi, že jdeme na charitativní ples. Nevěděl, čemu se ta charita věnovala, ale organizátoři soutěže nás chtěli vidět, jak tančíme ve formálním oblečení mezi jinými lidmi.

„Copak jsme si bál neužili už v Monteře?“ V autě jsem se k němu posadila blíž, než bych asi měla. Měla jsem se posunout. Hrála jsem si s ohněm. Líbilo se mi, že byl tak blízko. Líbilo se mi teplo, které z něj vyzařovalo. Líbilo se mi, jak jsem se cítila.

„Vím. Tohle nebyl můj nápad. Vzal bych tě někam jinam, kdyby to bylo na mě.“

„Kam?“

Projížděly jsme ulicemi, které občas ozářily jeho výrazný profil, a já se musela rychle otočit, když se na mě podíval a řekl: „Uvidíš.“

To pomyšlení se mi líbilo i nelíbilo.

Byla to charitativní ples, jako každý jiný, na který mě rodiče donutili jít. Příliš bohatí lidé utráceli příliš mnoho peněz za průměrné večeře, a pak zbytek noci pili a tančili.

„Musím ti říct, že je hezké tady být, aniž by někdo věděl, kdo jsem.“

Jedna z věcí, kterou jsem mu na to chtěla říct, byla: „Chudáčku, bohatý chlapče,“ ale vážně jsem s ním cítila. Věděla jsem, že nemohlo být snadné, když ho všude po Evropě pronásledovali fotografové.

A jakmile se tahle show odvysílá, bude se to dít i v Americe. Moje srdce s ním cítilo.

Chtěla jsem tam být pro něj. Chránit ho. Usnadnit mu život. Přála jsem si, aby byl šťastný.

Ty myšlenky mnou projely, jako blesk. Fyzická přitažlivost byla jedna věc, ale tohle bylo emotivní. Zjevně jsem se o něj starala. Byl to můj přítel. Ale bylo v tom i něco víc.

Cítila jsem, jak se o mě pokouší panický záchvat.

„Pojďme tančit.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Proč ne?“

Neopověděla jsem. Nemohla jsem. Právě jsem měla zjevení, jak tančíme a on mě drží těma silnýma rukama u sebe a to bylo víc, než jsem mohla snést.

„Někdy si myslím, že se mě bojíš dotknout, Limon.“

„Bát se?“ Když jsem to řekla, hlas mě zradil. Doufala jsem, že si toho nevšiml.

Sebejistý úšklebek na jeho tváři mi dal najevo, že ano.

„Ano, bojíš se. Jako by sis myslela, že pokud se mě dotkneš, ztratíš veškerou sebekontrolu.“

To mě popudilo. Nebyla jsem žádná šílená ženská, která by ho na tanečním parketu znásilnila. Alespoň jsem si to myslela.

„Slibuji, že budu gentleman, pokud slíbíš, že budeš hodná,“ řekl. Nenáviděla jsem, jak mě škádlil, ale víc mě štvalo, když jsem věděla, že měl pravdu. Protože když se mě dotkl, držel mě, bylo to, jako by do suché trávy hodil hořící pochodeň.

Přesunuli jsme se na parket a Dante ustoupil, když jsem já vykročila vpřed. Dokonale jsem znala všechny kroky valčíku, protože mi je odmalička vtloukali do hlavy, ale velký rozdíl byl ten, s jakým partnerem jsem tancovala. Žádný jiný muž ve mně při tanci nevyvolával pocity, že mi srdce chtělo vyskočit z hrudi a celé tělo se připravovalo vzplanout touhou.

Měla jsem vážně problémy.

„Limon, chci tě požádat o laskavost.“

***

Když mi tato slova řekl naposledy, podruhé mě políbil. Byli jsme v Monteře a on se připravoval na zápas sněžného póla (koně běhali po zamrzlém jezeře – to mě šokovalo), když mi poslal zprávu a požádal mě, abych se s ním setkala v jeho pokoji.

Celé ráno jsem strávila schůzkami s různými tiskovými mluvčími, když jsem procházela své plány na rozšíření značky a přenesení královské rodiny do online světa.

Vzhledem k tomu, co se stalo předchozí noci, jsem byla za rozptýlení vděčná. Zaklepala jsem na dveře jeho ložnice a on zavolal: „Pojď dál!“

„Jsi slušný?“

„Záleží na tom, koho se ptáš.“

Protočila jsem očima, i když mě nemohl vidět. „Myslela jsem, jestli jsi oblečený?“

„Pojď dál a zjisti to.“ To způsobilo chvění v mém žaludku, které jsem nechtěla přiznat.

Měl oblečenou uniformu na sněžné pólo, což bylo červené tričko s dlouhým rukávem, vysoké černé boty po kolena a pevné bílé kalhoty, které v žádném případě neskrývaly jeho svalnaté nohy. Seděl uprostřed postele a něco tam dělal.

„Nepomohla bys mi?“

Pravděpodobně by nebyl dobrý nápad být s ním v posteli. „Ráda bych ti pomohla, ale nemůžu. Jednou už jsem při postelové nehodě zabila člověka.“

„To zní vážně.“

„Vážně o tom nechci mluvit.“

Otočil se a podíval se na mě, když si rovnal polštáře. „Slyšel jsem, že jsi tak trochu bordelář.“

„Kdo ti to řekl?“ Usmála jsem se a chtěla to svést na Kat, ale tohle mu mohl říct každý, kdo někdy vstoupil do mého pokoje. Bylo mi nepříjemné, že o mně mluvil s jinými lidmi.

Stáhl přikrývku na místo. Nebylo to moc elegantní, ale musela jsem mu dát body za snahu a to, že nespoléhal na palácový personál. Když se ke mně otočil, našla sedla jsem si na volnou židli na druhé straně místnosti a usadila se na ni.

„Tak… se Salvatorem je…“

Měla jsem vědět, že to vytáhne. Chtěla jsem na to zapomenout. „Konec.“ Nevím, proč se ptal.

Byl se mnou, když jsem Salvatora načapala v nočním klubu při sexu s jinou ženou.

Znovu jsem si vybrala muže, který mě při první příležitosti podvedl.

„Nezasloužil si tě.“

„Asi ne. Ale ty si můžeš nařídit, kdo se ti líbí a kdo ne?“

„Ne, to asi ne.“ Věděla jsem, že mluvil o mně a najednou jsem zjistila, že mě fascinovaly moje boty. „Chtěl jsem jen vědět, jak se ti daří.“ Vypadal tak znepokojeně.

„Jsem v pořádku. Mám hodně práce. To byl jediný důvod, proč jsi mě požádal, abych přišla?“ Chtěla jsem znít klidně, i když se mi svíraly vnitřnosti.

„Ne. Chtěl jsem tě požádat o laskavost.“

„Jistě? O co jde?“

Usmál se. „O zástavu. Když se rytíři chystali do bitvy, dámy jim daly kousek jejich oblečení. Nějaký talisman, jako byla stuha nebo šátek, obvykle v jejich rodových barvách. Rytíři si je připevnili na kopí. Já si ji chci dát na bičík.“

Chtěl po mě divnou věc. „Já nemám žádné barvy.“

„Možná tedy ve tvé oblíbené barvě?“

„Dobře. Dej mi chvíli.“ Vrátila jsem se do svého pokoje. Stužky jsem nikdy nenosila, protože mi nebylo šest a šátky jsem taky neměla. Ale potřebovala jsem něco malého, co by se dalo omotat kolem rukojeti.

Neměla jsem nic, co by se hodilo. Moje tričko bylo příliš velké. Neměla jsem žádné červené ponožky. Moje rtěnka se nehodila. Jediná věc, kterou jsem měla, byla… vzala jsem ze šuplíku červené krajkové prádlo.

Nebyla jsem tak naivní, abych si nemyslela, že když mu ho donesu, nic se nestane. Věděla jsem, že pokud ho Dantovi předám, bude si určitě myslet, že to něco znamenalo.

Já mu nemohla říct ne. Osobně jsem si myslela, že svět obecně byl už dost depresivní a špatné místo.

Ne, proto, že bych k Salvatorovi něco cítila, ale kvůli tomu, co reprezentoval. Dalšího podvodníka. Muže, který chtěl někoho jiného, než mě.

Chtěla jsem se cítit chtěná. Dante mě chtěl. Už jsme se jednou políbili a já věděla, že mě políbí znovu.

Byl velmi svůdný. Jako když Eva utrhla zakázané ovoce a nabídla ho Adamovi. Nádherný, mužný, okouzlující, chytrý – všechno, co jsem na mužích milovala. Měla to být zábava.

Možná bylo špatné ho takto využívat. To byl další můj špatný zvyk – nějaký parchant mě podvedl a já si našla jiného chlapa, který mi na to na několik hodin pomůže zapomenout. Poté jsem se cítila špatně, protože jsem si vždy slibovala, že se změním.

Příště to udělám lépe.

Tentokrát nedovolím, aby to zašlo tak daleko. Vztahy budu držet v nezávazné rovině a pod kontrolou. Několik polibků ještě nikdy nikomu neublížilo, ne?

Rozhodla jsem se ignorovat skutečnost, že nedávalo smysl to, že jsem randila se Salvatorem, abych se držela dál od Danta, a teď jsem využívala Danta, abych se zase cítila lépe. Nikdy jsem netvrdila, že to bylo úplně logické.

Nebo rozumné. Jak jsem se právě chystala dokázat.

Vrátila jsem se do jeho pokoje a zavřela za sebou dveře. Podíval se na mě a já přešla k místu, kde seděl na posteli, vytáhla si z kapsy spodní prádlo a podala mu ho.

Rychle si uvědomil, co jsem udělala, a řekl: „Asi tomu nerozumím.“

„Čemu?“ Přistoupila jsem k němu blíž, takže jsem se ocitla mezi jeho nohama a položila mu ruce na ramena. Líbilo se mi, jak se mi rozbušilo srdce, kdykoliv jsem se k němu přiblížila. Jak se zdálo, celé mé tělo vrnělo očekáváním.

Obě ruce mi položil na pas a já lehce vydechla. Pulz se mi zpomalil a já hlasitě zakňučela.

Být v jeho blízkosti, bylo jako vejít na jeviště a čekat na svoji narážku. Byla jsem nervózní a vzrušená a motala jsem se, tělem mi proudil adrenalin a nervy praskaly vzrušením. Líbat ho, bylo jako neustálé tréninky před tím, než vás čeká ostré vystoupení, kdy vám všichni tleskali ve stoje.

Chtěla jsem to znovu cítit. Odsunula jsem své pravidlo nelíbat kluky, jako první, stranou a začala jsem se k němu naklánět. On zůstal na místě a čekal, až budu u něj. „Není tu nikdo, kdo by na ten polibek žárlil,“ řekl tichým hlasem.

„Nepotřebuju publikum,“ zašeptala jsem mu.

Pohybovala jsem se pomalu, přitiskla jsem se k němu blíž a nechala narůstat očekávání.