RC - 7. kapitola

Překlad: Marťa

Ty nádherné oči, úžasné tělo, neuvěřitelný mozek, rozechvívající úsměv… ale dost o mě. Jak se máte vy?

„Kdy tě viděl bez make-upu?“

„Cože“ Chvíli jsem se přemýšlela, než jsem to vymyslela. „Ach, včera v noci. Po Obřadu srdce. O nic nešlo.“

Technicky mě včera mez líčení viděl, protože jsem si ho smyla slzami. Ale kdybych jí to řekla, musela bych jí všechno vysvětlit a nevěděla jsem, jestli by dokázala udržet tajemství. Nemohla jsem riskovat svou kariéru.

Stále jsem jí lhala a nelíbilo se mi to. Jiná dívka by mi možná nevěřila, ale Genesis to, co jsem řekla, přijala.

Naštěstí jsem sebou měla své červené kovbojské boty a pohodlné černé legíny. Oblékla jsem si měkké tričko, u kterého mi nebude vydat, když ho koně trochu láskyplně požvýkají. Nesbalila jsem si klobouk, protože jsem nevěděla, že bude potřeba. Lidé z režie nám zajistili plavky, možná by nám dali i nějaké klobouky, abychom se nespálily.

Genesis si oblékla podobné oblečení, včetně dobře obnošených bot. To mě překvapilo. „Odkud jsi?“ Zeptala jsem se.

„Iowa,“ řekla. „Holka z farmy.“ To všechno vysvětlovalo.

U předních dveří na nás opravdu čekaly klobouky, tak jsme si dva vzaly.

Byly jsme dole, jako první. Čekaly na nás dva osobní vozy. Nastoupily jsme do prvního, kde jsem se Genesis zeptala na to, jak vyrůstala.

Když byl čas odjet, dorazily ostatní dívky najednou. A většina z nich byla oblečená alá Daisy Dukeová. Krátké šortky, tílko a boty na vysokých podpatcích. Všechny měly kovbojské klobouky a několik jich mělo dokonce kolem krku uvázaný šátek. Jako by se převlékly za vlastní nemravnou verzi toho, pod čím si představovaly pojem „skutečná kovbojka“.

Později toho budou litovat, až se jim stehna rozedřou o sedlo. Vysoké podpatky ale byly nejhloupější částí oblečení. Budou se bořit do hlíny a neudrží se ve třmenech.

Mým úkolem však nebylo je hlídat. Musela jsem jen zjistit, která z nich byla nejméně pyšná a nejméně hloupá, abych ji nasměrovala k Dantovi.

Když jsme dorazili na ranč, Dante už tam byl. Všechny ženy vyskákaly z aut a rozběhly se k němu. A jak jsem předpověděla, cestou si málem polámaly kotníky. Jeden z rančerů všechny svolal a zeptal se, jestli někdo ví, jak jezdit na koni. Genesis a já jsme byly jediné, které zvedly ruce. Řekl nám několik základních poučení a pak nás poslal ke stájím, abychom si vybraly, zatímco ostatní dívky instruoval, jak ovládat své koně.

Vešly jsme do stájí a já v jednom stání uviděla krásně karamelového Palomina. Okamžitě se mi zastesklo po domově. Na dveřích bylo jméno „Karamelka“. „Ahoj, Karamelko.“ Pohladila jsem ji po nose a ona na mě na oplátku zaržála. Vešla jsem k ní, osedlala ji a ujistila se, že má ve vázání vůli na dva prsty. Upravila jsem třmínky na správnou délku.

Když jsem ji vedla ven, vyšel za mnou Dante s velkým černým hřebcem. „Kdo je ten krasavec?“ Zeptala jsem se.

„Dante,“ mrkl na mě.

Proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem se zasmála. „Myslela jsem koně.“

„Věř nebo ne, tohle je Princ.“

„Proč jsi vybral jízdu na koni?“ Zajímalo by mě, jestli to vybral kvůli mně. Jednou jsem mu řekla, jak moc miluji svou klisnu Honey, kterou mám doma.

„Genesis vyrostla na farmě a studuje veterinu. Myslel jsem, že by se jí to líbilo. Režie původně chtěla, abyste kvůli rande se mnou zápasily v blátě. Odmítl jsem to.“

Proč se mi srdce scvrklo, jako vyfouklý balónek?

 „To je hezké,“ řekla jsem. Dotyčná dáma právě vyšla ze stájí s bílou klisnou a rychle a snadno nasedla. Přešla jsem k levému boku své Karamelky a udělala to samé. Dante nás následoval.

Jeli jsme na koních ke zbytku skupiny, kde rozdávali jezdecké helmy. Slyšela jsem, jak si několik žen stěžovalo na to, že jim zničí vlasy. Byla jsem v pokušení jim prozradit, že pokud si je nevezmou a spadnou na hlavu, zničí si mozek, ale v některých případech by to nebyla pravda.  

Někdo donesl několik schůdků, aby mohly nasednout na koně. Hlavní rančer všem ukazoval směr, kterým jsme se měli vydat. Několik podkoních zůstalo stát mimo záběry kamer. Bylo to nutné, protože to vypadalo, jako byste pásly kočky. Žádná žena zřejmě neposlouchala pokyny a teď se rozjely různými směry.

A ani to jim nepomohlo zůstat v bezpečí, protože Genesis se musela rozjet k dívce, jejíž kůň si to směřoval k malému potůčku.

„Chceš závodit?“ Zeptal se mě Dante, jakmile to vypadalo, že se ten chaos ukočíroval.

„Že váháš,“ řekla jsem. Maminka vždycky říkala, že jsem pro své vlastní dobro až příliš soutěživá.

Lehce jsem Karamelku pobídla a zakřičela „Hijé“ a už jsem byla pryč. Slyšela jsem, jak se za mnou Dante zasmál, když se Princ rozběhl, aby nás dohnal. Naklonila jsem se klisně těsně ke krku a přikrčila se nad sedlem, abych ji povzbudila k rychlejšímu výkonu.

Na tom ale nezáleželo. Dante mě snadno dohonil, předběhl a vyhrál závod. Obdivovala jsem ho, když mě nechal v prachu za sebou. Na člověku, který věděl, jak zacházet s koněm, bylo něco neuvěřitelně přitažlivého. Zavolala jsem „hou“ a Karamelka zpomalila a nakonec přešla do chůze. Vedla jsem ji k místu, kde čekal Dante.

„Už bylo načase,“ řekl.

„Nemyslím, si, že to od tebe bylo kdovíjak galantní.“ Vlastně se mi líbilo, že mě nenechal vyhrát. Že mě přiměl tvrdě o vítězství bojovat. Protože jestli ho někdy porazím, budu vědět, že jsem ho porazila po právu.

Bral mě vážně. Tak se ke mně chovalo jen velmi málo lidí.

„Probouzíte ve mně rychlost, má paní. Jindy jsem vzorem rytířské ctnosti. Když jsem byl mladší, chtěl jsem být rytířem.“

Vedl Prince k potoku a nechal ho pít. Dovolila jsem Karamelce totéž. Bylo tam tak krásně. Kolem nás tekla voda, rostla vysoká tráva a kolem byly jasně zelené stromy.

„Ubožátko. Narodit se jako princ, namísto rytíře. To muselo být strašné břemeno.“

Dante se zasmál a poplácal Prince po krku. „Když mi bylo osm, dostal jsem se do velkých problémů, protože jsem z velkého sálu ukradl brnění. Vůbec mi nesedělo a já se v něm nemohl hýbat ani vidět. Ale moje matka nám četla pohádky ze zemí celého světa a já miloval tu představu, že potulní rytíři plnili různé úkoly.

V očích měl znovu ten intenzivní pohled. „Skutečný potulný rytíř musel vždy splnit řadu úkolů, aby dokázal své rytířství a lásku.“

Vzpomněla jsem si na včerejší večer, kdy přijal mou „výzvu“ a řekl, že nebude pít. „To jsi měl na mysli, když jsi řekl, že přijímáš mou výzvu?“

„Něco takového.“ Slyšela jsem v jeho hlase zklamání. Zklamání, které jsem chtěla utišit a rozptýlit, ale nemohla jsem.

V určitých okamžicích jsem měla problém ovládnout své pocity a reakce vůči němu.

„Nemůžu uvěřit, že se ti líbily pohádky.“

„Vážně ne?“

„Ne.“ Teď jsem já zněla zklamaně. „Jsou naprosto nereálné. Až na to, že se moje nejlepší kamarádka zamilovala do skutečného prince a žije skutečný Popelčin příběh. Ale jinak to není skutečné.“

Vypadal, jako by uvnitř s něčím bojoval, a pak mi věnoval jeden z těch úsměvů, které se mu nedostaly do očí. „Měla jsi šanci mluvit s některou ženou?“

„Líbí se mi Genesis. Zdá se milá. Upřímná. Normální.“

„Ano,“ souhlasil zamyšleně.

Cítila jsem žárlivou, bodavou bolest.

Za hřebeném za námi se začaly ozývat vysoké, nadšené a vzrušené hlasy, které ještě eskalovaly, když dívky zahlédly Danta a tím vyvolaly mezi koňmi malé šílenství. Jediné, co mohli podkoní udělat, bylo zvířata uklidnit.

Byla jsem naštvaná, že nás přerušily.

„Pravděpodobně bys s nimi mohla mluvit snadněji, kdybys na ně nežárlila.“

„Nejsem žárlivá. Nežárlím.“

„Nemůžeš dost dobře vybrat nějakou ženu, pokud budeš všechny ignorovat. Kdybych tě neznal, řekl bych, že žárlíš.“

Velmi chytře odjel, než jsem ho měla možnost přetáhnout otěžemi.

Než začne večírek, ráda bych zavolala Kat. A Sterlingovi. A vzpomněla jsem si, proč jsem tu byla a čeho jsem chtěla dosáhnout.

Doufala jsem, že návrat do reality by mě mohl správně nasměrovat.

Ale na to bych nevsázela.

***

Před každým vyloučením se konala večerní koktejlová párty, což každému dalo šanci mluvit s Dantem a udělat na něj dojem. Také to ovšem byla další příležitost, abyste se trapně opili a udělali ze sebe v celonárodní televizi blázna.

Pro lidi ze štábu to bylo oboustranně výhodné.

Dopadlo to, jak jsem předpokládala. Několik dívek si stěžovalo na spálené nohy od sedla a poté, co jim lékaři rány ošetřily, chodily dívky s nohama od sebe.

Bylo špatné se tomu smát, že?

Ale bolest nikoho nezastavila od přípravy na večírek, který mi připomněl dny mého uvedení do společnosti. Byla tam páska na prsa, vazelína, žehličky na vlasy, make-up a dost falešných řas na to, abyste jimi oblepily protetickou nohu.

Právě jsem se oblékla do tmavě modrých koktejlových šatů pošitých korálky, které se třpytily, a na rty si nanesla tmavě červenou rtěnku, když se do pokoje vrátila Genesis.

Zalapala jsem po dechu.

Měla neonově zelené oční stíny, korálově červenou rtěnku a růžovou tvářenku. Nemluvě o bronzeru, kterou způsobil, že její obličej a krk měly různé barvy a fialová řasenka nanesená na umělé řasy byla tak silná, až jsem se bála, že přes ně nemůže vidět.

„Kdo ti to udělal, drahoušku?“ Vážně jsem doufala, že ona si to neudělala. Vypadala, jako kříženec mezi televizní hvězdou ze sedmdesátek a transvestitou.

„Abigail.“ Ta herečka. „Říkala, že ví, kdo jsem a že mě chce upravit. Jsem její velká fanynka, tak jsem byla polichocená, víš?“

Věděla jsem to a zjevně i Abigail.

„O líčení vlastně nic nevím a ona mi nabídla pomoc.“ Jo, Abigail chtěla pomoci Genesis stejně, jako by had pomohl myši.

Celou jí spolkl.

Přemýšlela jsem, jestli si Abigail vykloubila čelist, než jí na obličeji vytvořila takovou zrůdnost.

„Líbí se ti to?“ Zněla tak nadějně.

„Dovol mi to trochu poupravit. Musíš si pamatovat, že Abigail je herečka a ty mají tendenci se kvůli kamerám líčit silně.“ Vzala jsem odličovací tampon a začala jsem jí čistit tvář. Vzala jsem to od začátku. Na víčka jsem jí nanesla světle fialové stíny, aby vynikly její zelené oči a pomocí tmavě hnědých linek jí vytvořila kočičí oči. Sundala jsem většinu řas a ty, které zůstaly, jsem natřela černou řasenkou. Po lehkém pudru a světle růžové rtěnce vypadala nádherně.

„Teď je to mnohem lepší,“ řekla jsem. Přešla k zrcadlu. „Vypadá to lépe! Děkuju!“ Objala mě a já potlačila zbytkovou žárlivost a připomněla si, že jsme přítelkyně.

A že jí mám před Abigail krýt záda. Byla, jako novorozený koloušek, kterého vypustili do lvího doupěte. Pomyslela jsem na to, že jakmile řeknu Dantovi o každé holce pravdu, pustí mě domů. Ale teď jsem musela zůstat, alespoň tak dlouho, abych mohla Genesis chránit.

Do toho, moje přehnané ochranitelské instinkty.

Společně jsme sešly dolů a já hledala Abigail. Chtěla jsem ji držet od Genesis dál. Neviděla jsem ji. Vyšla jsem ven a podívala se k bazénu, ale tam nebyla. Našla jsem tam tmavovlasou ženu, která zírala na úplněk.

Měla bych začít s tím, proč jsem tam byla. „Ahoj, já jsem Lemon.“

„Já jsem Tiffany.“

„Je zvláštní, že taková hromada zaprášených hornin může být tak krásná, nemyslíš?“

Otočila se, aby se na mě podívala. „To mluvíš o Měsíci?“

„Ano?“ Nechtěla jsem, aby to znělo, jako otázka. Ale o čem jsme spolu měly mluvit?

„Jsem si docela jistá, že je vyrobený ze sýra. Jako v těch animácích.“

Musela si dělat legraci. „Jsem si docela jistá, že je z kamení.“

„Nemyslím.“ Nikdo přece nemůže být tak hloupý.

„Myslíš to vážně?“

„Co myslím vážně?“

„To, co jsi právě řekla o Měsíci, že je vyrobený ze sýra.“

Podívala se na mě, jako bych byla pitomá. „Ano.“

Proboha, Dantův genofond nesměl být něčím takovým infikován. Odmítala jsem mu dovolit mít idiotské děti.

Jak jsem pokračovala k dalším dívkám, nezlepšovalo se to. Byla tu temperamentní Michcelle, která si myslela, že všechno v životě je Tak Úžasné. A Ashley S., která řekla: „Mluvíš se mnou, proč vlastně?“ Chtěla jsem odseknout, že to byla moje práce, zjistit, jaký byla člověk. Celý den se usmívala a byla vůči Dantovi přehnaně milá a tahle jediná věta mi o ní řekla přesně to, co jsem potřebovala vědět.

Pak tu byla Ashley M., která se chichotala všemu, co kdo říkal. A Lisa, která strávila dvě hodiny stížnostmi na svého bývalého přítele a na to, jak se jejich vztah zhoršil, aniž by věděla proč. Neměla jsem čas se ani nadechnout, abych se mohla omluvit a odejít. Začala jsem si představovat různé formy sebevražd, které byly méně bolestivé, než tahle konverzace. Došla jsem k rozhodnutí, že takové byly všechny. I ta, kdy jsem se vrhla do tygřího výběhu v ZOO a nechala se pomalu sežrat.

Jessica R. nepila. Myslela jsem, že jsem našla spřízněnou duši, ale pak mi řekla, že nepije nic, než broskvovou šťávu, protože alkohol má „prázdné kalorie“ a ona chce začít kariéru, jako modelka. Doufala, že tahle show jí v tom pomůže. Když se zeptala, řekla jsem j, že chci pracovat, jako PR a ona mi řekla, že mi tento pořad může pomoci. „Nejsi první, kdo mi tohle říká,“ řekla jsem jí.

Abigail už si našla dvě holky, které jí sloužily, jako křoví. Cece a Heather. Všude ji sledovaly, nosily jí pití a ujišťovaly se, že stojí ve správném světle.

Genesis přišla a postavila se vedle mě. „Abigail se mě pokusila sabotovat, že?“

„Ano, pokusila. Je mi to líto.“

„Tvoje chyba to není. Nemůžu uvěřit, že už má přisluhovačky.“

„Zajímalo by mě, jestli jim zaplatí zubaře.“

„Přisluhovačům ano. Nohsledi mají smůlu.“

„Jo, v podstatě to jsou jen stážistky.“

To se mi líbilo. Byly jsme na stejné vlnové délce. Dante se jí také líbil a ta myšlenka způsobila, že se mi sevřel žaludek.

Poklepávala si prsty ruky o nohu. „Jsi nervózní?“ Zeptala jsem se.

„Co?“ Sledovala můj pohled a podívala se dolů na svou ruku. „Ach ne. Myslím, že odstoupím.“

Vlastně jsem si říkala, že měla největší šanci na vítězství. „Odstoupit?“

Musela slyšet paniku v mém hlase. „Ne, takový druh odstoupení. „Nepiju ani nekouřím. Neberu drogy ani nic takového. Díky své přísně výchově jsem tak nějak zaseknutá. Chybí mi WoW.“

„WoW?“

„World of Warcraft.“ Musela jsem mít hodně zmatený výraz, protože pokračovala. „To je oblíbená multiplayerová online hra?“

Stále nic.

„Je to počítačová hra.“ To jsem chápala. „Chybí mi to. Jako bych v sobě měla prázdnotu.“

Škoda, že nevěděla, že usiluje o špatné dvojče. Rafe hrál videohry tak, jak ostatní pili vodu. Chodil na MIT a získal titul softwarového inženýrství a strávil spoustu času v univerzitních počítačových laboratořích, aby se naučil, jak navrhovat videohry. Ale nemohla jsem jí o Rafovi říct, protože bych neměla znát ani Danta.“

Další lži. Byla jsem strašný člověk.

Taylor přišla, aby mě požádala o soukromý rozhovor. Když jsme byly sami, řekla: „Teď si můžeš zatelefonovat. Celý štáb se zaměřuje na párty. Následuj mě.“

Vzala mě do koupelny v přízemí a podala mi můj telefon. Sedla si na zavřenou toaletu a psala zprávy.

Nejdřív jsem zavolala Kat kvůli podpoře. V Monteře bylo velmi brzy ráno, protože měli o devět hodin dřív, bylo možné, že ho neuslyší.

„Ahoj! Máš představu, kolik je hodin?“ Zamumlala rozespale.

„Ahoj, miláčku. Omlouvám se, že volám tak brzy. Dante mě donutil, abych zůstala v pořadu.“ Kat věděla, že slíbil, že mě pošle domů hned tu první noc.

„Ale zatraceně.“ Zněla zpanikařeně a naprosto vzhůru. „Zavraždila jsi ho? Potřebuješ, abych byla tvoje alibi? Protože já budu.“

Tolik mi moje kamarádka chyběla. „Ještě jsem ho nezabila, ale nic neslibuju.“

„To je pochopitelné. Co se děje?“

Vysvětlila jsem jí, co potřebovala vědět a ujistila ji, že její i Nicova sekretářka mají kopii jejich rozvrhu. Řekla jsem jí o pravidlu bez telefonu nebo jiné elektroniky. Dala jsem jí Taylořino číslo a řekla jí, že kdyby byla nouzová situace, aby volala jí.

„Nedělej si starosti – víš, že tady všechno šlape, jako dobře namazaný stroj. Měla by ses bavit, víš? A možná dát Dantemu šanci.“

Kat se Sterling nelíbil. Věděla všechno o naší minulosti a myslela si o něm, že je slizák. Nic, co jsem řekla nebo udělala, její názor nezměnilo. Vážně chtěla, abych si vzala Danta, abychom byly sestry a součástí jedné rodiny.

Ale to se nestane. Dante mě nebral vážně a to brala dost vážně na to, abych neskončila s chlapem, který mi zlomí srdce.

Zavěsila jsem jí a zavolala rodičům. V Atlantě bylo kolem jedenácté večer. Poté, co jsem se omluvila, že volám tak pozdě, jsem matce řekla, že jsem souhlasila s delší účastí. Moje matka se starala o to, co řekne mé babičce, a pak se zeptala, jestli se s ním seznámí. „Pouze, pokud budu jednou z posledních účastnic, což se nikdy nestane.“

„To je zklamání. Pomysli na to, jak by se všichni v country clubu tvářili, kdybychom se setkali se skutečným princem!

„To je všechno jen předstírané, mami.“

„Já vím. Ale přesto by to stálo za to.“

Zeptala jsem se, jak pokračují přípravy na svatbu, a nastala pauza. Její hlas zněl falešně vesele a čistě. Řekla, že je všechno pod kontrolou a nemám si dělat starosti. Všechno bylo přesně tak, jak jsem chtěla. Začalo mi tepat ve spánku. Předstírala, že je všechno v pořádku, ale já poznala, že se bála. Bála se, že ji i tátu nějak zklamu a ztrapním. Rozloučila jsem se s ní a hovor ukončila.

Nejvíc jsem se bála dalšího telefonátu.

Musela jsem na Sterlingův telefon zavolat dvakrát, než to zvedl. „Brown.“

„Ahoj! To jsem já!“

„Kdo já?“ Myslela jsem, že si ze mě dělal legraci, ale po tichu, které se ozývalo z druhé strany telefonu, jsem si uvědomila, že ne.

„Tvoje snoubenka? Lemon?“ Kdo jiný by mu tak pozdě volal? To mě znepokojilo.

„Ach! Lemon! Promiň. Jsem po krk v práci. Je to důležité?“

Stručně jsem mu shrnula, co se dělo a připravila se.

„No, dělej, co uznáš za vhodné.“ Znělo to, jako by mě ani neposlouchal. Věděla jsem, že ne.

„Chci jen, abys věděl, že i když to bude vypadat, že s Dantem flirtuji nebo tak něco, dělám to jen proto, že mě k tomu producent přinutil.“

„Jistě, jasně, dobře. Vážně už musím jít.“

Zavěsil, než jsem mu mohla říct sbohem, nebo že ho miluju. Choval se, jako by mu to bylo jedno. Nemělo by ho to naštvat? Neměl by aspoň trochu žárlit?

A proč mě to netrápilo?