RC - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Kolik váží lední medvěd? Obvykle to stačí na prolomení ledu.

V nemocnici mě Dante seznámil s některými svými přáteli, včetně jeho dvojčete, bratra Rafa a několika dalších mladých šlechticů. Zejména mě zaujal jeden – muž, jménem Salvatore, který byl jakýmsi vévodou. Byl hezký, ale ve srovnání s muži z královské rodiny byl obyčejný. Bylo to trochu, jako by vedle skupiny sluncí stála hvězda.

Byl ale roztomilý a flirtoval se mnou, tak jsem se rozhodla soustředit svou energii na něj. Naše flirtování vyprchalo, ale byla jsem rozhodnutá znovu získat jeho pozornost. Kdybych nikoho neměla, věděla jsem, že bych Dantovi neodolala.

A jak se ukázalo, Dante byl neodolatelný celkem dost.

Byli jsme v jeho nočním klubu a tančili na skladby, které Dante sám namixoval. Na kamenné zdi někdo nastříkal neonovou barvu a kolem byly rozestavěné stolky s pohodlnými lavicemi. Klub měl dokonce v jednom rohu bar, kde se každý mohl obsloužit sám. Já se od alkoholu držela dál, protože po mě Dante vrhal dravé pohledy a já si potřebovala udržet čistou hlavu.

Posadila jsem se na lavici a předstírala, že ignoruji Salvatora stejně, jako on mě. Mluvil se dvěma ženami, které vypadaly, jako modelky. Vyměňovaly si cigaretu a tvářily se znuděně.

Vyhýbal se mi kvůli tomu, co jsem mu řekla. Kat plánovala zůstat pannou, dokud se nevdá a já z nějakého důvodu, zatímco jsem seděla v nemocnici a modlila se za její uzdravení, slíbila Bohu, že udělám to samé. Vzdám se svých jednorázovek a podvádějících kluků a budu držet celibát. V tu chvíli bych slíbila cokoliv, pokud by to znamenalo, že se uzdraví. Ze zpětného pohledu to byla trochu blbost, ale slíbila jsem to a měla jsem v úmyslu to dodržet. Nebo se o to alespoň budu snažit. Měly jsme Monterru opustit za necelé dva týdny a já se nechtěla vyspat s mužem, kterého už nikdy neuvidím. Byla jsem těmi náhodnými známostmi unavená. Unavená z toho, jak špinavá a zneužitá jsem se potom cítila.

Jeho odmítnutí ranilo moji pýchu. Nebyla jsem zvyklá na muže, kteří by mi nevěnovali pozornost. Seděla jsem tam, litovala se, ale nechtěla jsem na toho muže změnit názor. Kdyby se jen chtěl s někým vyspat, mohl si vybrat jednu z těch podvyživených cour. Já se chtěla pohnout dál. Jako by mi četl myšlenky, přišel ke mně Dante a posadil se vedle mě. Jako by přes celou místnost nějak vycítil moji zranitelnost.

„Zajímavý noční klub,“ řekla jsem mu, když tak vrhl do mého osobního prostoru. „Nikdy jsem nic takového neviděla.“

„Ty ho ve svém žaláři nemáš?“

Zvedla jsem obočí. „Nemám žalář.“

„Vážně? Jak zvláštní,“ dobíral si mě, když zvedl skleničku k ústům. Jeho velmi líbatelným ústům, mimochodem. Přinutila jsem se odvrátit pohled. Cítila jsem ho, téměř se mě dotýkal, ale ne úplně a vycházelo z něj příjemné teplo.

Měla jsem ho přimět odejít. Místo toho jsem se zeptala. „Proč jsi to tady vytvořil?“

Pokrčil rameny. „Pokaždé, když jdeme ven, musíme mít ochranku. Když jsme tady, nikoho od rodin neodvádíme.“

Moje srdce se legračně zatetelilo. Bylo to od něj mimořádně promyšlené a milé. Chtěla jsem mu to říct, ale zarazila jsem se. Měla jsem si udržovat odstup a ne ho povzbuzovat.

Tak jsem zůstala potichu, poslouchala hudbu a dívala se všude, jen ne na Salvatora.

„Nevím, proč vynakládáš takové úsilí. Nestojí za to. A nikdy to s ním nebude fungovat.“ Položil svou paži na opěradlo lavice hned za mě. Svou velmi silnou, svalnatou paži. Tu, kterou mě tak pěkně objímal na sjezdovce.

„S kým to nebude fungovat?“ Přinutila jsem se zeptat.

„Se Salvatorem. Předstíráš, že ho ignoruješ. Chceš ho jen proto, že ho nemůžeš mít.“

„To stejné platí pro většinu mužů.“ Věděli to všichni v místnosti? Že se snažím upoutat Salvatorovu pozornost?

„On je horší. Nevím, proč chceš být s někým, jako je on, ale jestli je to tak, mám nápad.“

Nějak se mu podařilo dostat se ke mně ještě blíž. „Měla bys mě políbit, to ho rozladí. Vždycky na mě a mé bratry žárlil. Je dvoustá sedmdesátá šestá osoba ve frontě na trůn a mám pocit, že už přemýšlel o tom, jak zabít dvě stě sedmdesát pět lidí, aniž by ho chytili.“

Moje tělo považovalo jeho nápad za fantastický, protože jsem se k němu už začala se zvednutou hlavou naklánět. Můj mozek se pokoušel spustit rušení, ale umlčela jsem ho. Odmítala jsem, aby se tahle záležitost dotkla mého srdce.

Naklonil se a on si přivoněl k mému krku, díky čemuž jsem se cítila trochu malátně.

„Co je to za vůni?“ Zeptal se.

„Citronový cukr,“ řekla jsme a srdce se mi rozbušilo.

„Sladký a pikantní, jako ty,“ řekl předtím, než mě políbil na místo, kde krk přecházel do ramene a Země se vychýlila ze své osy.

Už to bylo dlouho, kdy jsem líbala někoho, na koho bych tak silně reagovala. Na okamžik jsem si pomyslela, že bych ho měla zastavit, ale jediné, co jsem řekla, bylo: „Můj lesk na rty má taky citronovou příchuť.“

Což bylo naprosto očividné pozvání a podle ohně v jeho očích a svůdného úsměvu na tváři to věděl i on.

„Vážím si toho, že jsi věrná svému jménu.“ Odložil svůj nápoj a volnou rukou mi přejížděl nahoru a dolů po paži. Jeho prsty ve mně vyvolávaly zimnici a současně vlny horka.

„No, ne každý dostane jméno podle ovoce. Musíš to brát s humorem.“

Znovu mě políbil na krk a já zavřela oči, jak se mým tělem začalo šířit brnění. Ještě nikdy jsem se tak necítila. Chtěla jsem mít omluvu pro to, že jsem se chovala, jako zamilovaný puberťák. Alkohol. Osamělost. Touhu vidět v jeho tváři žárlivost. Něco, co by vysvětlovalo, proč jsem na Danta reagovala tak silně.

Neměla jsem nic.

Vzal moji hlavu do dlaní a jeho prsty mi jemně masírovaly pokožku a zbavovaly mě kostí. Něco jsem napravo od nás zaslechla a začala se otáčet, ale zastavil mě a držel v klidu.

„Nedívej se na něj. Kdyby ano, nikdy by to nefungovalo.“

„Co by nefungovalo?“ Můj mozek mi přes opar bzučivých jisker nespolupracoval. Cítila jsem se, jako by mě někdo namočil do teplé melasy a teď jsem se nemohla hýbat ani myslet.

Znovu se usmál. „To, aby Salvatore žárlil.“

Jasně. Salvatore. Tak se jmenoval. Chtěli jsme ho přimět žárlit.

Vlastně už mě nezajímalo, jestli bude žárlit.

Ale to jsem Dantovi říct nemohla.

„To je úplně nová úroveň,“ vydechla jsem. Věděla jsem, že to byl jeho styl – říkat děvčatům, že by na ně jejich potencionální kluci mohli žárlit, kdyby ho políbily.

A kdyby byly chytré, nechaly ho to udělat.

„Mohla by být,“ souhlasil. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“

Čekala jsem, až mě políbí. Chtěla jsem to víc, než co jiného. Místo toho mě pohladil po tváři a pozoroval mě. Naklonila jsem se blíž. Byla jsem v pokušení ho políbit, ale ještě nikdy jsem muže nepolíbila první. Bylo to něco, jako pravidlo.

Pravidlo, které jsem byla v pokušení porušit.

Ovanul mě jeho dech. Pil, ale jeho dech voněl po mátě. Jako by věděl, že bude líbat mě nebo někoho jiného. Možná bych měla být pobouřená, ale na to bylo to, co dělal, až příliš dobré.

Svýma rukama mě proměnil v tmel.

„Jsi připravená?“

Při zvuku jeho hlasu jsem prakticky vyskočila z kůže. Chtěla jsem promluvit, ale měla jsem tak sucho v puse, že jsem nemohla. Všechno kolem zmizelo a já viděla a cítila pouze jeho.

Naklonil se dopředu a jemně mi začal okusovat spodní ret. Jeho předehra k polibku mě nutila po něm šílet.

Pak už byly jeho teplé a překvapivě měkké rty na mých a já napůl očekávala, že uslyším dětský sbor zpívat „Aleluja“, protože ve mně vybouchlo vzrušení a teplo. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho k sobě.

Plánovala jsem jen mírně otevřít oči, abych viděla, jestli nás Salvatore sledoval. Ovšem zavřely se z vlastní vůle, když mě Dante políbil podruhé. Jako by mě jeho rty omámily a jediné, co jsem mohla dělat, bylo líbat se s ním.

Jeho ruce mě jen nedržely. Hladil mě po tváři, krku a všude, kde se mě dotkl, zanechával horoucí pocit. Nějak jsem se nalepila těsně na něj a přitiskla ho k sobě. Rukama jsem ho hladila po krku a pak po teplé tvrdé hrudi, kde jsem v dlaních cítila jeho rychle tlukoucí srdce.

Všechna má nervová zakončení se potěšeně kroutila, když se jeho ústa pomalu a smyslně pohybovala po mých. Měla jsem závrať a cítila jsem se tak lehká.

A pak bylo po všem. Když mě přestal líbat, cítila jsem až fyzickou bolest a jediné, co jsem chtěla, bylo ho znovu popadnout a líbat.

Měla jsem horkem zrudlé tváře, tak jsem si na ně položila dlaně, abych si je ochladila. Dante se na mě usmál.

„Nedívej se, ale někdo sem jde.“ Pošeptal mi do ucha a mě po páteři projelo mrazení. Chtěla jsem pootočit hlavu a dokončit náš příliš krátký polibek.

„Myslíš, že žárlí?“ Zeptala jsem se, i když mě to už nezajímalo, ale líbilo se mi, jak jsme si byli blízko, když jsme si šeptali.

„Rozhodně. Ale buď opatrná – je žárlivost, a pak je Othello.“

Chtěla jsem se zasmát, ale byla jsem stále lapená ve všech těch pocitech, které ve mně probudil, že jsem se na něj jen dívala. V jeho očích bylo něco, co jsem nedokázala vysvětlit a můj srdeční rytmus se zrychlil trojnásobně.

Pak už se u nás objevil Salvatore a silným přízvukem vyslovil anglicky: Chceš si zatancovat?“

Část mě chtěla říct, aby odprejsknul, že je mi takhle dobře, ale vedle Danta se posadila nějaká žena, která vypadala, že se živila modelingem a políbila ho na tvář. Přehodila si jednu nohu přes jeho a naklonila se, aby mu zašeptala něco do ucha. Zasmál se.

Tak. Proto jsem se chtěla od Danta držet dál a soustředit se na Salvatora. Právě mi dal jeden z nejúžasnějších polibků v mém životě a o deset vteřin později dovolil, aby se kolem něj ovíjela jiná dívka. Sevřel se mi žaludek. To jsem nepotřebovala.

Nepotřebovala jsem ho.

Dante mi věnoval uspokojivý úsměv, jako by říkal: „Vidíš? Říkal jsem ti, že to bude fungovat.“

Nikdy v životě jsem nechtěla někoho tak moc praštit. A zároveň nechtěla. Pravděpodobně obojí.

Po zbytek večera jsem se na Danta odmítala jen podívat, natož s ním mluvit. A jak předvídal, Salvatore se ode mě nehnul na krok. Předtím jsem pro něj neexistovala a teď jsem byla středobodem jeho vesmíru. Byl vtipný a okouzlující, ale ne tak zábavný a okouzlující, jako Dante. Ale na tom nezáleželo. Odmítla jsem se tou cestou vydat. Dnešní večer byl velkolepým příkladem proč.

Ten měkký, sladký polibek mě téměř donutil spontánně se samovznítit. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby mě políbil a myslel to vážně.

Nemělo trvat dlouho, abych to poznala.

Vysvětlila jsem situaci s dívkou v koupelně Taylor Hodgesové, mé dřívější sestře ze spolku a nedávno povýšené producentce pořadu Vezmi si mě. Měla na hlavě soupravu sluchátka s mikrofonem a komunikovala rychleji, než Pták uličník utíkal. Ať už mluvila s kýmkoliv, rozhodli, že dívka v koupelně bude propuštěna. Zjistili, že se jmenuje Brittney a našli její zavazadla. Vrátili jí její zašpiněné šaty, přestože jsem se nedostala k tomu, abych je vyčistila a nechali ji taxíkem odvézt na letiště dřív, než jsem věděla, co se děje.

A odjela i s mým sakem.

 Byl vydaný rozkaz zabavit všechny dívky v jejich hotelových pokojích, aby mohl produkční tým zjistit, kdo to ví. Pokud šlo o tým, pořad by mohl být zničen, kdyby měla i jediná dívka podezření, že měl Dante titul.

Do konferenční místnosti svolali mimořádné setkání, na které pozvali i Danta. Kývl hlavou ke dveřím a dal mi tak najevo, abych se také připojila. Místnost byla plná manažerů a členů štábu. Všichni mluvili jeden přes druhého do svých telefonů i mezi sebou.

Pak přiběhli se zprávami od každé z dívek asistenti. Brittney řekla o Dantovi dalším dvěma dívkám a ty byly poslány domů stejně rychle, jako ona. Ostatní ženy nic nevěděly.

V záloze byly bohužel jen dvě náhradnice, což způsobilo, že jedno místo stále zbývalo zaplnit.

„Mohli bychom to provést s dvaceti čtyřmi ženami,“ řekla jedna z vedoucích pracovníků.

Další žena ve vedení, která měla na hlavě šedivý melír, zavrtěla hlavou. „Ale vždycky jich máme dvacet pět! Vždycky! Nejenže to rozruší diváky, ale i ostatní dívky se podiví, proč jedna chybí. Bude to znamení, že se něco děje. Nemůžeme to riskovat.“

„Dnes večer natáčíme první epizodu,“ řekl muž s velkou hlavou zakrytou kšiltovkou. „Všechno je připravené. Pokud se zpozdíme i jen o den, zkomplikuje nám to celý plán.“

„To si nemůžeme dovolit,“ řekl někdo jiný a další přikývli.

„Matthew nás zabije, jestli to pokazíme,“ řekl malý účetní ve třířadém obleku.

Matthew Burdette byl výkonný producent. Vlastnil obrovský konglomerát s velmi slavnou produkční společností. Měl prsty v televizi, filmech a vlastnil pár rozhlasových stanic. Jeho manželka Stephanie byla filmovou hvězdou, která show uváděla. Společně vládli Hollywoodu. Nebyl to člověk, kterého byste si dovolili rozzlobit, zvláště ne v mé práci. Mohl by mi zabránit spolupracovat s jakýmkoliv televizním nebo rozhlasovým pořadem, kdyby se naštval.

A teď k tomu neměl daleko.

„Kdo mu to zavolá?“

Místnost ztichla. Nikdo nebyl ochotný riskovat profesionální sebevraždu.

„A co Lemon?“ Dante stál tiše v rohu a pozoroval ten chaos.

„A co Lemon?“ Opakovala jsem ostře. Nechtěl snad naznačit to, co jsem si myslela, že naznačuje?

„Lemon by mohla obsadit to volné místo,“ řekl. Nedíval se na mě. Což bylo chytré, protože kdybych mohla zabíjet pohledem, už by ležel na zemi v obrysu křídy.

Taylor vyskočila na nohy. „To je skvělé. Lemon je v tom správném věku, je nádherná, a protože je Dante její klient, nikomu neřekne, že je princ.“

Taylor byla povýšená z asistentky režie na producentku, když jsem ji oslovila s nabídkou obsadit do role svobodného mládence prince.

Získala díky tomu zásluhy a slávu, což bylo v pořádku. Byla jsem jen šťastná, že souhlasila s mým plánem propagace Monterry prostřednictvím jeho šíleně atraktivní královské rodiny. Matthew Burdette byl nadšený tím nápadem mít ve svém pořadu člena vládnoucí královské rodiny. Zamiloval se do představy, že zachytí reakce soutěžících, které se dozví, kdo ve skutečnosti byl, a proto nechtěl, aby to někdo věděl předem. Publikum to vědět bude, ale účinkující ženy byly držené stranou, zatímco se to propagovalo v médiích. Chtěli zachytit ten obrovský šok a překvapení, které mělo celou Ameriku přimět přepnout na jejich kanál, jakmile dívky zjistí, že nesoutěží jen o roli manželky, ale také skutečné princezny.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Jsem zasnoubená,“ připomněla jsem jí. Sterling by byl naštvaný. Stejně, jako moje rodina.

„No a? Nikdo to nemusí vědět. Nemáš ani prsten,“ řekla. To mě přimělo myslet na ne příliš dlouhou debatu, kterou jsem vedla s Dantem o svém chybějícím prstenu, a oči mi zamířily na něj. Viděla jsem na něj, že si na to také vzpomněl a cítila se ponížená. Což mě rozhněvalo.

Muž, který měl na nose silné brýle, si odkašlal a poznamenal. „Nepodstoupila žádné testy. Jako psychologické.“

Slyšela jsem o nich. Bylo to asi osm set otázek, které pomohly vyřadit blázny. Nevěděla jsem, proč na tom záleží. Každý rok se v pořadu objevila dívka, která byla tak trochu šílená. Což ale nebylo něco, co byste chtěli na obrazovce vidět.

„Nebo testy na pohlavně přenosné choroby.“ To už jsem brala trochu osobně. Ale s některými aktivitami, které se mimo plac odehrávaly v minulosti, to bylo pravděpodobně nutné.

Dante ke mně přistoupil a zvedl ruku, díky čemuž místnost ztichla. „Jsi blázen?“

„Ne, ale…“

„Máš pohlavně přenosnou chorobu?“

Jak nevhodné. „Ne!“

„Tak. Její slovo mi naprosto stačí.“

Všichni začali mluvit a já nedokázala rozeznat, co kdo říkal.

„Nechci do toho pořadu,“ zasyčela jsem na něj a strčila mu do hrudi. „Mám tu být, abych se ujistila, že tebe ani Monterru nevyobrazí v negativním světle. To nemůžu dělat, pokud budu účinkovat v pořadu.“

Taylor přišla k nám. „Lemon, potřebuju, abys to udělala. Jestli to neuděláš, přijdu o práci.“

Hrát na mé city jí vyšlo. Věděla jsem, jak tvrdě pracovala, aby se stala jednou z nejmladších producentek, kteří v pořadu byli. Také jsem věděla, jak jí na její práci záleží. Stejně, jako mě záleželo na té mé. „Měla bys najít někoho jiného,“ pronesla jsem slabě.

„Nikdo jiný není. Není čas. Všechna naše vejce už jsou v košíku. Jsi jediná, komu věřím a vím, že ochráníš Danta i pořad. Prosím tě. Jako jedna Beta Gamma druhou.“

Hrála na kartu sesterstva. Nemohla jsem říct ne sestře.

„Dobře, ale za jediné podmínky. Dante mě pošle domů dnes večer hned v prvním kole. „Ano, pošle tě domů, jako první. Díky. Díky. Díky!“ Rozběhla se ke konferenčnímu stolu, aby probrala strategii s ostatními.

„Dante? Pošleš mě dnes večer domů?“

Usmál se na mě, což jsem považovala za ano.

Rychle jsem rozeslala zprávy Kat, mé matce a Sterlingovi, aby věděli, co se stalo. Nechtěla jsem volat, protože jsem věděla, jak budou reagovat. Kat by byla nadšená, protože mě v Monteře celou dobu tlačila k Dantovi. Moje matka a otec budou nesmírně zklamaní a pravděpodobně zavolají babičce Lemon, která bude šokovaná, že pošpiním jméno Beauchamp tím, že se objevím v něčem tak nízkém, jako je reality show, dokonce i v jedné epizodě. Sterling by mi znovu řekl, že nic z toho nemusím dělat a měla bych se prostě vrátit domů.

Už tak jsem byla dost vystresovaná.

A bylo to jen na jednu noc. Jednu epizodu. Řeknu, co říct musím a udělám, co po mě chtěli.

Tak proč jsem se najednou cítila tak nervózně?