RC - 14. kapitola

Překlad: Marťa

Myslím, že jakmile se poprvé pohádáme, měli bychom se rozhodně políbit a obejmout.

Dante mě našel na snídani a požádal mě, abych si s ním promluvila. Nemohla jsem říct ne, protože na mě zíraly všechny dívky a vedle nich stáli kameramani zachycující každé naše slovo.

Nechtěla jsem, aby se to zachovalo pro potomstvo. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho do koupelny, kde jsem za námi zamkla dveře. Někdo vrazil do dveří a ozval se mužský hlas. „No tak, Lemon! Tohle je ten druh situací, které publikum prožívá! Pusťte nás dovnitř!“

Klepání pokračovalo, když mě Dante vzal za ruce. Vypadal tak smutně. „Nesnáším, kdy jsi na mě naštvaná, Limon. Jsi moje nejlepší kamarádka. Co mám udělat, abych se ti omluvil a napravil to? Udělám cokoliv.“

Spadla mi brada. Byla jsem jeho nejlepší kamarádka? Vždycky jsem nás považovala za přátele, ale nejlepší přátele?

Také jsem si uvědomila, že za mé chování včera v noci nebyla rozumná omluva. Jestli vám někdo naznačí, že k vám něco cítí, měli byste mu poděkovat a říct mu, že vám to lichotí, ale že ho považujete jen za přítele. Odkopnete ho jemně. Rozhodně byste to neměli cítit stejně.

Nezačnete vyšilovat a neřeknete mu něco, o čem víte, že by mu to uškodilo. Byl jen jediný důvod, proč byste se tak chovali.

Protože k němu také chováte city.

Včera jsem nemohla spát. A rozhodla jsem se, že na tom nezáleží. I když si Dante myslel, že se do mě zamiloval, nevydrží to. Od začátku jsem věděla, že ho od sebe musím držet na délku paže, abych ochránila své srdce. Teď to budu muset udělat pro nás oba.

Musela jsem. Byl to jediný způsob, jak si udržet příčetnost.

„Není důvod se omlouvat,“ řekla jsem mu a snažila se, aby to vypadalo, jako bych se opravdu usmívala. „Taky jsi jeden z mých nejlepších přátel. Někdy se přátelé hádají, ale vždycky se pak usmíří.“

Než mohl odpovědět, otevřela jsem dveře do koupelny a skoro narazila na štáb, který tam stál a čekal s kamerou namířenou na nás. Taylor přistoupila se svým telefonem v ruce. „Lemon, mám pro tebe hovor. Je to Sterling.“

Udělala to úmyslně a já nevěděla proč. Vzala jsem telefon, ale štáb stál ve dveřích a nenechal mě odejít.

Dante byl pryč.

Než jsem vešla do koupelny, měla jsem jen vteřinu na to se divit, co jeho zmizení znamenalo. „Haló?“

„Můj případ se vyřídil a tento týden nebudu mít tolik práce, jako předtím na případu Belmont. Konečně mám čas si promluvit. Kdy přijedeš domů?“

Volal jen kvůli tomu? „Říkala jsem ti, že zůstávám.“

„Ano? Kdy?“

„Když jsme spolu mluvili naposledy. Víš, když ses ke mně choval, jako naprostý a úplný kretén.“

Nastala pauza. „Co? Na to si nepamatuji.“

Jak pohodlné.

„Ani jsem si neuvědomil, že jsi byla naštvaná. Možná jsem řekl něco, co jsem nechtěl. Ale na svou obranu ti říkám, že jsem byl zaneprázdněný a poslal jsem zprávu tvé kamarádce Taylor, abych se ti omluvil.“

A bylo to tady zase. Během pěti minut se mi omluvili dva muži. Jeden z nich zaútočil na mé srdce upřímností a sliby, že udělá vše, co bude muset, aby to napravil a druhý mě obviňoval. Jeden z nich vždycky poznal, když jsem byla naštvaná a druhý si to ani neuvědomil. Posadila jsem se na vanu a volnou ruku si položila na čelo.

Takový zmatek.

Povzdechl si. „To jsem taky neměl říkat. Jen všechno kazím. Snažím se dát všechno do pořádku. Musel jsem dokázat svému otci, že nestojím za nic.“

Teď to bylo skutečné a pochopitelné. Věděla jsem, jak těžké bylo dokazovat svým rodičům, že za něco stojím.

„Můžeš mi odpustit?“

Předpokládala jsem, že to záleželo na tom, co jsem chtěla. Na něčem, na co jsem musela přijít a jednou provždy se pro to rozhodnout. Dante se nezměnil. Abych byla fér, nějak se změnil a vyrost, ale nezměnilo se to, kým byl v jádru. Stále byl pro ženy, jako magnet, který dokázal jakoukoliv dívku přimět k tomu, aby s ním byla ochotná žít svůj život. Proto byl to tuto show tak skvělou volbou.

 Proto bylo tak snadné mu propadnout.

„Lemon? Jsi tam ještě?“

Chtěla jsem se s ním usadit? Chtěla jsem tím projít? Chtěla jsem odejít od celoživotního přítele a partnera, který se mnou plánoval vybudovat život? Ten druh života, který jsem opravdu chtěla? Opravdu jsem byla ochotná riskovat všechno kvůli něčemu, o čem jsem věděla, že bylo předurčeno k nešťastnému selhání?

„Ano, můžu ti odpustit,“ řekla jsem. Zavázala jsem se mu. Dala jsem slib, který jsem chtěla dodržet. A musela jsem ho přestat srovnávat s ideálním mužem, který neexistoval. Sterling měl své nedostatky, ale já ho znala. Byl skutečný. Věřila jsem mu.

„Pořád jsi moje holka?“ Byla to věta, kterou používal pokaždé, když jsme se pohádali.

„Pořád jsem tvoje holka,“ ujistila jsem ho a zaplavila mě jemná něha. „Jsem ráda, že jsi zavolal.“

„Nevolal jsem ti. Tvoje kamarádka Taylor mi volala a řekla, že si chceš promluvit.“

Proč to Taylor udělala? Čeho se snažila dosáhnout? Dělo se něco, co mě znepokojovalo.

Zeptal se mě na pořad, a jak to šlo, a když si myslím, že se vrátím do Atlanty. Vysvětlila jsem mu okolnosti a to, co producenti chtěli a jak jsem nemohla riskovat svou kariéru tím, že bych odešla.

Někdo musel přijít do jeho kanceláře, protože přikryl rukou sluchátko a já zaslechla nějaký mužský hlas, než se Sterling znovu ozval. „Musím jít. Miluju tě. Brzy se uvidíme.“

Zavěsil, než jsem mu měla možnost říct, že ho miluju.

Ale část mě přemýšlela, jestli bych mu to opravdu řekla.

***

Schůzky „Poznej mě“ skončily a Dante poslal domů Lisu. Očividně celé rande nedokázala zavřít pusu a Dante se dozvěděl víc, než chtěl. Jen K. byla další, následovaná Ashley S., která celou jízdu limuzínou na letiště všechny proklínala a já doufala, že ona a její chichotání budou mít hezkou cestu domů.

Způsobilo to, že jsme, jako poslední zůstaly já, Genesis, Abigail a Michelle.

V tuhle chvíli jsme měli s Dantem naplánované mini exotické výlety. V minulých letech cestovaly všechny dívky společně, ale letos se producenti rozhodli pokračovat ve schůzkách jeden na jednoho. A Dante měl vybrat, kam půjdeme.

Zůstala jsem až jako poslední. Když jsem si mu stěžovala, mrkl na mě a řekl: „Vždycky si schovávej to nejlepší na konec.“

Genesis mě před svou cestou odtáhla stranou a zeptala se, jestli se mnou může mluvit. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to chtěla, ale ta milejší část mě zvítězila. Seděla na posteli a já se posadila na svou.

„Právě mi řekli, že poletíme do Cozumelu. To je patrně v Mexiku. Tohle je první místo, které jsem mimo domov navštívila,“ přiznala. „A nikdy jsem s nikým nikam nejela sama.“ Oči měla sklopené a já pochopila, co se mi snažila říct.

Proč jsem se pořád přátelila s pannami? Nebyla jsem nijak moudrá, abych se o své životní zkušenosti mohla s někým dělit a vést je. Byla jsem ta poslední osoba, u které by měl hledat radu kdokoliv.

„Za prvé, nikdy nebudeš sama. Po celou dobu tam budeš mít kamerový štáb a asistenty výroby, kteří ti pomůžou a řeknou ti, kam jít a co dělat.“ Uvědomila jsem si, jak to znělo. „Myslím, jako na letišti, celnici a tak. A na druhou stranu, nemusíš dělat nic, co nechceš. Nebo na co nejsi připravená. A jestli se budeš opravdu bát, zavoláš Taylor a ona mě najde. Nevyvíjej na sebe, ani na něj, žádný nátlak. Dobře?“

Objala mě. Byla tak milá. Musela jsem najít způsob, jak by to mezi ní a Dantem mohlo fungovat. Kdyby skutečně viděl, kdo je, jak byla dobrosrdečná, milující a zábavná, mohl by s ní mít skutečný vztah.

A protože jsme se dělili o pokoj, často jsem viděla, jak má kolem sebe šťastnou záři a neustále se usmívá. Věděla jsem, že by se k sobě hodili. Nebo alespoň ona ho měla ráda a on byl on. Nemusel se ani snažit, aby se do něj zamilovala.

Genesis si sbalila věci a zeptala se, jestli mám ohledně její cesty do Mexika nějakou radu. Řekla jsem jí, aby nepila vodu a nenechala se unést.

Abigail přidupala k našemu pokoji, očividně naštvaná, že nebyla vybraná, jako první. Stála mezi dveřmi a vypadala naštvaně. „Co tě přivádí, Abigail?“ Zeptala se Genesis.

„Zlomila sis nehet?“ Zeptala jsem se.

Jen na mě zírala, když jsme se s Genesis rozesmály. Rozzuřeně odešla a já bych se za to měla asi cítit špatně, ale necítila. Genesis mi vyprávěla o tom, jak jí Abigail zkazila poslední rande s Dantem a on ji musel poslat pryč. Abigail mu řekla, že patří k sobě a to bylo to, co všichni chtěli vidět. Genesis byla ohromená tím, jak moc se zachoval, jako gentleman a slíbil Abigail, že si promluví, až bude na řadě. Ale zároveň byla Genesis naštvaná, že jí Abigail rande zkazila.

„Nevím, proč ji tady pořád nechává.“

Já to věděla, ale nemohla jsem jí to říct. Místo toho jsem řekla. „Je to ten druh holky, která zvedne sledovanost.“

Někdo dole zavolal její jméno. „To je můj odvoz. Musím jít.“ Znovu mě objala, vzrušeně se usmála a já se cítila hrozně.

Proč jsem nemohla být za své dva přátele šťastná?

***

Genesis vzal do Mexika, Michelle do Portorika a Abigail do St. Croix. Neřekl mi, kam pojedeme my. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím, na jakou pláž mě chtěl vzít. Bude tak hezké vypadnout z toho domu a poležet si na bílém písku. Rozhodla jsem se o tom přemýšlet, jako o předsvatebním útěku.

Jak dny ubíhaly, datum mojí svatby se blížilo a blížilo. Občas jsem vytáhla z kabelky pozvánku a podívala se na fotku Sterlinga a mě. Vypadali jsme šťastně. Byli jsme šťastní.

Ale připadalo mi, že si to musím neustále připomínat.

Sbalila jsem si plavky, kraťasy, trička a sandály. Tuhle pauzu jsem potřebovala.

Odvezli mě na letiště k přistavenému soukromému letadlu. Nebylo to letadlo královské rodiny, ale bylo skoro stejně tak pěkné a velké. Přidělili mi štáb plný mužů, které jsem znala, jako Mikea, Steva a Johna (díky tomu, že se tak oslovovali), a kteří také nastoupili na palubu. Zajišťovali své přístroje a já si prohlížela časopis, který jsme našla na jednom ze sedadel. Přemýšlela jsem, jestli se k nám připojí Dante, ale letuška mi řekla, abych si zapnula bezpečnostní pás a vzlétli jsme bez něj.

O pár hodin později jsme se připravovali na přistání. Stiskla jsem tlačítko vedle svého sedadla a objevila se letuška. „Ano? Jak vám mohu pomoci?“

„Máme problémy s letadlem? Proto přistáváme?“

„Vůbec ne. Jsme v cíli. Doufám, že se vám bude v Coloradu líbit.“

Coloradu? Otočila jsem se k mužům pro vysvětlení, ale jako vždy byli potichu a s kamennými tvářemi.

Proč jsme letěli do Colorada? To nebylo vůbec exotické.

Čekalo na nás auto, které nás odvezlo do mého oblíbeného lyžařského střediska Rocky Mountain Red Lodge. Toho, kde jsem trávila během vysoké školy veškerý volný čas. Přemýšlela jsem, proč se mě Dante rozhodl vzít na hory, místo na pláž.

Čekal na mě před chatou a já byla šťastná, když jsem ho uviděla a zároveň zmatená tím, co se dělo.

Poté, co mě pozdravil polibky na tváře a přiměl mě zkroutit prsty na nohou, jsem řekla: „Co se děje? Jak to, že ostatní byli na pláži a já jsem tady?“

Pak všechno vylepšil tím, že řekl: „Spolu jsme si užily moje sjezdovky, tak jsem si myslel, že je čas na ty tvé.“

„Aha, je začátek léta. Většina sněhu je pryč.

Vrhl na mě obrovský úsměv. „To nech na mě.“

V hlavní budově bylo prázdno, protože se na léto zavíralo. Žena na recepci nás zkontrolovala a řekla, že mají volno – a dala nám apartmá s vlastní kuchyní, protože pokojová služba nebude k dispozici a restaurace byla zavřená. Snažila se nedívat do kamery a moc se jí to nepovedlo. Pravděpodobně vystřihnou veškeré záběry, na kterých bude.

„Nemám nic na sebe. Sbalila jsem si jen plavky,“ řekla jsem Dantovi, když jsme šli do našich pokojů, které byly vedle sebe.

„Klidně v nich můžeš lyžovat. Nebudu si stěžovat.“

Zasmál se a já ho praštila, a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem tam veškeré vybavení a oblečení, které bych mohla potřebovat. Podívala jsem se na něj s vděčným úsměvem a zavřela za sebou dveře. Pokoj byl velký a luxusní. Dominovala mu královsky velká postel. Jak bylo slíbeno, byla tam malá kuchyňka s lednicí, varnou deskou a mikrovlnnou troubou. Můj a Dantův pokoj byly propojené dveřmi. Zamířila jsem k nim, abych zkontrolovala zámky, když jsem zaslechla, jak jeho dveře na chodbě bouchly. Už byl oblečený! Spěchala jsem, abych se převlékla. Nemohla jsem se dočkat, až budeme na sjezdovce.

Čekal na mě na chodbě. „Pojďme.“

Vyšli jsme z chaty a zamířili ke středně obtížnému svahu. Zastínila jsem si rukou oči a uvědomila si, že byl celý svah pokrytý sněhem.

„Jak jsi…“

Ukázal a já uviděla tři sněhová děla, která chrlila umělý sníh. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal!“ Muselo to stát celé jmění.

„Pojďme!“ Zněl stejně vzrušeně, jako jsem se cítila já.

Celý den jsme strávili stoupáním a sjížděním. Znovu a znovu. Moc se mi líbilo, že jsme to místo měli prakticky jen pro sebe, s výjimkou mužů ze štábu. Když nám vybírali štáb, nikoho nenapadlo zjistit, jestli uměli lyžovat.

Strávili víc času válením se ve sněhu, než lyžováním. Dante a já jsme jim museli neustále pomáhat na nohy. Smáli jsme se a lyžovali a zase se smáli.

Když se začalo stmívat, cítila jsem se fyzicky vyčerpaná, ale emocionálně a mentálně jsem byla nabitá a osvěžená.

„Už je to dlouho, co jsem tě takhle viděl,“ řekl Dante na chodbě, před našimi pokoji.

„Jak?“

„Tak zářící. Živou. Šťastnou.“

Měl pravdu a my sdíleli další z těch emočně nabitých okamžiků, které mě vyděsily, jako kočku s dlouhým ocasem v místnosti plné houpacích křesel.

„Lyžování mě udělá šťastnou vždycky,“ řekla jsem, až příliš nadšeně. „Jsem ráda, že jsme jeli sem.“

„V tom jsem dobrý. Potřebuješ někoho, kdo ti připomene, že nejsi jen vážná. Že se máš bavit. Život je příliš krátký.“

Na to mi nezbývalo nic jiného, než se před ním schovat ve svém pokoji. Jako zatracený zbabělec. Dopřála jsem si velmi dlouhou sprchu, oblékla si jeden z načechraných županů a vlasy si zamotala do ručníku. Přemýšlela jsem, jestli bylo v kuchyni nějaké jídlo, protože jsem nejedla celé hodiny a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že tam bylo. Začala jsem dávat dohromady salát, když kolem mě po podlaze proběhl pavouk, nápadně podobný tarantuli.

Zaječela jsem, popadla salátovou místu a přiklopila jím pavouka. Do ruky jsem popadla dřevěnou lžíci a vyskočila na pult, aniž bych věděla, co dělat dál.

Do pokoje vběhl přes naše propojené dveře Dante. Kdyby byl kovboj, měl by šest výstřelů. „Co se děje?“

„Pavouk,“ řekla jsem a opatrně ukázala na mísu. Musel sotva vylézt ze sprchy, protože měl na sobě jen džíny. Musela jsem se hodně bát, když jsem si ani nedokázala vychutnat pohled na jeho krásně stavěnou hruď a paže.

Okamžitě se uvolnil a vešel do mé kuchyně. Podíval se na misku, a pak zpátky na mě. „Jak sis představovala, že by tohle skončilo?“

„Ššš, nemluv,“ zašeptala jsem. „Je velký, jako tvoje tvář. Myslím, že by mohl mít i nůž. Nechci, aby slyšel můj hlas, vrátil se a pomstil se tím, že mi do uší naklade pavoučí vajíčka, až budu spát.“

„Nemůžu uvěřit, že se bojíš pavouků. Myslel jsem, že ty se ničeho nebojíš.“

„Ach, sklapni, vtipálku. Potřebuju, abys splnil svou mužskou povinnost a zabil toho pavouka, prosím.“

Přešel k misce a já zavřela oči. Slyšela jsem, jak utrhl papírové ručníky. Jak zaskřípala mísa na podlaze, a pak bylo ticho. „Hotovo. Můžeš otevřít oči. Porazil jsem pro tebe toho pavouka. Výzva číslo tři splněna.“

„Vážně je mrtvý?“

„Jistojistě.“

Seskočila jsem z pultu a běžela k němu, abych ho pevně objala. Položil mi ruce na záda a držel mě u sebe. Strach a adrenalin, které mě předtím ovládaly, se teď začaly měnit na něco jiného.

Něco děsivějšího, než byl pavouk.