NBW - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dallas

Příboj přede mnou je jako dvoupatrový dům, obloha nade mnou blátivě šedá. Na horizontu burácí hrom směrem k pobřeží.

Měl bych myslet jasně. Lepší surfaři, než jsem já, zemřeli ve vlnách, ale tím to není. Je to něčím úplně jiným a stejně nebezpečným. Nedokážu tuhle holku dostat z hlavy, a to bych měl, než mě to zabije.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by si mohla myslet, že jsem ji zneužil. Kurva. Cítím se strašně. Nesnažil jsem se nikoho ranit, tím méně ji. Vlastně se mi líbí.

„Tak co, brácho,“ zaječí na mě jeden z místních. Oba stojíme na písku, rozhlížíme se, prkna pod paží, hladoví a připravení na výzvu mrazivého Pacifiku.

„Modlím se k surfařským bohům, aby mě dneska nepovolali k sobě.“

„Dneska je správný den žít,“ odpoví. Usměje se, ukáže mi znamení šaka a já mu přikývnu.

Má vzezření týpka žijícího u své dodávky, připečeného sluncem do kávově tmavé barvy, dredy má vybělené. Žije bez závazků a dělá, co kruci chce. Miluje, koho chce.

Mysl se mi okamžitě vrátí k velkým hnědým očím rozšířeným překvapením. Pak vypadajícím zdrceně pod enormní váhou zklamání.

K čertu, jestli vím, proč se starám, ale je to tak. Což mě sere. Ona je cizí. Nezná mě – ne doopravdy. Nikdo mě doopravdy nezná. Prázdná nádoba, to mě poser. Jsem daleko od prázdného. A kým je, že mě soudí. Jednoho dne budu králem zatraceného piva, vlastník stáčírny velikosti impéria. Ve Forbesu v kolonce nejbohatší pod třicet. Ona je jen holka – a nikdo… holka, které je srdečně jedno, kdo jsem nebo co mám.

Tlak se vrací, bolí mě z něj hlava, moje kůže je nadmíru citlivá. Hněv mě donutí plnou silou vběhnout do ledového oceánu. Jakmile se dostanu do vody, nedobrovolně se ostře nadechnu. Ani burácení příboje nedokáže zahnat mé myšlenky, hlavu mám plnou zrzky, která si myslí, že jsem hloupý a rozmazlený. Prázdná nádoba. Kurva, možná jsem, možná má pravdu.

Lehnu na prkno a tvrdě pádluju do příboje. Vlny se přese mě přelijí, jak je čeřím, potopím se a vyplavu na druhé straně, sůl ve vzduchu mi dráždí plíce. Já tu bolest vítám. Možná si ji i zasloužím. Možná je se mnou něco v podstatě špatně. Bůh ví, že pocházím ze zkaženého rodu.

Šaka týpek už je ve vodě a sjíždí vedlejší vlnu. Otáčí boky, sjíždí po vrcholku vlny, chvíli letí ve vzduchu a vyjede na druhé straně. Dredy za ním vlají, culí se od ucha k uchu.

Dneska je správný den žít.

Kápl na to. Nic se nevyrovná adrenalinu, když sjíždíte velkou vlnu. Spálí vám to žíly, vaše orgány v hrudní kosti chtějí vyskočit, dokud necítíte, že vám explodují plíce, a stanete se králem mezi muži.

Nebo vás to zabije. Zůstanete ochrnutí. A podobné sračky.

Tvrdě pádluju a chytím hned tu další. Je větší a brzy se láme, tvoří se z ní monstrum. Vjedu do tunelu, rukou škrábu vodní zeď, vzrušení předčí všechno ostatní.

Na zlomek vteřiny mě to ticho zase zcelí. Uklidní mou duši. Pak si uvědomím, že jsem nedával pozor a vjel příliš daleko. Najednou jsem vteřinu od nárazu do přístavní hráze, vyčnívajících kamenů. Buď se dostanu ven nebo bude následovat náraz. Ve vteřině se rozhodnu, vyskočím a vtáhne mě to pod sebe. Síla velké vlny je podobná síle tornáda. Doslova nedokážete odolat, jste jako hadrová panenka vydaná na milost nevybíravému násilí.

Jsem chycen uvnitř, v té pračce se točím a točím. Bezpečná linka k mému prknu mizí. Je to jako bych byl pod vodou celou věčnost. Dokud mě za zápěstí nechytí silná ruka a nevytáhne mě ven. Překročím vodní hranici, nasaju vzduch a pozůstatek vlny. Plíce mám v ohni, krk stažený – nic se přes něj nedostane.

Lapám po dechu, vyklopýtám z vody a padnu na kolena vedla Šaka týpka.

„Díky, chlape,“ zaskřehotám, zoufale lapám po dechu. Kdyby tu nebyl, byl bych mrtvý.

„Si piš,“ řekne a odejde. „Měj se hezky, brácho.“

Problém je, že si nemyslím, že se budu mít ještě někdy hezky.

***

„Bejby, co se ti stalo s tvou krásnou tváří?“ řekne Brenda, jakmile vejdu do obýváku.

Moje matka se ani neobtěžuje zvednout z gauče. Položí sklenici červeného vína, se kterou se mazlí jako mimino s lahví, na konferenční stolek a zvedne své hubené paže, dlouhými prsty na mě zamává.

„Sjížděl Mavericky,“ zamumlám.

„Jednou tě to dostane.“

„Jsem si jistý, že už se stalo.“ Ukážu na svou tvář.

Vydám se ke gauči, ponořím se do něj a poklepu si na modřinu, která se mi dělá na obočí a která bolí jako kráva.

„Měl by sis na to dát led,“ řekne s přihlouplým úsměvem, jasným znamením, že víno už udělalo svoji práci.

Brenda je vysoká – kolem 178 centimetrů – a opravdu hubená, takže to je rychlé. Sledoval jsem ji roky, jak přechází z jedné návykové látky ke druhé, takže jsem na tohle téma expert.

„Za chvilku…“ rozhlédnu se. Dům je pořád příliš tichý, celých jeho osmnáct set metrů čtverečních. „Kde je Harry?“

Brendin současný přítel. Jediný důvod, proč spolu vycházíme, je, že on nepředstírá, že mě má rád, takže já nemusím předstírat, že ho toleruju.

„Rozešli jsme se.“

„Zase?“

Podívá se. „Na dobro, myslím… vzal si své věci.“

Ještě neslavím. Za poslední tři roky se rozešli asi milionkrát.

„I motorku?“ Miluje svého Harleye.

„Jo.“

„Tak to je škoda. Vzal bych ho ven a obtočil kolem prvního stromu.“

Máme udělá zvuk. „Broučku…“

Můj první opravdový úsměv dne. „A děda?“ Chci říct, co je Díkůvzdání bez rodiny, že? To byl sarkasmus pro vaši informaci.

„Je s Brandy v Mustique.“

Temně se uchechtnu. Můj děd – ctihodný patriarcha této skvělé rodiny – je zatracený nadržený pes (lepší frázi nemám). Je mu sedmdesát sedm a chodí s dvacítkou.

„Brandy?“

„Nová. Potkal ji v Morton´s.“ Moje matka se ušklíbne spolu s dalším lokem vína. „Začínající herečka.“

„Porna?“

„Já si to myslím.“

Konferenční stůl je pokrytý donáškovými krabičkami, s logem The Bench, a prázdnou lahví Chateau Margaux. Na druhé se pracuje. Nic neobvyklého.

Ale ten super klidný výraz, to je důvod k obavě. Brenda se většinou pohybuje s nadbytečnou energií. „Vypadá to, že máš dobrou náladu.“ Nevyřčené obvinění visí ve vzduchu.

„Nová medikace,“ odpoví a věnuje mi šibalský úsměv.

To sedí. Pak si položí sklenici na stůl a položí mi hlavu do klína; něco, co dělávala vždycky, když jsem ještě bydlel doma.

Moje matka je to, čemu boháči říkají „excentrická“ a co zbytek světa – včetně lékařské komunity – označuje jako „bipolární.“ Což znamená, že jsem se velmi brzy začal učit sledovat lidi a hledat známky změn v jejich chování. Zbytečné to nebylo, ale jsem v tomhle trošku cvok.

Kdyby ji včasně diagnostikovali a léčili už před dvaceti lety, nemám pochyb, že by dneska nebyla tak špatná.

„Já tu novou cvokařku miluju. Uvažuju o tom, že se přestěhuju do L.A., abych ji měla blíž. Mimochodem, tobě se líbila?“

Ne. Je to další naprostý pokrytec a už ji nemíním znovu vidět.

„Jo, je skvělá.“

„Já jsem věděla, že na to kápnete.“

Padne na nás těžké ticho a pod kůží se mi začne tvořit tlak. Skoro to nemůžu unést.

„Beth umřela…“ vypadne ze mě, než to můžu zastavit. Jak infekce, které se tělo zbavilo.

Moje matka otevře oči. Panenky zvětšené, obočí dokonale klidné díky své dermatoložce. „Beth Bradleyová? Tvoje bývalá učitelka?“ Posadí se a otočí čelem ke mně. Přikývnu a sleduju, jak jí po tváři přelétne něco nečitelného.

Poznal jsem Beth v létě, když mi bylo šestnáct. Mí rodiče byli od sebe od mých dvou let, takže to měl být snadný rozvod. Nebyl. Nic, co se týká mé rodiny, nikdy není. Stala se z toho krvavá lázeň. Prakticky výmluva, proč se k sobě nevrátit. Zahrnovalo to obvinění z orgií, užívání drog v přítomnosti nezletilého, a fyzické násilí.

Se všemi těmi sračkami – ti dva bojovali o péči, i když mě vlastně ani jeden nechtěl – se moje známky prudce zhoršily. Najali soukromou učitelku, abych to dohnal a mohl na novou soukromou školu, kterou mi vyhlédli – druhou během tří let. Beth měla titul z ženských a genderových studií na Stanfordu a potřebovala práci s flexibilní pracovní dobou.

Ta přitažlivost byla okamžitá.

Nebo aspoň pro mě ano. Nebyl jsem panic, ale neustálé stěhování ze školy do školy mi zrovna neusnadňovalo mít stálou přítelkyni. Beth byla sexy a sebevědomá. Snadno se s ní mluvilo. A nejdůležitější bylo, že poslouchala. Až na tu část, že jí bylo sedmadvacet a já nebyl plnoletý, to bylo jako osud.

Nestalo se to hned. Chvíli mi trvalo, než jsem ji unavil. Není moc věcí, které chci, ale když už, jdu si za tím s nezlomnou trpělivostí a odhodláním. Jakmile jsem z ní konečně dostal přiznání, že ji přitahuju taky, stalo se to přirozeně. Přesvědčil jsem rodiče, aby mě nechali dodělat poslední dva ročníky v Bay Area – ona mi s tím pomohla – a pokračovali jsme v tom. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem byl šťastný.

Krátce předtím, než jsem dokončil poslední ročník, mi řekla, že už se nemůžeme vídat. Že pokud to praskne, může jít do vězení, mohou ji označit za pedofila. Její jméno by se dostalo do registru a ona by už nikdy nemohla učit. Její život by skončil. A ačkoli všechny tyhle věci byly pravda, bylo to tak hned od začátku. A přesto si vybrala mě milovat bez ohledu na riziko.

Byl jsem zaslepený. Nic, co jsem řekl nebo udělal, nezměnilo její názor. Krátce nato se přestěhovala na Princeton a už jsem ji nikdy neviděl. V průběhu týdnů se změnila z lásky mého života na ducha, bolestnou vzpomínku.

„Jak? Co se jí stalo?“

„Autonehoda… Volal mi její manžel.“

„Co řekl?“

Každé slovo z toho dopisu budu mít navždy vypálené v mysli. „Řekl, že nechala u právníka dopis pro případ úmrtí…“ Přesné slovo, které ten právník použil. „Myslím, že si asi nemyslela, že to bude ve třiatřiceti.“

„Vždycky se mi líbila.“

Přejedu pohledem k Brendě, ta mě pozoruje. Jí jediné jsem o Beth řekl.

„Omluvila se. Řekla, že mě milovala a doufá, že se mi daří dobře. Že mě nikdy neměla v úmyslu opustit, ale rodina jí vyhrožovala…“

Seskočím z gauče, dojdu k obrovskému oknu s výhledem na Pacific, sleduju, jak na horizontu zapadá slunce a nechává za sebou smutné barvy. Tím, že tenhle dům stojí na skále, má nejlepší výhled v Pebble Beach, který se dá za peníze koupit. Celá stavba je moderní, nábytek velký a prostor nepřeplácaný. Všechno to mělo ukázat krásu prostředí.

„Řekla, že jí nabídli sto tisíc, aby odešla nebo že ji obviní.“ Moje kůže jako by se chtěla otevřít a odkrýt každou emoci, co jsem kdy měl.

Přišel jsem sem z jednoho jediného důvodu, dostat odpovědi od svého dědy a ten starý bastard je v zatraceném Karibiku, kde mu ho hulí nějaká rádoby porno herečka.

„Myslel jsem si, že to byl otec, ale tomu jsem byl ukradený od doby, co mě zplodil, takže to musel být dědouš.“

Ta frustrace, kterou cítím od doby, co jsem otevřel Bethin dopis, mi vaří krev a plní mi oči slzami. Jediná osoba, která se o mě kdy starala a on to musel zničit.

Zpátky u prosklené zdi, sjedu na podlahu, nohy mám vratké, přepadne mě pocit bezmoci.

„Myslí si, že si se mnou může zahrávat, vyjebávat mi se životem. Že jsem jen loutka…“

„To nebyl děda,“ slyším ji o pár minut později. Vzhlédnu a podívám se jí do tváře. Její zářivé modré oči stejného odstínu jako moje jsou plné sympatie.

„Cože?“

„Děda jí nevyhrožoval.“ Posadí se rovně, sáhne po poloprázdné sklenici na konferenčním stolku a vyprázdní ji.

Ten zkurvysyn. „Otec…“ Přepadne mě hněv, syrový a ošklivý.

„Ne… byla jsem to já. Já jsem jí nabídla ty peníze.“

Ten zvuk vibruje vzduchem a dojde ke mně, ale já nechápu smysl. To nemůže být možné. „Ty jsi Beth zaplatila? Ty?“

Brenda přikývne, odvrátí se, prsty si nervózně tahá za střapce přikrývky na klíně. „Myslela jsem… myslela jsem si, že je to pro ni jen fáze, víš. Vzrušení. A ty… ty jsi byl tak emočně roztoužený. Tak mladý a ztracený. Hrála si s tebou, Dallasi. Ne děda. Ne já. Beth byla dost stará a chytrá, aby věděla, že jsi velmi křehký mladý muž – a taky bohatý.“

„Ty?“ Jsem tak v šoku, že nedokážu zformulovat větu. Je těžké dýchat. Je to, jako by se kolem mě stahovaly zdi. „Ale já jsem myslel…“ Zhluboka se nadechnu, ten nádech mi spaluje plíce. „Ty jsi mě přiměla věřit, že je to v pořádku. Že sis myslela, že je to romantické!“

„Snažila jsem se udělat správnou věc,“ ozve se tichý vzlyk.

„Ty zatracená sobecká krávo! Nikdy jsi neudělala nic, co by potěšilo někoho jiného než tebe!“

Vstanu a zamrznu na místě, protože jsem zrovna teď tak nasraný, že možná udělám něco, čeho budu po zbytek života litovat. „Ty jsi byla jediná, komu jsem věřil…“

Po tváři jí tečou slzy. Setře je, těžce spolkne něco, co je asi tuna viny. Doufám, že se s ní zadusí.

„Vy jste tak plní jedu…“

Donutím se pohnout, zamířím ke dveřím. Nemůžu tu zůstat už ani minutu. Šťastné zasrané Díkůvzdání.