NBW - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

„Tenhle klub je brutálně návykový!“

To křičí Zoe z plných plic. Což není překvapivé, že? Projde přímo kolem vyhazovače, muže velikosti Titanicu, a pošle mu vzdušný polibek. My zbývající ji spořádaně následujeme.

„Bar--“ ukáže Blake, „je tudy.“ Její dlouhé nohy v podpatcích Azzedine Alaia vypadají nekonečně, pokožku má snědou oproti béžovým hedvábným šatům, které má na sobě. Nikdy mě móda moc netáhla, ale kdybych vypadala jen trochu jako Blake, možná ano.

Prodereme se pěkně oblečeným davem lidí, jeden člověk krásnější než druhý. Taky tu spatřím několik známých tváří. A dekorace jsou tu stejně nóbl. Boxy jsou vyšperkované sametem, zadní část baru je mozaikou barevných skel, a zdobené lustry nad hlavami z křišťálu.

„Co pijete?“ zakřičí Zoe přes hlasitou hudbu a ještě hlasitější hlahol.

Dneska slavíme Aliciny narozeniny. Od pohřbu uplynulo několik týdnů a nad námi všemi visí černý mrak. Všichni se strachují a Zoe napadlo dát Alici – která snáší příval Reaganova žalu – oddech.

„Jak to koupíš?“ křičí Alice přes hluk. „Ještě ti není jednadvacet.“

Zoe se ušklíbne a zamává na velmi vyrýsovaného a velmi sexy barmana svou černou Amexkou. „Jsi zábavná. Samozřejmě neúmyslně. Mám falešnou občanku už od šestnácti.“

„Tohle n-není nelegální?“ řeknu, opravdu s obavami. To tady spáchám trestný čin? „Z-Znamená to, že jsem komplic, p-pokud tě chytí? Můj otec--“

Pusu mi zakryje hubená ruka, s prsty plnými diamantových prstenů. Zoe zavrtí hlavou, jako by mi nebylo pomoci. „Co piješ, Zrzko? Co je tvoje volba? Nechám tě promluvit, a ať je to raději tvoje oblíbené pití.“ Odsune pryč svou ruku.

„Dietní colu, prosím.“

Dramaticky protočí oči. „Proč mě to nepřekvapuje.“

„Dej jim dneska svátek, Z,“ promluví Blake.

„Jednoho panáka a půjdeme tancovat! Ale vy mrchy si jednoho dáte. I ty--“ ukáže na mě. Bůh nám pomáhej, modlím se, aby ji nikdo neslyšel. „Žádné výmluvy! Nechci slyšet o zklamání tvých dokonalých rodičů.“

„Fajn,“ zamumlám. Už jsem se dost těžce naučila, že když má ten pohled, je těžké ji zastavit. Její názor nezmění žádný argument.

„Čtyřikrát Zrzavé Děvky,“ objedná u barmana s mohutným zamáváním řas. Pak nám je podá a my všechny je pozvedneme. „Na Alici. Šťastné jednadvacetiny a ještě mnohem víc.“

„A na přátelství,“ dodá Alice, na tváři má hořkosladký úsměv. V jejich tmavě hnědých očích vidím lesk a ty moje zvlhnou taky. Soudě podle tváří Blake a Zoe, to cítíme všechny.

„Na nás!“

„Nevím, jak bych bez vás přežila tenhle rok,“ pokračuje Alice. „Jen jsem chtěla, abyste věděly, jak moc vás všechny mám ráda.“

Zoe steče jedna slza, zatímco se Blake směje přes ty svoje. Já zakloním hlavu a nechám hrdlem protéct tu sladkou, kořeněnou tekutinu, pak začnu kuckat a hekat.

„Co to k čertu bylo?“ zasípám.

„Tomu se, moje milá panno, říká zábava,“ zacvrliká Zoe.

„Z-ztiš hlas!“ Jako bych potřebovala, aby sdělila celému světu, že jsem jednadvacetiletý zmetek.

„Ale běž. Nikoho to nezajímá. Jdeme tančit!“

Protlačíme se do horního patra, kde nahlas duní elektronická hudba. Taneční parket je napěchovaný, těla do sebe narážejí. Ve stejné chvíli začíná působit alkohol a úplně mě uvolní.

„Kdo je to?“ zeptám se Blake.

„To je D.J. – Marc Schulz,“ informuje mě. „Calvin Harris je víc můj styl, ale je celkem dobrý.“

I dav si to myslí. Takže když nastoupí, začnou divočet. Začneme tančit a hodiny ubíhají jako minuty. Jsem nasáklá potem, vlasy se mi lepí ke tváři a krku, moje nové přiléhavé černé tričko se mi přilepí k prsům, a moje džíny jsou jako potravinářská fólie.

A stejně je mi to jedno.

Je mi jedno, jestli vedle svých hyper úžasných kamarádek vypadám buclatě. Je mi jedno, že nejsem nejlepší tanečnicí na parketu. Je fajn to vypustit, žít v téhle chvíli bez dalšího programu, jen se bavit a nechtít přestat.

Dallas měl pravdu – je fajn být záporákem, nebo aspoň mou verzí záporáka. Nemám pochyb o tom, že jeho verze je x-krát horší, což mě samozřejmě přivádí na myšlenku, jak vypadá taková x-krát horší verze. Pak se chci kopnout jen za to, že o tom uvažuju.

Přes taneční parket spatřím Reagana, který se přibližuje, odstrkuje stranou jedno zpocené tělo za druhým. Dojde za Alici a položí jí ruce kolem pasu, ona sáhne dozadu a projede mu prsty ve vlasech. Mezi těmi dvěma je tak silná láska. Bohužel i když jsem za svou kamarádku šťastná, taky mi to připomíná to, co mi chybí v mém životě.

„Beru oslavenkyni domů, dámy,“ oznámí Reagan. Zoe ho prošpikuje otevřeným nesouhlasným pohledem, ale pro jednou drží ústa. „Můžete mi prokázat laskavost a odvézt Dallase domů?“

„On je tu!“ vyletí ze mě. Ten ojedinělý výbuch upoutá pozornost Zoe i Blake, obě přestanou tančit a zamračí se.

Ups. „N-někdo něco ř-říkal? Hahaha.“

„Pěkný pokus,“ odpoví Blake a kření se.

Moc jsem ho od pohřbu neviděla. Ten polibek byl při nejmenším neuvážený a celá ta doba, kterou jsme strávili spolu, ještě horší. Ani jsem nebyla v útulku a předstírala nemoc.

„Je u baru,“ poznamená Reagan.

Všechny se otočíme a najdeme Dallase, jak se opírá o bar a čeká na obsluhu. Jeho oči pod ztěžklými víčky se setkají s mýma a on se usměje od ucha k uchu, prakticky mě umlátí svým sex appealem. Jako bych potřebovala ještě víc materiálu pro své snění za bílého dne.

Zoe zabručí. „Musím?“

„Ocenil bych to.“

„To chceš moc.“

„Budu tvým dlužníkem,“ tlačí Reagan, na pohledné tváři se mu rozleje úsměv. Je hezké ho pro změnu vidět se smát.

„Jo, to budeš.“

Pozornost všech se vrátí k Dallasovi, který se rychle blíží. Udeří do mě nutkání utéct. Po oznámení Blake, že mířím na dámy, se vydám přes taneční parket a jdu tlumeně osvětlenou chodbou, abych to našla. Uvnitř koupelny projdu kolem zrcadla a krátce se zastavím. Obrázek, který na mě zírá je dost na to, aby se zastavil každý a zíral.

Jsem jeden velký chaos. Moje tričko – díky Bohu černé tričko – by mohlo být klidně namalované. Píchnu prstem do svých ztvrdlých bradavek a ty se zahýbají. Černá tužka na oči, kterou na mě Zoe použila před pár hodinami, je napůl smytá. A moje dlouhé vlasy vypadají, jako by je někdo před hodinou sčesal dozadu. Tohle bude náročné napravit.

Zatímco se tím zaměstnávám, holka vedle mě se na mě nepřestává dívat, zatímco si dává nový lesk na rty. Je štíhlá a velmi pěkná, má na sobě minišaty, které vypadají jako z mola. Závistivě se dívám na její dlouhé, hezky tvarované nohy. Pro ty nohy bych zabíjela.

Strčí si lesk zpátky do kabelky, černýma mandlově vykrojenýma očima se setká v zrcadle s mýma. „Za ta prsa bych zabíjela,“ oznámí věcně a pak vyjde bez ohlédnutí ze dveří.

Asi minutu mi trvá, než se z toho šoku vzpamatuju. Jakmile se to stane, změní se na zájem. Je to to, co my všechny děláme? Chodíme a závidíme jiným místo toho, abychom na sobě viděly to nejlepší? Vím, že si za to můžu sama. Ani nemůžu říct, kolikrát jsem to nevědomě dělala. Z nějakého důvodu je to špatné. A je to něco, co musím přidat na seznam věcí, které musím změnit.

Napůl omráčeně vyjdu do potemnělé chodby. Jediným zdrojem světla je několik neonových nápisů visících na zdi, každý svítí jinou barvou.

„Vyhýbáš se mi?“ pronese známý mužský hlas. Opírá se o stěnu vedle nápisu Zůstaň Divoký, ruce má založené na hrudi, neonová záře kopíruje jeho profil. V modrém světle by většina lidí vypadala hrozivě. Dallas ne. Jen to lichotí jeho dokonalosti. Což už je asi normální.

Pohledem mě přejede od hlavy k patě, kůže mi hoří z jeho otevřeného a úmyslného průzkumu a nemá to co dělat se studem. Jeden jeho pohled se ztěžklými víčky a moje tělo se rozzáří jako Striptýzový klub ve Vegas.

„Vyhýbáš?“ zopakuje.

Přirostlá k podlaze zavrtím hlavou. Lidé mezi námi procházejí. Někteří opilecky klopýtají. Několik z nich se po něm otočí. A přesto to nezničí ten zvýšený smysl ostražitosti, kterou cítím. Mohli bychom být stejně dobře sami.

„Tak proč to tak vypadá?“

Odstrčí se od stěny a blíží se rozvážným tempem. „Nebyla jsi nemocná, že…“

Odvolávám se na Pátý dodatek.

Přikývne. „Byl to jen polibek, Doro. Už jsme se předtím líbali, pokud jsi zapomněla.“

„Nezapomněla. V-věř mi,“ zamumlám si pro sebe.

Když ke mně dojde, položí si ruku na stěnu vedle mé hlavy. „K čertu, pojď do toho.“

„P-prosím?“ řeknu šokovaně a bez dechu.

„K čertu, pojď do toho,“ zopakuje. Usměje se a ukáže na růžový svítící nápis několik centimetrů napravo od nás.

Položím mu ruku na hruď, zatlačím a on se nechá. Pak zamířím na taneční parket. Číslo 8 na mém seznamu se nikdy nestane – a už vůbec ne číslo 9 – pokud mezi námi neudržím odstup. On představuje příliš velké rozptýlení, příliš pokušení, on je příliš a tečka.

V době, kdy se vrátím, jsou Alice a Reagan pryč, a Blake a Zoe tančí s několika lidmi. Je na čase začít plnit své záměry, takže začnu tančit taky. Netrvá dlouho a jeden z kluků, kteří Zoe obklopují se o mě začne zezadu třít.

Pak uslyším, „Hej, chlape, je pod zákonem. Být tebou, porozhlédnu se jinde.“

Podívám se přes rameno na toho otírače, který vypadá opravdu vyděšeně. Mračí se na mě.

„O-on lže.“

„Nestojí za ty problémy, brácho. Běž.“

Otírač na mě zírá s nepokrytým zhnusením, vycouvá, a nakonec zmizí v davu. Vzhlédnu se svým vlastním zamračením a najdu Dallase, jak se ukázkově usmívá.

„Co s-si myslíš, že d-děláš?“

„Dohlížím na tebe.“

„To těžko, snažíš se mi z-zkazit zábavu!“ Zakřičím přes hudbu. Vezme mě za paži a táhne mě pryč, pryč z tanečního parketu, dovede mě ke stěně na druhé straně, kde je jen o trochu méně hluku.

Opře se ramenem o stěnu, založí si ruce na hrudi a tričko, které nosí, se napne, ukáže mi síť svalů a žil na jeho pažích. Žízeň. Najednou mám žízeň.

V příští chvíli jeho oči změknou a začnou být smyslné. Pokud si myslí, že se tak snadno vzdám, opravdu se plete.

„Mám pro tebe návrh.“

To jsem nečekala, ale co už. „N-nepotřebuju žádný n-návrh.“

„Nevíš, co to je. Jak víš, že ho nepotřebuješ?“

„Protože n-nepotřebuju nic od tebe.“

„No, to není moc fér. Ještě jsi neslyšela mou řeč. Jak víš, že nechceš něco, co neznáš?“

„Nenecháš mě dneska na pokoji, že?“

„Ne, dokud si mě nevyslechneš.“

„Fajn. Ř-řekni to, abych se mohla vrátit k tanci.“

„Nech mě, abych ti dělal poradce se seznamem.“

Nemám slov. Poprvé ve svém životě opravdu nemám slov. Uběhne minuta ticha. Pak dvě. „Nechápu…“

„Ty jsi mě vozila do útulku.“ Pokrčí rameny jako by to dávalo dokonalý smysl. „Já ti na oplátku budu radit.“

„Poradce se seznamem?“ zopakuju. Nevím, jestli se mám smát. Teda, ten je zábavný. Tenhle návrh je k popukání. Děsivé je, že to asi myslí vážně.

„Pořád pracuješ na tom seznamu? Kolik ti toho zbývá?“ Nic neříkám. Nic nepřiznám. „Huh…“ Studuje mou tvář. „Beru to, jako že všechno.“

„Už jsem v-vylepšila vzhled ne? A pak to ruské kolo. Tohle máme splněné--“ napadnu ho na svou obranu. Jo, prohrávám tuhle hádku, nebo jak tomu chcete říkat, tohle vyjednávání.

Natáhne se, vezme mi pramen vlasů a zatahá. „Vypadáš krásně,“ řekne okamžitě. „To vylepšení se mi líbí.“

Počkat… to zrovna řekl, že si myslí, že jsem krásná? A já mám teď jako dělat, že se zrovna země nepohnula? Co to hraje za hru?

„Co to t-tu hraješ za hru?“

Vypadá na chvíli zmateně. „Žádnou hru.“ Nakloní se blíž a zúží oči. „Jsi opilá?“

„Ne!“

„Tak se budu opakovat, protože dneska špatně slyšíš. Chci ti pomoct.“

„Ty m-mi chceš p-pomoct s mým s-seznamem… nejsi opilý ty?“

„Chceš být špatná, že? Vím, jak na to.“ Hrdě si poplácá po hrudi. „Jsem král špatného. Jen tady říkám, že je to moje parketa. Nech mě ti pomoct být špatná.“

Zachichotám se, protože, pro Krista, on to myslí vážně.

On se opře, pusu má kousíček od mého ucha a zamumlá, „Řekni ano, Doro. Vím, že chceš.“ To sametové předení mi přejede po kůži, vztyčí mi bradavky a musím se ošít. Pak se mi podívá do očí a usměje se. A ten pohled, ten ďábelský pohled zpečetí tu dohodu.

Co můžu ztratit? Možná až na své srdce. Ale už jsem to zkoušela bezpečným způsobem a nefungovalo to. Proto odhodím zábrany.

„Dobře… beru.“

„Dobře.“ Vezme mě za zápěstí a zase mě vede pryč.

„K-kam jdeme?“

„Tančit.“

Na tváři se mi objeví nezkrotný úsměv. Jsem. V. Maléru.