NBW - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dallas

Reagan zmizel. V době, kdy jsem se dostal domů, už byl pryč a měl vypnutý mobil.

„Jeep je pryč,“ řekl mi Brock ve chvíli, kdy jsem vešel do dveří.

Ale já vím, kde hledat. O deset minut později ho najdu na venkovních tribunách aquatic centra, lokty se opírá o kolena a má hlavu v dlaních. S těžkým srdcem se přiblížím.

„Čau,“ řeknu a posadím se vedle něj. Všechna světla jsou vypnutá až na ta v bazénu. Jako by nálada nebyla už tak dost temná, světla vrhají strašidelné stíny.

„Všichni se bojí,“ začnu s tím, co je jasné.

Reagan si otře tvář a podívá se před sebe. Přikývne. „Potřeboval jsem přemýšlet.“

„Já to chápu…“ obklopí nás ticho.

„Jak ses sem dostal?“

„Vzal jsem si Coleovu motorku. On to ještě neví.“ Ušklíbnu se, protože Reagan zná pointu. Ta Ducati je Coleova nejoblíbenější věc na světě. Určitě nebude šťastný, že zjistí, že jeho miminko chybí, ale neměl jsem jinou možnost.

„Řídit bez řidičáku… super.“ Zavrtí hlavou a oba se ušklíbneme.

„Tohle místo mi bude chybět,“ řeknu nahlas. Oba se rozhlédneme kolem, na všechny vlajky mistrovství, které visí od stropu, tři z nich jsme pro tuhle školu pomohli vyhrát.

„Hrom a Blesk se navždy zapíšou do historie malibské univerzity.“

Hrom a Blesk: tyhle přezdívky nám dal reportér NCAA v prváku po tom, co nám naše asistence vyhrály první titul.

„Navždy neblaze proslulí, myslíš,“ opraví Reagan suše. „Bylo to fajn, když to trvalo.“ Pak mu tvář posmutní, jako by bojoval se slzami.

„Je mi to líto, chlape, ale ty víš, že jsi udělal, co šlo, abys mu pomohl.“

„Udělal?“ zajíkne se, roztrhaný na sračky.

„Jo, udělal. Víc než kdokoli. Já pokrevního bratra nemám – ty a dvojčata jste jediní bratři, které jsem kdy měl – takže tě nebudu stresovat s řečmi typu vím, jak se cítíš. Fakt je ten, že nemůžeš nikoho uchránit před ním samotným… sledoval jsem svou matku, jak se roky snažila sama zničit.“

„Co ji zachránilo?“

„Zatracené štěstí a prachy. V bouři vyjela na moře a nebylo to jednou. Dělala to hodně, když jsem byl dítě, během svých manických záchvatů… naposledy tu loď konečně zničila a skoro se utopila. Můj děda ji nechal na čas poslat na léčení. Pak byla čistá.“ Pokrčím rameny. „To bylo před pěti lety a neuběhne ani den, abych nepřemýšlel, jestli mi někdo zavolá a řekne, že se to stalo znovu… nebo hůř.“

„Tak proč se cítím zodpovědný?“

To je otázka za milion.

Je příliš zasáhnutý bolestí, aby mě teď slyšel, ale stejně to zkusím a doufám, že si na to později vzpomene.

„Protože my všichni chceme věřit, že nejsme doopravdy tak bezmocní… kontrola je jen iluze, brácho. Nesmíš se obviňovat.“

***

Jako by pohřeb bráchy mého nejlepšího kamaráda nebyl sám o sobě dost strašný, smuteční hostina je ještě horší. Místnost, kde se v hotelu Beverly Hills konají plesy, je nacpaná. Obvyklým beverlyhillským davem dobře oblečených kreténů. Většina jsou doktoři jako oba Reaganovi rodiče.

Jeho otec je kardiochirurg a jeho matka dermatoložka. Pokud můžu mluvit za sebe, oba jsou to kreténi a mám právo to říct, protože jsem ani jednoho neviděl uronit jedinou slzu kvůli jejich synovi. Během těch let jsem je potkal několikrát. To je dost na to, abych poznal, že jsou do morku kosti chladní. Mí rodiče jsou vyšinutí, ti jeho ani nejsou lidi. Nevím, co je horší.

Pocucávám svou minerálku, i když bych si raději dal dobrou whisky. Je to těžký den.

„Jak se držíš?“ slyším Brocka říct našemu kamarádovi, který sotva vnímá. Brock se posadí vedle Reagana a sleduje ho vypít třetí sklenku whisky.

„Hodil by se další drink,“ odpoví Reagan a zatřese prázdnou sklenicí.

„Vím, že je to teď na hovno, ale opít se není odpověď.“

„Unavíš se někdo z toho být tak dokonalý?“ řekne Reagan Brockovi. Neviním ho. Matka má vysoké standardy, a my ostatní zaostáváme.

„Dobrá whisky je vždycky odpověď,“ přeruším ho. Popadnu náhodnou židli, sednu si vedle nich obkročmo. „Vlastně se k tobě připojím. Pojďme se zrušit. Můžu si zavolat a sehnat trávu.“ Kruci, chybí mi to. Nedotknul jsem se toho od toho večera, co jsme porazili Long Beach – a vlastně ani ničeho jiného. Den jako tenhle si žádá time-out.

Reagan na mě namíří otrávený obličej. „V tomhle ti pomáhat nebudu. Pokud se chceš zrušit, najdi si vlastní výmluvu.“

Mám jich tak milion a ani po jedné bych se ráno necítil líp. Pak si uvědomím, že nesmím dál dělat ty samé chyby s těmi samými výsledky.

„Kámo--“ vím, že je raněný. Vím, že dosáhl svého bodu zlomu, takže zažertuju – jako to dělám vždycky. „Když jsi ožralý, jsi zlý.“

„Nejsem ožralý,“ zavrčí.

„Ale míříš k tomu,“ hádá se Brock.

„Vím, že jdeš příští rok na práva, ale můžeme si ty debaty dneska ušetřit?“ vypálí Reagan.

Něco za mnou přitáhne mou pozornost. Otočím se na židli a zachytím Doru, která sedí se svými kamarádkami u jednoho ze stolů a sleduje mě s výrazem, který nemůžu rozeznat.

„Reagane,“ Dr. Kreténský Otec pokárá svého syna. Má tyč v zadku zastrčenou tak daleko, že nemůže sklonit bradu. Jeho otec provede krátký a znechucený průzkum mě a Brocka. „Mohl bys na chvíli nechat své přátele a být s rodinou. Dean Sullivan by s tebou rád mluvil.“

Reaganova tvář zrudne. Nikdy jsem ho neviděl tak nasraného. „Ne, nemohl,“ vyštěkne.

Celá místnost smrtelně ztichne. Hlavy se otáčejí. Všech sto nebo kolik hostů zaměří pozornost naším směrem. Bailey vstane a vydá se k nám, ale já na ni zavrtím hlavou. Tohle se rodilo dlouhou dobu a nechci, aby se zachytila na té ohnivé hranici.

„Zeptám se tě ještě jednou – pojď sem.“ Ten debil drtí zuby. „A z respektu ke tvému bratrovi ztiš hlas.“

Reagan s sebou trhne, jako by ho udeřili.

„Já? Já jsem pro něj měl vždy respekt a lásku. Můžeš říct to samé, tati?“ Ví tví přátelé, jak jsi ho vyškrtnul ze svého života, z rodiny už před lety? Že jsi ho neviděl ani s ním nemluvil tři roky?!“

„Reagane,“ ozve se Dr. Matka. Vstane a přistoupí k němu.

„—že jsi ho nechal zavřít za vloupání na pozemek, když se objevil u domu. Vědí, že je ti úplně u prdele, že je mrtvý?!“

Jeho matka ho chytí za paži. „Ven, okamžitě!“

„Proč?“ zařve Reagan, setřese její ruku. „Ztrapňuju tě?“

„Ano,“ vydrtí přes zuby.

Jedna velká šťastná rodinka. Donutí mě to přemýšlet o té mojí. S Brendou jsem nemluvil od toho večera své nehody. Krátce na to začaly chodit debilní omluvné zprávy a vzkazy. Jak toho začalo být příliš, zablokoval jsem ji.

„Ta smažka je mrtvá!“ zakřičí Reagan z plných plic. Můj kámoš to konečně všechno vypustil a bylo na čase. Něco to muselo vyvolat a bylo to buď tohle nebo jeho duševní zdraví.

„Zavražděný kvůli teniskám. Teniskám, které jsem mu dal já“ – bouchne se do hrudi – „Ty, které jsem chtěl, aby nosil, protože jsem se bál o jeho chodidla. Kvůli nim ho osmnáctkrát bodli!“

„Kurva,“ zamumlám. Stejně jako Brock.

Naproti v místnosti vstane Cole s nějakou holkou a určitě byl v polovině lovu, zachytí můj pohled a naznačí mi co je. Odpovím zavrtěním hlavy.

Nikdy nám neřekl ani slovo. Což mě nutí přemýšlet, jestli to Bailey věděla a taky nám to nesdělila. Při pohledu do její tváře, široce rozevřených očí a slz, rukou si přikrývá ústa, bych řekl, že to nevěděla.

„Už vás nebude dál ztrapňovat,“ pokračuje Reagan a pomalu couvá z místnosti. „A ten, který je pořád naživu…“ Zastaví se, nozdry mu planou, vztek vyprchává. „Už vás nikdy nechce vidět.“

***

„Nevíte někdo, kam šel Reagan?“ zeptám se o patnáct minut později, zatímco stojím na hotelovém parkovišti a po něm ani památky.

„Nevidím jeho Jeep,“ poznamená Cole. „Byl jsem jediný, kdo o těch teniskách nevěděl?“

„Nebyl.“

„Já taky ne.“

„Myslím, že nikdo,“ zbytek z nás odpoví stejně.

„Jeho rodiče jsou nechutní,“ řekne Zoe. Další souhlasné mumlání.

Dora se na mě podívá, oči plné obav. „Najdeme ho,“ ujistím ji.

Krátce po té scéně začali všichni odcházet, protože nic jiného neukončí pohřební hostinu lépe než rodinná hádka.

„Alice za ním šla,“ oznámí Blake. „Dejme jim prostor.“

Něco v jejím hlase vzbudí mou pozornost. Podívám se na ni ve chvíli, kdy zbledne jako prostěradlo a oči se jí protočí.

„Blake! Má záchvat!“ zakřičí Zoe, jak Blake vypoví kolena a ona začne padat na zem.

Naštěstí je tam Cole včas a zachrání ji před dopadem na cement. Jemně ji vezme, položí na zem a otočí na bok, rukama jí drží hlavu, když se třese. „Někdo kontrolujte čas,“ vyštěkne a Zoe mu přidrží svůj telefon. Zdravotnický trénink Petermanových už přišel během sezony vodního póla vhod víc než jednou. Ale zatím nic takového. Kurva, nejsem žádný pobožný, ale právě teď děkuju Bohu.

„Je to v pohodě, princezno,“ všichni slyšíme, jak ji uklidňuje. „Mám tě. Budeš v pořádku.“

Mezitím Zoe vytočí 911 a Brock běží dovnitř sehnat pomoc. Někdo z těch, co ještě zůstali, musí být doktor. Na téhle sračce je aspoň sklenice z poloviny plná.

Ven vyjde nějaký debil v obleku za pět tisíc, jako by to nebyla pohotovost. Ve stejné chvíli nám sirény sdělí, že se blíží záchranka.

„Tonicko-klonická,“ řekne mu Cole.

Ten v obleku přikývne, věnuje Coleovi nutný pohled typu prohledávám své rozsáhlé znalosti jako důkaz své užitečnosti. Což nikoho nepřesvědčí. „Vypadá to, že to máte pod kontrolou, lidi. Měřili jste to?“

„Něco přes dvě minuty.“

Jakmile se záchranka přiblíží, záchranáři jdou do akce. Každý odstoupí, dají jim prostor k práci. Všichni, až na Colea, který svou pacientku nechce pustit.

Záchvat konečně přestane a Blakino tělo ochabne. Naloží ji na pojízdné lůžko, pak ji i s lůžkem přemístí do vozu. Cole naskočí do záchranky s ní.

„Co to děláš?“ ječí na něj Zoe, naprosto rozhozená. Brock jí něco pošeptá do ucha a ona udělá bolestný obličej. Ale jinak drží pusu a záchranáři zavřou dveře.

„Zavezu ji do nemocnice,“ řekne Brock a naznačí k Zoe, která si otírá slzy. „Dostanete se domů?“

„J-já je odvezu,“ řekne Dora tichým hlasem. „Prosím řekněte Blake, že přijdu do nemocnice co nejdřív to půjde.“

Brock přikývne, pak vezme rozrušenou Zoe za zápěstí a vede ji k černému mercedesu G Wagon na vzdálenějším konci parkoviště.

Podívám se doleva a zkoumám Dořinu náladu. Je tišší než obvykle. „Jsi v pořádku?“

Nejdřív přikývne. Pak zavrtí hlavou a roztřese se jí ret. „Ne.“