NBW - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Jsem. Odpad.

Jsem. Pro toho kluka jsem odpad. To je jediné platné vysvětlené proto, jak jsem se nechala přemluvit k tomu, abych ho pravidelně vozila do a z útulku. Obchází auto ke straně spolujezdce s takovým úšklebkem, že má na tváři vrásky.

„Čau,“ řekne a naskočí na sedadlo.

„Čau.“ Neodvažuju se na něj dívat, ale on mě těžce zkoumá. Místo toho se soustředím na vycouvání z jeho příjezdové cesty a dopravní ruch, než nás moje nezvladatelné myšlenky zabijí oba.

Zmáčkne tlačítko na mém iPhonu a než ho stihnu zastavit, z Bernadetiných reproduktorů začne vyhrávat More than this od Roxie Music. Štrachám se, abych to vypnula.

„Co to kurva bylo?“

To mě naštve. Možná jsem odpad, ale už nebudu ničí blázen. „Máš s-sprostou pusu.“

„Bejby, nemáš tušení.“ Obličej mi zahoří. On si mě prohlédne a pokrčí rameny. „Možná máš.“

Padne na nás ticho a já na protest zesílím hudbu. „Můj t-táta mi to nahrál. Daroval mi to k narozeninám spolu s tím autem. Takže se prosím nevysmívej ani autu, ani hudbě. To je vše, o co žádám.“

Můj táta Evan má originál Fiatu 500 od léta, kdy se mí rodiče potkali. Byla to kraksna, kterou koupil a opravil. Veškerá hudba na seznamu byla z roku, kdy se zamilovali. Je velmi sentimentální… a já asi taky.

Dallas na mě delší dobu zírá, ale co se mu odehrává v hlavě, skrývá za slunečními brýlemi.

„Nedělal jsem si z tebe legraci… omlouvám se, jestli sis to myslela.“

Pokradmu se na něj podívám a najdu ho zírat z okna. Ruku má zatnutou v pěst a položenou na stehně. Jsem si celkem jistá, že může mít všechno, co chce. Taky by mohl mít modelku z Victoria´s Secrets, aby ho vozila, kdyby si to přál. Tak proč já?

„Nechci být troufalá, ale… nejsi bohatý? Nevlastní tví rodiče banku nebo tak?“

„Ne, jsou bohatší,“ odpoví ledabyle. „A je to společnost mého dědy. Už jsi slyšela o Anders-Burns?“
„O tom pivu?“

„Nikdo si nikdy nepamatuje minerálky a energy nápoje, které jsou opravdu důvěryhodné výrobky, pokud to sám neřeknu.“

„Beru tě za slovo. Jde m-mi spíš o to, proč sis nesehnal nějakého nóbl řidiče?“

„Kotě…“ Posune si své sluneční brýle a zírá na mě přes okraj, „proč bych potřeboval řidiče, když místo toho trávím čas s tebou?“

„To je n-nesmysl. A… můžeme se domluvit, že mi tak přestaneš říkat?“

„Ne. Líbí se mi to a sedí ti to.“

Chci mlátit hlavou do volantu a nemůžu. Nemůžu, protože jedu stovkou po jedné z nejnebezpečnějších dálnic v Americe. Nic z toho nedává smysl.

Pohled mi nepřítomně padne na malé tetování žraloka na jeho lýtku. „Chybí ti… hraní póla?“ Otočí se na mě a jeho pohled je intenzivní. Nikdy jsem ho neviděla vypadat tak vážně. Když neodpoví, zatlačím. „Jestli o tom nechceš m-mluvit--“

„To není tím,“ řekne, čímž mě utne.

„Pak čím?“

Vypadá ztracený v myšlenkách – vzdálený. „Je to poprvé, co se na to někdo zeptal.“

„Oh… takže jo?“

„Jo,“ – přikývne – „Jo, chybí. Nikdy nevíš, jak je něco důležité, dokud to není pryč.“ Nepřipouští žádné námitky.

Odbočím na Ocean Drive a zaparkuju za útulkem. Dělala jsem tu dobrovolnici dva roky, a ještě mi jeden zbývá, než se přestěhuju zpátky a začnu v New Yorku. Už teď mi to místo chybí, a to jsem ještě neodešla.

Vypadá, že má zvláštní náladu, horší, protože obvykle se mě snaží si dobírat. Ale některé věci je třeba nechat tak, takže na to nepoukazuju.

„Jdeš?“ zeptám se, jak vystupuju z auta.

„Budu tam za minutku.“

***

„Dallasi, mohl bys vzít ty latě na oplocení a donést je Stuartovi. Začíná dneska venku s boudami,“ řekne Vi. Ta je uprostřed nakládání koleček kameny, které přijdou do kontejneru.

Když Dallas vidí Vi, která váží 45 kilo i s obývákem, jak se snaží tlačit tu věc po nerovném terénu, pustí hadici a vezme jí kolečka z rukou.

Od doby, co začal pracovat v útulku, uběhl měsíc a půl. Třikrát týdně. Trávit všechen ten čas společně je nejhorší a zároveň nejlepší věc, co se mi stala. Na jednu stranu je to absolutně sladké mučení. Na druhou se děsím dne, kdy skončí a já ho budu muset zase vídat jen sporadicky a přitom vědět, jaká to byla legrace.

A bude mi chybět. Protože je to pravda. Bude mi strašně chybět. Svoje vyměřené hodiny veřejně prospěšných prací splnil už před týdnem. Vi a Mika mi to říkaly. On se o tom ani jednou nezmínil.

Vi se zatváří vděčně. „Díky. Mé paže víc násilí nesnesou.“

Zatímco snadno veze náklad ke kontejneru, Vi a já máme moment ticha a sledování. Pracujeme venku v Abbott Kinney, celé ráno uklízíme odpad, a on si v nějaké nestřežené chvíli záhadně sundal tričko. Skoro jsem padla na pusu, když jsem se podívala a on ho neměl.

Jeho bronzová kůže se leskne potem, díky čemuž se jeho tetování metalicky leskne a svaly se mu napínají tím nejlepším možným způsobem. A jeho kraťasy… dobrý Bože, jeho kraťasy jsou tak nízko, až mu skoro čouhají půlky.

„Je to takový zatracený kořen. Kdybych nebyla lesba…“

Je skvělý. Vážně je. Tak jak se zbavím té beznadějné zamilovanosti, té, kterou si stoprocentně vezmu do hrobu, když musím neustále čelit realitě, že – když pominu to jeho klení – Dallas je jeden z nejslušnějších lidí, co znám.

„Přijdete dneska večer spolu?“ zeptá se Vi, tře si svůj hubený biceps. Sedí na piknikové lavičce a vyhrnuje si krátké rukávy trička s Marilynem Mansonem až na ramena, a nastavuje svou bledou tvář slunci. Dneska má růžové vlasy.

Vi a Mika, spolu s několika hvězdnými zákazníky, dnes večer pořádají benefiční karneval. Veškerý výtěžek půjde na dokončení nového a lepšího útulku. Pořád ještě chybí padesát tisíc.

Způsob, jak mě přivést do rozpaků, Vi.

Ošiju se, přestanu hrabat, vzhlédnu a narazím přímo na Dallasův pozorný pohled. Odloží prázdná kolečka a sleduje mě, když bez váhání řekne „Ano.“

Jsem jako laň chycená ve světle reflektoru, super rozpačitá, když na nás zírá Vi a Stuart, ten stavař. Nikdy jsme spolu nikde nebyli. Vždycky pro náš společný čas existuje důvod. Pokud půjdeme na tuhle benefici, vstoupíme do nechráněných vod – do nebezpečného území. Už nebudeme moct předstírat, že je to přátelství z rozumu.

„V kolik mě vyzvedneš?“

V kolik v kolik v kolik…

Svraští čelo v hluboké koncentraci. „Co třeba v sedm třicet? Zajdeme se předtím najíst,“ pokračuje.

Ještě jsem neřekla ani slovo.

Uchechtne se, znovu se chopí prázdných koleček a projde kolem mě, načež se zastaví. „Máš ráda sushi?“ přikývnu. „Dobře, fajn.“ Zamíří směrem ke Stuartovi.

***

Dallas

„Lízátko?“ řeknu holce, která jde vedle mě. Dora je vždycky tichá, ale dneska ještě víc. „Zmrzlinu? Buráky?“

„Jsem pořád plná z toho sushi… ještě j-jednou díky. Opravdu to bylo nejlepší, co jsem kdy jedla.“

„To je potřetí, co mi děkuješ, Doro. Je to jen jídlo, ne ledvina.“

„N-nikdy jsem nebyla v Nobu Malibu… a a-asi se tam už nedostanu. Bylo od tebe milé, že jsi mě tam v-vzal… i když jsi n-nemusel.“

Uvnitř mám nepříjemný pocit. Vzal jsem tam spousty holek. Holky, jejichž jméno jsem zapomněl ve chvíli, kdy jsme vyšli ven. Ani jedna mi nikdy nepoděkovala. Skoro jsem zapomněl, jaké to je jít ven s někým, jehož společnosti si užíváte. S někým, jehož jméno nezapomenete. S někým, na kom vám záleží.

Nepřítomně se podívá pryč, ztracená v myšlenkách, a já ji nemůžu přestat sledovat. Většina lidí, které znám, nemůžou vystát nebýt v centru pozornosti. Vyhledávají světla ramp při každé možné příležitosti. Včetně mě. Ale tahle holka ne. Což mě nutí zírat ještě víc.

„Neřekla jsi ani slovo o tom, jak vypadám – ani jedno. Ježíši Kriste, dal jsem si tak záležet, Doro. Oblékl jsem se tak kvůli tobě. Dokonce jsem si počesal vlasy, pokud sis toho nevšimla.“

Na tváři se jí objeví široký úsměv, oči jí svítí pobavením. Mám na sobě bílou košili a džíny. Nikdy jsem nebyl na módu. Dora naproti tomu vypadá krásně v letních denimových šatech, které zvýrazňují její rezavé vlasy.

Je to sexy, ale nic v porovnání s jejími rty. Lesklé a plné. Od chvíle, kdy mě vyzvedla, jsem si představoval, jak jí ten lesk slíbávám. Na člověka s mými rozsáhlými zkušenostmi, je trapné, jak nadšený jsem byl, že s ní půjde ven, a ani se za to neomlouvám. Nemá to nic společného s faktem, že jsem už měsíce nikoho neměl, protože nemám zájem. A není to nedostatkem příležitostí. Chci říct, popravdě, jsem to pořád já. Před dvěma dny se u mě ukázala Karen. Řekl jsem Brockovi, aby ji poslal domů.

„Vypadáš k-krásně,“ řekne a okatě si mě prohlíží.

„To to trvalo.“ Ona se zachichotá, dav se rozestoupí, a před námi se objeví ruské kolo. „Pojď. Svezeme se.“ Vzhlédne s vyděšeným výrazem a zavrtí hlavou. „Proč ne?“

Další obličej. „Děsím se výšek.“

Jsem si jistý, že jsem na jejím seznamu viděl ruské kolo. Asi není nejlepší nápad jí připomínat, že jsem jí šňupal v telefonu, ale už víme, že já mám samé špatné nápady.

Ukážu na to kolo. „Nemáš to na seznamu?“ Okamžitě zčervená. „Čas to nakopnout.“ Vezmu ji za ruku a ona mě nechá odvést ji na konec fronty. „Slibuju, že nedovolím, aby se ti něco stalo.“

„Opravdu se bojím výšek a myslím to vážně.“

„Věříš mi?“

Medově hnědé oči si mě prohlížejí, city otevřené, myšlenky uzavřené.

„Jo… věřím.“

Na tváři se mi rozlije spokojený úsměv.

***

Dora

Jsem. Mrtvá.

Může člověk umřít strachy? Protože mně už se to skoro povedlo.

„Dejte dolů tu mříž. Nechte ruce uvnitř. Nedělejte nic příliš prudce, protože ta gondola se víc rozhoupe,“ pokračuje obsluha kolotoče, zatímco žvýká tabák.

Jediný důvod, proč vůbec zvažuju nastoupit do toho kola smrti, je to, že Mika a Vi by nikdy nenajaly nikoho, kdo by neprošel kontrolou.

Dallas stojí vedle mě, září, je samý úsměv, když předává obsluze naše lístky. Dneska se pokusil upravit si vlasy. Nedělal si srandu. Když jsem ho viděla vyjít z domu v bílé košili s vyhrnutými rukávy a džínách, vlasy zastrčenými za ušima, skoro se mi zastavilo srdce. Pak mě navigoval do té úžasné restaurace. Otevíral mi dveře a odsunul mi židli. Kdyby to byl kdokoli jiný, mohla bych to považovat za rande.

V otevřené gondole si mi prakticky sedne na klín, stehno na stehno. Skoro mi drkotají zuby, takže se přitisknu ještě blíž. Obsluha sklopí bezpečnostní mříž s hlasitým bouchnutím, až skoro vyletím z kůže.

„Klid, kotě. Mám tě.“

Kolem krku mi přistane těžká paže. Jsem obklopena teplem, jeho uklidňující vahou. Je lepší než bezpečnostní přikrývka. Je lepší než všechno.

„Připravená?“

„Ne.“

Třesu se, zcela nepokrytě se třesu. On to ucítí a jeho stisk se upevní. Ruské kolo se posune dopředu, aby nastoupili další a já vyjeknu. On se směje, když se přisunu ještě blíž, ruce mu zabořím do trička. Doufám, že není drahé, protože já se nepustím.

„Když ho roztrhneš, koupíš nové,“ ten nesnesitelný blb se mi uchechtne do ucha, zatímco já se držím jako o život a zavřu oči.

„J-j-já jsem říkala, že to bude špatné.“

„Otevři oči.“

„Ne, bojím se.“

To, že nic nevidím, je jediná věc, která mě ještě drží příčetnou. To a jeho teplo, váha a vůně. Směs aviváže a drahého mýdla – ten druh, který se kupuje v obchodním domě. Voní tak dobře, že mě to vyvádí z míry. Nikdy jsem nebrala drogy, ale jsem si celkem jistá, že je to stejný pocit, jako voní Dallas. Kdybych si ho mohla dát v lajně, udělám to.

„Otevři oči,“ zašeptá mi znovu.

Otevřu je a první věc, co vidím, je jeho jemný úsměv, ten hříšný úšklebek, který mi říká, že se baví. Pak uvidím pobřeží.

Dneska je jasná noc. Měsíc zalévá světlem ten karneval. Ale tím směrem se moje pozornost neubírá. Jde přímo ke škále světel, lemujících pobřeží. Mezi Dallasovou tváří a tímhle výhledem je velmi blízko k okouzlující přirozené kráse.

„Páni.“

„Nejsi ráda, že jsi mi věřila?“

Přikývnu. „D-díky, že jsi to u-udělal… nikdy bych s-sama nesebrala odvahu to udělat.“

„Od toho jsou přátelé, ne?“

Hledám v jeho tváři pochyby, ale žádné nenajdu. „Jsme přátelé? Jako – o-opravdoví přátelé?“

„Ty jsi moje opravdová kamarádka… jsem já tvůj?“

Dokážu jen přikývnout. Ten emocionální knedlík v krku mi nedovolí nic říct.

Tady nahoře je chladno a větrno. Vlasy mi létají do tváře a nalepí se mi na lesk. Než se pustím jeho košile, Dallas mi je odhrne z tváře a strčí za ucho. Celou dobu mi zírá na pusu, jako to dělal ten večer v říjnu, když si myslel, že jsem někdo jiný. Jako by mě chtěl ochutnat. Jako bych byla někdo, po kom touží, a ne holka, která jednoho dne umře neopětovanou touhou.

Nakloní se a políbí mě tím nejjemnějším, nejmenším možným polibkem. Je to tak krátké, že kdybych na něj nebylo naprosto soustředěná každým svým nervovým zakončením v těle, možná bych si toho nevšimla. Odsune se zpátky a zamrká, zmatený sexy kluk, který jedná impulzivně a až pak přemýšlí.

„Omlouvám se. Neměl jsem to dělat,“ zamumlá.

Jsem tak v rozpacích, takže udělám jedinou věc, abych si zachovala tvář. Řeknu, „Dělat co?“

Zvuk příchozí zprávy ho přiměje vytáhnout telefon z kapsy, a to mě doslova zachrání.

Podívá se na obrazovku a tvář mu klesne. „Kurva,“ řekne tichým hlasem.

„Co se děje?“ vyhrknu, znepokojená jeho výrazem.

Podívá se mi do očí. „Brian je mrtvý.“