Lucas - 25. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Stejná hra, jiný den. Garray mě v zákulisí poklepe po rameni a zašeptá, „Je to pravda, brachu?“

„Co je pravda?“ zeptám se, sleduju Lane, jak spravuje lem šatů paní Kapuletové.

„A Cooperovi a Lo?“

Podívám se na něj. „Že co?“

„Cooper a Lois. Nerozešli se?“

„Drby kolují, kámo,“ řekne Logan, postaví se vedle.

„Jaké drby?“

„Podvedla ho,“ přidá se Leo. „S tebou.“

„To je naprostá hovadina!“ Skoro zakřičím, čímž si vysloužím několik rozladěných šššš a jeden zmatený pohled od Laney. Ztiším hlas a dodám, „To není pravda.“

Garray řekne, „Ale vozíš ji do a ze školy?“

„Jo, a co?“

„To proto, že poslední dvě noci spala v Lukově posteli,“ řekne Logan.

Zavrtím na něj hlavou.

„Tak jaký je plán, brachu?“

„Není žádný plán,“ řeknu mu. „Ona se doslova právě rozešla s Cooperem, takže…“

„Takže co zatraceně?“ zašeptá Logan.

Podívám se na Lea, doufám, že změní téma, ale on jen pokrčí rameny. „Na tom opravdu nezáleží. Od srpna tu stejně nebudeš.“

***

Po představení mi Lane řekne v autě, že volal její otec, říkal, že je doma a chce ji vidět. Chyběla mu, samozřejmě, a ty všechny telefonáty, kterým se vyhýbala? Říká, že byly všechny od něj. A tu jsem si pomyslel, že Cooper je patolízal, který ji nechce nechat jít. Ale možná ne až tak velký, protože když ji vysadím doma a ujistím se, že bude v pořádku, jdu přímo do svého bytu, skočím do postele a očichávám polštář, na kterém spala. Dělám to až příliš dlouho, ale dělal bych to pravděpodobně ještě dýl, kdyby mi na dveře nezaklepal Leo. „Laney volá,“ řekne, dívá se na mě úkosem, jako by věděl, co jsem dělal.

Vezmu si od něj telefon a ztiším ho. „Proč volá na tvůj mobil?“

„Je to Lane,“ řekne a pokrčí rameny. „Pravděpodobně neví, jak si odblokovat tvé číslo.“

Zruším ztišení a promluvím do něj, „Mé číslo je pořád zablokované?“

„Můžeš se stavit,“ vychrlí. „Prosím?“

***

Poruším všechny dopravní předpisy, abych se k Lane dostal, což v našem městě znamená překročení rychlosti a nedání přednosti v jízdě. Ona mi otevře dveře suterénu, než mám šanci zaklepat a můžu říct, že je naštvaná a udělám krok vzad pro případ, že já jsem ten, na koho je naštvaná, ale nic špatného jsem neudělal. Chci říct, udělal jsem hodně špatných věcí a většina má co dělat s ní, ale nic v poslední době. Myslím.

„Cooper dnes navštívil mého tátu!“ naštvaně zašeptá.

Taky začnu šeptat, „Proč šeptáš?“

„Protože táta je nahoře a nechci, aby to slyšel, idiote!“ Juchú, Stará Laney!

„Dobře.“ Vezmu ji za ramena a ona sebou při tom doteku cukne. „Uklidni se,“ řeknu, vedu ji k posteli. „Posaď se.“

Posadí se.

Řeknu, „Potřebuju chvíli, abych pobral, co se právě stalo, protože když jsi volala, myslel jsem, že se stalo něco opravdu špatného.“

Vezmu jí telefon z ruky a oblokuju své číslo, zatímco ona řekne, „Tohle je opravdu špatné. Neslyšel jsi, co jsem řekla?“

„Moje chvíle ještě neuběhla!“

Protočí oči a založí si ruce na hrudi. Je frustrovaná. Je tak roztomilá, když je frustrovaná. „Teď?“
„Fajn.“ Vrátím jí telefon.

„Cooper dnes přijel navštívit mého tátu--“

„To jsme si už řekli.“

„—a nabídl mu práci.“

„Cože?“ Teď si potřebuju sednout sám. Posadím se na gauč naproti posteli a znovu se zeptám, „Co?“

„Cooper začíná se svou vlastní stavební společností. Táta říkal, že mu Cooper řekl, že mu otec schválil jeho obchodní plán, protože zbytečně utráceli peníze za třetí společnosti, takže tady brzo bude Kennedy Construction a on chce mého tátu, aby na všechno dohlížel. Nabídl mu dvojnásobný plat a 25 tisíc dolarů jako přestupní bonus.“

„Co je kruci přestupní bonus?“

„Nevím.“ Rozhodí ruce do vzduchu. „Asi přestup z jedné práce do druhé.“

„Co řekl tvůj otec? Řekl ano?“

„Řekl, že o tom bude přemýšlet, ale, Luke… ten bonus je ve výši poplatků za několik semestrů na UNC, a to je vše, na co teď táta myslí. Chce to vzít. Kvůli mně.“

Položím si hlavu do dlaní, konečně rozumím její frustraci. „Nemůže to vzít, Lane. Všechno, co souvisí s Kennedyovými je pohroma.“

„Já to vím. A snažila jsem se mu to říct. Taky jsem mu řekla, že jsem se s Cooperem rozešla—

„On to nevěděl?“

„Ne!“ Celý tenhle rozhovor je šeptem, což je pro mě ještě těžší v komunikaci. „Zeptal se, kdy jsme se rozešli, a já jsem řekla v pondělí, když jsem dorazila domů, protože jsem nechtěla, aby věděl o celé té době v hotelu v Charlotte.“

„A co řekl?“

Povzdechne. „Říkal, že bylo kruté se s ním rozejít, když se o mě týden staral.“

„Musíš mi to říct, Lane.“
„Nemůžu.“

„Takže vezme tu práci?“

„Nevím,“ zafňuká. „Nemůžu tomu uvěřit. Konečně jsem volná, a pořád nachází způsoby, jak do mého života nořit drápy.“

„Do myslíš tím ‚volná‘?“

„Nic.“ Zavrtí hlavou. „Jen ve mně víří emoce.“

„Možná blufuje?“

„Jak?“

Vstanu a posadím se vedle ní na postel. „Co když to jen celé nastražil? Jakože možná žádný obchod není?“

Odfrkne si. „To bych neřekla.“

Vytáhnu svůj telefon a zavolám Lucy.

„Co to děláš?“ zeptá se mě Lane ve stejnou dobu, kdy to Lucy zvedne.

„Vzbudil jsem tě?“ zeptám se Lucy.

„Je půl dvanácté, Luke, mám brzo hodinu. Co chceš?“

Je půl dvanácté! Kruci, musel jsem ten polštář očichávat dýl, než jsem si myslel. „Když jsi pracovala jako sekretářka u táty, měla jsi přístup ke společnostem v obchodním rejstříku? Máš k nim pořád přístup?“

„Co to má kruci být?“

„Potřebuju od tebe laskavost.“

„Teď?“

„Prosím Luce.“

Zasténá, ale ne nijak vytočeně, spíš…

„Do pytle, vy zrovna sexujete, co?“

„Cam bude za dvě minuty. Zavolám ti.“

Odhodím telefon. „Zatraceně nechutné.“

Laney se teď směje, tiše, ale jasně.

„To není vtipné.“

Padne na záda, drží se za žebra, jak mocně se směje. Já se nakloním, prohlížím si její rysy. Chybí mi její úsměv, její smích. Ona. Natáhnu se, přejedu jí prstem po čele, odhrnu jí z očí ofinu. Chybí mi ty oči. „Chybí mi tvé oči, tvůj úsměv.“ A aniž bych to zamýšlel, přejedu jí palcem přes plné rty a olíznu si svoje a chci tě políbit, Laney.

„Luke,“ zašeptá, její úsměv opadne. „Nemůžeme.“

„Proč ne? Plánuješ se vrátit zpátky ke Cooperovi?“

„Ne.“

„Tak proč?“

Pohled jí padne mezi nás. „Musí to být jiné,“ řekne a já netuším, co tím myslí. „A je brzy.“

„Je brzy“ = hodit psovi kost.

Zeptám se, „Takže od teďka za měsíc by sis se mnou vyšla?“

Její úsměv je zpátky. Je malý, ale je tam. „Definuj vyjít si?“

„Rande?“

„Jedno rande?“

„Deset. Dvacet. Padesát. Sto! Ať to stojí, co to stojí.“

„Za měsíc?“ zeptá se, a ona je ta ryba a já ji navíjím a je mi jedno, že jsem právě slyšel svou sestru, jak sexuje, protože mě to nějakým pokrouceným způsobem dovedlo sem.

„Můžu počkat měsíc,“ řeknu jí.

„O tom pochybuju.“

„Sleduj mě,“ oznámím. „Jsem v čekání zatracená Felicity, a ty jsi můj Ben Covington.“

Ona rozšíří oči, úsměv se rozšíří. „To jsi mě právě felicitoval?“

Přikývnu a uchechtnu se. „Tak jsem dobrý, Lois Laneová.“

Telefon mi zazvoní a já ho naslepo zvednu, zapomenu, kdo to je a proč volá, protože Laney se na mě pořád dívá a usmívá se. Pak řekne Lucy celá bez dechu, „Co mám najít, kazišuku?“

„Kennedy Construction.“

„Ne toho debila Coopera?“

„Jo.“

Slyším, jak píše a zároveň se Laney natáhne, protože mi prsty vlasy, a já zavřu oči. Ona se ke mně nahne, dokud nemá ústa u mého ucha. „Chybíš mi,“ zašeptá, a Lucy řekne, „To neříkej, Luke. Je to taaak děsivé.“

Potlačím smích, a Laney udělá to samé, znovu padne na záda.

„Jo, je to tady,“ řekne Lucy. „Registrovaná firma před… asi před čtyřmi dny.“

„Kruci.“

„Proč taková naléhavost?“

Rychle vytáhnu lež. „Jen jsem slyšel drby a nebyl jsem si tím jistý. Bojím se, že chtějí zlikvidovat tátův podnik.“

Lucy si odfrkne. „Můžou to zkusit, ale táta v tom jede tak dlouho, a vybudoval si tunu skvělých vztahů s loajálními klienty. Takže celý svět nesnáší tu rodinu… samozřejmě kromě Laney, ale Cooper má to kouzlo, šarmantního, žhavého, staršího záporáka--“

„Rozešli se,“ skočím jí do toho.

Zaječí. „Tak jaký je plán?“

Usměju se na Laney. „Žádný plán. Jen to tentokrát udělám správně.“

„Je nějaké tentokrát? Kruci. Musím jít, Cameron si žádá třetí.“

„Třetí?“

Lucyin hlas zjemní. „No, myslí si, že čím víc sexu budeme mít, tím větší jsou šance na otěhotnění.“

Lane svraští obočí, v očích má otázku.

„To dává smysl,“ řeknu. „Užij si to.“

Jakmile zavěsím, Lane se zeptá, „Lucy nemůže otěhotnět?“

Přikývnu.

Posadí se a přiměje mě udělat to samé. „Co se stalo?“

Snažím se skrýt svou bolest tím, že se odvrátím, protože je pro mě bolestivé přemýšlet o tom, čím si Cameron a Lucy prošli. Navíc jsem o tom nikdy s nikým nemluvil. „Pamatuješ na loňské léto, když jsem jel do New Jersey? Lucy tam byla a něco se stalo a já jsem ji našel krvácet v koupelně na zemi.“

„Ó můj Bože,“ zašeptá Lane.

„Spěchali do nemocnice a abych to zkrátil, museli jí vzít jeden vaječník a řekli jí, že bude těžké, aby otěhotněla.“

„To je pro ty dva tak těžké, když něčím takovým procházejí tak mladí.“

„Jo,“ řeknu. „Na chvíli se odcizili. Bylo to pro nás všechny moc těžké.“

„Rozešli se? Proč jsi něco neřekl?“

Pokrčím rameny. „Protože to nebylo o mě a nebyl jsem si jistý, jestli Lucy chtěla, aby to někdo věděl, ale teď už to víš.“

Našpulí rty. „To je tak smutné.“

Zhluboka se nadechnu, vrátím se zpět k našemu problému. „Co kruci uděláme s tvým tátou?“

„Nevím,“ zamumlá.

„Lucy říkala něco o loajalitě. Myslíš, že to bude aktuální, když se tvůj táta bude rozhodovat?“

Zavrtí hlavou. „Opravdu bych si přála, aby bylo, Luke. Ale ten samotný plat a navíc bonus dvacet pět táců, což je poplatek za vysokou, bude jediné, na co bude myslet. Cítí se z toho všeho tak vinný.“

„Nesnáším tvou mámu,“ řeknu.

„Já taky.“

„Měl bych promluvit s tátou. Uvidíme, co řekne.“

Ona přikývne. „Chci být u toho.“

Podívám se na ni a ušklíbnu se. „Chceš, abych s tebou dneska zůstal?“

„Vidíš? Už teď si v čekání vedeš mizerně.“

Té noci nezůstanu. Místo toho jdu domů a usnu, zatímco si očichávám polštář. No co už. Felicity byla taky patolízal.