CH - 9. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 9 – Viper

„Michelle?“

Usnul jsem a málem vyletěl z kůže, když sestra přišla do čekárny a zavolala Michelle jménem. Ztlumili jsme světla před několika hodinami, abychom zkusili ukradnout nějaké zdřímnutí, ale bylo jich málo a daleko od sebe, když jsem konečně zabral. Rychle jsem mrkal, ve snaze zaostřit místnost, když Michelle vyskočila a šla směrem k sestře. Zmizely za rohem, když jsem se posadil rovně. Brody mě slyšel a taky pootevřel oči.

„Co se děje?“ zašeptal nahlas, ve snaze neprobudit Kacie, která stále spala na jeho rameni.

„Nevím.“ Protřel jsem si oči zápěstími. „Sestra právě přišla a volala Michelle ven. Snad se Mike probral a ptal se po ní, nebo tak něco.“

Sotva mi ta slova vyšla z úst, Michelle se znovu objevila ve dveřích, v očích slzy. „Co se děje?“ zeptal se Brody a dávno se nestaral o šeptání. Kacie se prudce probudila, jednou nebo dvakrát zamrkala a byla okamžitě v pozoru.

„Právě jsem mluvila s doktorem Reesem.“ Popotáhla. „Vypadá to, že Mike měl mrtvici.“ Její hlas se vytratil a ona zeslábla.

Kacie zalapala po dechu a pospíchala k ní, přitáhla si ji do náruče, když jsme se Brody a já, ohromeně posadili.

„Co to znamená?“ zeptal se Brody.

„Za chvíli udělají EEG, aby zkontrolovali jeho mozkovou činnost, a budou vědět víc,“ zamumlala skrz vzlykot do Kaciina ramene.

Můj žaludek se propadl, už po sté, za těch posledních čtyřiadvacet hodin.

Mozkovou činnost? Do prdele.

Brody šel a posadil se na druhou stranu vedle Michelle a jemně jí položil ruku na nohu. „Probral se vůbec?“ zeptal se.

Michelle nezvedla hlavu, aby mu odpověděla, ale Kacie se na něj podívala se smutnýma očima, sevřela rty do pevné linky a lehce zavrtěla hlavou. „Ne, je mimo od včerejška na ledě.“

Brody se naklonil dopředu a opřel si lokty o kolena, jak zíral na zem. S každou uběhlou vteřinou, byla místnost kolem mě menší a menší, a najednou jsem se potřeboval dostat ven. Nikdy jsem nebyl klaustrofobik, ale v tuhle chvíli, jsem měl pocit, jako bych tady nemohl dýchat.

„Já… budu hned zpátky,“ vykoktal jsem, když jsem se potácel ke dveřím. Jakmile jsem byl na chodbě, rozběhl jsem se, zoufale hledajíc východ. Jakýkoliv východ.

Dvakrát doleva, jednou doprava a výtahem dolů do přízemí a byl jsem konečně venku. Myslel jsem si, že jakmile budu pryč z té místnosti a venku, budu se cítit lépe, ale mýlil jsem se. Žádné množství slunce a čerstvého vzduchu, nemohlo odnést strach, který se mi usadil na dně žaludku. Chodil jsem po chodníku sem a tam, prsty spojené na vršku hlavy, ve snaze přijít na to, co se děje, ale nešlo to.

„Vipere!“

Otočil jsem se, když jsem uslyšel své jméno, abych uviděl Taylor, Big Mikeovu malou sestru, běžet ke mně, se slzami, které jí tekly po tvářích. Přistála mi na hrudi a začala vzlykat. Objal jsem jí a nechal ji plakat několik minut. Jakmile se jí přestala třást ramena a skončila, odtáhla se a otřela si oči rukávem košile.

„Promiň, nevím, co se mi stalo.“ Vzhlédla ke mně a snažila se usmát. „Prostě jsem tě najednou uviděla a ztratila jsem se.“

„To je v pořádku. Já sám se málem zhroutil už mockrát.“

„Jak je mu? Už se probudil?“ Její pohled mě prosil o dobré zprávy, nějaký malý záblesk naděje, které je možné se chytit.

Nemohl jsem se donutit, abych jí řekl, co doktor Reese řekl Michelle, takže jsem prostě zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“

„Můžeš mě tam vzít? Nemám ponětí, kam jít.“

„Jistě, následuj mě.“ Otočil jsem se a zamířil zpátky do poslední budovy na světě, kde jsem chtěl být, ne proto, že bych tam nechtěl být pro Mikea a Michelle, ale protože jsem se chtěl vrátit zpátky v čase a zrušit to, co se stalo… díky mě.

Vyjeli jsme výtahem do třetího patra, jednou doleva, dvakrát doprava a byli jsme zpátky v čekárně. Michelle a Kacie stále seděly těsně u sebe na gauči a držely se za ruce, Brody chodil s telefonem. Jakmile Michelle a Taylor uviděly jedna druhou, obě se začaly objímat a znovu plakat.

„Nemůžu uvěřit, že jsi přijela.“ Michelle popotáhla, když se odtáhla zpátky a sevřela, Taylor, obličej v dlaních. „Musela jsi řídit celou noc.“

„Děláš si srandu? Samozřejmě, že tu budu.“ Taylor se zadrhnul dech. „Je to můj jediný brácha.“ Když ta slova opustila její ústa, Michelle zkroutila tvář a skousla si ret, aby se udržela od dalšího zhroucení. „Už je vzhůru?“ zeptala se, Taylor.

Michelle zavrtěla hlavou. „Ne, naneštěstí měl dnes ráno mrtvici.“

Taylor, vyletěla ruka k ústům, jak zalapala po dechu.

„Ale,“ dodala Michelle rychle, „sestra přišla právě když Viper šel dolů a řekla, že i když není z nejhoršího venku, je zatím stabilizovaný, takže můžeme jít po jednom dovnitř a mluvit na něj.

Michelle se otočila od, Taylor, a podívala se na nás ostatní. „Je v pořádku, když půjdu první?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Kacie okamžitě. „Jinak bychom to ani nechtěli.“

„Díky,“ zamumlala rychle. „Budu brzo zpátky.“

Jakmile byla Michelle pryč z místnosti, Taylor, si hluboce povzdechla a sedla si na gauč vedle Kacie. „To je neskutečné.“ Zavrtěla hlavou a nevěřícně zírala na stolek.

Kacie přikývla. „To je.“

„Počkat,“ rozhlédla se, Taylor, po místnosti. „Kde jsou děti?“

„Michelle říkala, že jsou s její sousedkou, Jodi.“ Odpověděla Kacie.

„Och, ok. Takže…“ zeptala se pomalu, Taylor, „co se přesně stalo? Michelle volala, ale vlastně jsme se k tomu po telefonu nedostaly. Jen říkala, že se stala nehoda na tréninku.“

Věděl jsem, že budu tuhle otázku slýchat znovu a znovu, a pokaždé, když se někdo zeptal, co se stalo, cítil jsem se ještě hůř než předtím.

„Um…“ Brody se odmlčel. Opatrně volil slova. „Právě jsme končili trénink a hráli hru jeden na jednoho. Byl zastaven a najel do mantinelů.“

Pokrčila obočí a ohrnula horní ret, zjevně nespokojená s tím, co slyšela. „Kdo ho zastavil?“ zeptala se.

„Já,“ promluvil jsem dřív, než dostal šanci Brody. „Byl jsem to já, Taylor.“

Její oči přiletěly na pár vteřin ke mně, než zvedla ruce do vzduchu. „Och, díky Bohu. Bála jsem se, že to bylo úmyslné, jako že mu někdo chtěl ublížit.“ Otočila se zpátky ke mně. „Je mi to líto Vipere. Musí to být pro tebe taky těžké.“

„Cože?“ byl jsem zmatený.

„Tahle celá věc,“ – mávla paží kolem místnosti – „musí to být pro tebe taky těžké. Chci říct, jasně že jsi to nechtěl udělat, takže to musí zvlášť pro tebe být na hovno. Je mi to líto.“

Zněla tak nefalšovaně, jak jsem ještě nikoho neslyšel znít, nabízejíc svou omluvu mě, člověku, který nás všechny do téhle situace dostal. Byl jsem ohromený. Nevěděl jsem, jak na to odpovědět. Rychle jsem pohlédl na Kacie, která vypadala, že mi čte myšlenky a věnovala mi podporující, já-jsem-ti-to-říkala, úsměv.

„Já bych měl být ten, kdo se omlouvá, Taylor,“ řekl jsem konečně.

Pokrčila rameny, „Chci říct, jestli ti to pomůže se cítit líp, tak fajn, ale nemyslím si, že by tě tady někdo obviňoval.“ Podívala se na Brodyho a Kacie a pak zpátky na mě. „Já určitě ne.“

„Oceňuji to, ale i tak se pořád cítím, jako obrovský čůrák.“ Zhluboka jsem se nadechnul. „Přál bych si, abych se mohl vrátit v čase a udělat všechno jinak.“

„No, jasně, že jo,“ řekla věcně. „Takový je život. Když se stane něco špatného, vždycky si přejeme to udělat jinak, ale bohužel, takhle život nefunguje. Sračky se stávají a my na to musíme reagovat. Dobré sračky, zlé sračky… to všechno se stává, ale pochybuji, že kdokoliv tady, by si jen na půl vteřiny myslel, že jsi to udělal schválně. Miluješ ho jako bratra; všichni to víme.“

Nebreč.

Odkašlal jsem si, podíval se dolů na dlažbu pod mýma nohama a pomalu přikývl. Snažil jsem se vymyslet, co dalšího říct, když Michelle zasmušile vešla zpátky do místnosti. Všichni jsme zírali, a čekali, že něco řekne, cokoliv.

Oči měla oteklé a červené, když se sama pevně objala kolem těla a posadila se na gauč vedle, Taylor.

„Zlato,“ ptala se, Taylor, pomalu,“ jsi v pořádku?“

Michelle nic neřekla; jednoduše pokrčila rameny. „Vypadá strašně. Má ovázanou hlavu a je napojený na všechny ty přístroje, které za něj dýchají. Vůbec nevypadal jako můj Mike.“

Aniž bych tentokrát něco řekl, zvedl jsem se a tiše opustil místnost. Potřeboval jsem přestávku, kterou jsem minule nedostal, když jsem narazil na, Taylor.

Dvakrát doleva, jednou doprava a výtah.

Našel jsem lavičku hned venku za dveřmi, právě ve chvíli, kdy se moje nohy rozhodly to vzdát. Kdo by řekl, že tvrdá, betonová lavička, bude tak pohodlná? Projel jsem si rukou vlasy a opřel lokty o kolena, zírajíc na betonové dlaždice pode mnou. Mravenec pomalu šel k mé botě a zastavil se. Přemýšlel jsem o tom, jaké to je, být mravenec. Mají přátele a rodinu? Zraňují nechtěně jeden druhého? Cítí vinu? Celý svůj život jsem tvrdě bojoval, abych udržel své city pod kontrolou a nikdy je lidem neukazoval, ale poslední dva dny, byly největší zkouškou, v celém mém životě. Nevěděl jsem, jak dlouho se udržím pohromadě.

Modlitby nebyly něco, co bychom doma dělali, když jsem vyrůstal, ale v tuhle chvíli jsem cítil ohromující potřebu, mluvit nahlas… s někým.

Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že jsem sám, zhluboka se nadechl a vyfoukl vzduch z tváří a pomalu dýchal.

Pohlédl jsem na oblohu jen na vteřinu, a rychle usoudil, že pravděpodobně vypadám jako kretén, a kdokoliv, s kým chci mluvit, mě pravděpodobně uslyší, bez ohledu na to, kam budu koukat.

„Čau, kdokoliv tam nahoře jsi. Jmenuji se Lawrence Finkle, ale nejspíš mě znáš jako Vipera. Každopádně…“ odkašlal jsem si a najednou se cítil hloupě, že mluvím sám se sebou, ale byl jsem tak zoufalý, že jsem byl ochotný udělat cokoliv. „… nikdy jsme neměli, jak bych to nazval, aktivní vztah, ale zrovna teď, se cítím dost sám, tady dole. Zkurvil jsem spoustu věcí v životě, jak pravděpodobně víš, ale vždycky jsem byl schopný se vykecat ze všech problémů, do kterých jsem se dostal. No, konečně jsem udělal něco, co neumím napravit. Byla to nehoda, ale i tak to neumím napravit, a opravdu bych to v tuhle chvíli potřeboval. Vážně nevím, jak tohle funguje, ale jsem ochotný vyjednávat. Udělám cokoliv – půjdu do kostela, daruji čas a peníze, přestanu šukat s neznámými. Myslím to vážně, cokoliv. Jen prosím… zachraň mého přítele. Je to dobrý chlap se ženou a dětmi, kteří ho potřebují. Jestli si potřebuješ někoho vzít, vezmi si mě. Nikomu nebudu chybět, když tu nebudu.“ Oči mě začaly pálit a štípat, když jsem se znova roztřeseně nadechnul.

„Pane Finkle?“

Vylekaný zvukem mého jména, jsem se postavil a otočil, když mi kamera bleskla do očí. Zamžoural jsem a zvedl ruce, abych se uchránil před dalším bleskem. „Co to kurva?“ zavrčel jsem.

„Ahoj, pane Finkle. Jsem, Warren Sanders, ze Star Tribune, tady v Minnesotě.“ Zvedl ruku, abych si s ním potřásl. Pohlédl jsem dolů na ni a pak zpátky na něj, aniž bych řekl slovo. Rychle stáhnul ruku zpátky a pokračoval, „Slyšeli jsme o tom, co včera stalo s Mikem Asherem, a jen jsme si mysleli, jestli bychom se vás nemohli zeptat na pár otázek. Jako třeba, co se přesně stalo? Jaký je jeho aktuální stav? Cokoliv jste ochotný nám dát.“ Zvedl mikrofon k mé tváři, když kameraman zvedl jinou kameru na rameno, aby mě natočil.

Vztek mnou projel jako kulka z pistole.

„Chcete cokoliv, co jsem ochotný vám dát?“ zeptal jsem se chladně. „No, dám vám deset vteřin, abyste tu zkurvenou kameru dali pryč z mé tváře, než vám nacpu mikrofon do prdele.“

„Uh…“ vykoktal. „Nebudeme vás zdržovat dlouho. Jen chceme krátké prohlášení.“

Bez zaváhání, jsem udělal tři kroky a chytil kameru od chlapa za ním, zvedl ji nad hlavu a praštil s ní na beton. Oba uskočili a s otevřenou pusou zírali na zem.

„Tady!“ ukázal jsem na rozbitou kameru, když jsem šel pryč. „Tady je vaše zkurvené prohlášení.“