Lucas - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Zase začala škola, nový rok, nový semestr, nová naděje.

Cooper je zpátky na UNC, jeho trest za sex s nezletilou holkou skončil. Malá cena za takovou sračku, ale tohle znamenají peníze pro Kennedyovy. Prostředek, jednoduchý způsob, jak procházet životem v naději, že uchrání členy jejich rodiny od drsných reflektorů reality.

Zpovzdálí sleduju, jak Laney vystoupí z auta ve svých volných teplácích a ještě větším svetru, a přemýšlím, jestli nestihla dojít domů a najít si oblečení, které by jí sedělo, nebo ji její přítel „přiměl“ začít nosit jeho oblečení, aby tak varoval jakoukoli případnou hrozbu, tedy mě.

Nemluvili jsme spolu od jejího telefonu na Nový rok, a ani jsem nepřemýšlel o tom, že to zkusím. Jsem zablokován, v jejím telefonu a z jejího života, a možná je to jako večer, kdy mě přišla navštívit o svých osmnáctých narozeninách a mluvili jsme o našem prvním Ne-rande. Přemýšlím, jestli vidíme věci jinak. Jestli jsme vždy viděli. Minulý rok jsem chodil s jednou holkou – Bethany – která jednou řekla něco rádobyvtipného o Laney, jako že je samotářka, protože strávila volnou hodinu mimo knihovnu a pletla. Druhý den jsem ten vztah ukončil, a když se Laney zeptala na rozchod, řekl jsem jí, že Bethany táhlo z pusy a líbat ji bylo jako olizovat vnitřek odpadkového koše. Věděl jsem, že můžu lhát a být neomalený jak jsem chtěl, protože Laney by to nikdy nikomu neřekla. Vždycky uchovávala všechna moje tajemství. Ale teď chodí ona s klukem, který se ke mně a našemu přátelství chová jako sračka, a ona ho ještě omlouvá. „Tak to není, Luke.“ A když jsem jí řekl, že mě má přesvědčit o opaku, nezmohla se ani na milosrdnou lež. A pak mi napsala, skoro o hodinu později, tu největší lež ze všech. Kravina, že bych byl středem jejího zatraceného vesmíru. A kravina, že mě staví na piedestal, protože kdyby to byla zatracená pravda, Cooper by byl až nad mraky.

Ani se na mě nepodívá, když prochází, hlavu má skloněnou, knihy přitisknuté k hrudi. Vypadá jinak. Uvědomím si, že to jsou její brýle. Měla černé a tyhle jsou jasně rudé a tři roky staré. Její písmo se dvakrát změnilo od doby, kdy tyhle nosívala, a teď na ní vypadají divně, protože stejně jako její vzhled se změnila i ona.

A to jsem byl celkem nervózní, že ji dneska uvidím. Stál jsem před zrcadlem a plánoval, co jí řeknu. Začalo to obligátními věcmi. „Čau, jak se máš?“… „Vydařily se prázdniny?“ I když jsem věděl, jak strávila Vánoce (doma s Cooperem, zatímco byl její táta s Mistyinou rodinou v Savannah), ale chtěl jsem se jí zeptat i na to. „Jak ses držela po Novém roce?“ byla další. A pak jsem skončil se vším tím debilním chozením kolem horké kaše a řekl, „Co se to s tebou kruci děje?“ A pak jsem začal tirádu o Cooperovi debilnímu Kennedymu a jak si myslím, že pro ni není dost dobrý a „Proč s ním kruci jsi, Laney?“

Ale ne.

Ona mě tam nevidí stát, čekat na ni, nechce odhalovat její vztah na hovno.

Vůbec už mě nevidí.

A když vejde do školy, dveře se za ní zavřou, zablokuje mě před svou přítomností, a všechno se najednou vysvětluje – možná mě nikdy doopravdy neviděla.

***

Jsou to tři dny a osm hodin od doby, co mě neviděla, ale teď mě vidí, jak vystupuju ze svého pick-upu a dívám se na schody ke svému bytu, kde sedí, čeká na mě, až přijdu ze školy. Jak se sem stihla dostat přede mnou, to netuším. Možná nebyla ve škole. Neviděl jsem ji, ale já už jsem ji vlastně přestal hledat. Už jste to slyšeli? Jsem zablokovaný.

Telefon mě upozorní na zprávu, zastavím se, nechám ji čekat a přečtu si ji.

Tady Sandy ze tvé novoroční párty. Moje kamarádka mi dala tvoje číslo. Chtěla jsem se zeptat, jestli bychom si spolu někdy nevyšli. Možná na jídlo?

Odpovím: Dneska večer? Na co máš chuť?

Doufám, že to dělá péro, protože už je to dlouho, co jsem byl s Laney, a od té doby s nikým. Bylo by to jako jíst mražené jídlo místo lahodného steaku.

Ona napíše: pizza.

Zasraná ironie.

„Lucasi?“ Laney se postaví, sleduje mě, oči má přivřené, protože přes ty debilní červené brýle, které jsou příliš slabé, nevidí jasně. Nebo možná je slabá ona. Možná jí Cooper vyjebal s hlavou tak, že už ani nevidí jasně.

Zeptám se, „Co tu děláš?“

„Čekala jsem na tebe,“ řekne. Zašoupe nohama, a já to chápu, protože tak stejně jsem se cítil v jejím pokoji. Ona neví, jestli sem patří a pravda je, že možná ne. Nechci ji na svých schodech, poblíž domu, poblíž sebe. Jsem zablokovaný, pamatujete? Ale v době, kdy vyjdu po schodech (dvanácti), se na mě dívá těma očima, a přísahám, ty oči mají tajnou moc mě dostat do kolen. „Máš dneska večer plány?“ zeptá se a podívá se na můj telefon, jako by znala všechna má tajemství. A ona zná.

Chci jí říct, že mám rande s holkou, kterou jsem ošukal na Nový rok, ale nemůžu jí lhát. Ne, když má ty oči. „Můžu to zrušit.“

„Nechceš si vyjít?“ zeptá se. „Jako za starých časů.“

Fráze „jako za starých časů“ by neměla ve slovníku osmnáctiletých existovat, protože jsme ještě nežili tak dlouho, abychom je zažili. To jí řeknu, když otevírám dveře a ona se směje. Její smích je pro moje uši to samé co peníze pro Kennedyovy – prostředek, který manipuluje s realitou. Vím to. Cítím to. Ale jsem slabý jako její zrak, a podlehnu, nechám jí dveře otevřené, aby vešla.

Napíšu zprávu Sandy: Něco mi do toho přišlo. Promiň.

Lane už je v kuchyni a myje nádobí naskládané na velké kopě v dřezu, jako za starých časů.

Zdvořilostní konverzace by neměla být zdvořilostní, když jste s přítelem. Měla by to být jen konverzace, ale v hlavě mi bzučí, snažím se přijít se „zdvořilostí“ a mám uvnitř ptáčky, jsou hlasití, moc hlasití a já nemůžu myslet. Ona domyje nádobí a otočí se ke mně. Má na sobě věci, které jí sedí, až moc dobře, úzké džíny a volný (ale ne rozevlátý) svetr, a já se zeptám, „Co se ti stalo s brýlemi?“

Pokrčí rameny. „Byl čas koupit nové.“

Proč mi lže? „Vypadají jako ty samé, co jsi nosila před několika lety.“

Ona rozšíří oči, tváře jí zrudnou. Jako jelen chycený v reflektorech. „Jsou to ony. Chci říct, ty samé rámečky, ale ne skla.“

Stisknu rty a snažím se dívat kamkoli jen ne na ni, protože je to trapné jako blázen a vážně, zdvořilostní konverzace mě může zabít.

Projde kuchyňské skříňky a já nevím, co hledá. Kdyby to byly staré dobré dny, může na to zapomenout. Tam je nenajde. Vytáhne sáček Doritos a salsu a jde do lednice pro sýr. Udělá nachos, protože chce zoufale najít staré časy, a já jsem zoufalý touhou vědět, co tady dělá. „Jak to jde s bratry a tak?“ zeptá se. „Jak to všechno šlape?“

Neodpovím.

„Můj táta říkal, že Logan dostal přes prsty…?“

„Jo. Naštěstí se za něj přítelkyně tvého táty přimluvila.“

Podívá se na mě, a zvedne rty. „Misty je hodná,“ řekne.

Dobře, možná to, že tu je, není tak rozpačité jako spíš děsivé. Chce se vrátit do starých kolejí, a jo, já to chci taky. Až moc. Ale ona má moc to vzít, zablokovat mě, a pak co? Co se mnou bude, Laney?

Trvá jí tak dvě minuty udělat nachos a přinést misku na gauč spolu se dvěmi sklenicemi vody. Posadíme se na gauč, jíme společně nachos (jo, kruci, nachos!) a ona řekne, „Myslela jsem na dvojčata.“

„Jo?“

„To proto, že lidi žárlí. Proto je šikanují.“

„Myslíš?“

Přikývne. „Přemýšlej o tom. Ani si nepamatuju, že by si někdy vybrali sport nebo aktivitu, ve které by pak nebyli úžasní. A oni jsou, protože mají vždycky s kým cvičit nebo proti komu soutěžit. Děti můžou být naštvané a zlomyslné.“ V jejím tónu je náznak hněvu, a já se pousměju. „Chutná ti?“ zeptá se a ukáže na mísu nachos.

„Jsou dobré.“

„Dobrý je nepřítel Skvělého, Lucasi,“ zazpívá.

Věnuju jí potutelný úsměv. „Jsou skvělé!“

Ona se zasměje a moje realita se posune, jen o kousek. A právě tak se ze zdvořilostní konverzace stane rozhovor. Dojíme nachos, ona položí misku na stůl a posadí se stranou na gauč, pokrčí si nohy a  prsty mi šťouchne do nohy. „Tak, já mám novinky.“

Vezmu její chodidla, uložím si je na klín a otočím se k ní, paži mám položenou na opěrce gauče. Staré časy byly dobré časy. Skvělé časy. „Tak co to je?“

„Je tu malá šance, že budu moct jít na UNC.“

Srdce se mi splaší. „Jak? Tvoje máma--“

„Ne!“ zavrtí hlavou a odfrkne si. „Seru na ni.“ To musím Cooperovi přiznat – napumpoval do Lane sebevědomí, protože před tím by nikdy nic takového neřekla. Vždycky svoji matku chabě omlouvala, až tomu jednou začala věřit.

„Tak co se stalo?“ zeptám se.

Ona se posadí a narovná ramena. Pak mi řekne o kamarádce Cooperovy mámy, která je děkankou na UNC a jak měli o zimních prázdninách schůzku a ona se podívá na několik možností stipendia. „Asi to nebude letos. Možná to bude chtít rok volno nebo jít nejdřív na místní vysokou, ale myslí si, že je tu slušná šance,“ řekne Lane, oči má zářivé.

„Ale jestli rok přeskočíš, prošvihneš Cooperův poslední ročník.“

Podívá se na mě, jako bych byl blb. „Nejsem žádná Felicity a Cooper určitě není Ben Covington.“

Zamrkám.

Ona se zachichotá. „Nevadí. Důležité je, že Sue--“

„Ta děkanka?“

„Jo. Říkala, že abych zvýšila své šance, potřebuju víc školních aktivit – ukázat školního ducha a tak, a já nedělám doslova nic, takže se to snažím všechno nacpat do jednoho semestru a tak jsem se upsala jarní hře.“

„Ty?“ zeptám se nevěřícně. „Na jevišti?“

„Bože ne.“ Šťouchne mě patou do nohy. „Dekoruju a dělám kostýmy.“

„To je dobře,“ řeknu jí.

„Dobře nebo skvěle?“

„Skvěle, Laney. Skvěle.

„A máme lidi na výrobu kulis, ale…“

Uh oh. „Ale co?“

Její slova jsou rychlá, jako by už znala mou odpověď. „Nemáme nikoho, kdo by je postavil, a já vím, že ty bys to zvládnul, Luke, to--“

„Ne!“

„Ale byl bys v tom skvělý.“

Povzdechnu si, vím, že ji zklamu. „Lane, uběhly tři dny v novém semestru, a je to poslední ročník, a já mám tréninky a cvičení a--“

A bude to poslední věc, kterou budeme dělat spolu,“ řekne a já znovu poslouchám.

„Kolik času a jak moc spolu,“ – ukážu mezi nás – „musíme pracovat?“

„Znamená to ano?“

Ty zatracené oči.

Prakticky mi vletí do náruče a na klín a nepotřebuje slovní odpověď, protože mě zná. „Tohle bude skvělé, Luke. Uvidíš!“

***

Navečeří se s mou rodinou – staré časy – a táta ji donutí strávit u nás noc, protože Brian je pořád v Savannah s Misty, a tátovi se nelíbí myšlenka, že by byla doma sama. Nevěděl jsem, že byla sama, jinak bych jí nabídnul svou postel. Nešel bych tak daleko, abych v ní s ní spal. Ona ochotně souhlasí. V sedm udělám svou jednu minutu s Lachlanem a zamířím zpátky do bytu, kde na mě čeká. Posadím se na podlahu mezi gauč a konferenční stolek a dělám si úkoly, zatímco se ona natáhne na gauč a sleduje film. O půl jedenácté už skoro spí. Ve 22:48 ji přestanu sledovat, jak spí a hodím přes ni přikrývku. Pak jdu do svého pokoje a pošlu zprávu své sestře:

Lucas: Víš, kdo jsou Felicity a Ben?

Lucy: OMGOMGOMGOMGOMG. Jo!!! Proč?

Lucas: Kdo to je?

Lucy: Kdo jsou pro tebe?!

Lucas: Laney a já jsme mluvili o UNS, a ona říkala, že není žádná Felicity a Cooper není Ben.

Lucy: No, uh. Cooper je spíš jako Noel (ale jeho kreténská verze) nebo možná ten přeumělkovaný chlap, se kterým ulítla. Kámo. TY jsi její Ben Covington. Vážně.

Lucas: Naprosto tomu nerozumím.

Lucy: Existuje taková úžasná věc, která se jmenuje Google. Použij ho.

Lucy: PS – Pokud Cooper není její Ben, je to dobře, bráško.

Ve dvě ráno po nespočtu hledání na Goooglu, po kterých by kdejaký hacker usuzoval, že jsem (ženská) jemně posedlá, na dramatických romancích z devadesátek závislá osoba, zjistím, že Ben Covington byl trochu blb (já), ale miloval Felicity (Lane), a jen nevěděl, co si s tou láskou počít (Já! Já! Já!)