Lucas - 17. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Jakmile mi zazvoní telefon, vím, že je to Laney. A poprvé za dlouhou dobu nevím, jak to mám vnímat.

„Opravdu nevím, proč jsem zavolala,“ řekne Laney, hlas má slabý.

Zamračím se, podívám se na lahev, co mám v ruce. „Kde jsi?“

Rozprostře se mezi námi ticho. Ona popotáhne a vydechne. „Pamatuješ si tu restauraci, kam jsi mě vzal o mých šestnáctých narozeninách?“

„Jo.“

„Jsem na toaletě, sedím na prkýnku od záchodu a brečím.“

Nakloním se a postavím pivo na konferenční stolek. Pak se posunu zpátky na gauč, zvednu hlavu a zírám do stropu. A i když znám odpověď, stejně se zeptám, „Proč pláčeš?“

„Ty jsi to věděl?“ zašeptá.

Zavřu oči, nechám na sebe účinkovat alkohol. „Táta mi to řekl přes pár dny.“ Slyším ji v telefonu dýchat, ostře a krátce, bodá mě to do hrudi. „Líbí se ti?“

„Je nádherný, Lucasi,“ zašeptá.

Polknu, moje vlastní emoce hrozí, že přetečou. Nikdy jsme nebyli na narozeniny odděleně. Až doteď. Možná proto teď sedím ve svém temném bytě a piju sám. „Pak je dobře, že ho máš.“

„Byl u toho i dopis.“

„Já vím.“

„Četl jsi ho?“

Smutek v jejím hlase mi porcuje vnitřnosti. „Ne. Nečetl jsem ho.“

Znovu zavzlyká, představím si ji v krásných šatech, jak sedí na toaletě, vlasy má stažené na stranu, oči plné slz – slz, které nechce nechat stéct, tak se dívá na strop, přesně jako já, v naději, že gravitace je na její straně. Řekne chraplavým hlasem, „Někdy si představuju, že slyším v noci zaklepání na své dveře a ty stojíš za nimi. A vím, že to není reálné, a že tam nejsi, ale zvykla jsem si na to a…“ Její nádechy jsou roztřesené a její hlas ještě víc. „Co se to s námi stalo, Lucasi? Byl jsi můj nejlepší přítel.“

Posadím se zpříma. „Pořád chci, aby to tak bylo, Lane.“

„Nechováš se tak.“

„Ztrácím tě…“ Ani neumím popsat, jak se cítím. Zatahám se za vlasy, doufám, že ta fyzická bolest převáží tu emocionální. „Dal bych cokoli za to, aby to tak znovu bylo.“

Slyším, jak se zvedne, dech se jí zklidní. „Musím jít. Cooper čeká.“ Pak zavěsí, a já se podívám na prázdné pivní lahve naskládané na svém konferenčním stole. Nepočítám lahve, kalorie, počet mil, které musím uběhnout, abych to spálil. Protože čísla pro mě přestaly něco znamenat, když konec není v dohledu.

Nevím, jak dlouho sedím na gauči, jediný pozvaný na vlastní truchlící párty. Někdo mi zaklepe na dveře a já se pokusím podívat se na čas na mikrovlnce, ale je moc daleko a já jsem vyčerpal svůj kontakt před značnou chvílí. Zaklepání se ozve znovu a tentokrát se přinutím vstát. Ani se neobtěžuju obléct si tričko, jak se loudám ke dveřím.

Když na druhé straně vidím Laney, okamžitě se napnu. Přestal jsem pít po tom, co mi zavěsila – když jsem si uvědomil, že alkohol mi nepomůže s tou bolestí a frustrací, že s ní nemůžu slavit. „Ahoj,“ řeknu, víc se napřímím.

Vypadá přesně, jak jsem si ji představoval: Jednoduché černé šaty, které obepínají každou její křivku, vlasy sčesané na stranu, volné pramínky jí visí kolem krásné tváře. Sleduje mě koutkem oka, než otevře dveře dokořán a podívá se mi do bytu. „Ty jsi pil?“ zeptá se.

„Trochu. Ale opilý nejsem.“

„Oh.“

„Ne, že bych tě neviděl rád, ale co tu děláš? Neměla bys být na své nóbl večeři se svým nóbl přítelem a nóbl novým autem?“ Jestli slyší tu bolest v mých slovech, nedá to najevo.

Pokrčí rameny a řekne, „Strávili jsme spolu každé narozeniny od mých jedenácti a…“ Sáhne do kapsy a vytáhne samotovou krabičku, kterou jí dal táta a chtěl mi ji ukázat. Odmítl jsem. Nechci to vědět.

„Myslíš, že bys mohl…“ Podá mi tu krabičku a zamrká, její velké hnědé oči se vpíjejí do mých. „Já jen… bylo by špatně, kdyby to udělal kdokoli jiný.“

Chci říct ne, říct jí, že tu nemá být a zavřít jí dveře před nosem, a nějak zapomenout na všechno, čím jsme byli. Ale místo toho otevřu dveře, aby mohl dovnitř, a rozsvítím světlo, abych viděl, co dělám. Ona se otočí směrem k teď už zavřeným dveřím. Stojím jen pár centimetrů za ní, zatímco si ona zvedne vlasy, abych měl přístup k jejímu krku a já přestanu dýchat, zaplaví mě vzpomínky na její kůži pod mými rty.

Co tady děláš, Laney?

Snažím se skrýt třas ve svých prstech, když jí připínám kolem krku ten zlatý řetízek. „Hotovo,“ řeknu, ale je to sotva slyšet, tak si odkašlu. Zopakuju ta slova. Ona pustí vlasy, ale neotočí se. Místo toho se podívá na ten řetízek, přívěsek drží v ruce.

A já počítám.

Pět vteřin.

Šest úderů srdce.

Kdy to skončí, Laney?

Pamatuješ si na den, než jsme šli na střední?“ zeptá se, její hlas je stejně nejistý jako v telefonu.

Je to náhodná otázka, ale já se jí chytím, předstírám, jako by mě to, že tu je, neničilo. „Myslíš tehdy, jak jsem prakticky žadonil u Camerona, aby nás vzal na filmy?“

Pomalu se otočí, podívá se na mě, svraští čelo.

Donutím se k úsměvu, vrátím se ke dni, který jsem spoustu let zkoušel zapomenout. „Čtyřikrát jsem se převlékl, než jsme tě přijeli vyzvednout.“

Vypadá tak zmateně. Tak sladce. Tak moc Laney. „Ale říkal jsi, že to nebylo rande…“

„No jo…“ třu si zátylek, odvrátím se, abych skryl rozpaky. „Nechtěl jsem, aby bylo naše první rande s mou sestrou a jejím přítelem, takže jsem se ho zeptal, jestli by nás mohl vzít s sebou, abych ho viděl v akci.“ Zavrtím hlavou a uchechtnu se pro sebe. „Byl jsem tak hloupý. Pořád jsem ti říkal, že to není rande, abys tomu rozuměla, a když jsme tě vyzvedli…“ Odsunu bolest z toho dne stranou a donutím se pokračovat. „Měla jsi na sobě fialové šaty a boty, a měla jsi vlasy přesně jako máš teď.“ Přistoupím blíž, natáhnu se a zatahám ji za ně. „Bože, Laney, byla jsi tak krásná. Doslova jsi mi vyrazila dech. Ale věděl jsem, že to nebylo kvůli mně, protože jsi věděla, že to není rande, tak jsem si myslel, že se ti líbí Cameron a snažíš se ho zaujmout.“

Dotkne se rukama mé nahé hrudi a já se na ni roztřeseně podívám. „Luke…“

„Co?“

Zavrtí hlavou, oči má divoké. „To nebylo kvůli Camerona!“ zasyčí.

„Ale věděla jsi, že to není rande!“ zašeptám, stejně zmateně jako je ona. „Že?“

„Říká kluk, který se čtyřikrát převlékl!“

Pokrčím rameny, nemůžu skrýt úsměv. Je to jako mít zpátky starou Laney. Mám rád starou Laney. „Na tom nesejde,“ řeknu, jednu ruku mám na dveřích za ní a druhou ji chytím za zápěstí. Ona má ruce pořád na mé nahé hrudi, teplé a utěšující. „Celou tu dobu jsi mě ignorovala.“

„Neignorovala! Řekne, zvedne bradu.

„Úplně!“ Nějak se zvládnu zasmát. „Ani sis vedle mě v autě nesedla a nedovolila mi zaplatit ti lístek nebo jídlo, a pak jsi na hrozně dlouho zmizela, než vůbec ten film začal.“

„Byla jsem rozrušená,“ zašeptá, skloní pohled. Snaží se sundat ruce, ale já je tam nechám, chci, aby se mě dotýkala, dráždila mě, i když nemá tušení, že to dělá.

Přemýšlím, jestli pod prsty cítí, jak divoce mi buší srdce. „Byla jsi rozrušená?“

„Protože… protože…“ zadrhne se.

Zariskuju, přiblíží se ještě víc, až cítím její tělesné teplo. „Proč?“

Znovu zavrtí hlavou, bojuje se zmatením. „Ale ty jsi dostal to telefonní číslo té holky…“

„Laney.“ Teď se k ní přitisknu, chytil jsem ji mezi sebe a dveře. Vzadu v hlavě vím, že je to špatně. Nemůžu ji mít; ona mi nepatří. Ale sakra, chci ji. Čekám, až se na mě podívá, než řeknu, „Chtěl jsem tvoje. Podíval jsem se ti do očí a zeptal se tě, jestli by ti to nevadilo a chtěl jsem tak moc, abys řekla ano. Abys mi řekla, že mě nechceš vidět s jinou holkou, protože mě chceš pro sebe.“ Podívám se na naše těla natěsnaná k sobě, a hlas se mi zlomí do šepotu, „Víš, jak jsem byl zklamaný, když jsi řekla, že je ti to jedno?“

Ona otevře pusu. Zavře. Znovu otevře. „Ale…“

Nakloním se, pusu mám centimetr od jejího ramene. „Ale co?“

„Řekl jsi, že jí zavoláš.“

Pustím jí zápěstí a jakmile spustí ruce, propletu si s ní prsty, chci se jí dotknout, držet ji za ruku, přimět ji vidět věci z mého pohledu. „Nikdy jsem jí nezavolal.“ Odtáhnu se a sleduju její oči – vidím, že se zmatení mění na pochopení.

„Pamatuju si ten den docela jinak,“ zamumlá.

Využiju šance, kterou jsem měl využít už dávno, navlhčím si rty a políbím ji na krku. „Myslel jsem vážně, co jsem řekl, Laney. Miluju tě napořád.“

„Nedělej to,“ zašeptá. „Nemůžeme udělat to samou chybu dvakrát.“ Pak mě odstrčí. „Musím jít. Cooper čeká.“

Spolknu své zklamání, frustraci, svůj hněv. „Tak proč jsi tady, Lane?“

Ona neodpoví, prostě se otočí a vyjde ze dveří.

Proč jsi tu byla, Lane?

Přistihnu se, jak se usmívám.

Protože tě taky miluje napořád, ty idiote.

Nazítří na ni čekám na parkovišti s tyčinkou Snickers. „Přátelé,“ řeknu.

„Přátelé?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. „Prozatím.“