CH - 8. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 8 – Viper

Brody a já, jsme jeli celou cestu do nemocnice v tichosti. Zíral jsem ven oknem na nic konkrétního, ale periferním viděním jsem stále zaznamenával, jak se na mě Brody čas od času dívá.

Konečně, když jsme vjeli na nemocniční parkoviště, si povzdechnul. „Poslouchej, zjevně je celá tahle situace na hovno, ale nebudeme se děsit, dokud nebudeme vědět, že je něco, čeho se bát, ok?“

Příliš pozdě.

„Jop,“ odpověděl jsem chladně.

Vešli jsme na pohotovost a Pete už tam byl.

„Ahoj,“ řekl Brody upjatě, když jsme šli nahoru. Bylo jasné, že nikdo z nás, tady být nechtěl. „Nějaké zprávy?“

Pete sebral kapesník z krabice na stolku a otřel si oči. Moje srdce znovu pokleslo.

Proč brečí? Co se kurva děje?

„Ani ne.“ Zavrtěl hlavou. „Právě ho připravují na operaci. Volal jsi jeho ženě?“

„Operace?“ Brody panikařil. „Jaká operace?“

Pete si odkašlal a zhluboka se nadechl, dívajíc se střídavě na Brodyho a mě. „Zjevně měl záchvat a začal nekontrolovatelně zvracet v sanitce, takže udělali okamžitě CT a měl krvácení v mozku.“

„Do prdele.“ Brody sotva slyšitelně vypustil z pusy a zněl, jako by mu právě někdo vzal vzduch z plic. Znovu se mi zatočila hlava. Cítil jsem, že možná omdlím, takže jsem spěchal k nejbližší židli, kde jsem si kecnul a opřel si hlavu do dlaní. Co se kurva stalo? Před dvěma hodinami, jsme provokovali jeden druhého v posilovně o tom, koho zadek bude líp vypadat v té sukni a teď, ho vezou na operaci s krvácením do mozku. Zoufale jsem si chtěl s ním vyměnit místo. Já neměl žádné děti, žádnou rodinu, kromě babči, žádný život. Já měl být ten s krvácením do mozku, na cestě na operaci. Rozhlédl jsem se po nejbližším odpadkovém koši, když se mi zvednul žaludek.

„Kde je?“ Zděšený hlas přitáhl mojí pozornost. Vzhlédl jsem právě, když se posunovací dveře, zavřely za Michelle. Pete ji zasvětil do toho, co mu řekl doktor, zatímco jsem šel k nim.

„Co se zatraceně stalo?“ Oči měla naplněné slzami, když si kousala spodní ret, aby se jí netřásl.

„Byli jsme na ledě, hráli a on najel do mantinelů,“ odpověděl jí Brody, když koukal na zem a schválně ne na mě.

Otřela si oči kapesníkem, který jí dal Pete, a nevěřícně zavrtěla hlavou. „To nedává smysl. Spadl už tisíckrát předtím. Měl helmu?“

Brody přikývl a já už nemohl zůstat ticho.

Odkašlal jsem si. „Je to moje chyba. Hráli jsme jeden na jednoho. Hra se stala intenzivnější a já ho zastavil.“

Její oči přešly ze smutných na naštvané tak rychle, jak jsem to nikdy neviděl. „Ty jsi tohle udělal?“ zasyčela skrz zatnuté zuby.

Chtěl jsem jí říct, že to byla nehoda, že jsem ho nechtěl zasáhnout tak tvrdě, ale nic co bych řekl, nemohlo v tu chvíli zmírnit její vztek. Abych byl upřímný, chtěl jsem ji naštvanou. Chtěl jsem, aby zuřila a nenáviděla mě, takže jsem prostě přikývl.

„Michelle, byla to nehoda…“

Ta slova ani nevyšla z Brodyho úst, když mě na tváři zaštípalo teplo. Vůbec jsem její ruku neviděl. Zavrávorala, aby mě udeřila znovu, ale Brody ji pažemi objal kolem pasu a stáhl ji zpátky. „Michelle! Přestaň! Byla to nehoda!“

„Ty hajzle!“ křičela na mě, a mlátila sebou, jako divoké zvíře, v Brodyho sevření, když jí slzy tekly po tváři. „Jak jsi mohl? Jak jsi ho mohl zasáhnout takhle? Je to tvůj přítel!“

Brody bojoval, aby ji udržel zpátky. „Nechtěl to udělat. Prostě jsme hráli hru.“

„Takže to byla nějaká zkurvená hra, jo?“ pokračovala v ječení, skrz vzlyky. „Ty tady stojíš v pohodě, ale můj manžel je na operaci! Nenávidím tě. I když mu bude líp, stále tě budu nenávidět! Nezasloužíš si ho!“ Au.

Nemohl jsem se bránit proti ničemu, co řekla. Měla pravdu, a kdyby ji Brody pustil, nechal bych ji, aby mě praštila. Znovu a znovu. Zasloužil jsem si to.

Přišel k nám někdo z ochranky. „Je tu všechno v pořádku, lidi?“

„Jasně že ne,“ řekl Pete, „ale udržíme to v klidu. Pardon.“

Michelle konečně přestala kopat, ale Brody ji stále držel. „Dám tě dolů, ok?“ řekl jí tiše. „Nedělej to znovu, nebo tě vyhodí a nebudeš tu pro Mikea, až se probudí.“

Zakryla si tvář rukama a začala vzlykat. Ramena se jí otřásala nahoru a dolů a nohy jí začínaly slábnout, když se otočila k Brodymu a naříkala na jeho hrudi. Znovu, jí objal pažemi, jen tentokrát to bylo proto, aby ji udržel nahoře.

Přešel jsem tiše na druhý konec čekárny, s vědomím, že prostor je, pro Michelle, v tuhle chvíli nejdůležitější věc. Po několika hodinách, se ukázala Kacie a okamžitě šla k Michelle. Objímaly se a plakaly, dobré tři minuty, zatímco Brody přišel a posadil se vedle mě.

Hlavu opřenou o zeď za mnou, jsem zíral přímo dopředu, abych se nemusel dívat na něj. „Kde je Pete?“

„Odešel před chvílí. Požádal nás, abychom s ním byli ve spojení,“ řekl tiše. „Vipere, poslouchej, to předtím…“

„Nech toho. Zasloužil jsem si to.“

„Ne, nezasloužil. Já chápu její vztek, ale tohle nebyla tvoje chyba.“

„Och, vážně?“ konečně jsem na něj pohlédl koutkem oka. „A koho potom? Protože jak to vidím já, není to ničí chyba, jen moje.“

„Nehody se stávají. Nemůžeš to brát na sebe.“

„Jasně,“ odsekl jsem, zírajíc znovu dopředu.

Nebreč.

Dvojité dveře se otevřely a objevila se sestra. Brody a já, jsme oba zadrželi dech, když se rozhlédla po místnosti. „Michelle Asherová?“

Michelle rychle zvedla hlavu z ramene Kacie a postavila se, když uviděla sestru. „Ano?“ odpověděla chvějícím se hlasem. Kacie stála vedle ní a držela ji za ruku. Sestra se na ně usmála a přešla k nim; Brody se postavil a následoval je. Já zůstal vzadu. Ti čtyři mluvili důvěrně dobrých deset minut, než Michelle objala Kacie a následovala sestru do dveří. Kacie se otočila k Brodymu se slzami v očích a objala ho pažemi kolem pasu a pevně ho stiskla. Zavřela oči, když ji objal také a opřel si bradu o její hlavu.

Kurva. Co se děje?

Kacie otevřela oči a podívala se přímo na mě. Ve vteřině, kdy se naše oči setkaly, jsem se podíval dolů, na ošklivě šedé dlaždice a nepohodlně se zavrtěl na židli. O pár vteřin později, jsem cítil, jak si sedla vedle mě, ale odmítl jsem vzhlédnout.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj.“

„Jsi v pořádku?“

Neodpověděl jsem. Hloupá otázka.

„Promiň, to byla hloupá otázka.“ Zasmála se nervosně.

„Jop.“

„Och, Vipere.“ Zahákla svou malou paži kolem mých zad a položila si hlavu na mé rameno, aniž by řekla další slovo. Čekal jsem, že se zeptá na něco dalšího, nebo bude mít nějaký mdlý proslov o tom, že to nebyla moje vina, ale ona nic, a já byl vděčný. Brody zmizel za roh k toaletám a já se konečně rozhodl zeptat.

„Je mrtvý?“

Prudce se narovnala. „Cože? Ne. Proč si to myslíš?“

„Já nevím.“ Pokrčil jsem rameny. „Vyšla sestra, Michelle odešla, ty a Brody jste se objímali…“

„Och, ne. Promiň. Jen jsem ho prostě chtěla obejmout.“ Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Ne, je na JIP. Udělali mu kranektomii a nyní ho pečlivě sledují.“

„Kranektomii?“ Konečně jsem se na ni podíval. „Co to kurva je?“

„Jeho mozek je oteklý, takže mu odstranili kousek lebky, aby odlehčili otoku.“

Jako by mě někdo vytrhnul z ospalého oparu, začalo moje srdce bít rychle. „Oni odstranili kousek jeho zkurvené lebky?“ můj hlas zaburácel. „Vážně?“

„Pššt.“ Zamračila se a zvedla prst k ústům, když se rozhlédla po čekárně. „Posaď se,“ nařídila mi hlasitým šeptem.

Posadil jsem se, když pokračovala, „Ano, je to celkem běžná procedura pro ty, kdo mají oteklý mozek.“

Jako když se obrovská vlna tsunami, přelévá přes malý ostrov, byla moje mysl okamžitě zaplavená otázkami. „Co dělají s tím kouskem lebky, který vyndají?“

„Nejsem si jistá Mikeovým případem, sestra nic neříkala, ale obvykle, pokud ho chtějí zachránit, dají ho do pacientova břicha, takže je chráněno vlastním tělem.“

Do prdele.

„Takže bude v pořádku?“ zeptal jsem se pomalu.

Kacie se na krátký okamžik podívala na strop, myslel jsem si, že se možná modlila. „Nejsem si jistá. Rozhodně z toho není venku. Bude to dlouhá rekonvalescence.“

Podíval jsem se zpátky dolů na podlahu a zavřel oči.

„Poslouchej, Vipere…“

„Přestaň,“ zastavil jsem ji.

„Ty přestaň,“ vynadala mi. Pohlédl jsem na ni, abych ji vyděsil, ale ona zvedla bradu výš a pokračovala. „Nebudu ti říkat, jak se cítit právě teď, protože nemám páru, jak se cítíš. Nikdy jsem takhle nezranila nikoho z mých přátel. Co ti řeknu je, že bez ohledu na to, co se stalo, byla to nehoda. Nechtěl jsi mu ublížit; byla to nehoda. Vyčítat si to, bude ubližovat vám oběma, a právě nyní, potřebujeme jakékoliv pozitivum, které můžeme dostat. Litovat se můžeš později. Zhroutit se a být nasraný, můžeš později doma, ale teď tě potřebujeme silného, pro Big Mikea a pro nás ostatní.“

Nebreč.

„Máš pravdu.“ Přikývnul jsem.

„Sakra, že mám pravdu.“ Provlékla si paži skrz mou a znovu si opřela hlavu o mé rameno, zírajíc před sebe se mnou. „Miluju tě, Vipere.“

Kurva… Nebreč.

Díkybohu, Brody vyšel zpoza rohu v perfektní čas. „Čau.“ Přišel k nám a vypadal vyčerpaně, s tmavými kruhy pod očima. „Můžeme jít dozadu do soukromé čekárny JIP, ale ještě ho nemůžeme vidět. Chcete, lidi?“

„Rozhodně.“ Kacie vyskočila a šla za Brodym.

Zasmál se, když sledoval, jak prošla, plná odhodlání. Zavrtěl hlavou a otočil se ke mně. „Jdeš?“

Chtěl jsem říct ne. Chtěl jsem sedět tady a trucovat. Chtěl jsem sedět tady a litovat se. Chtěl jsem zmizet.

Ale Kacie měla pravdu, takže jsem se postavil a přikývl. „Ukaž mi kudy.“

Brodyho ruka mě plácla tvrdě do ramene a nabídl mi napjatý úsměv, když se otočil.

„Mimochodem,“ dodal jsem, „ta ženská, co máš tady… drž se jí pevně. Je zatraceně úžasná.“

*****

Bok po boku, jsme Brody a já, šli směrem k čekárně JIP. Nikdy předtím jsem na Jednotce Intenzivní Péče nebyl. Bylo to jiné. Místo chodby, s pokoji na každé straně, to bylo spíš jako kokon – jedno centrální stanoviště uprostřed, a všechny pacientské pokoje to obklopovaly. Než jsme došli k centrální stanici, byla tu napravo čekárna. Byla menší, než ta na pohotovosti, ale také soukromější. Když jsme Brody a já vešli, byla prázdná, až na Kacie a Michelle.

Vyšli jsme za rohem a moje oči se omylem setkaly s Michelle. Neodvrátil jsem se; ani ona ne. Už nevypadala naštvaná, ale nemohl jsem zjistit, jak na tom je.

„Ahoj.“ Povzdechla si a vydechla tvářemi. „Můžu s tebou mluvit?“

Strčil jsem ruce do kapes a přikývnul. „Jistě.“

„Uhm,“ vykoktala Kacie, když si stoupla. „Brody, půjdu sehnat nějakou kávu a vodu. Chceš jít se mnou a pomoct mi to přinést?“

„Jistě,“ – podíval se mezi mnou a Michelle – „za předpokladu, že tu nejsem potřeba jako ochranka?“

Michelle popotáhla a zavrtěla hlavou, dívajíc se dolů, jak si pohrávala se svým snubním prstenem. „Ne, nepotřebujeme ochranku.“

„Dobře, budeme hned zpátky.“ Kacie jemně postrčila Brodyho do hrudi a opustili místnost. Posadil jsem se na židli naproti Michelle a čekal. Neměl jsem tušení, co mi chtěla říct. Milión různých věcí, mi letělo hlavou, a byl jsem připraven od ní přijmout cokoliv.

Konečně, po dlouhém, nepříjemném tichu, se na mě podívala s oteklýma, červenýma očima a ztěžka povzdechla. „Vipere, moc se omlouvám.“

Cože?

„Co?“

„Omlouvám se za to, jak jsem se chovala předtím, a ještě víc se omlouvám za ty věci, co jsem řekla.“ Sebrala kapesník z konferenčního stolku a začala ho nimrat.

„Nemusíš se omlouvat, Michelle…“

Střelila ke mně pohledem a přerušila mě. „Ano. Musím. Je jedno, co se stalo, on je tvůj nejlepší přítel a nezasloužil sis to ode mě. Vím, že ho miluješ a on miluje tebe. Byla jsem prostě…“ Její hlas se vytratil, když vrtěla hlavou sem a tam.

Krk se mi stáhnul. Dusil jsem se, protože ona se dusila.

Nebreč.

Vstal jsem a obešel stůl, k její pohovce a posadil se. S tím, že jsem netušil, jak bude reagovat, jsem váhavě dal paži kolem jejích ramen. Moje objetí, bylo nejspíš poslední věcí na světě, co v tu chvíli chtěla, ale nemohl jsem si pomoct. Musel jsem ji obejmout. Díkybohu, mě nepraštila do tváře, ale prostě se jen ke mně trochu naklonila a opřela si tvář o mou hruď. „Neříkej už nic víc, ok? Prostě budeme jen sedět a… já nevím,“ povzdechl jsem.

Popotáhla. „Modlit se?“

„Ne,“ řekl jsem odhodlaně. „Mike je stejně silný, jako se oni snaží. Budu překvapený, jestli zítra touhle dobou, nepodepíše revers.“