CH - 7. kapitola

Překlad: Lucianna

Síla, co? Ale to je teprve začátek… následující kapitoly se mi překládaly dost špatně, bylo to hodně smutné. A konec v nedohlednu…

Kapitola 7 – Viper

Cítil jsem se, jako bych byl ve filmu. Brody, Louie a já, jsme všichni, co nejrychleji to šlo, bruslili k Mikeovi.

„Mikeu, jsi v pohodě?“ Slyšel jsem svůj vlastní hlas, ale necítil jsem, že bych mluvil. „Vstávej, chlape.“ Nehýbal se. Neodpovídal. Jemně jsem zatáhl za jeho rameno, abych ho zkusil otočit.

„Přestaň!“ Brody mě hrubě chytil za ruku. „Nehýbej s ním. Louie, běž sehnat Petea! A zavolej 911.“

Louie se postavil a chtěl odjet co nejrychleji, až mu podkluzovaly brusle. Nakonec sebral kontrolu a bruslil přes hřiště, sehnat Petea, týmového trenéra.

Slyšel jsem lidi mluvit o ´vnitřním potápění´, ale nikdy, až do této chvíle, jsem to vlastně nezažil. Ale měli naprostou pravdu. Uvnitř jsem měl pocit, jako bych padal, ale ve skutečnosti jsem se vůbec nehýbal.

„Co se stalo?“ Můj hlas se zlomil a odhalil tak příšernou paniku, šířící se mým tělem. „Zasáhl jsem ho a pak šel pro puk. Ani jsem neviděl, co se stalo.“

„Nejsem si úplně jistý.“ Brody dal prsty na Mikeův krk a kontroloval pulz.

Kurva. Pulz. Proč by neměl mít pulz?

„Viděl jsem, jak jsi ho trefil,“ pokračoval, „a pak jsem sledoval puk asi půl vteřiny než moji pozornost, upoutalo jeho tělo, klouzající po ledu. Narazil do mantinelů pěkně tvrdě, Vipere. Myslím, že možná byl mimo už v tu chvíli.“

Nemyslel jsem si, že by se můj žaludek mohl potopit ještě níž, ale ano.

Hned potom, Louie a Pete, přiběhli přes led.

„Co se stalo?“ ječel Pete, a smykem zastavil u Mikea. Stejně jako Brody, mu zkontroloval pulz na zápěstí.

Tvrdě jsem polknul a roztřeseně se nadechl. „Zasáhl jsem ho.“

Brodyho oči vylétly ke mně, ale nemohl jsem se na něj dívat, takže jsem prostě zíral na Mikea, a tiše prosil, aby se můj kamarád probudil, mluvil, pohnul rukou… cokoliv.

Pete se přesunul na druhou stranu a posvítil mu baterkou do očí, když jsme slyšeli slabý zvuk sirény, stále se blížit. Připadalo mi to jako hodina, ale byly to nejspíš jen vteřiny, než se malý tým záchranářů, klouzal po ledě, co nejopatrněji.

„Co se tady stalo?“ zeptal se nás první chlap.

„Já…“

„Spadl,“ přerušil mě Brody. „Hráli jsme jeden na jednoho a byl zastaven. Myslím, že ho to složilo, protože když najel na mantinely, byl už bezvládný.“

„Ok. Odstupte, prosím,“ nařídil.

My tři jsme ustoupili tak, abychom jim dovolili obstoupit Mikea a udělat, co mají. Stále se nehýbal. Proč se kurva nehýbal? Zakryl jsem si tvář rukama, když se mi začala točit hlava.

Prober se, Mikeu. Prosím, probuď se, kurva.

Brody mi dal ruku na rameno a naklonil se blíž. „Uklidni se. Bude v pořádku.“

Hlasité cvaknutí koleček, která dopadla na led, se rozlehlo arénou a vytáhlo mě z mé vlastní hlavy, zpátky do reality. Jeden záchranář ho tlačil, zatímco další nesl krční límec a fixační podložku.

Krční límec.

Fixační podložka.

Prosím, bože, ať není ochrnutý. Kurva. Prosím.

Pracovali rychle, ale opatrně, umístili krční límec kolem Mikeova krku a přetočili ho na fixační podložku, kde ho pevně přivázali.

„Na tři… raz, dva, tři.“ Záchranáři ho společnými silami zvedli na pojízdná nosítka a jeli přes led, směrem k tunelu.

Pete se otočil k nám třem a povzdechl si, když si rukama projel vlasy. „Pojedu za sanitkou do nemocnice. Máte někdo kontakt na jeho manželku?“

„Já Michelle zavolám,“ oznámil Brody, než se otočil ke mně. „Pojedeš do nemocnice?“

Tvrdě jsem skousnul a zatnul čelist.

Nesmíš. Brečet.

„To je ta nejstupidnější zkurvená věc, na jakou ses mě kdy zeptal,“ odsekl jsem a bruslil napřed, směrem k východu.

Moje vidění bylo zamlžené, všechno lehce rozostřené. Myslí mi lítaly nejhorší možné scénáře, a permanentní knedlík, se mi usadil v krku, když jsem jel přes led k tunelu. Jediná věc byla jasná a ostrá.

Ta zkurvená, růžová sukně.