CH - 5. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 5 – Viper

„No, jestli nevypadáš zatraceně dobře!“ zakřičel jsem, když jsem vylezl z auta a obcházel ho.

„Pochlebování tě dostane všude.“ Babča na mě mrkla, když pomalu scházela dolů po schodech od domu.

Honem jsem přiběhl, vzal ji za ruku a vedl ke svému autu. „Jak se dneska cítíš?“

„Líp, než ty vypadáš.“ Zasmála se, když vlezla do auta.

„Pokaždé, když mě vidíš, tak říkáš, že vypadám, jako sračka. Začínám z toho mít komplex,“ vtipkoval jsem, když jsem zavřel dveře a přeběhl na svou stranu.

„Och, blbost,“ hubovala mě. „Ty víš, že vypadáš jako žhavá sračka, takže na to nepotřebuješ moje ujišťování.“

„Učili mě, abych se nehádal se staršími, takže s tebou souhlasím.“ Zahýbal jsem na ni obočím, když se natáhla a praštila mě do paže. „Tak kam zamíříme?“

Pokrčila rameny. „Byl to tvůj nápad. Ty vyber.“

„No, máš náladu na snídani, nebo oběd?“

„Nestarám se, kam půjdeme, nebo co budeme jíst. Jen se ujisti, aby tam už podávali alkohol.“ Znovu na mě mrkla, když jsem vyjel z její příjezdové cesty.

Jeli jsme jen pár minut, když jsem zajel k hezké restauraci těsně u centra města, která se jmenovala Raspberry Cafe.

„Sem?“ prohlásila.

Zaparkoval jsem auto a otočil se k ní, zmatený z její odpovědi. „Jo, proč?“

Pohlédla na svůj tyrkysový, úpletový kostýmek a pak zpátky na mě, se staženým obočím. „Nejsem zrovna oblečená pro tohle místo. A když o tom tak přemýšlím, ani ty ne.“

„No a co?“ odmávl jsem ji. „Žij trochu. Mimoto, byl jsem tady už dřív – v teplákovce. Je jim to jedno. Znají mě tady.“

Povzdechla si a zvedla kabelku z podlahy auta. „Fajn, ale platíš.“

Zasmál jsem se a obešel auto na její stranu. Zavěsila se do mě, když jsme pomalu šli do restaurace. Vůně skořice, mě praštila do tváře, když jsem otevřel velké, dřevěné dveře a ustoupil, aby mohla vejít přede mnou. Raspberry Cafe, byla moderní, ale rustikální restaurace, se skutečnými dřevěnými trámy na stropě a stěnách, a s kamennými prvky na obou stranách. Co jsem na tomhle místě měl nejradši, byly dřevěné boxy. Nabízely soukromí, což bylo něco, co jsem nedostával vždycky, když jsem byl na veřejnosti. Nebylo tak, že bych nemohl projít obchodem s potravinami, aniž bych byl napaden, ale měl jsem dost fanoušků, kteří udržovali věci zajímavé.

„Ahoj. Vítejte v Raspberry Cafe,“ uvítala nás prsatá, dívka s olivovou pletí, když jsme vešli dovnitř. „Dnes pro dva?“

„Správně.“ Zíral jsem na ni, ve snaze zjistit, jestli je plnoletá, nebo ne. Hrozba vězení, pro mě bylo velké sousto. Upřímně řečeno, pokud by nemohla legálně pít alkohol, neměl jsem chuť ji šukat. Další moje pravidlo.

Vzala dva jídelní lístky ze svého stanoviště hostesky a vedla nás ke stolu v zadním rohu. Byl jsem vděčný za to přidané soukromí, ačkoliv restaurace nebyla plná.

„Díky, drahoušku.“ Babča se na ni usmála, když vklouzla do boxu.

Jakmile nám hosteska dala na stůl menu a odešla, sednul jsem si naproti.

„Byla roztomilá.“ Pokývla směrem, kam odcházela hosteska.

„Jistě.“ Pokrčil jsem rameny.

„Pozveš ji na rande?“

„S nikým nerandím.“

„Proč ne?“

Povzdechl jsem si, a bylo mi nepříjemně, že bych měl s mojí babičkou diskutovat o svém milostném životě. „Nevím. Nemám na to fakt čas.“

Našpulila rty a protočila oči. „Och, to je hloupost, Lawrenci, a ty to víš. Máš víc volného času, než si připouštíš. Dneska máš volno. Měl bys vzít krásnou ženu na oběd.“

„Já obědvám, s krásnou ženou.“ Natáhl jsem se a políbil jí ruku.

„Och…“ plaše se usmála. „Ty malý hajzlíku. Jsi dobrý. Tenhle šarm máš po svém dědečkovi.“

„Z toho co jsem slyšel, byl to skutečný muž. Beru to jako kompliment.“

Nikdy jsem se nesetkal se svým dědečkem. Byl babiččinou láskou života, ale zemřel dřív, než jsem se narodil. Na základě toho jak se její oči rozsvítí pokaždé, když o něm mluví, řekl bych, že to byl skvělý muž. Jako dítěti, mi místo čtení pohádek, vyprávěla příběhy z jejich společného života, než zemřel. Z toho, co jsem věděl, byl talentovaný umělec, drsňácký pilot a skutečný vtipálek.

„Byl to skutečný muž,“ odpověděla s červenýma očima, „a tvůj otec také.“

Účet, prosím.

„Neprotáčej na mě oči,“ hubovala mě.

Ups.

„Promiň,“ omluvil jsem se chladně.

„Lawrenci, tvoji rodiče tě velmi milují.“

„To je skvělé.“ Zvedl jsem svůj jídelní lístek. „Co si dáš?“

Její ruka se objevila na vršku mého menu a tvrdě ho připlácla na stůl. „Právě teď? Odpálkování od mého vnuka?“

Opřel jsem se o stěnu boxu a složil si ruce na hrudi. „Neodpálkoval jsem tě, ale moje vzpomínky na něj, jsou naprosto jiné, než tvoje. Můžeme to prosím nechat teď být?“

„Ne.“

„Ty jsi ale paličatá stará dáma, víš to že?“

„Ano.“ Hrdě se usmála.

„Ahoj. Omlouvám se za čekání.“ Mladý číšník postavil na stůl dvě sklenice vody a celý ho zacákal, jak se mu klepaly ruce.

„Jsi v pohodě, šéfe?“ zeptal jsem se.

„Jo. Já jen… jsem tady nový a vy jste… vy, a já jsem trochu nervosní.“ Vzal ubrousek z vedlejšího stolu a utíral vodu tak rychle, jak dokázal.

„Bez problému.“ Zasmál jsem se. „Jsi hokejový fanda?“

„Uh, ano. Ano, pane,“ koktal.

„No, já jsem zase fanda kohokoliv, kdo mi přinese jídlo, takže co kdybychom udělali společnou fotku, a já ti podepíšu cokoliv, co budeš chtít a budeme v pohodě, ok?“

Jeho přihlouplý, křivý úsměv mi dal vědět, že se mu můj nápad líbí. Po pár minutách selfíček a podepsání autogramů, konečně vypadal dost klidný na to, aby si zapsal naše objednávky.

„To od tebe bylo sladké,“ zašeptala babča, když byl konečně z doslechu. Srkla si vody, ve snaze zakrýt svůj hrdý úsměv za sklenici.

„Přestaň s tím,“ zabručel jsem.

„Přestat s čím?“

„Usmíváním.“

„Neusmívám se,“ řekla paličatě a zvedla bradu do vzduchu. „Mám příjemné jídlo se svým vnukem, který je náhodou velmi sladký muž.“

„Nejsem sladký, babi. Jsem spíš kyselý. Vlastně, většinu dní, jsem naprosto nepoživatelný.“

„Ty si možná nemyslíš, že jsi sladký, ale já ano.“ Pokývla ke dveřím, vedoucím do kuchyně. „A stejně tak ten mladý muž. Pravděpodobně teď volá všem svým kamarádům, aby jim řekl, jak jsi cool. Zlepšil jsi jeho den.“

Zíral jsem na ni s mrtvým výrazem ve tváři. „Jen jsem chtěl lívance.“

*****

Později večer, jsem hrál Madden na svém XBoxu, když mi zapípala zpráva. Byla od Darly.

D: Čau, máš čas? Můžu se stavit?

Sakra jo. Přivez pizzu.

„Čau!“ Její široký úsměv byl to první, co jsem viděl, když jsem otevřel dveře, o chvilku později.

„Jak je, bejby?“ natáhl jsem se a přitáhl ji do velkého objetí.

„Opatrně.“ Zahihňala se a stále držela ruku s pizzou stranou. „Nechceš mít kečup a sýr po celé podlaze v chodbě.“

Odtáhl jsem se a vzal od ní pizzu. „Mám takový hlad, že bych to nejspíš z té podlahy olízal. Pojď dál.“ Vzal jsem ji za ruku a vedl zpátky do kuchyně.

Posadili jsme se ke snídaňovému baru a cpali si tváře pizzou, aniž bychom jeden na druhého promluvili, příští půl hodinu.

„Ok,“ povzdechl jsem si a utřel si pusu ubrouskem. „Co se děje?“

Ztuhla a zírala na mě, s kouskem pizzy stále ve své puse. Zakryla si ústa ubrouskem a zavrtěla hlavou. „Cože?“

„Ty.“

„Já?“

„Jo, jsi jiná. Něco se děje.“

„Nejsem jiná.“

Četl jsem Darlu stejně, jako své protihráče na ledě. Co vyšlo z jejich úst, bylo jedno; byly to jen kecy. Byla to řeč jejich těla, která všechno odhalila. Mohli předstírat, že jdou doprava a jet doleva, ale já už byl vlevo dřív, než to udělali. Stejné to bylo s Darlou. Byla zamyšlená, vzdálená.

„Jsi tady u mě už přes půl hodiny a nejen, že se vyhýbáš očnímu kontaktu celou dobu, nedáváš mi kouř… za nic. Normálně, bys mi dávala zabrat za deset různých věcí.“

Zmačkala ubrousek a hodila ho na svůj talíř a pokrčila rameny. „Nevím, o čem to mluvíš.“

Otočil jsem se na své stoličce, abych jí byl tváří v tvář a zatlačil jí na nohy, aby se na mě podívala. „Blbost. Nelži mi. Tohle neděláme.“

Vypadala smutná.

Vzal jsem jí obličej do dlaní a přejel po tváři bříškem palce.

„Nedělej to. Nebuď na mě hodný.“ Dala moje ruce pryč ze svého obličeje a políbila mě do dlaně, než je dala do klína. Aniž by udržela oční kontakt, pokračovala, „Přišla jsem sem z nějakého důvodu, ale nebylo to, abych tě mučila, jako obvykle.“

„Ten doktor, že jo?“

Prudce zvedla hlavu a konečně se jí uvolnila ramena, poprvé, co prošla těmi dveřmi. „Jak jsi to věděl?“

Zasmál jsem se. „Věděl jsem to od toho minulého večera, když jsi o něm začala mluvit.“

„Omlouvám se.“ Podívala se znovu na klín.

„Hej,“ – dal jsem jí prst pod bradu, a zvedl obličej k sobě – „proč se omlouváš?“

„Já nevím. Je to prostě… My…“

„Ne,“ přerušil jsem ji. „Neříkej, že se omlouváš. Nemáš se za co omlouvat. Darlo, nikdy jsme nedávali nálepky na to, co mezi námi bylo, a to jeden z důvodů, proč nám to tak skvěle fungovalo. Žijeme své životy a cokoliv se stane, stane se. Něco se děje pro tebe. Neopovažuj se za to omlouvat.“

Na rtech se jí objevil smutný, depresivní úsměv. „Vždycky jsi na mě byl tak hodný.“

„A to se nezmění, když začneš vídat někoho jiného. Vždycky budeš jedním z mých nejlepších přátel.“

„Nejspíš o nic stejně nejde. Jen jsme šli včera po práci na kafe, ale bylo to… jiné. Divné. Dobře divné.“ Zavrtěla hlavou. „Pravděpodobně přeháním. On se rozhodne, že se mu nelíbím a já tady ze sebe dělá pitomce, kvůli ničemu.“

„Není to nic, D. Děláš ze sebe pitomce kvůli šanci na všechno, a to je roztomilé. Musíš za tím jít. Musíš zjistit, co to je.“ Sevřel jsem jí ruku. „Ale jen abys věděla, pokud ti ublíží, zlomím mu obě jeho zkurvené nohy.“