CH - 2. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 2 – Viper

„Ránko, zlato.“

Hlava mi pulsovala, když jsem druhý den ráno, pootevřel jedno oko. Darla seděla na konci mé postele, usmívala se na mě a zavazovala si boty.

Ospale jsem zamrkal a opřel se o loket.

„Kam jdeš?“

„Ty máš volno v práci, přes léto, ale zbytek z nás ne,“ zažertovala, když zmizela do mé šatny. „Co máš v plánu na zbytek dne, vůbec?“

Posadil jsem se a protáhl si ruce. „Myslím, že pojedu navštívit babičku.“

„Och, ano?“ znovu se objevila z mé šatny, na sobě mikinu Minnesoty Wild.

„Hej, tahle je moje oblíbená,“ zakňoural jsem hravě.

„Já vím.“ Usmála se na mě. „Takže… tvoje babička, jo? Navštěvuješ ji často?“

„Ne tak, jak bych měl.“ Povzdechl jsem si a cítil se provinile. „Je těžké se k ní dostat během sezóny, tak s ní trávím tolik času, mimo sezónu, co můžu. Jsme spřízněné duše, opravdu.“

Přestala se hýbat a vteřinu na mě zírala, zpracovávajíc, co jsem právě řekl. „Spřízněné duše? Ty a tvoje babička?“

„Jop.“ Zasmál jsem se. „Věř tomu, nebo ne, babča není typická babička. Vypadá tak zvnějšku, ale uvnitř je divoká a bláznivá.“

„Hmm.“ Naklonila hlavu na stranu. „Ráda bych ji někdy poznala.“

Přikývl jsem. „Jsem si jistý, že poznáš.“

„Dobře, musím jít.“ Vzala svou kabelku z komody, když přišla a sehnula se, aby mě políbila na rozloučenou.

„Co moje mikina?“ zamumlal jsem do polibku.

Darla se odtáhla a přimhouřila na mě oči. „Přinesu ti ji zpátky, ty velké dítě.“

Zívnul jsem si a lehl si zpátky na postel. „Vrátíš se večer?“

„Možná.“ Poslala mi vzdušný polibek a vyšla do chodby.

„Co tím myslíš, možná?“ zavolala jsem za ní.

„Uvidím, jaké budou jiné nabídky,“ zaječela na mě z kuchyně.

Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se, když jsem slyšel cinknutí plechovky sušenek na lince.

Zná mě tak zatraceně dobře.

Babčin malý ranč byl skromný, ale opravdu dobře opečovávaný, vzhledem k tomu, že její umíněný, devětaosmdesátiletý zadek, mi nedovolil najmout zahradníka. Každá kytka měla své místo, žádná přerostlá tráva. Byla to její hrdost a zábava, kromě mě, samozřejmě.

Hluk mé motorky, přivedl babču ven na verandu. Naklonila svou zahradní konev k nějakým divným, růžovým koulím v květináči, když jsem si sundal helmu a upevnil ji dozadu na motorku.

„Jsi tak zatraceně hlasitý. Celé sousedství ví, kdy přijede můj vnuk.“ Usmála se a zavrtěla hlavou. Vystoupal jsem po bílých, dřevěných schodech na její verandu a ona mi nabídla svou tvář.

„Klídek.“ Políbil jsem ji. „Ty staroušové, co žijí ve tvé komunitě, neslyší ani prd.“

„Vyhráls.“ Přikývla. „Tady, posaď se.“

Přešli jsme ke dvěma bílým proutěným křeslům na verandě, a já se do jednoho zhroutil, stále unavený a trochu s bolavou hlavou, z minulé noci.

Dívala se na mě a studovala mou tvář. „Vypadáš příšerně.“

„Díky. Příšerně se i cítím.“

„Přinesu ti něco k pití.“ Poplácala mi koleno a zmizela v domě.

Opřel jsem si hlavu o opěradlo a zavřel oči, a zhluboka dýchal. Její veranda voněla květinami, které ji obklopovaly. Pták otravně cvrlikal z jednoho ze zářivě barevných krmítek, které jsem jí pověsil na stromy před několika lety. Ptáci byli její vášní, zvláště kardinálové (kardinál červený – severoamerický pták, pozn.překl.) Ti byli její oblíbení. Mohla sedět a sledovat je celý dlouhý den, a mluvit o nich, jako by to byli její přátelé. Také mluvila o veverkách. Škrtněte to, spíš nadávala na veverky. Páni, nenáviděla je.

Panty dveří zaskřípaly, když vyšla zpátky, a nesla tác s naším pitím v širokých sklenicích, jako obvykle.

„Tady, vypij to.“ Podalam i sklenici sladkého čaje a pár aspirinů. „A vezmi si tohle. Opravdu vypadáš jako sračka.“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou, kdy jsem spláchl pilulky lokem čaje.

„Tak, co je u tebe nového?“ naklonil jsem se v křesle.

„No, ještě nejsem mrtvá, takže to je důvod k oslavě.“ Zvedla svou sklenici do vzduchu, než se napila.

Díval jsem se ze své sklenice na její. „Proč tvůj čaj vypadá jinak?“

„Protože můj čaj, je whisky.“ Hrdě se usmála.

„Whisky?“ nevěřícně jsem na ni zíral, než jsem vyndal telefon, abych zkontroloval čas. „Je deset třicet dopoledne.“

„Lawrenci, až budeš v mém věku, naučíš se dělat věci tehdy, kdy je chceš dělat, ne kdy je to společensky přijatelné. Sakra, kdo ví, jestli tady ještě budu v čase večeře? Když jsme u toho, měla jsem půl vaničky mátovo-čokoládových kousků se zmrzlinou, včera k večeři. Na zdraví!“ Zvedla znovu sklenici a mrkla na mě.

Stříbrné lokny na její hlavě, by se nepohnuly, ani kdyby foukal vítr o síle hurikánu, její kůže na tváři, byla pokrytá vráskami a to i od smíchu, a její brýle byly silnější než moje… hokejka, ale všechno to bylo klamné. Pletení nebyla její věc, nepekla, a nestěžovala si na hlasitou hudbu, nebo děti běhající po jejím pozemku. Byla to sprostá, whisky-pijící drsňačka, která říkala věci tak jak jsou a nenechala si nic líbit. Ačkoliv si často stěžovala, že stárne, kromě bolavého kolena a slabého zeleného očního zákalu, bylo její zdraví skvělé a já za to byl nekonečně vděčný.

„Jak se cítí tvoje koleno?“ zeptal jsem se. „Počasí bylo poslední dny divné, dost sychravé.“

„Och, víš… jako obvykle.“ Pokrčila rameny. „Když dlouho sedím, je ztuhlé. Když moc dlouho stojím, je ztuhlé. Když ráno vstávám, je ztuhlé. Když jdu večer do postele, je ztuhlé.“

„Alespoň je to neměnné,“ zavtipkoval jsem.

„Dost o mých starých kostech. Mluvil jsi v poslední době s rodiči?“

Svaly v mých pažích, se napnuly. „Ne,“ odpověděl jsem ostře, dívajíc se jí přímo do očí, s jemným varováním, aby se dál už na nic neptala.

Zírala zpátky na mě a trochu mžourala očima, ve snaze se rozhodnout, jestli bude tlačit, nebo ne.

„Mluvil jsi s Benem? Byl tady minulý týden.“

„Vím. Říkal mi to,“ řekl jsem, vděčný, že se rozhodla pro to, nemluvit dál o mých rodičích. „Volal minulý týden. Říkal, že všechno je stále v chodu, takže je to dobré.“

Ben Goldberg, byl nejlepší finanční poradce v celé Minnesotě. Nejen, že mě zastavil od toho, abych prošustroval všechny peníze za pivo a strip kluby, platil jsem mu trochu navíc, aby mi pomohl se postarat o babičku. Obdržela malou pojistku po smrti mého dědečka, ale i kdyby žila nejskromněji, nemohlo jí to vystačit do konce života. Ben jí řekl, že to moudře investoval a nejen, že je to stále tady, ale každý měsíc trochu vydělává. Netušila, že jí peníze došly před dvěma roky. Několikrát za rok, s ní Ben prošel finance… právnickými termíny. Nerozuměla procentům a jiným matoucím věcem, takže neměla ponětí, že platím Benovi, aby platil její účty. Všechno, co potřebovala, bylo jeho ujištění, že je stále v pohodě. Podporoval jsem jí stoprocentně, platil za všechno a cokoliv, co potřebovala, a bylo to striktně mezi mnou a Benem. Kdyby znala pravdu, dotáhla by ten svůj paličatý zadek někam do Starbucks, nebo jiné sračky a pracovala. To byla ta poslední věc, co jsem chtěl. Strávila celý život tím, že těžce pracovala jako kuchařka, a já chtěl, aby si nemusela dělat starosti s ničím jiným, než s kytkami a ptáky.

„Zatraceně!“ Vyskočila z křesla a zlostně koukala na dvorek.

Následoval jsem její pohled a otočil se právě ve chvíli, kdy mi kolem hlavy prosvištěla kostka ledu, směrem k veverce, která nenápadně vylezla na strom a spustila se na jedno z jejích krmítek.

„Wow, wow! Co to sakra děláš?“ zvedl jsem paže, zakrývajíc si tvář před ledovými kostkami.

„Ta malá mrcha hledá zrní v krmítkách!“ zaječela, zvedla pravou ruku a hodila další kostku, která těsně minula veverku.

Podíval jsem se na tác a konečně si všimnul hrnku, ve kterém byl jen led. „Ty jsi na to byla připravená?“

„Jo, dělá to pořád!“ Hodila další kostku, která tentokrát trefila ubohou veverku do břicha. Ta vyskočila z houpajícího se krmítka zpátky na strom a zmizela.

„Vrátí se… a já budu připravená.“ Posadila se zpátky do křesla, stále opatrně sledovala strom.

„Tohle je to, co děláš celý den?“

„Docela dost.“

„Tak co dalšího máš v plánu tenhle týden, kromě lovu na veverky?“ zažertoval jsem a pokývl ke stromu.

Pokrčila rameny. „Dámy mi daly zabrat, za to, že jsem chyběla na kartách, takže to budu muset asi udělat v pondělí. V úterý má pršet, takže asi budu ležet v nedbalkách na gauči a sledovat televizi.“

Jak jsem řekl, spřízněné duše.

Pokračovala, „Pravděpodobně na The Price is Right. (nějaký americký seriál, nebo něco takového, pozn. překl.) Drew Carey je zlatíčko. Ten může nechat své boty pod mou postelí kdykoliv.“

„Uh.“ Přikrčil jsem se. „To je divné. Proč takhle mluvíš?“

„Hej, jsem stará, ne mrtvá. Někteří z těch mladíků v televizi, ještě dokážou nahodit můj motor.“ Zahýbala na mě obočím.

„No tak! Přestaň. O tom nechci slyšet.“ Zasmál jsem se a zakryl si uši rukama.

„Víš, Lawrenci, v mých časech, jsem byla docela žhavé zboží,“ vychloubala se hrdě.

„Nemyslím si, že chci vědět, co to znamená.“ Povzdechl jsem si.

„To znamená, že kluci si mysleli, že tvoje stará babička je roztomilá, a babička je měla taky moc ráda.“ Koukala do prázdna, přemýšlejíc o své minulosti. Ušklíbla se a zvedla jedno obočí. „Zvlášť ty v uniformách. Hochu, byla jsem blázen do mužů v uniformě.“

„Můžeme hned teď přestat s touhle konversací?“ prosil jsem a mnul si oči rukama. „Snaží se v sobě udržet snídani.“

Babča se nahlas zasmála, jasně si užívajíc moje nepohodlí. „Proč vůbec chceš vědět, co budu dělat?“

„Chtěl jsem přijet znovu. Možná ve středu?“

„Zkontroluju si diář.“ Zvedla své tmavé oči ke stropu své zastřešené verandy a pak zpátky na mě. „Jop, to mám volno.“

„Dobře. Přijedu a vezmu tě na snídani.“

„Vážně?“

„Vezmu.“

„Hmm…“ Jak o to přemýšlela, usmála se pro sebe. „Bude to svačina. Ráda si přispím.“