WOW - 21. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

Tiché zaklepání na dveře studia přimělo Karen otočit se od batolete, oblečeného ve svých nejlepších šatech. Karen požádala o minutu soukromí a odešla z místnosti, máma dívky se snažila dítě rozptýlit.

Její šéfová počkala, až Karen bezpečně odložila fotoaparát a vyšla ven, aby se k ní na chodbě připojila. Žena však bohužel na tváři neměla svůj obvyklý úsměv. To bylo první zjevné znamení, že něco bylo špatně.

„Co se děje?“ zeptala se Karen. „Něco se stalo?“

Svou práci z větší části milovala. Fotografování bylo její – byla na něj velice pyšná. Neměla možnost pracovat tak, jak byla zvyklá na volné noze, ale upřímně řečeno, to nevynášelo tolik peněz jako standardní focení rodin, které studio poskytovalo.

I když stále držela fotoaparát.

Stále fotografovala.

To Karen považovala za nejdůležitější.

„Nevím. Možná, že to ty bys mi mohla říct, zda se něco děje,“ řekla její šéfová.

Karen svraštila obočí. „Nejsem si jistá, co tím myslíš. Teď jsem půl hodiny pracovala na tomhle sezení. Matka chtěla přirozené prostředí.“

„Ne, to ne. Máš návštěvu.“ Pak se její šéfová zamračila a tišeji dodala: „Jestli jsi v nějakém problému, Karen, musím to vědět.“

Cože?

Zmatek na její tváři musel být pro její šéfovou dostatečnou odpovědí, protože žena pouze přikývla.

„To sezení dokončím - detektiv na tebe čeká v hlavní místnosti.“

Ah, sakra.

Karen se nějak podařilo udržet klid, ale bylo to jen sotva. Jak její šéfová řekla, detektiv – ten samý, který se k ní přiblížil před několika měsíci - seděl na kožené pohovce a popíjel z šálku kávy, který si s sebou přinesl.

Neobtěžovala se s tím, aby se vedle toho muže posadila.

„Detektiv Rubins, že?“ zeptala se Karen.

Detektiv přikývl, a když odložil svůj šálek stranou, usmál se. „Omlouvám se, že vás obtěžuji v práci, slečno Martin.“

„Ano? Protože bez urážky, ale vypadá to, že si moje šéfová začíná myslet, že si musí dělat obavy ohledně mého zaměstnávání. Pokud je vaším cílem do něčeho mě tlačit, ujišťuji vás, že tohle rozhodně není nejlepší způsob, jak to udělat.“

„Ne, samozřejmě, že ne. Sedněte si, prosím. Chci se s vámi na chvíli popovídat. Máme jisté novinky, o které jsem byl požádán, abych se podělil s těmi, kdo by nám možná byli schopni pomoci v našem vyšetřování, dokonce i když je to jen v zastoupení.“

Karen se stále ještě neposadila. „Myslela jsem si, že jsem vám posledně svou pozici vyjasnila?“

„Vy -“

„Dina DeLucu jsem neznala dobře. Pracovala jsem pro něj v restauraci, dělala jeho účetní knihy, a když jsem našla něco lepšího, dala jsem výpověď.“

Detektiv přikývl a nechal ji její proslov dokončit. Pak promluvil znovu. „To všechno je pravda, a podle toho, co víme, je to také přesné. Ale máme důvod věřit, že vy, stejně tak jako pár dalších bývalých a současných zaměstnanců Dina DeLucy máte možná více informací, o kterých byste se mohli podělit či nám pomoci vysvětlit některé věci, ale pravděpodobně potřebujete bezpečný způsob, jak to udělat. Vypadá to, že spousta lidí v okolí pana DeLuca ví o jeho zapojení do zločinecké organizace tady v Chicagu, a to občas vede lidi k domnění, že promluvit není bezpečnou možností.“

„Je tu něco, co mi uniká?“ zeptala se Karen tiše.

„Dina jsme včera zatkli.“

Karenino srdce se znovu zlomilo.

Už to musela vědět, protože když se Dino včera na večeři neukázal, hledala jakékoliv vysvětlení, proč se to tak stalo. Volání na jeho telefon nefungovalo. Ale po rychlé kontrole místních zpráv zjistila, že došlo k zatčení člověka, který byl zapojený do chicagské mafie, a že budou následovat další informace.

Nemusela být geniální, aby si to dala dohromady.

Karen nebyla zatraceně pitomá.

„Znovu, k věci?“ zeptala se Karen.

Jak se jí podařilo udržet klidný tón hlasu, Karen nevěděla.

„Náš případ je z větší části postavený na pevných základech,“ vysvětloval detektiv, „ale máme oblasti, které bychom chtěli posílit. Vrátili jsme se zpátky k našemu seznamu lidí, které jsme kontaktovali už dříve, a tam jste byla i vy. Doufáme, že teď, když byl hlavní problém smeten ze stolu, nebo v tomto případě spíše odstraněný z ulice, někteří lidé se možná budou cítit příjemněji.

Odstraněný z ulice.

Karen by přísahala, že vzadu na jazyku mohla cítit chuť žluče.

Tenhle muž - tento detektiv – prostě jen dělal svou práci. Rozuměla tomu až příliš dobře. Ale to, co nevěděl a co by mu nikdy nedokázala řádně vysvětlit, bylo to, že ten samý problém, který odstranil, byl přesně ten samý člověk, kterého Karen milovala. Někdo, koho její syn zbožňoval celou svou malou bytostí. Možná by si opravila srdce díky svému malému světu lidí, na kterých jí záleželo, ale Dino k tomu byl i její duší.

Bez duše by mohla žít, ale nechtěla by to.

„Moje prohlášení se nezměnilo a nic se nemění ani na mém postoji,“ řekla Karen pevně. „Nemám nic, co nabídnout.“

Detektiv přikývl, ale nevypadal úplně přesvědčeně. „Očekával jsem, že to řeknete. Rád bych, abyste si však uvědomila, že pokud bychom získali jakékoli informace ohledně vašeho zapojení do jakýchkoli ilegálních aktivit pana DeLucy, které se týkají jeho restaurace, znovu mě uvidíte.“

„Jistě, ale tady nic nezjistíte.“

Zněla silně.

Zněla upřímně.

Cítila však vše, jen ne tyto věci.

**********

Karen se celé dva dny od chvíle, kdy získala potvrzení o Dinově zatčení, plácala v myšlenkách, které proti sobě bojovaly. Její větší část věděla, co by on chtěl, aby udělala - zůstala zticha, skrytá a nepřitahovala k sobě jakoukoli pozornost, která by upozornila na skutečnost, že s ním byla nějakým způsobem zapletena.

Menší část jejího já – ta, která byla mnohem hlasitější - se o rozumově odůvodnitelné a chytré věci nestarala.

Možná tohle byl důvod, proč poté, co svého syna následující den odvedla do jesliček, zavolala do práce a požádala o den zdravotního volna, kdy lhala, že se jí přes noc chytila nějaká příšerná žaludeční viróza. Pak váhala znovu. Dvě hodiny chodila sem a tam, kolem stejného bloku města v Chicagu, popíjela studenou kávu a nezírala na nic jiného než dlažební kostky pod svými botami.

Měla to vědět lépe.

Věděla to.

Ani toto vědomí jí nezastavilo v tom, že při třetím výletu do daného bloku města zavolala taxi a řekla řidiči, kam ji má vzít – do vězení.

Věděla, ve které věznici byl Dino umístěn, protože udělala pár telefonátů a zjišťovala detaily ohledně konkrétního detektiva, který ji přišel hledat. Nikdy nezanechala své jméno ani důvod, proč volala, ale usoudila, že pokud by na stanici byl muž, který na případě pracoval, bylo by to pravděpodobně to samé místo, kde by Dino mohl být umístěn Dino.

Rychlý hovor na cely, které byly na stanici, jen potvrdil, že tu byl ubytovaný vězeň jménem Dino DeLuca.

Usoudila, že by mohla požádat detektivy o návštěvu. Mohla lhát a říci, že chtěla vědět, proč byla vyslýchána, když už dobré dva roky nebyla Dinovo zaměstnanec. Myslela si, že to byla dobrá výmluva.

Karen věděla, že to byla pitomost.

Přesto ji to nezastavilo.

Když stála na schodech policejního okrsku a zírala na velký nápis vyvedený zlatými písmeny, který byl přímo nad hlavním vchodem, skutečně si uvědomila tíhu svého rozhodnutí. Široká okna přes celou stěnu a otáčecí dveře, kdy na všech byl uprostřed vyobrazený znak okrsku, jí zas a znovu připomínaly, kde byla a proč sem přišla.

Zatímco vnitřní hlas jí říkal, aby dokud stále ještě mohla, se otočila a odešla, Karen udělala krok vpřed. Pak další a další. Než aby se snažila přesvědčit svůj vnitřní hlas, aby zatraceně sklapl a dívala se na to, co bylo před ní, mnohem víc se soustředily na to, aby se její nohy krok po kroku posouvaly dopředu.

Teprve, když se přímo před ní ozval trochu pobavený, ale důvěrně známý hlas, Karen se konečně zastavila a zvedla hlavu.

„Vypadá to, že pokud bychom se znovu srazili, tentokrát by to bylo tvou chybou,“ řekl Theo DeLuca.

Karen na místě ztuhla.

Policii by dokázala lhát.

Theovi?

Pravděpodobně ne tak moc.

„Já -“

Theův pomalý úsměv ji přerušil dřív, než by něco řekla – pravděpodobně nějakou další lež, ve kterých začínala být až příliš dobrá - ale také se mu nějak podařilo, že vypadal i soucitně.

„Co tady děláš?“ zeptal se Theo.

Karen polkla knedlík, který se jí najednou vytvořil v krku. „Co myslíš?“

„Myslím, že děláš pitomou chybu.“

Au.

„Nic nevíš, Theo.“

Přikývl. Mlčky tím souhlasil. „Máš pravdu – o svém bratrovi toho skoro vůbec nic nevím.“

Když to vyslovil, rychle při tom směrem k ní jednou kývl, jako by ji ve skutečnosti zařadil přímo do kategorie věcí, o kterých nic nevěděl. Karen věděla, že to tak pravděpodobně i bylo.

„Ale vím,“ pokračoval Theo, „že Dino vyvinul maximální úsilí pro to, aby jisté věci ve svém soukromém životě udržel v tajnosti, a dovol, abych řekl, že v tom odvedl zatraceně skvělou práci.“

Myslel tím ji.

Karen jeho nevyslovené slova pochopila.

„Takže?“ zeptala se Karen.

„Takže jestli vejdeš dovnitř, zničíš veškeré úsilí, které učinil,“ řekl Theo tiše. „Myslím, že to mělo pravděpodobně hodně co do činění s lidmi, kterým nevěří a možná i trochu s tím, jak jsme vyrůstali. Možná že skutečnost, že jsi člověk zvenku, se snažil, jak jen dokázal zařídit, aby tě udržel mimo tohle všechno, co se tebe týče, něco mnohem důležitějšího.“

„A to je co?“

„Udržet tě v bezpečí.“

Aha.

Karen zamrkala a náhlý pocit v očích jí přiměl odvrátit hlavu, aby skryla vlhkost, která se jí tam začala shromažďovat. „Jen jsem chtěla -“

„Jo, chápu to,“ přerušil ji Theo. „I tak to stále není dobrý nápad.“

Trvalo to dlouho - pár dalších minut, kdy tu stála a snažila se uvnitř sama sebe přesvědčit, že na tom, co Theo řekl, nezáleželo. Ale nakonec Karen přijala, že to bylo, bohužel, přesně to, co to bylo.

Theo byl upřímný.

Upřímnost občas bolí.

Neměla by tu být.

Dino by ji tu nechtěl.

„V pondělí bude vzneseno obvinění – a brzy poté slyšení o kauci,“ dodal Theo po další minutě.

Karen si z tváře setřela vlhkost a přikývla. „Dobře, díky.“

„Nevracej se sem, Karen.“

Neudělala by to.

Dokonce i kdyby ji to mělo zabít.

„Dáš mu vědět...“

Theo se zasmál, ale ten zvuk byl mnohem studenější, než čekala. „Ne, neřeknu mu ani slovo. Nejsme takoví. Nikdy jsme nebyli. Kurva, dokonce ani neví, že já jsem tady. Věř tomu nebo ne, ale by tu nechtěl ani mě.“

Dobře tedy.

Tak to bylo.