WOW - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dino

Přicházela změna; Dino to cítil v kostech. Venku, mimo jeho okruh lidí, se něco dělo, něco, co se mu pravděpodobně nebude líbit.

A dokonce, i kdyby nevěděl, že se staly jisté věci jako třeba doručení příkazů k prohlídce do některých z jeho podniků či vyzpovídání některých jeho zaměstnanců, Dino to stále vnímal. Tohle byl pocit, který se mu zaryl hluboko do morku kostí tak, jako by mu někdo do kostí navrtal hřebíky.

Poznal v tom strach.

Ten pocit byl strach.

Sledoval, jak zima na jeho vkus až příliš pomalu odcházela, sníh nahrazovaly jarní přeháňky a teplejší dny. Obvykle by si nevšímal toho, jak se kolem něj mění počasí. Pro něj by to prostě jen bylo další roční období, ale jemu se tím začínal odpočítávat čas, který trávil jiným způsobem.

Dny, které strávil se svým synem a Karen.

Dny, kdy neviděl detektiva nebo federálního agenta, který by čekal venku před některým z jeho míst.

Dny, kdy byl stále ještě volný.

Zvenčí Dino představoval dokonalý obraz pohody. Nedával najevo, jak moc ho obtěžovalo, že úřady kopaly do jeho obchodů a bránily mu v tom, aby vydělával peníze, které by mohl získat ze svého nelegálního podnikání. Neobtěžoval se s tím, aby ostatním capům v rodině, kteří s ním kvůli zvýšené pozornosti úřadů, byli méně než ochotni pracovat, vysvětloval, že své prostředky začínal skrývat a převádět na účty, které pokud by mu byly jeho účty úředně znovu zmrazeny, nemohly být dotčeny.

Navenek byl naprosto v pořádku.

Podnikání pokračovalo na maximum, které mohl zvládnout.

Když bylo někde potřeba nebo o to byl žádán, svou tvář tam ukázal.

Svět se stále otáčel.

Ale uvnitř?

Uvnitř Dino panikařil.

Spousta mužů chicagské mafie se mu ze strachu, že by mohli být vyšetřováni i oni, vyhýbala, takže když potřeboval něco udělat, využíval bratrova postavení. Neřekl Karen, že ve vyšetřování, které v současné době probíhalo, měl pocit, že se dělo něco velkého, co bylo tak blízko, protože to poslední, co chtěl, bylo, aby si o něj dělala obavy.

Stane se to.

Otázkou bylo jen kdy.

Když Dino seděl u stolu a podepisoval papír za papírem, aby majetek po majetku převáděl tam, kam potřeboval, byl si toho bolestně vědom. Kromě svého současného úkolu nemyslel na nic jiného.

Byl to úkol, na kterém pracoval celé měsíce.

Pokud by tomu mohl pomoci, Dino by do vězení nešel. Nechtěl svůj život strávit za mřížemi jen proto, že po něm úřady tvrdě šly a doufaly, že by v jistém okamžiku otočil a pracoval v jejich prospěch.

I když Dino tak strašně moc chicagskou mafii nenáviděl, nikdy by se nezměnil v krysu.

Na to měl až přílišnou hrdost.

Ale vypadalo to, že někdo na něj zaměřil svou pozornost – někdo, kdo se rozhodl, že pokud se jim nedařilo dostat se do chicagské mafie, tak by mohli začít něčím menším. Odtrháváním kusu po kuse, až by se to všechno začalo rozpadat samo.

Dino odmítal být prvním kouskem tohoto puzzle.

A také dal svůj slib.

Slíbil svému synovi, že tam na jeho narozeniny bude.

Slíbil, že tam bude.

Dino nehodlal být tam zpoza mříží.

Jeho zatčení bylo nevyhnutelné.

Zbytek byl zcela na něm – jen ještě nevymyslel plán.

Až na tuhle část, pomyslel si a otevřela poslední složku, kterou měl před sebou.

Poslední vůle a závěť, bylo tam psáno.

Na věcech jako tahle pečlivě a v soukromí pracoval celou zimu včetně začátku neobvykle teplého jara. Nějakou dobu to trvalo. Jednalo se o pečlivě zvolené kroky a hovory, které uskutečňoval s jistým právníkem z jiného státu, který měl licenci i pro stát Illinois a který byl na jeho výplatní listině.

S někým, kdo by se nedostal na Benův radar.

Protože ano, Dino si stále ještě musel dělat starati kvůli tomu bastardovi, svému strýcovi.

Vždycky mu tam někde vzadu v hlavě strašil.

Dino si pročítal stránky své poslední vůle, kde bylo uvedeno, co požadoval, aby bylo uděláno a kdo by měl být tím, kdo to udělá. Bylo to natolik jednoduché, jak to mělo být. Nemyslel si, že by jeho smrt byla na pořadu dne, ale děla se spousta sraček.

Nepřipravený muž byl tím, kdo po sobě zanechal nepořádek.

Nepřipravoval se zemřít.

Nicméně byl připravený na vše.

Mysli, Dino.

Jeho vnitřní hlas v poslední době odmítal sklapnout.

Udrž svou hlavu ve hře – plán, plán, plán!

Bylo by to mnohem jednodušší, jakmile bude přesně vědět, co měl v plánu.

**********

„Večeře, dneska?“ zeptala se Karen na druhém konci telefonu.

Dino se usmál. Byl šťastný, že skutečně mohl říct ano. Byl to dlouhý týden, takový, který ho držel na druhé straně Chicaga, daleko od Karen a jeho syna. Věděl, že se jí po něm stýskalo a kurva, i jemu se po nich stýskalo.

„Samozřejmě,“ řekl Dino. „Musím vyzvednout jednu věc a pak jsem hotový.“

Ve skutečnosti musel vyzvednout úplatek od stavební firmy, ale usoudil, že tyhle drobné detaily byly nedůležité a věděl, že občas čím méně toho Karen věděla, tím lépe. Koneckonců, přijatelná schopnost popírání.

„Chceš, abych něco přinesl?“ zeptal se Dino.

„Ne, mám - Juniore, dolů ze stolu. Teď hned!“

Dinovi se nějak podařilo ubránit se smíchu. Junior posledních pár měsíců lezl na cokoli. Sedmnácti měsíční dítě svou mámu neustále udržovalo v pohybu, a čím výš se mohlo dostat, tím lepší to bylo.

Karen Dinovi řekla, že jedno ráno vyšla z ložnice a našla Juniora, jak využil zásuvky příborníku jako schody pro to, aby se dostal na pult, a tam shromáždil hromadu věcí, aby mohl vyšplhat i na lednici. Pak křičel na svou mámu jen proto, aby mu přišla na pomoc, protože se nemohl dostat dolů.

I když to bylo tak úžasné, pro Karen to bylo zároveň neskutečně děsivé.

Dino se to snažil pochopit - dokonce s ní i soucítil.

Junior byl chlapec; v žilách měl krev DeLuca. Chtěl lézt. Chtěl objevovat. Chtěl se dostat do všech druhů sraček, díky kterým by jeho máma předčasně zešedivěla.

Tohle byla prostá skutečnost života.

I tak Dino věděl, že chlapec bude v pořádku. Ze všech událostí vyšel bez úrazu, stejně tak jako jeho táta a muži, kteří byli před ním. Byl to prostě jejich způsob jak žít.

Dino to nemohl Karen všechno naprosto přesně vysvětlit, aniž by ji nevytočil, takže se s tím neobtěžoval. Zjistí to prostě sama v průběhu doby, kdy bude chlapec vyrůstat, naučí se to mít ráda - nebo aspoň tak, jak jen dokáže to tolerovat.

Jeho máma to tak měla.

„Slyšela jsem, jak ses zasmál,“ zamumlala Karen směrem k Dinovi.

V pozadí stále mohl slyšet Juniora, který zatímco ho jeho máma odtáhla od stolu a položila zpátky na podlahu, opakovaně křičel „Ne!“.

„Nechystám se omlouvat,“ odpověděl Dino. „Radši ho nech jít – utahá ho to.“

„Tobě se to snadno řekne, Dino.“

„Mluvím ze své vlastní zkušenosti.“

„Cokoli,“ řekla Karen, zasmála se, ale i tak stále zněla zneklidněně. „J, řekni tátovi ahoj.“

Pokud by to bylo možné, Dinův úsměv by se zvětšil do nemožné šíře „Tati, ahoj!“

Během posledních pár měsíců J začal spíš než předchozím označením „Ta“ pro Dina používat slovo „Tati.“ Jeho slova byla mnohem zřetelnější, hlavně díky Karen a její neutuchající potřebě učit ho. I když mu přišlo smutné, že jeho syn opouštěl některé ze svých dětských výrazů, zároveň ho vzrušovalo sledovat, jak se Junior pro své vlastní dobro začínal stávat až příliš chytrým dítětem.

Bylo podivné, že se díky stejné věci mohl zároveň cítit šťastný i smutný.

Dino předpokládal, že to prostě bylo součástí rodičovství.

Něco, co by ho nikdy nenapadlo, že by mohl mít.

„Ahoj, chlapečku,“ řekl Dino a současně zahnul za roh.

Jeho chlapec štěbetal a ve stejnou dobu se z reproduktoru ozývaly rušné zvuky, jak při tom pobíhal po bytě. Koule energie – přesně tak by Dino svého syna popsal, pokud by ho o to někdy někdo požádal. Chlapec nikdy při ničem, možná kromě knížky a jídla nezpomalil.

Bohužel, zatímco jeho syn mluvil a mluvil, Dinovu pozornost upoutalo něco jiného. Nebo spíše dva lidé. Mnohem raději by dál mluvil se svým synem, ale když zíral na čekající muže, nemyslel si, že by toho byl dál schopen.

Vedle jeho bílého Bentley stáli dva muži oblečeni v tmavých oblecích, a když se k nim blížil, dívali se přímo na něj. Nemusel si dělat příliš obav ohledně toho, kým byli, protože mu stačil jediný pohled a už to věděl.

Policajti. Detektivové. Agenti.

Nezáleželo na tom - všichni byli cítit zkurveně naprosto stejně.

Jeden z nich držel v rukou složený papír.

Příkaz k zatčení?

Pravděpodobně.

„J?“ zeptal se Dino, a když mluvil ke svému synovi, ani na okamžik se neotočil.

„Jo, tati?“

„Miluji tě, dobře? Řekni mámě, že se omlouvám.“

„Proč?“

Synova nevinná otázka mu lámala srdce, ale Dino netušil, jak na ni pravdivě odpovědět, aniž by během toho sám sebe zabil. Karen by to vymyslela. Ona na tohle byla tak chytrá. A také pro něj byla dobrá.

Dokonce až příliš dobrá.

Až bude schopný, dovolila by mu omluvit se.

Odpustila by mu.

Znovu.

Dino si přál, aby v celé té věci ohledně vztahů byl lepší - lepší pro ni.

Telefonát svému synovi, který se táty stále ptal, zavěsil, i když to byla ta poslední věc, kterou chtěl udělat.

„Dino DeLuca,“ řekl jeden ze dvou mužů a ustoupil od auta, „čekali jsme na tebe.“

Když Dino přišel blíž, viděl, že jsou to ti samí agenti, kteří zatkli poprvé - jo, někdo po něm rozhodně tvrdě šel.

„To je příkaz k mému zatčení?“ zeptal se Dino a kývl k papíru, který držel v ruce druhý muž.

„Dobrý odhad,“ odpověděl agent.

Úžasné.

„Nevypadáš překvapeně, DeLuco.“

„Kopete v mých podnicích do hloubky a vyslýcháte kohokoli, s kým jsem během loňského roku přišel do styku,“ řekl Dino. „Vytáhli jste mé daňové záznamy, všechny bankovní doklady, ke kterým jste se dokázali dostat, a dokonce se vám jen během posledního měsíce podařilo zmrazit jeden z mých účtů. Myslíte si, že jsem zkurveně pitomý? Věděl jsem, co se blíží.“

„Dobře, tak to usnadněme.“

Oh, to by mohl.

Pro sebe.

Dino šest metrů od místa, kde stáli agenti, upustil svůj telefon na zem. Věděl, že měl víc než dost času na to, aby ho zničil dřív, než se k němu dostanou. Na deštivé ulici patou své boty předplacený telefon na jedno použití rozdrtil. Úplně ho zničil.

Karen mu volala jen z předplaceného telefonu, který jí poskytl.

Bylo to jen další bezpečnostní opatření.

Nikdy se nechystal vrátit do vězení.

Ale ani ona by tam nikdy nešla.

Ne kvůli němu.

**********

Daňové úniky. Podvody. Praní špinavých peněz.

Dino si četl obvinění, celý solidní seznam.

Dvacet pět let až doživotí.

Bylo toho spoustu, co by se dalo přidat. Věděl to, aniž by mu to muselo být řečeno. Tohle byl největší strach každého mafiána. Spousta mafiánů se neděsila toho, že by se dostali do vězení za něco jako vražda, které se alespoň někteří z nich dopustili ve své kariéře minimálně alespoň jednou, ale detailů.

Koneckonců, ďábel dlel v detailech.

Ne, muži jako on neměli strach, že by byli přichyceni za špatné, špatné sračky.

Děsili se toho, že budou přichyceni kvůli detailům svého života - vedlejším produktům zločinců, nelegálnímu vydělávání peněz a skrývání toho, jak potřebovali být schopni skutečně si je užít, aniž by vzbuzovali pozornost.

Převody peněz mezi zeměmi. Přelévání peněz přes podniky, kde se většinou platí pouze v hotovosti. Výmysly v daňových přiznáních, protože podvádět vládu bylo lepší než platit daně špinavými penězi.

Tohle byly detaily, které lidé jako Dino dělali vždycky skoro celý život.

Obvinění jedno po druhém narůstalo.

Znovu si přečetl seznam.

Bang. Bang. Bang.

Skoro mohl slyšet, jak se za ním znovu zavřely dveře vězeňské cely; zvuky, jak si spoluvězni povídali pozdě do noci, až mu zkurveně zvonilo v uších. Prakticky mohl cítit betonové stěny a zamřížovaná okna.

Ne, nechystal se tam vrátit.

„Můžeme si o tom promluvit,“ řekl agent, který seděl proti němu, „všechna tato obvinění -“

Ne, ani se nechystal hrát tuhle hru.

„Chci svého právníka.“

Tohle bylo jeho mantrou.

Dino se jí držel.

„Dostaneš dvacet pět let - pravděpodobně víc – kvůli čemu?“

Věrnost.

Čest.

Respekt.

Jednalo se o spoustu věcí, protože to bylo přesně to, jak to mafiáni brali.

Až na to, že on v tohle všechno vůbec nebral, protože na druhé straně města na něj čekal celý jeho život. Najít ji mu zabralo zasraně dlouhou dobu.

„Počkám v cele předběžného zadržení, než sem dorazí můj právník,“ řekl Dino.

Agent se zamračil.

Tak to bylo.