RH - 27. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Sed čekal na první reklamu, která přerušila fotbal, aby se natáhnul a vzal z Treyovy ruky pivo a položil ho na stolek. Trey přesunul rozzlobený pohled z televize na Seda.

„Jak je to dlouho, co jsi naposledy držel kytaru?“ zeptal se Sed.

Trey pokrčil rameny. „Nevím. Kromě toho, nemůžu hrát.“

„Nikdy to nebudeš vědět, pokud to nezkusíš. Čekáš snad, že se jednoho krásného dne probudíš a budeš zase fungovat na sto procent?“

„Vypadni, Sede. Myslel jsem si, že jsi mě pozval na pivo a na fotbal a ne na to, abys do mě rýpal.“

„Někdo do tebe rýpat musí. Spousta lidí je na nás finančně závislých. Jak jim budeme moct zaplatit, když zrušíme turné? A jak dlouho si myslíš, že nás naši fanoušci budou podporovat, když budeme všechno rušit?“

„Naši fanoušci jsou věrní, Sede. Věrní, až do konce.“ Natáhnul se pro své pivo a několikrát se napil.

„Pokud budeme rušit naše koncerty, tak konec přijde mnohem rychleji, než bys tušil. Žádné koncerty. Žádné další album. Chceš, aby to skončilo? Skoro jsme si upracovali zadky, abychom se dostali až sem. Vzdáš se toho všeho bez boje?“

„Já bojuju.“

„Nevidím, že bys bojoval. Vidím, že se chováš jako sračka.“

Z koupelny vyšla Jessica, vysoušela si vlasy ručníkem. Jediným, který měla. „Půjdeme večer ven? Nebo si můžu obléct šortky?“

„Já hlasuju pro tenhle outfit,“ řekl Trey.

Jessica vykoukla zpoza ručníku. „Do prdele,“ zaklela a omotala si ručník kolem nahého těla.

„Neboj. Už jsem to předtím viděl. Já a asi dalších milion lidí.“

Jessica nad ním zavrtěla hlavou. „Naser si, Treyi.“

„Díky.“

„Asi jsem se zapomněl zmínit, že jsem pozval Treye?“ Sed se poškrábal na hlavě, když se pak z křesla podíval na Jessicu.

„Jo, nějak jsi to zapomněl zmínit.“ Zamířila do ložnice. „Jdu na sebe hodit něco víc… více.“

Sed nemohl zpustit pohled z jejích nahých nohou, dokud nezapadla do jeho ložnice a pak se zase vrátil k Treyovi. O čem to před chvilkou mluvili? No jo. „Víš, že bych na tebe netlačil, kdybych si nebyl jistý, že to zvládneš.“

„Kecy.“

Dobře, ale musel. Někdo musel. „Už chodíš na fyzioterapii?“

Trey se zamračil. „Půjdu.“

„Nech mě hádat. Hodinu jsi flirtoval se svojí terapeutkou a pak jsi šel domů.“

Vzhlédl ke stropu a usmál se. „Možná.“

„Takže očividně se nestaráš o to, aby ses vrátil ke kapele. Co myslíš, že bych s tím měl udělat?“

Treyova snědá tvář zbledla. „Co to má znamenat?“

„Co myslíš, že to znamená?“

„Uvažuješ o tom, že mě nahradíš?“

„To jsem neřekl.“

„Ale uvažuješ nad tím.“ Trey složil křeslo a postavil se.

„Jak dlouho máme na tebe čekat, Treyi? To mi řekni ty.“

Trey zamířil ke schodům. Sed vyskočil z křesla a vydal se za ním.

„Neutíkej,“ nařídil mu Sed. „Musím vědět, jestli jsi skončil. Podle toho, jak moc úsilí věnuješ svému uzdravení si myslím, že kapela ti za to nestojí.“

Trey se otočil a celou váhou se vrhnul na Seda. Sed klopýtnul dozadu a zády narazil do kulečníkového stolu. Narovnal se a prudce Treye odtrhnul.

„Víš, že takhle jsem to nemyslel!“ zařval Trey. „Kapela pro mě znamená všechno. Všechno.“

„Dokaž to.“

Trey mírně zavrtěl hlavou, otočil se a pak vzal schody po dvou. Vyšel na chodbu a pak za sebou zabouchnul dveře. Sed se zhluboka nadechnul a pak si oběma rukama přejel po tváři.

Jessica se objevila po jeho pravici. „Slyšela jsem křik? Kam šel Trey?“

„Musel jít cvičit na kytaru.“

„Nešikanoval jsi ho, že ne?“ Jessica na něj podezřívavě přimhouřila oči.

„Já?“ Zkusil na ni svůj nejnevinnější výraz. „Samozřejmě, že ne.“