NBW - PROLOG + 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Prolog

Dallas

Obálka s mým jménem leží neotevřená na posteli, rukopis stoprocentně od Beth. Hlavu mám jako tlakový hrnec, připravenou svou silou explodovat ve dví.

Se sklenicí se neobtěžuju, dám si už po třetí ke rtům lahev Jägermeistera a loknu si. To pálení je příjemné. A i přínosné. Znamená to, že Jäger dělá svou práci, aby mě dostal tam, kam chci, což je bezvědomí. Právě teď chci jenom tohle a udělám cokoli, abych toho docílil.

Hluk davu v přízemí dolehne do mé ložnice v druhém patře. Prázdná lahev mi vyklouzne z prstů a dopadne na koberec. Jdu za tím hlukem, vyjdu na balkón a vylezu na zábradlí. Jak na něm stojím, mapuju lidi, kteří jsou v hloučku okolo mého bazénu dvě patra pode mnou. Kromě nich zahlédnu i Jen a Amy, jak soupeří o mou pozornost. Netřeba soupeřit, dámy, vždyť bych se rozdal.

Myšlenky se mi zatoulají zpátky k dopisu a moje nálada okamžitě klesne zpátky na nulu. Utápím se v temnotě, snažím se odtamtud dostat pryč všemi možnými způsoby. Nikdo nechce být v kontaktu s touhle mou verzí. A já už vůbec ne. Tak to všechno vytěsním a pevně to zamknu.

„Jsem zlatý bůh!“ zakřičím a široce rozpažím.

Dneska jsme vyhráli. Měl bych být šťastný, mít zatraceně slavnostní náladu. Byl to důležitý zápas proti Californské a přiměli jsme Hollowaye a jeho kluky, aby se před námi sklonili a prosili o milost.

Sezona vodního póla NCAA je krátká a každý zápas se počítá, když se ženete za dalším titulem, což my určitě děláme. Malibští žraloci jsou každoročními kandidáty, vyhráli už sedm mistrovství, takže víte, očekávání a to všechno.

„Skoč, skoč, skoč,“ začne na oplátku křičet dav, utápí tak hluk v mé hlavě.

„NEskákej.“ Zaječí Brock, udělá si z rukou hlásnou troubu, aby překřičel dav. „Zlomíš si vaz, blbče!!“

Pohled na jeho tváři říká, že pokud mě nezabije ten pád, udělá to později on sám. Mám toho týpka moc rád, ale netuší, jaké to je v mé kůži. Mít rodinu, jako mám. Ta jeho je super, moje je jako břemeno. To je ten hlavní rozdíl.

Ignoruju jeho varovnou poznámku – jako vždycky – udělám krok kupředu a sbalím se do dělové koule. Je to jako bych padal věčně, spěchal k vrcholu – tomu, který je nezvratitelný a mění život. Teda pokud mě nejdřív nezabije ten pád.

Kapitola 1

Dora

Tohle byla chyba.

Svatá matko, obrovská chyba. Příště, až zase dostanu debilní nápad vzít si Uber na třicetiminutovou jízdu ze své koleje na malibské univerzitě, abych se zúčastnila sesterské párty UCLA ve Westwoodu, raději se rozběhnu hlavou proti zdi a ušetřím si tím problémy.

Bad Guy od Billie Eilish vyřvává tak hlasitě, až přehluší všechno ostatní, těžké basy mi vibrují pod nohama, až mám z toho otupělé prsty. Bavilo mě to asi tak pět minut. Teď musím přenášet váhu z nohy na nohu jako bych byla v nějaké pochodující kapele, jen abych ten pocit setřásla.

Lidé nacpaní v davu, sotva oblečení, se v záblescích neonově modré a růžové kývou do rytmu hudby. Jeden dokonalejší než druhý. Kdybych nevyrostla v Jižní Kalifornii, tahle scéna by mě donutila ječet a utéct z místnosti. Naštěstí jsem vůči tomu imunní.

Není to mýtus, že je v tomhle zlatém státě nepoměrné množství krásných lidí. Buď se s tím smíříte, polknete své pocity nedostatečnosti, nebo se musíte přestěhovat na méně rozrušující místo. Snažila jsem se hodně o to druhé, a nakonec skončila u prvního.

Já osobně se tance neúčastním. Místo toho postávám v temném koutě. To je mi bližší – sledovat to z bezpečné vzdálenosti. Z bezpečného místa. Jako knihovny a studovny. Tam tomu vládnu – nebo to tak bývalo.

Slíbila jsem si, že se budu snažit víc „chodit ven,“ ať už ta změna bude znamenat cokoli. Pokud se ptáte, zní to jako nástupní můstek k nevyhnutelné smrti, ale i tak se snažím zůstat pozitivní, takže tomu říkám plán „méně sledovat, víc dělat.“

Až do teď… jsem moc neuspěla.

Po milionté prozkoumám dav a nic, nevidím žádnou Sashu. Moje sestřenice je jediná osoba, kterou na téhle párty znám a zmizela tak před hodinou. Od doby, co spatřila Aquamana.

Z toho vyplývá – nikdy nebrat Sashu doslova, když říká, „Budu hned zpátky.“

… nebo když řekne, „Měla by sis vzít ten kostým kočičí ženy. Medvídek Pú z tebe dělá tlustého oranžového trolla.“

… nebo když trvá na tom, že musím přijít na Halloweenskou Theta párty, protože „bude velkolepá.“

A určitě nikdy neposlouchat její doporučení, co se týče diety. Tohle je osoba, která přísahala, že pokud budu deset dní jíst jen sýry, zhubnu o pět kilo. Jen to samotné mě mělo přimět dvakrát si tuhle párty rozmyslet. Pořád je mi špatně, když vidím camembert. Takže prakticky zrekapitulováno, nikdy znovu neposlouchat Sashu.

Zaháknu si prst za úzký límec svého kostýmu a trochu potáhnu, abych se mohla nadechnout. Bože, tenhle obleček je nepohodlný. A aby toho nebylo málo, je tu vedro jak v pekle.

Vzít si černý vinylový overal na párty sesterstva byla další kardinální chyba. Vinyl není nikdy řešení. Ale na druhou stranu konečně vypotím tolik litrů, abych měla váhu žokeje… nebo umřu na dehydrataci. Těžko říct, co přijde první.

Kolem projde nějaký týpek a zírá na můj outfit. V mezičase si já prohlédnu ten jeho. Má… černou zbroj? Jo, jsem si jistá, že to má být zbroj. Pak si všimnu pudrově bílých vlasů. Je oblečený jako Brienne z Tarthu. Doteď jsem napočítala čtyři Daenerys. Pět Cersei. Dvě Sansy, a jednu Brienne. Ani jednu Aryu.

Brienne – ten týpek – se zastaví, aby se podíval, jestli jsem svolná k jeho výzvě, ale můj prázdný, nervózní výraz ho donutí si to znovu rozmyslet. Možná jsem přecenila to, jak dalece jsem připravená vyjít ze své komfortní zóny, asi tak o ležatou osmičku kilometrů. Na chvilku zvažuje své šance, pak v přeplněné místnosti spatří lepší možnost a odejde.

Pá, pá, Brienne.

Za normálních okolností bych bez váhání pozvání své sestřenice odmítla, protože párty sesterstva? Jo, to je nejvyšší level veřejného života a já jsem se nedostala ještě ani na úvodní level, ale zastihla mě ve špatný čas. Právě jsem si slíbila, že už nedovolím svým problémům, aby mi diktovaly život, když zavolala. A proto se teď nacházím tady, postávám v tmavém koutě, a podle toho, co cítím, si pod prsy vytvářím opravdovou kožní vyrážku.

Narazí do mě nějaký malý Khal Drogo. Uvědomím si, že je to Khal jen podle blonďaté panenky Daenerys, kterou nese. A tím nese myslím její nohy omotané kolem jeho pasu. Prakticky je stejně velký jako já. Což je něco kolem 165 cm.

Ale nic proti. Se svými 160 centimetry taky nemám zrovna výškovou výhodu. V úvahu přichází menší týpek… nebo vysoký. Hubený nebo zavalitý jde taky. Prakticky má u mě šanci jakýkoli slušný kluk. Obávám se, že ta věc s „nikdy se nespokojit“ je čirá kravina. Ráda se spokojím s milým klukem, pokud se on spokojí se mnou.

„Si Sexy,“ řekne Khal Drogo s cuknutím brady.

Úlisné nebrat. To nejde. Někde musím mít hranici.

Jeden koutek úst se mu zvedne s falešným úšklebkem, zatímco po mně přejíždí hluboko posazenýma hnědýma očima. Po kompletní prohlídce se zastaví na mých prsou, které trpělivě snáším od doby, co se mi po deváté třídě z béček zdvojnásobily na velikost D.

A já zase plním svůj nejlepší dojem mima. A není to proto, že bych nechtěla dát malému Khalovi šanci. Je to proto, že naprosto selhávám v konverzaci s cizími lidmi. Pokaždé, když to zkusím, přepadne mě krk-paralyzující hrůza. Zároveň stojím na místě a vypadám, jako by mi někdo dal ránu do hlavy a můj mozek umřel, nebo začnu koktat a žádná z těchto věcí mi nikdy nepomohla k rande – natož k příteli. Je to prokletí, se kterým bojuju od doby, co jsem se naučila mluvit.

Když Khal ucítí, že moje konverzační schopnosti jsou někde mezi strašným a neexistujícím, řekne, „Tvoje ztráta,“ a jde pryč. Ale ještě předtím mě do prsou uhodí panenka Deanerys, jak se týpek otočí k odchodu.

Jasně, to je v pohodě, vlastně to tak je nejlepší, protože to svědění přešlo od lehce nepříjemného k agresivnímu a šíří se to všude. Sundat si tenhle overal nemůžu, ani na čůrání. Jsem v tom narvaná jako jitrnice ve střívku. Dostat se do toho zpátky by vyžadovalo těžkou techniku nebo počin od Boha.

O necelou minutu později mě to nesnesitelné svědění vystrnadí z mého bezpečného koutku, abych našla soukromí, než si začnu drápat bradavky na veřejnosti. I když nikdo na téhle párty neví, že existuju, nepotřebuju, aby si mě všimli ze špatného důvodu.

Po opakovaných pokusech zeptat se mnoha, mnoha jedinců, z nichž většina má jako vrchol to, že si pamatuje svoje jméno, kde najdu toaletu, to vzdám a začnu otevírat dveře. Ukáže se, že ty třetí jsou bingo.

Klapnu po vypínači a rozsvítí se slabé růžové světlo. Jak si na něj mé oči zvyknou, zjistím, že tři ze čtyř žárovek nad hlavou nesvítí. Pak najdu zdroj toho růžového světla…

Na nádržce od toalety stojí osvětlené dildo. Ano, je to dildo-lampička.

A protože tohle musím zdokumentovat a podělit se o to, vytáhnu ze své kabelky telefon a udělám fotku. Později si to dám na svůj nový a vylepšený instagramový účet. Dildo-lampička je bezpochyby krokem, který mě vedle inspirativních citátů a videí zvířátek proslaví.

Zatímco jsem zaneprázdněná touhle prací, neúmyslně zachytím svůj odraz v zrcadle. Co jsem si kruci myslela, když jsem si koupila tenhle ohoz?

Ta maska, nebo jak se tomu říká, mi zakrývá polovinu obličeje, nechává vystavené mé tváře a rty. Spolu s matně rudou rtěnkou, kterou mám, takovou, kterou bych nikdy neměla koule si vzít v normálním životě, vypadám… jako někdo jiný. Takže to nakonec nebylo až tak špatné rozhodnutí.

V polovině přemýšlení o svých životních volbách – zvláště o tom oblečku, co mám – se o slovo znovu přihlásí svědění. Sundám černé rukavice a začnu se škrábat všude, kam dosáhnu. Pak uslyším něco, co stoprocentně nepřichází ode mě.

Popotáhnutí?

Zachrápání?

V zrcadle se zaměřím na sprchový závěs s My Little Pony a mé instinkty mi prozradí, že to mohlo vyjít jedině odtamtud. Můj puls okamžitě zrychlí z nuly na šedesát. Nějak posbírám odvahu pomalu odtáhnout ten plastový závěs, abych uviděla…

Skoro nahého kluka spícího ve vaně.

Chci říct, asi nejsem úplně překvapená. Jsem si jistá, že jsem před pár minutami vešla do místnosti, kde se konaly orgie. Skoro nahý týpek oproti tomu vlastně nic není.

Každopádně tenhle naprosto vytuhl, tělo má stočené do klubíčka, obličej ke stěně a divoké vlasy mu zakrývají obličej. Postavím se k němu a objeví se známá směsice strachu a sebepochybování.

Co dělat? Mám jít? Co když mu něco je? Je nemocný? Co když potřebuje pomoc? Díky tátovi jsem profík na masáž srdce. Můžu mu zachránit život, když bude potřeba? Měla bych se pokusit mu zachránit život nebo volat 911?

Tohle je jen zlomek otázek, které mi zrovna víří v hlavě.

Zatímco to pokračuje, prohlížím si detaily toho nahého cizince. Není překvapením, že je to další dokonalý jedinec. Klesnu pohledem níž, níž, dolů po velkých, vyrýsovaných svalech, svalnaté hrudi. Širokých ramenech. Bicepsech – velmi působivých. A pak dojdu k… plence.

Plenka? Jo, má plenu pro dospělé.

Bez ohledu na plenku, když zírám na křivku jeho spodního rtu – jediné části, kterou nezakrývají vlasy – je mi povědomý. Nakloním se blíž a děsivý pocit narůstá. Nahý týpek se zavrtí, otočí na záda, a moje nejhorší obavy se potvrdí. Místnost se začne točit a bere s sebou mé srdce a vzduch z plic.

Znám ty rty… znám tu tvář.

Znám ji, protože trávím neúměrné množství času zíráním na ni na anglické literatuře. Dallas Van Zant je moje tajné potěšení. Některé holky mají boty. Některé reality show v telce. Já sním za bílého dne o Dallasovi… a koblihách. Teda, abych byla naprosto upřímná.

Je to ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla. Takovým krásným jako on se věnuje umění. Píší se o tom písně. Vyrývají se sochy. Je tak pěkný, až mě při pohledu na něj bolí žaludek. A je tak mimo moji ligu, že nejblíž, co se k němu dostanu, bude, až mu skočím před jeho řítící se porsche. To je asi jediný způsob, jak se ho dotknout, aniž by mi dali zákaz k přiblížení.

Což mi naprosto vyhovuje… myslím jeho v mých snech, ne tu část s přejetím na cestě. Kluci jako Dallas – ti „nedosažitelní“ – ti, kteří jsou tak mimo dosah, že by mohli viset na nebi, ti patří do oblasti fantazie. Ne do běžného života. Protože Dallas Van Zant je naprostým opakem materiálu na přítele. Je to anti-přítel, spíš způsobí holce nervové zhroucení, než by jí dal srdce. Abych byla upřímná, vlastně se cítím špatně za kohokoli, kdo tenhle kluzký orgán dostane, protože mám tušení, že bude těžké ho udržet.

Našpulí plné rty, když zhluboka vydechne. Na moment se přistihnu, že přemýšlím, jaké to je je cítit. Jsou tak jemné, jak vypadají? Teplé? Jsem v pokušení se jich dotknout, přejet špičkou prstu po jejich obvodu.

Ježíši, kdo jsem? Tohle je pro mě tak netypické, že jsem z toho vzrušení trochu vedle.

Kromě dechu se sotva pohne. Prakticky je v bezvědomí a Dallas není nikdy v klidu. Má energii jako tornádo, která vsaje všechno a všechny okolo. Včetně téhle holky.

Když zase dostanu další příležitost otevřeně zírat, aniž by to mělo důsledky? Asi… nikdy. Takže to dělám.

Žijící nebezpečně se posadím na kraj vany a dám si na čas a jeho pozorováním. Na tvářích má nakreslené stříbrné slzy. To je zvláštní, ale nevydržím tam dlouho, když toho mám ještě tolik k objevení.

Ve spánku vypadá skoro andělsky. Což je naprosto falešná reklama, protože probuzený je divoký. Zplozenec pekla. A především hráč bez studu. Holky ve třídě neustále bojují o právo sedět vedle něj. Říkám jim zarážky.

Ale nemůžu ty holky soudit. Ne když ho obdivuju z dálky od doby, co mě mí rodiče vysadili před rozcestníkem ke koleji prváků a on mi cestou k bazénu zkřížil cestu. Stačil mu jeden úsměv, aby mě měl v hrsti. Naše oči se setkaly, on se na mě usmál a bam! Byla jsem doživotně ztracená. O tři roky později jsem pořád zatraceně prokletá.

Znovu zachrápe. Nebo zafuní nebo co to dělá. A já si musím skousnout ret, abych se nezačala smát. Pokud se teď probudí, bude to opravdu můj konec.

Už se chci odvrátit a vycouvat, aniž by o tom věděl, když najednou otevře oči. Za přimhouřenými víčky jsou zářivé modré oči, které mají na slunci teplý odstín tyrkysové, a právě teď si mě měří. Moje tvář je od té jeho nejvýš tak ubohých 30 centimetrů. Na tohle neexistuje věrohodné vysvětlení.

Sotva dýchám, zatímco se snažím vymyslet výmluvu. Pak si vzpomenu, že mi většinu tváře zakrývá maska a napětí v mých plicích trochu poleví. I kdyby měl tušení, že existuju – což jsem si jistá, že nemá – nikdy by mě v tomhle ohozu nepoznal. Kostým Kočičí ženy je na míle vzdálený od propínacích košilí a khaki kalhot, které nosím obvykle ve třídě.

„Kotě?“ řekne chraplavým hlasem, jeho ospalý výraz je i svůdný. Ale buďme realisti, mohl by si prdnout a bylo by to sexy.

Jeho zavrnění mi přejede po kůži, až mám husinu. A to není ani polovina. Co je opravdu frustrující, je to, jak zbytek mého těla reaguje způsobem, jakým reaguje jen zřídka – jako by stiskl knoflík V KLIDU.

Přejdu od pocitu zničující nervozity k vzrušení za zlomek vteřiny, než jeho dokonale symetrické rty dořeknou poslední samohlásku. A nejhorší je – z nějakého nepochopitelného důvodu se mi to děje jen s tímhle klukem, tím, se kterým je nulová šance na nějakou romantiku. Přeju si, abych si to jen představovala, ale už jsem to otestovala.

„Ano?“

Co mě to proboha posedlo, abych začala mluvit, to se nikdy nedozvím, ale teď musím počkat, jestli mě seřve nebo se mi vysměje a nic z toho by mě nepřekvapilo.

„Sním?“ řekne, jeho výraz je opravdu zmatený. Bože můj, i ten jeho zmatený pohled je pěkný.

„Ano,“ vypadne ze mě, než si uvědomím, že jsem pohnula rty. Žádné váhání nebo koktání.

Dallasův pohled přejde po mé tváři. Nejdřív k mým rtům. Pak k mým tvářím. Pak se naše pohledy krátce střetnou, než se znovu zaměří na má ústa. Pak mu tváří projede bolest. Je to akutní a hluboké a na minutku mám pocit, že má slzy na krajíčku. Ty reálné, ne ty, které má nakreslené na tvářích. Ale stejně tak rychle, jako se ta bolest objevila, je pryč. Kousek zakloní hlavu, zvedne bradu a všechno to někam potlačí.

„Proč to děláš?“

Moje začínající nadšení okamžitě klesne. Nebo vzroste? Hlavní věc je, že si mě spletl s někým jiným. Ne cizinku v perverzním kočičím kostýmu, ale s opravdovou jinou osobou! A podle emoce v jeho tváři pro něj ten někdo něco znamená. Ať už je ta holka kdokoli, nechala za sebou stopu. Touha v jeho hlase je nezaměnitelná. Taky mě napadne, že na něčem jede a má halucinace a já jsem tady a jeho mylnou představu přikrmuju. Za tohle přijdu do pekla.

Nemůžu odpovědět. Mezi námi roste tiché napětí a já to tak nechám. Ticho je jediná věc, ve které jsem dobrá. Mezitím se neustále dívá na mé rty jako by byl jedno špatné rozhodnutí od toho je ochutnat.

„Polib mě,“ zamumlá tiše, zatímco zvedne pohled ke mně, tiše mě prosí, abych to udělala.

Mohla bych vinit ten kostým.

Mohla bych vinit vliv dočasného šílenství. Opravdu bych mohla.

Taky bych z toho mohla vinit čirou a prostou sexuální frustraci. Bůh ví, že jí mám plno.

Ale pravda je, že netuším, kde jsem vzala tu troufalost, odkud se vzala ta kuráž, kterou jsem nikdy neměla. Všechno, co vím, je, že jsem na křižovatce svého života. Tohle je moje jediná šance se ho kdy dotknout, moje jediná šance někdy cítit, jaké to je ho políbit, a jestli tuhle šanci nechám proklouznout, vím, že toho budu litovat po zbytek života. Budu jen doufat, že je v líbání hrozný a kouzlo se zlomí, osvobodí mě od toho hloupého zabouchnutí. Zkřížit prsty.

Zavřu oči, zvednu hlavu a přitisknu své rty k jeho. A jakmile se dotkneme, Dallas povzdechne. Opravdu mi povzdechne do úst, jak se jemně líbáme. A na chvíli, zatímco se mi srdce snaží probít cestu ven z hrudi, jsem si jistá, že mě ten polibek zabije.

Ale ne.

Ve skutečnosti jsem opak mrtvého. Nikdy jsem se necítila víc naživu, beze strachu, toužebně. A ještě ví, když se do toho opře, vezme mi tváře do dlaní, a svými rty rozevře ty moje.

Je to ještě lepší než v mých snech. Asi jsem čekala, že to bude obscénní. Až to Dallas převezme, přímo mou pusu napadne. Místo toho dostanu sladké svádění. Dostanu něžnost. Polibek, o kterém budu snít celý život. Protože zítra si nic nebude pamatovat… a já nikdy nezapomenu.