G&M - 15. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Alessandra

Na verandě se staly dvě věci. Jednou z nich, že jsem si uvědomila, že všechno, co mi Esmé řekla, je pravda. Proč jinak by se vůči mně Don choval tak majetnicky, a to, co řekl můj otec, že zbývá ještě měsíc? Jo, to mě úplně vyděsilo.

Za druhé, bez stínu pochybností jsem věděla, co musím udělat a co pro svůj život nechci. Bylo to neomylné.

Stále jsem se třásla z toho, co se stalo, a opřela se o kuchyňský pult.

„Alessandro.“ Mama stála přede mnou, v očích měla ustaraný výraz. „Zklamala jsem tě, mé dítě. Je mi líto, že jsem nebyl silnější. Pro mě je příliš pozdě, ale ty… stále máš na výběr.“ Vzala mě za ruce a stiskla.

„Jsem tak zmatená,“ řekl jsem. „Nerozumím tomu.“

„Chci, abys šla s Esméraldou. Můžete mi zde rychle pomoct, ale pak musíte odejít. Rozumíš tomu, co ti říkám?“ Když čekala na mou odpověď, upřeně se mi dívala do očí.

Přikývla jsem. Kromě otázek, nebylo co říct. Jakékoli odpovědi na to, které jsem nechtěla slyšet. Nerozuměla jsem, proč by otec s takovou věcí souhlasil. Vždycky jsem věděla, že mě hluboce miluje, i když to nedával najevo.

Jako by četla mé myšlenky, máma řekla: „Tak moc tě miluju, a stejně tak i tvůj otec svým způsobem. Ale někdy láska nestačí.“

Byl to zvláštní způsob, jak ukázat lásku. Nedávalo to žádný smysl.

Svíralo se mi srdce. V sázce byla samotná podstata toho, kdo já, Alessandra Alvarez jsem.

„Musíš bojovat, abys přežila. Udělej, co je potřeba, abys nedopadla jako já. Slíbíš mi to?“ Málo kdy jsem viděla svou matku plakat, ale teď měla v očích slzy. Pustila mé ruce a rozepnula si zlatý řetízek, co měla na krku. Co si vzpomínám, nosila moje matka ten zlatý kříž kolem krku. Byla to součást toho, kým byla.

Naklonila se dopředu a položila mi ho kolem krku. „Otoč se, abych to mohla uzavřít.“

Pomalu jsem se otočila a přejela prsty po hladkém chladném kovu. „Nemůžu… si to vzít. Dala ti to tvá matka,“ vydusila jsem ze sebe.

Proč to dělá?

„Chci, abys to měla. Mysli na mě pokaždé, když se ho dotkneš. Udrží tě v bezpečí.“ Otočila mě zpět k sobě a políbila na čelo.

„Mami,“ zanaříkala jsem a měla pocit, jako by se všechno rozpadalo.

Chytila mě za ramena. V jejích očích byl oheň, který jsem už roky neviděla. „Žij, Alessandro, opravdu žij. Následujte své srdce a své sny. Je to dobrý člověk; Vím to od první chvíle, co přišel k nám domů. Bude pro tebe dobrý.“

„Co bude s tebou?“ Strach o ní mi zasáhlo srdce.

„Budu v pořádku. Jsem silnější, než si myslíš. Žít tento život nebylo snadné, přesto jsem vychovala dvě krásné děti. Udělej mě hrdou, holčičko moje.“

Zaslechla jsem za sebou popotahování od Esmé.

„Essie?“ Zeptala jsem se.

Otřela si slzy košilí. „Ach můj bože, podívej, co se stane, když loupu cibuli.“

Mama šla do skříňky nad konvici a vytáhla starou plechovku na kávu. Věděla jsem, co tam schovává Peníze. Každý týden ušetří pár pesos z peněz na nákup, které jí dal otec. V průběhu let si našetřila slušný balík a tak jsem si mohla pořídit holčičí věci, které můj otec nepovažoval za nutné. Srolovala bankovky do ruličky, dala kolem nich gumičku. Milovala jsem ji za to, ale nemohla jsem to vzít.

„Mami, přestaň. Nemůžu si vzít tvé peníze.“

„Jsou to jen peníze – přála bych si, abych ti mohla dát víc. Vezmi si dnes večer něco teplého na sebe, dobře?“

Strčila ruličku do mé ruky. Nemohla jsem to odmítnout, aniž bych ji urazila, takže jsem si strčil peníze do podprsenky.

„Děkuji. Miluji tě, mami.“ Přitáhla si mě do objetí a pevně mě držela.

Zvuk těžkých bot na dřevěné podlaze nás upozornil, že se někdo blíží. Odvrátila jsem se od mámy a popadla kuchyňský nůž, abych pomohla Esmé loupat další zeleninu na pultu. Nechtěl jsem, aby někdo kladl otázky, protože jsem si nebyla jistý, jestli budu schopna udržet své sračky pohromadě.

Máma u dřezu a oplachovala špinavé hrnky. A Esmé – slzy jí stékaly po tváři a měla nos stejně červený jako oči. Před sebou měla úhlednou hromadu jemně nasekané cibule.

Ohromeně jsem vzhlédla, když Cobra vešel do kuchyně, jako by to bylo naprosto přirozené. Copak se tento muž ničeho nebojí?

„Jen tě kontroluji, než se rozloučím,“ řekl nenápadně.

Přikývla jsem, a raději nemluvila pro případ, že by můj hlas prozradil, jak moc se snažím pochopit vše, co se děje.

„Mohli bychom tě zapojit, abys nám pomohl s loupáním mrkve, jestli je to to, na co se ptáš,“ odpověděla Esmé s odfrknutím. Věřte jí, že mě zachrání.

Skutečnost, že se Cobra obtěžoval zkontrolovat nás, mě zatáhla za srdce. Co mě ale překvapilo víc, bylo to, že nešel ke mně. Místo toho se zastavil před mámou a jeho oči zněžněly, když se na ni podíval.

„Paní. Alvarez –“

„Maria,“ opravila ho a otočila se, aby se na něj usmála.

Byla jsem svědkem toho, jak Cobra, drsný motorkář a světák, jemně vzal mou matku za ruku a na okamžik ji držel.

„Děkuji za vaši pohostinnost. Nejsem si jistý, kdy tě zase uvidím. Prosím, postarej se o sebe.“

Sledovala jsem, jak se naklonil a políbil ji na tvář. Máma ho poplácala po ruce. „Jeď bezpečně. Slib mi, že budeš na své cestě domů opatrný.“

Cobra se zakřenil. Vypadal tak hezky, že moje srdce chtělo vybuchnout. Ovázal si kolem hlavy šátek a na jakéhokoli jiném muži by to vypadalo hloupě, ale jemu to seklo. Samozřejmě pomohlo to, že šátek byl stejně modrý jako jeho jasné inteligentní oči.

„To je snadný slib.“ Budu velmi opatrný. Nemusíš se bát.“

„Děkuji, Cobro,“ řekla a naklonila se, aby toho obrovského muže objala.

To bylo sbohem. Cobra pravděpodobně neměl v úmyslu se někdy vrátit.

Přiblížilo se více kroků. Otec. Věděla jsem, jak chodil. Jako dítě se můj otec nakazil dětskou obrnou a jedna z jeho nohou byla o něco kratší než druhá. Přestože měl boty dělané na zakázku, zvykla jsem si na zvuk jeho nerovných kroků.

„Musím jít,“ řekl Cobra. Chlapi čekají.“ Obrátil se ke mně a usmál. „Později,“ řekl. Když můj otec vešel do kuchyně, dostal se ke dveřím.

Otec se mu vyhnul. Mluvil s mojí matkou, jako bych nebyla ve stejné místnosti. „Řekni holce, že dnes večer nemůže jít. Esmérelda by se měla své matce omluvit. Alessandra by měla být připravena na večeři v šest hodin. Don Pedro chce jíst brzy, protože je unavený. Domluvili jsme se, že může jít na zítřejší noc, pokud dnes zůstane doma.“ Kvůli unavenosti v jeho hlase, jsem ho téměř litovala. Téměř. Kdyby neudělal dohodu s Donem Pedrem, nebyla bych v této zasraný situaci.

Otočil se, opustil kuchyň a vrátil se ke svému nezvanému hostu. O chvíli později bylo slyšet túrování motorek a pak odjeli.

Co se semnou stane?

„Slyšela jsi svého otce,“ řekla máma. „Jdi se připravit na večeři. Esmé, požádám Eduarda, aby tě doprovodil domů.“

Opustila jsem kuchyň s Esmé v závěsu. Zavřela dveře mé ložnice a zamkla je.

„Poslouchej mě. Nedělej si starosti.“ Natáhla ruku a položila mi ji na čelo, cítila horečku. „Vypadáš špatně.“

„Cítím se špatně. Chci zvracet, protože musím zůstat. Možná bych měla otrávit jeho jídlo a zbavit se všech?“

„To je skvělý plán, kromě toho, že nemáme jed. Ale vážně, poslouchej mě… Až mě Eduardo opustí, půjdu říct Cobrovi, že budeš připravená dnes večer utéct. Až odejdu, dej si dlouhou koupel a při večeři se najez, až praskneš, pak jdi spát, dokud ti nezavolám. Pokud se Cobra rozhodne dnes večer odejít a vzít tě s sebou, pojedete zbytek noci, než překročíte hranici. Na zadku jeho motorky to bude tvrdé celé hodiny.“

„Nic nemůže být tvrdší, než zůstat tady se starcem.“

„Vím zlato. Ale s tím teď nemůžeme nic udělat, aniž bychom rozhněvali tvého otce a Dona. Dělej, co jsem ti řekla, a zbytek nech na mě. Měj telefon blízko, abych ti mohla zavolat, jakmile odejdu do vesnice a promluvím s Cobrou.“

„Jsi si jistá, že to vyjde? Bojím se, Essie.“

„Andělé tě ochrání. A také Cobra a jeho přátelé. Musíš mít víru. Dosud jsi byla tak statečná – zůstaň silná ještě o něco déle, dobře?“

„Dobře.“

Není toho moc, co bych mohla udělat jen věřit v něco většího, než jsem já. Doufala jsem, že moji andělé jsou vzhůru. Budu je potřebovat.