NBW - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Nová studie dokázala, že se alarmující množství případů poranění oka souvisí s kouřením.

#ocidokoran

Potlačím výbuch smíchu, když si vzpomenu na twitterový titulek. Pozornost vrátím ke skříni, do které tupě zírám. Pak si vzpomenu, že za tímhle nepořádkem v rohu je skrytý ten kostým Kočičí ženy, a myšlenky na Dallase okamžitě nahradí strach ze zranění oka vzrušeným penisem.

„Doro--“ řekne Zoe otráveným tónem. Jasný důkaz toho, že mě nevolá poprvé. „Země volá zrzku. Pojď sem, zrzko.“

Vzhlédnu a setkám se s jejíma oříškovýma očima. A když říkám vzhlédnu, myslím hodně vysoko; Zoeina hlava se prakticky dotýká stropu v mém malém pokoji. Oproti mně měří tak 178 centimetrů. Navíc má na nohách espadrilky na platformě, které ji vyvyšují někam mezi zemi a měsíc.

„Kde je Blake?“ zeptám se a rozhlédnu se kolem.

„Chytila inspiraci.“ Nakloní hlavu na stranu a pohladí si platinový cop. „Slyšela jsi aspoň slovo z toho, co jsem řekla?“ Nechám za sebe promluvit ticho, jako to dělám často. „Na chvilku to vypadalo, že sníš o nějakém klukovi.“

„Líbí se mi tvoje b-boty,“ zapojím se. Cokoli, abych ji vyrušila ze čmuchání, protože jsem opravdu snila o klukovi. A ne ledajakém.

„Sophia Webster. Můžeš si je kdykoli půjčit. Ve skutečnosti mi prokážeš laskavost. Cokoli, abys ušetřila můj dávicí reflex, kdykoli tě vidím v těch ohavných polobotkách. Přísahám, že mám depresi, jen na ně pomyslím.“

Zvedne z mé postele dva kousky oblečení. Opatrně. Jako by byly nakažené Ebolou. Její štíhlé diamanty pokryté prsty zamávají s mou oblíbenou bílou košilí na propínání v jedné ruce a tmavě zelených kalhot ve druhé.

„Ani armáda spásy není tak zoufalá, aby si je vzala.“

„N-nevěnuješ nikomu mou oblíbenou košili a kalhoty. Tyhle nosím n-nejčastěji.“

Koktám od doby, co si pamatuju. Nikdo neví, proč nebo jak to začalo. Nebo aspoň žádný z terapeutů, které jsem navštěvovala během let, to neumí vysvětlit. Uvnitř v hlavě mám všechno uspořádané, výstižné a jasné. Dokonce přesvědčivé. Ale jakmile mi ta slova vyjdou z úst, změní se na změť písmenek.

Většina lidí, které znám, si myslí, že jsem prožila nějaké trauma nebo že s tím mají něco společného mí rodiče – ani jedno nemůže být dál od pravdy. Smáli se mi kvůli nadváze? Jasně. Šikanovali mě ve škole? Nedělali to každému? Ale nic vážného natolik, aby to vysvětlilo strach, který jsem cítila celý svůj život, když jsem byla nucena mluvit.

Zkoušela jsem léčbu. Kognitivní terapii. Něco z toho fungovalo, většina ne. Takže po letech boje, abych to mohla kontrolovat, jsem to vzdala a přijala to jako součást toho, kým jsem. To neznamená, že kvůli tomu nejsem stydlivá… protože jsem.

Zoe zamrká. Svraští obočí, v jejích jemných rysech bojuje nevíra s pobavením. Konečně se u ní objeví odhodlané zamračení. „Změnila jsem názor. Spálíme je.“

Hodí moji oblíbenou košili a kalhoty na zbytek hromady na posteli a já je strhnu na sebe, přitisknu si je v obraně k hrudi. Zoe se ale nedá, chytí je a táhne. Ani za milion let by ji nenapadlo vzdát něco bez boje.

„Pusť. Je,“ nařídí.

„Ne.“ Potlačím nutkání se smát, jak zatáhne silněji.

„Prosila jsi mě nebo ne, abych ti pomohla s touhle sračkou zvanou šatník?“

Hlasitě vydechnu. Víte… nevím, jestli bych řekla přímo prosila, ale taky už se nechci skrývat. Ani za halloweenskou masku nebo své volné oblečení. Nechci zmizet v pozadí. Chci, aby si mě lidi všímali. Jsem si dobře vědomá toho, že si možná sama přivodím bolavé srdce, ale jsem ochotná čelit výzvě. Jestli to má být moje nové a vylepšená já, kdo lepší mi má pomoct dát do kupy mou image?

„Jak dlouho si hodláš nechat tu svou panenskou blánu? Do smrti? Protože kdybych měla péro, z tohohle oblečení by určitě zvadlo.“

„Fajn.“ Hlava mi klesne. Uvolním svůj stisk prst po prstu. „Nepřekvapilo b-by mě, kdybych pod tvou postelí našla pentagram.“

„Nepotřebuju čáry, Ramosová--“ Natáhne ruku a zakrouží jí před mým obličejem. „Máš to napsané na čele.“

Odstrčím ji a okamžitě zrudnu jako rajče, protože ta představa, že to všichni ví…

„Vážně?“

Udělá obličej a plácne mě po čele. „Ne, ty mimoni. Jen jsem super truper inteligentní.“

„A skromná,“ dodám, rty mi cukají smíchem.

Do místnosti strčí hlavu Alice, hnědé oči má vykulené a zářící pobavením. „Co tu děláte, lidi?“

„Jsem Líza Doolitlová, Ramosové osina v zadku,“ řekne smrtelně vážně Zoe, když mi se znechucenou škodolibou radostí vytáhne oblečení z ruky a hodí ho na kopku k vyhození. O vteřinu později je znovu v mé skříni a vytahuje nákupní tašku.

„Pomáhá mi v-vylepšit můj š-šatník.“

Alice se na mě zadívá a proběhne mezi námi tichá otázka. Chce vědět, jestli má zasáhnout, a já zavrtím hlavou. Koneckonců jsem si o to řekla.

„Plamenometem!“ vloží se do toho Zoe.

Alice se zakření. „Budu dlouho vzhůru – zítra mám zkoušku z historie italského filmu – tak dejte vědět, kdybyste chtěly objednat donášku.“ A s tím zmizí ve svém pokoji naproti mému.

„Co je tohle?“ pokračuje Zoe stále s vervou. Než mám šanci odpovědět, má tvář napůl v tašce. „Co je TOHLE? Blake! Blaaaake! To musíš vidět.“

Toho dne, kdy jsem dostala mail od mé biologické matky, jsem se trochu zbláznila. Myslela jsem si, že jsem ve svém životě zažila odmítnutí a zklamání. Myslela jsem si, že člověk, kterého neznám a nemiluju, nemá sílu mě zranit. No, mýlila jsem se. Každá rána, kterou jsem do toho dne dostala, vybledla ve srovnání s tím, jaké bylo vidět ta slova.

Blake vejde a vytáhne si z uší sluchátka. Je z nich slyšet Princův Purple Rain, než to vypne. Je těžké na ni nezírat. Tmavé oči prozkoumají oblečení na posteli a objeví se mezi nimi vráska.

„Přestaň tu ubohou holku mučit, Zo.“

„Počkej, až to uvidíš,“ řekne Zoe Blake, odežene mě, když se jí pokusím vzít tu tašku. Pak z ní začne vytahovat oblečení. Nadrozměrnou mikinu Victoria´s Secret, několik párů černých legín, pár bot.

„To je bílé bavlněné podvlí--“

Blake si odfrkne. „Z toho mě vynech.“ Otočí se k odchodu.

„Kam jdeš?!“ zakřičí Zoe. „Máme tady vážnou módní pohromu!“

„Mám tvořivou,“ ozve se z chodby.

Blake píše texty k písním. Psaní je její vášeň, taková, kterou si přísně střeží. Jediný důvod, jak to vím, je, že jsem si všimla několika řádků, které napsala na zadní část obalu od sendviče a spousty psacích bločků, které má ve své tašce Luis Vuitton. Tehdy mi to řekla. Jinak o tom nikdy nemluví.

Zoeina pozornost se v plné síle obrátí zpátky ke mně. „Byla jsi zrovna v karamelovém rauši z macchiata, když sis to kupovala?“

Už jsem říkala, že nejsem módní guru?

Vrtí hlavou ještě dřív, než se vůbec pokusím o vysvětlení. „Ne. Prostě ne. Všechno to vrátíš. Až na tohle – tyhle si můžeš nechat.“ Vytáhne černou krajkovou podprsenku a ladící kalhotky a mi zase hoří tváře. Jako další vytáhne černé tepláky a udělá obličej. „Ježíši, jsi beznadějný případ. Pojď. Jdeme nakupovat.“

O dvě hodiny později mám ve zkušební kabince u Neimana Marcuse dostatek oblečení, aby to vynosila vévodkyně z Windsoru.

„To všechno n-nepotřebuju,“ řeknu vysokému stínu na druhé straně zkušebního závěsu. Zoeiny dlouhé štíhlé paže naruší můj osobní prostor, když mi vrazí další tři věšáky.

Nikdy bych nevěděla, kde začít, jak se ráno obléct. Nosím ten samý styl oblečení od deváté třídy. To byl rok, kdy můj zadek a prsa vyrostly nepoměrně víc ke zbytku mé postavy, což na někom, kdo měří 160 centimetrů, nevypadá úplně žhavě.

Závěs se rozhrne a Zoe provede inspekci outfitu, který mám na sobě. Zavrtím hlavou. „Ne. Sundej to. Příliš volné.“

„Mám ráda volné,“ zabrblám. Volné je podle mě super.

„Nekecej,“ poznamená ironicky. „To je ten problém.“

„Můj zadek je obrovský…“ hlas se mi vytratí. Právě teď nesnáším jeho zvuk. A to jsem pravděpodobně neměla říkat nahlas, ale pravdou je, že Zoe na mě uplatňuje naprostou upřímnost. Takže, ošklivá pravda: někdy mě ten život vedle nepřeberného množství hubených Amazonek a vzhledem jako Blueberry Violet z Willyho Wonky a továrny na čokoládu, dožene. Jsem jen člověk.

Znovu se závěs odhrne a já hlasitě vydechnu, Zoe mi podává další džíny. Teď to zkouší dramaticky. „Jsou celebrity, které platí těžké prachy – opravdové prachy – aby měly zadek jako ty. Přestaň být fňukna a ukaž to.“

Nikdy nemůžete Zoe obvinit, že se přetvařuje, aby uchránila něčí pocity. A přesto se mi po tváři pomalu rozlije úsměv, když se cpu do džínů od návrháře, které mi zrovna dala. „P-přestaň p-přehánět.“

Platit za tenhle zadek… Kdo by to proboha chtěl?

„Fajn…“ Protočí oči. „Není to těžce vydělané.“

Navzdory své nejlepší snaze ji v tom nepodpořit, se začnu smát. Opravdu je to ta nejlepší sociopatka.

***

Dallas

„Uvažuju, že o jarních prázdninách pojedu do Chile. Jeden kluk z internátu říká, že tam mají osmnáctimetrové vlny,“ řeknu vyžírkám, které si přisedly na gauč. „Někdo se přidá?“

Celý tým má dneska volno, většina hraje na Xboxu Assassíny, někteří přicházejí o prachy sázkami na vítěze. Zbytek sleduje vítězství Lakers na mé dva metry široké obrazovce.

Zítra máme velký zápas, takže dneska videohry a donáška, tradice, kterou jsme začali v prváku, když se jeden ze seniorů tak ztřískal, že se druhý den zapomněl na zápase ukázat.

„Chodí někdo z vás s Jill Hennessyovou?“ zeptá se Shane, zatímco se samolibým úsměvem zírá na telefon.

Shane Westbrook. Syn senátora Westbrooka. Vnuk prvního afroamerického admirála námořnictva Spojených Států, Leea Westbrooka.

„Nedělej to, chlape,“ zaúpí Warner, jak si do pusy cpe kus pizzy.

Shane vzhlédne a vypadá opravdu zmateně. „Proč ne?“

„Venušina past,“ odpoví Cole z jiného kusu nábytku.

Začne pochechtávání, protože ta sbírka oblud ví, co přijde. Shane je třeťák. Minulý rok přišel z UCLA, takže ještě nezná pravidla – ta opravdová pravidla.

„Co, kurva?“

„Jakmile do ní strčíš péro, nebude tě chtít pustit, kámo,“ vysvětlí Cole se šibalským úsměvem. Jeho radost z toho zkazit Shaneovy naděje je debilní, ale to je celý Cole.

„Vypadá mile,“ konstatuje Fletcher, prvák, který si zároveň vybíjí svůj hněv na mém Xboxu. „Měl by sis s ní určitě vyrazit.“

„Mrchy jsou šíííílené,“ zazpívá Chasen, další třeťák.

„Sklapni s tou sračkou, Chasene,“ skočí do toho okamžitě Brock. Matka si stále hlídá svá mláďata. Je zády opřený v rozkládacím křesle, ruce má složené za hlavou, čte bibli. Nekecám. „Chceš, aby tohle někdo říkal o tvojí matce nebo mladší sestře?“

„Ne, kapitáne,“ odpoví Chasen, zdá se poučený.

„Kámo…“ obdařím druhého Petermana typickým pohledem co to má kruci znamenat.

„Co?“ odpoví, jako vždycky předstírá nevinnost. „Právě jsem mu ušetřil měsíce ustavičných sms a telefonátů.“ Pak stočí svou pozornost zpátky k Shaneovi, „Nemáš zač, Westbrooku. Neříkej, že jsem pro tebe nikdy nic neudělal.“

„Ty to máš vevnitř vážně temné, kámo,“ řekne Warner Coleovi. Pak se vrátí zpátky ke sledování zápasu Lakers.

Shane zavrtí hlavou a vrátí se zpátky k psaní zpráv.

Cole se ke mně znovu otočí. „Budeme potřebovat vodní skútry? To by mohlo být drahé.“

Pokrčím rameny. Když peníze nejsou problém, není nic, co bych nemohl. „Vezmu tě do vleku. Problém vyřešen. Chce ještě někdo zbytek smažených krevet?“

„Ne,“ odpoví všichni najednou, což mě přiměje vzít krabici s jídlem pryč ze stolu, než jeden z těch divochů změní názor.

„Vážně osmnáctimetrové vlny? To je naprosto šílené, ale jdu do toho.“ Cole si promne ruce. „Jdeme nakopat zadky.“

„Nepodporuj ho,“ zamumlá Brock. Máma je nábožensky založená. Jeho bratr… jo, ten tolik ne.

„Proč ne? Je sranda vidět ho, jak se vyseká.“

To mě popíchne. Miluju nával adrenalinu víc než ten vedle mě? Možná. Tlačím hranice do většího extrému? Někdy. Tak co? Nikomu neubližuju. A holky, se kterýma randím, ví, do čeho jdou. Nejsem si jistý, jestli může Cole říct to samé.

„Pojeb se, Cole. Jako by se tě někdo ptal.“

„To těžko. Jsem na holky, brácho.“

„Cole…“ varuje ho Reagan.

„Vystrč hlavu z jeho zadku a otevři oči,“ řekne Cole Reaganovi, který to přejde s klidem zatraceného šaolinského mnicha. Je to jeden z důvodů, proč je kapitánem týmu. Drží tuhle partu pohromadě. „Je to výkřik o pomoc.“

„Já nejsem ten, který se radši topí v kundě, aby utekl před tím, co ho pronásleduje. Kdo je tady ten, kdo volá o pomoc?“

„Kluci, no tak--“ Reagan zavrtí hlavou a po milionté dneska zkontroluje svůj mobil. Chudák kluk.

Řekl někdo zadek?“ Zakřičí Quinn z kuchyně. Pak zahýká jak blázen.

„Kááááámo,“ zazpívá Werner.

„Nechutné,“ dodá Westbrook. „Vysoce nechutné.“

Smithův smích je nakažlivý. Za chvíli se smějeme všichni.

***

Ty, co jsi našel můj telefon. Můžeš mi ho prosím vrátit? Prosím! Nemůžu si dovolit nový.

Zavibrování příchozí zprávy mě přiměje sáhnout do batohu. Jízda autobusem ze Stanfordu se zdá delší a bolestivější, než je nutné, tělo mi připomíná každou ránu, kterou jsem schytal.

Se Stanfordem jsme prohráli a to brutálně. Warner si natáhl stehenní sval. Quinn si narazil prst. A mě ve čtvrté čtvrtině vyloučili za faul loktem na Hernandeze. Ten podvodník si to zasloužil.

Bez ohledu na to to nebyl pěkný pohled, když už za nimi zaostáváme v tabulce o dva zápasy. Jak jsem říkal, sezóna je krátká a nemáme před play-off moc zápasů. Přidejte k tomu tuhle jízdu busem domů, která trvá celou věčnost a jsme blízko k sesypání.

Na sedadle vedle mě sedí Reaghan, který tvrdě usnul s hlavou opřenou o okno, tvář zabořenou do svého polštářku. Potichu vylovím telefon a podívám se na obrazovku. Mám napsat zpátky? Pohrávám si s tou myšlenkou. Mám ho už něco přes týden – možná trochu déle. Neumím vám říct, proč jsem ho ještě nevrátil. Jen to, že jsem si ho strčil do svého sportovního batohu a od té doby ho s sebou nosím.

Haló? Prosím, odepiš, jestli máš můj mobil. Slibuju, že nebudu naštvaná.

Tomu se uchechtnu.

„Čemu se směješ, princezno?“

Podívám se na Quinna, který se ušklíbá a moje pobavení zmizí. Zabral celou řadu přede mnou s vysvětlením, že potřebuje víc spánku než my ostatní. Debil.

„Tvoje matka chce vědět, jestli jsem si včera večer užil její služby.“

Znovu skloním hlavu a soustředím se na zrzčin telefon. Měl bych ho vrátit. Udělám to hned, jak se v pondělí dostanu zpátky do kampusu.

„V tom případě se domluv sezení s doktorem, lásko. Máma to překoná.“

Čekám, až Smith zapadne zpátky na své sedadlo, než napíšu.

Jsem mimo město. Vrátím ho, až přijedu.

Zmáčknu Odeslat, vypnu ho a nacpu ho zpátky do svého batohu.

„Co děláš?“ Reagan rozlepí oči.

„Narušuju soukromí jedné holky.“

„Hmm, paráda.“ Pořád je napůl v limbu. Jinak by tu nastoupila nápravná policie.

„Alice píše?“ zeptám se, protože začíná být čím dál tím jasnější, že Reagan je s ní ve slepé uličce.

„Ne,“ odpoví, jeho tón hlasu je spíš deprimující.

„Měl bys dát na mou radu, brácho. Bailey je fajn.“

Snažil jsem se ho už před pár týdny postrčit správným směrem – zabouchl se do holky, se kterou se spřátelil, je to fajn holka, filmařka – ale někteří kluci potřebují všechno desetkrát promyslet a Reagan je ten typ.

Na chvíli se zadumaně odvrátí. „Myslíš, že jsem to posral tak, že není návratu?“

„Ne. Jediné, co se nedá napravit, je smrt.“

Hruď se mi stáhne. Reagan přikývne, ztracený v myšlenkách stejně jako jsem já.

„Co je to?“ Podívá se dolů a zamrká na telefon v mém otevřeném batohu.

„Mobil.“

„Nekecej, génie. Čí mobil? Naposledy, když jsem viděl tvůj, jsi ho neměl v obalu s kreslenými psy.“

„Od jedné holky. Upustila ho v hodině.“ Nemůžu mu říct, že si myslím, že asi patří Baileyině kamarádce. Ten policajt beze smyslu pro humor by to nedovolil. Rozzlobil by se a trval na tom, abych ho vrátil už dneska, a to se nestane.

„Tak proč ho pořád máš?“

„Protože mě to k ní zvláštně přitahuje a potřebuju se o ní dozvědět všechno, než ho vrátím.“

„Přestaň to okecávat. Proč ho pořád máš?“

Nikdo nechce slyšet pravdu. Ani když je naprosto patrná.

Pokrčím rameny. „Nedostal jsem se k tomu ho vrátit. Měl jsem toho moc.“

Spokojený s mou odpovědí si natřese polštář, znovu na něj položí hlavu a zavře oči. Najednou je prudce otevře a zkoumavě se na mě dívá. Pak zamíří pohledem na řadu před námi.

„Slyšel jsem, jak se tu buzerujete s Q,“ řekne nejtišším možným hlasem. „Jeho matka šla do vězení za nabízení sexuálních služeb.“

Kuuurva. Jsem debil, ale ne tak velký.

„To jsem nevěděl,“ zamumlám.

Reagan zavrtí hlavou. Znovu se opře o polštář a zavře oči.

Ten tlak je zpátky. Chci vyskočit z kůže. Teď stoprocentně neusnu. Jsem příliš neklidný, příliš zmatený. Vytáhnu mobil s pejsky na obalu, zapnu ho a začnu klikat.

Zmáčknu ikonu Fotky, sleduju, jak se objeví spousta memů a psích obrázků. Pak to uvidím a můj svět se náhle zastaví.

Je to selfíčko pořízené ve velkém zrcadle… selfíčko holky v kostýmu Kočičí ženy.

Kotě.