RFJALBM - 9. kapitola

Překlad: Lucianna

9 – Kacie

Byla jsem nervosní.

Ne tím způsobem doufám-že-to-stihnu, nebo dokonce prosím-ať-mě-ten-policajt-nezastaví. Bylo to nervosní způsobem pohovor-na-práci-kterou-opravdu-chci, první-den-v-nové-škole, uvedení-do-úřadu, a zabaleno do jednoho.

Byl konec zimy v Minnesotě, teploty byly sotva na dvojciferných číslech a já nechávala mrznout svůj zadek sezením na kovové lavičce, ale nebyla jsem ještě připravená, jít do té kavárny a vidět svého tátu. Mysleli byste si, že po takové době, bez ohledu na okolnosti jeho odchodu, budu nadšená, že ho uvidím, ale nebyla jsem. Byla jsem vyděšená.

Co když se mi nebude líbit?

Co když se nebudu líbit já jemu?

Co když ztratím odvahu, zeptat se ho na všechno, co jsem chtěla vědět, za posledních patnáct let?

Víš, jak to zjistíš, Kacie? Běž dovnitř.

Nevím, jestli to mluvil můj mozek, nebo zmrzlé prsty, ale něco mě přinutilo se rozejít po těch pevných schodech a vejít do zeleného obchůdku. Zvonek nade dveřmi zacinkal, když jsem je otevřela. Tichá hudba, teplý vzduch a vůně kávy, okamžitě zasáhly mé smysly a donutilo mě to cítit se příjemně a uvolněně. Možná to nakonec bude skvělý den.

Sundala jsem si kabát a záměrně se nedívala po okolních stolech. Neznám ho, ale chtěla jsem, aby mě viděl první. Když jsem se pomalu pohybovala, abych pověsila kabát na věšák za dveřmi, zhluboka jsem se nadechla. Všechno bude jiné, když se otočím. Dobré, nebo špatné, bude to jiné.

Ještě jeden velký nádech a… otočka.

Očima jsem skenovala restauraci, ale neviděla jsem ho. Co to bylo za pocit v mém žaludku? Zklamání? Úleva? Nebyla jsem si úplně jistá, ale něco mě tížilo, jako kámen. Muž ve vzdáleném rohu zachytil mou pozornost, když se postavil a mávnul na mě.

On.

Znovu se mi přetočil žaludek, když jsem se usmála a mávla na něj taky. Protáhla jsem se kolem stolů a židlí, ve snaze zjistit, co mu řeknu. Naštěstí, jsem nemusela přemýšlet dlouho. Začal první.

„Kacie. Wow! Podívejme na tebe,“ pyšnil se, když jsem přišla blíž. Přešel kolem stolu a zvedl paže. Nebyla jsem si jistá, že jsem připravená na objetí, ale už nebyla cesta zpátky. Když se jeho neoholená tvář, otřela o mojí, vůně jeho vody po holení, mě okamžitě přenesla o dvacet let zpátky, kdy jsem dostávala velké objetí každý večer, než mě uložil do postele. Bylo úžasné, jak lidé mohou vonět stejně, rok za rokem.

„Jsi tak krásná,“ řekl, když mě pevně objal.

„Díky,“ odpověděla jsem nemotorně. Odtáhla jsem se a položila kabelku na prázdnou židli a rozhodla se sedět naproti němu.

Posadil se taky na své místo a nadechl se. „Takže…“

„Takže.“ Zdvořile jsem se usmála. „Máme krásné počasí, co?“

Hluboký smích mého táty se rozlehnul tichým malým obchůdkem, trochu moc nahlas. „Och, Kacie. Vždycky jsi byla takový vtipálek.“

Cože? Ne, nebyla.

Vlastně jsem nikdy moc nežertovala. Ve skutečnosti, jsem vždycky byla pravým opakem. Byla jsem divné dítě, které si každé ráno stlalo postel a ujišťovalo se, že moji plyšáci jsou perfektně srovnaní, podle abecedy, samozřejmě. Byla jsem divné dítě, které nosilo mrkev a hrášek, k obědu do školy, každý den. Byla jsem divné dítě, které nemohlo plavat třicet minut po jídle, ze strachu, že dostane křeč a zemře v jezeře. Žertování nikdy nebyla moje věc. To byl důvod, proč Brody a já, jsme byli spolu tak dobří. On byl vtipálek, jing k mému jangu.

„Můžu vám něco donést?“ Servírčin hlas mě vytáhl z mého denního snu a já na ni zírala, jako by se mě právě zeptala, jestli chci skočit ze střechy domu. Očima těkala mezi mnou a tátou. „Madam?“

„Och, omlouvám se.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych si pročistila myšlení. „Dám si horkou čokoládu, prosím. S extra šlehačkou navíc.“

„Jasná věc. Hned budu zpátky.“ Mile se usmála a odešla.

„Jak se má máma?“

Byla jsem překvapená tátovou první otázkou, ale moje máma byla v mém životě zdrojem pohodlí a síly, takže jsem věděla, že tam to nemůžu pokazit.

„Má se skvěle. Úžasně, vážně.“

„To rád slyším.“ Přikývl. „Kde je tvůj snoubenec, superstar? Myslel jsem si, že se možná k nám připojí.“

„Ne. Dneska večer hrají domácí zápas, takže je ve městě.“

„Och.“ Zněl zklamaně. „Chodíš na hodně jeho zápasů?“

„Na tolik, kolik můžu, když nepracuji. J-já jsem teď zdravotní sestra,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že o mně nic neví.

„Vážně? To je dobré.“ Hrdě se usmál.

„Každopádně, holky a já milujeme…“ Odmlčela jsem se. „Víš, že jsem máma?“

Rozšířily se mu oči a trochu pootevřel pusu. „Ne. Jsem děda?“

V hlavě se mi rozlilo rozhořčení, když se nazval dědečkem. Ony už měly dva dědečky – Freda, který tu byl pro všechna jejich odřená kolena a rozbité nosy, a Boba, který jim udělal ten nejroztomilejší, sladce růžový, piknikový mini-stůl, na jejich narozeniny, minulé léto. Dokonce na rohy laviček, nakreslil jejich jména a malé bílé sedmikrásky. Tohle byl dědeček.

„Jo, to jsi. Dvakrát, vlastně, během deseti minut.“ Nervosně jsem se usmála. „Mám dvojčata, holky. Je jim šest, skoro sedm.“

„Nedělej si srandu. To je úžasné.“ Zavrtěl pomalu hlavou, tam a zpátky. Když jsem ho sledovala, jak mluví, uvědomila jsem si, že mám po mámě víc, než jen červeno-hnědé vlasy. Můj táta měl velký nos, který se lehce klonil doleva, od kořene, a hranatý obličej – dvě věci, u kterých jsem byla vděčná, že jsem v DNA loterii nevyhrála.

„Vlastně jsem přinesla nějaké jejich fotky.“ Sáhla jsem do kabelky, což mi dalo asi minutu, ale vytáhla jsem půl tuctu fotek holek, a dala je stůl. „Jmenují se…“ Když jsem vzhlédla od mé kabelky, můj táta měl před sebou telefon a něco psal.

„Och, promiň.“ Neobratně odsunul telefon, když si uvědomil, že jsem přestala mluvit. „Jak se jmenují?“

„Lucy a Piper.“ Lehce jsem si povzdechla, když jsem vyslovila jejich jména. „Mám mnohem víc jejich fotek v telefonu, jestli se chceš podívat. Tuny fotek.“ Zasmála jsem se.

Zvedl fotky a velmi rychle se na ně podíval, než je položil zpátky na stůl. „Jsou roztomilé. To je v pohodě, můžeš mi je ukázat jindy.“

„Ok.“ Otráveně jsem shrábla fotky a dala je zpátky do kabelky.

„Poslouchej, vím, že mě to stálo tři dopisy, dostat tě sem, ale jsem šťastný, že jsi nakonec přišla. Chci s tebou o něčem mluvit.“ Zvedl červený šálek k ústům a napil se své kávy. „Nikdy jsem nečetl noviny. Jako většina lidí, sleduji zprávy na internetu, ale to jedno ráno v červnu, z nějakého důvodu, jsem je náhodou zvedl a bylo to tam, přímo na hlavní stránce. Moje malá holčička, zasnoubená se zlatým chlapcem Minnesoty. Bylo to perfektní načasování. Znamení, jestli chceš. Jak mi někdo řekl, konečně byl čas, kontaktovat tě.“

Opřela jsem se na židli a zkřížila si ruce na hrudi, a v tichosti se snažila přijít na to, kam jeho proslov povede.

„Každopádně, dřív to ráno, mi byl odmítnut podnikatelský grant a myslím, že by to mohla být pro tebe velká investiční příležitost.“

Srdce mi pokleslo a otevřela jsem pusu.

„No,“ pokračoval, když viděl moji reakci, „pro tebe a Brodyho. Víš, zkouším rozjet malou poradenskou činnost, ale potřebuji peníze do začátku, tak tady je to, co jsem si myslel – kdyby mi mohl Brody dát padesát tisíc dopředu, můžeme vypočítat procento, které by se mu každý rok vrátilo. Uvažoval jsem třeba tři procenta? To je k jednání. S mými finančními znalostmi a jeho hotovostí, bych řekl, že by se obchod mohl opravdu rozjet, a mohl bych mu to splatit za nedlouho. Může být tichým společníkem, v mém malém dobrodružství. Co si myslíš?“

Tiše, jsem zavřela pusu a zhluboka dýchala nosem, a jen na něj zírala. Jak se jeho slova vsákla, těch pár vzpomínek na něj, které jsem si ochraňovala od dětství, jako zlato, najednou zmizely. Všechno, co si budu navždy pamatovat, že po patnácti letech, mě můj otec kontaktoval proto, že chtěl peníze – od mého snoubence.

Nebyla jsem nic jiného, než příčka na jeho slizkém žebříku. Taková, kterou použije, aby se dostal kamkoliv chtěl.

„KJ?“

V okamžiku, kdy použil moji přezdívku, kterou používal, když jsem byla dítě, jsem měla dost.

„Tohle je důvod, proč jsi mě sem zavolal? Kvůli penězům?“ zasyčela jsem přes stůl a naklonila se dopředu.

„No, j-já jsem taky chtěl vědět, jak se máš,“ koktal. „Prostě jsem si myslel, že bychom měli kout železo, dokud je žhavé a rozběhnout tohle.“

„Ó můj Bože, ty jsi neuvěřitelný!“ Vyskočila jsem a málem vrazila přímo do servírky, která mi nesla horkou čokoládu.

„Poslouchej, ten kluk nemůže hrát hokej navždy, Kacie. Buď realista.“ Samolibě se ušklíbl, aniž by pochopil, proč jsem naštvaná. „Bude potřebovat dělat něco potom. Proč chytře neinvestovat?“

„On už moudře investoval. Do mě a mých dcer. Život není jen o penězích, Done. Je o rodině, lásce a žití.“

„To je naivní. Sedni si a dostaňme se k tomu, jak z toho můžeme těžit.“

Jeho nechutná slova ze mě doslova kapala a já najednou potřebovala sprchu.

„Ty si tu seď. Já jdu domů – k mému skutečnému tátovi.“ Otočila jsem se, popadla kabát a vylétla ze dveří dřív, než jsem si ho stačila obléknout.

*****

Cítila jsem se jako idiot, když jsem pospíchala ke svému Jeepu.

Jak jsem mohla být tak hloupá?

Proč jsem si proboha myslela, že muž, který odešel od své rodiny tak, jako on, se mohl najednou od srdce změnit, a chtít znovu vztah?

Pak mě to zasáhlo – protože Zach se změnil. Zach odešel přesně jako můj otec, ale jak se ukázalo, dospěl a změnil se. Dokazoval to při každé příležitosti, během minulého roku. Část mě doufala ve stejný zázrak u mého otce, ale místo toho, se zopakovala historie. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát jsem byla dost stará na to, abych pochopila, o co skutečně jde, a díky tomu, jsem to byla já, kdo odešel.

*****

V době, kdy jsem se dostala domů, slzy mi tekly po tvářích. Byla jsem tak moc vděčná, že holky budou ve škole ještě pár hodin. Jakmile jsem byla v kuchyni, zjistila jsem, že to vypadá, že nikdo není doma. Pak jsem si vzpomněla, že máma má v úterý ráno kurz háčkování.

Dům byl tichý.

Příliš tichý, takže mě nechal jen s mou myslí, která se rozhodla, přehrávat si posledních pár hodin znovu a znovu.

Nebuď naivní. Sedni si. Buď realista.

Pokaždé, když jsem přemýšlela o slovech, která mi řekl, hruď se mi svírala víc a víc. Přešla jsem ke gauči v obývacím pokoji a pomalu se posadila, odhodlaná neuronit už ani slzu, kvůli svému tátovi. Prostě jsem se cítila tak… hloupá.

„Zlato, jsi v pořádku?“ Fredův drsný hlas z kuchyně, mě překvapil. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem ho neslyšela vejít dovnitř. „Co je?“ Stáhnul obočí, jakmile viděl můj obličej a přispěchal. Sednul si vedle mě a přitáhl mě blíž. Tohle jediné objetí od Freda stačilo k tomu, abych se naprosto rozsypala. Neptal se na další otázku, jen mě houpal sem a tam. Prostě mě nechal vybrečet.

Po krátké věčnosti, jsem se odtáhla a popotáhla.

Se zvednutým ukazováčkem, vyskočil z gauče. „Vydrž.“ Pospíchal ke knihovně na druhé straně místnosti a popadl krabici papírových kapesníků.

Vzala jsem si od něj kapesník a vysmrkala se tak nahlas, že jsem musela vyděsit ryby v jezeře. „Promiň, že jsem ti posmrkala košili.“

Fred se podíval na košili a pokrčil rameny. „S tím si nedělej starosti. Mám rád tebe i tvé nudle.“

„Byla jsem se setkat s tátou,“ vybafla jsem.

„Och.“ Po tváři se mu rozlil překvapený výraz, když pomalu přikývl. „Jak to šlo?“

„Bylo to příšerné.“ Začala jsem to ze sebe chrlit. „Nezeptal se ani na jednu otázku o mě. Vypadal, že ho moc nezajímá, co jsem v životě dělala. Zkusila jsem mu ukázat pár fotek Lucy a Piper, a on se na ně sotva podíval. Ukázalo se, že mě tam vytáhl jen proto, abych požádala Brodyho, aby investoval do nějaké firmy, kterou zkouší rozjet.“

„Vážně? To je strašný.“ Fred zněl ještě pobouřeněji, než já. „Jak je možné, že se při pohledu na ty malé holčičky, okamžitě nezamiloval do jejich krásných tvářiček? Jak to, že nebyl hrdý na tebe a všechno, co jsi dokázala, téměř úplně sama? Páni, to mě opravdu naštvalo.“

Vzhlédla jsem na Freda, který si třel sevřenou čelist, udřenýma rukama. V očích měl vztek. Vztek a starost, že někdo nevěnoval mě, a mým dcerám, pozornost, jakou si myslel, že zasloužíme. Vztek a starost, tak jak by opravdový táta měl mít.

„Frede?“ zkusila jsem promluvit, přes chuchvalec velikosti golfového míčku, který jsem měla v krku. „Je mi tak moc líto, co jsem řekla ten den, co jsem dostala jeho první dopis… o tom, že chci mít konečně vztah s mým tátou.“

„To je v pohodě, holka.“ Natáhl se a poplácal mi koleno. „Vím, jak moc jsi chtěla tátu, celý svůj život.

Zírala jsem hluboko do krásných, nebesky modrých očí muže, který mě vzal do nemocnice na stehy na mé bradě, když mi bylo dvanáct a najela jsem s kolem přímo do stromu. Do očí muže, jehož silueta stála za předním oknem, když mě Zach vysadil po našem prvním rande. Do očí muže, který přede mnou plakal, když jsem poprvé přivezla domů holky z porodnice a podala mu je do náruče. Do očí muže, který se mnou nesdílel ani kapku krve, ale miloval mě bezpodmínečně, přesto že jiný muž se rozhodl, že za to nestojím.

„To je právě to – já už jednoho měla. Ty jsi ten nejlepší táta, jakého bych si mohla přát.“ Znovu mě pálily slzy v očích, ale tohle byly slzy štěstí. „Možná nesdílíme krev, ale sdílíme víc vzpomínek za jeden den, než jsem měla za deset let s ním. Byl jsi po mém boku, co si pamatuji, Frede, takže se velmi hodí, abys byl po mém boku v můj svatební den. Povedeš mě prosím uličkou?“

„Wow.“ Fred polknul a odkašlal si. „Jsem rozhodně šťastný, že ke mně tohle cítíš, Kacie, protože to je přesně to, co cítím já k tobě. Hrozně rád že doprovodím uličkou, přímo do náruče muže, který miluje tvoje holky stejně, jako já tebe.“

Objala jsem ho kolem ramen a sevřela tak těsně, jak jsem mohla. „Taky tě miluju… tati.“