G&M - 9. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Alessandra

Cobra byla ještě chutnější, než jsem si pamatovala. Nechal si narůst bradku, díky níž byl ještě víc sexy – pokud by taková věc byla možná a svaly se mu napínaly přes široká ramena, bicepsy se mu při každém pohybu pohybovaly pod košili.

Naštvaná, že mě otec nařídil jít dovnitř, než jsem mohla Cobru pozdravit, jsem vyrazila zpět do kuchyně se zamračeným výrazem na tváři. Potřebovala jsem ho vidět víc, nebo se zblázním. Pár sekund po tak dlouhé nepřítomnosti nestačilo.

Navíc jsem byla ve své situaci stále zoufalejší, protože dny k mým narozeninám se blížily. Něco, na co bych se měla těšit, se stalo mým největším strachem.

„Alessandro, jdi pověsit prádlo. Esmé mi pomáhá při vaření,“ řekla máma s úsměvem na tváři. V těchto dnech byla Esmé v mém domě víc než ve svém. Její rodiče měli problémy s manželstvím a chtěla uniknout jejich neustálému hašteření. Její rodina byla jiná než moje – její rodiče bojovali před svými dětmi, zatímco můj otec si rezervoval rány, když on a máma byli sami.

Jsem ráda, že jsem se mohla vrátit ven, vložila jsem prádlo do koše a posadila si ho na bok. Doufám, že bych si mohla ukrást další pohled na Cobru, než odjede.

Zaslechla jsem zvuky zvenčí, a uslyšela hlasy Cobry a otce přicházející z přední části domu, pak přišel můj otec dovnitř a prošel kuchyní, aby se dostal do jeho pracovny. Musela jsem si pospíšit, nebo by mi mohl uniknout, alespoň letmý pohled na Cobru, který jsem tak zoufale potřebovala.

Slunce tak zářilo, až jsem kýchla. Cítila jsem se kvůli tomu hloupě a doufala, že mě nikdo neslyšel. Rychle jsem přimhouřila oči proti světlu a hledala Cobru.

Můj pohled padl na obrovského muže, který kráčel dlouhým rozhodným krokem mým směrem. Motýli se mi rozletěli v žaludku a já těžce polkla. Usmála jsem se, když se přiblížil. Když přimhouřil oči proti slunci, husté obočí se mu stáhlo k sobě. Stáhl dolů pilotky posazené na temeni a zakryl si své pronikavé oči, a i přesto jsem věděla, že mě stále sleduje zpoza reflexních čoček. Cítila jsem jeho oči na mě; žhavost jeho pohledu prošlo mým oblečením a zapálilo mé tělo. Nikdy jsem se necítila živá, vědoma si muže.

„Dobrý den, Alessandro,“ řekl drsným sexy hlasem. Měl vůbec ponětí, co to semnou dělalo? Očividně ne. Způsob, jakým nedbale zvedl obočí a zaculil se, když mě viděl, přinutil mé srdci bít jak o závod a zauzlovat žaludek.

Určitě měl doma jinou ženu. Nebylo možné, aby se dívky do Cobry nezamilovaly. Brnění mezi nohama mě upozornilo, že jsem zírala otevřenými ústy a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych cítila, jak mi svými vousy lechtá stehna. Chtěla jsem to zažít, nechat si položit jeho hlavu mezi mé nohy a ponořit domě tvář.

Pokud v životě existuje jedna věc, za kterou jsem byla vděčná, bylo to, že lidé dosud nezjistili, jak číst mysli ostatních lidí. Byla bych zahanbená, kdyby Cobra dokázal přečíst tu mou.

„Ahoj, Cobro,“ řekla jsem a usmívala se jako idiot.

Naše slova byla jednoduchá, ale mezi námi vibrovalo teplo, vzduch zhoustl něčím, co jsem nikdy předtím nezažila. Nejbližší věc, na kterou jsem si vzpomněla, bylo to, že to bylo podobné tomu, když jsem byla dítě, a celou noc v očekávání čekala na Santův vánoční příchod. Jen toto bylo mnohem lepší.

„Jak se máš?“ Zeptal se a naklonil hlavu k jedné straně, když si prohlížel mé tělo odhora dolů. Bože, kdybych jen mohla vidět jeho oči.

„Mám se skvěle, děkuji. Bylo to však dlouhé léto.“ Dlouhé, protože jste se nevrátil. Dlouhé, protože jsi mi chyběl.

Jako by pochopil, co mám na mysli, vydechl dlouhý pomalý dech, než zvedl pilotky a setkal se s mým pohledem, naše oči se zamkly, když odpověděl: „Ano, bylo. Příliš dlouhé.“

Také jsem mu chyběla. Mé srdce udělalo salto a cítila jsem závratě, točila se mi hlava a zeslábla kolena, ale nehýbala jsem se strachu, že zlomím kouzlo, které nás obklopuje.

Tolik toho bylo řečeno s tolika slovy. Komunikovali jsme na takové úrovni, kterou ostatní nevnímají jinak, než jako zdvořilý rozhovor. Ale věděla jsem to lépe. Věděla jsem, že to mezi námi věc na celý život.

Palcem mi přejel rty a tvář a poslal mi rázové vlny potěšení, které se valily mým tělem. Nervózně jsem pohlédla na dům a modlila se, aby otec znovu nevyšel ven.

Cobra sevřel hrst vlasů, které mi visely přes rameno, a projel prsty skrz prameny. Hřbetem ruky přejel po mých prsou, sotva se dotkl, když mi přejel košili, a poslal vlny tepla přímo do mého jádra.

„Vyrostla jsi v krásnou mladou ženu.“ Jeho oči na mě zářily, jeho schválení přimělo mé srdce zpívat.

„Díky,“ řekla jsem stydlivě, a sklonila pohled, když se mé tváře zahřívaly. „Už nejsem dítě.“

Hlasitě se zasmál. „To vidím zcela jasně, bejby.“

Bejby.

Ach. Můj. Zasraný. Bože. Řekl mi bejby, stejně jako muži ve všech romantických filmech, které jsme s Esméraldou znovu a znovu sledovaly. Počkejte, až jí to řeknu.

Stála jsem jen o něco výš a vyhřívala se v jeho přítomnosti. Tento muž. Způsob, jakým mě nutil se cítit. Chtěla jsem víc.

„Jak dlouho zůstaneš?“ Zeptala jsem se a zadržela dech.

„Několik dní. Zůstaneme v motelu ve městě. Ryder a chlapci už tam jsou. Jen jsem sem musel přijít… na –“

„Alessandro,“ zazněl mámin hlas z kuchyně. Pokrčila jsem rameny a předstírala, že jsem to neslyšela, ale ten moment byl ztracen.

Co bylo to, co chtěl Cobra říct? Nikdy se to nedozvím.

„Alessandro?“

„Jo?“

„Chyběla jsi mi. Neuvědomil jsem si jak zasraně moc, dokavad jsem tě dneska znovu neuviděl.“ Jeho pohled mě držel v zajetí, když celý svět zmizel. Na planetě byli jen dva lidé.

Chci se utopit v očích tohoto muže navždy.

Prstem mi projel po paži. Takové jednoduché gesto, ale mluvilo hlasitě. „Stýskalo se mi tvého doteku. Tvým milým úsměvu.“

„Vážně?“ Nezapomněl na mě.

Vzal mě za ruku a položil si ji na hruď, zakryl ji jeho, když ji tam držel. „Cítíš to? To je to, co mi děláš, bejby.“

Jeho srdce divoce bilo do mé dlaně.

„To že dělám?“ Zeptal jsem se bez dechu.

Přikývl a na jeho krásné tváři se objevil úsměv.

„Řekni mi, jestli je to špatně. Řekni mi, abych přestal.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Cítím totéž. Nikdy nepřestávej.“

„Chci tě, Alessandro. Už od začátku. Zní to šíleně a snažil jsem se to ignorovat. Ale už déle nemůžu.“ Cobra mě pohltil ohněm v očích.

„Chci to taky. Tak moc –“

„Alessandro. Pojď dovnitř. Hned!“ Zaburácel otcův hlas zevnitř.

Cobra se naklonil a promluvil blízko mého ucha. „Musím tě vidět o samotě.“ Jeho teplý dech na mé kůži poslal mrazení po páteři.

„Dobře.“

Chvíli setrval, když jeho rty otíraly citlivou pokožku pod mým ušním lalůčkem. „Slyšel jsem znepokojující příběh, o kterém si musíme promluvit. Nedovolím, aby se ti to stalo.“

„Alessandro,“ zavolala maminka a v hlase měla paniku. To znamenalo, že můj otec nebyl pravděpodobně daleko.

Vytáhl jsem ruku z Cobrovo a udělala krok zpět.

Než jsem mohla říct víc, v mém zorném poli se objevil jeden z otcových hlídacích psů. Ten divoký pohled na jeho tváři, když nás uviděl, by mě za normálních okolností vyděsil, ale teď jsem byla místo znepokojení jen naštvaná.

Můj otec se objevil na verandě, na tváři se zamračení, když znovu vyslovil mé jméno.

Cobra si dal na oči zpět pilotky a chraplavým hlasem řekl: „Uvidíme se později, bejby.“ A odešel, rozkročil se na své motorce a bez ohlédnutí odjel.

Kdybychom tak měli víc času na rozhovor. Ukradený pohled a pár slov mě zanechalo zoufalou po víc. Každá komunikace s ním mě přivedla blíže k jistotě, že je to přesně to, co chci.

Kdyby mě Cobra požádal, abych s ním utekla, udělala bych tu v úderu srdce. Moje srdce a duše ho chtěly. Toužila jsem jeho doteku a způsobu, jakým se na mě díval. Chtěla jsem zažívat každý den po zbytek mého života.

Nemohla jsem se dočkat, až Esmé řeknu, co všechno řekl, ale to muselo počkat, až budeme po večeři sami v mém pokoji. Nejprve se musím vypořádat s rozzlobeným otcem, který stál s rukama na bocích a klel za Cobrou, když zmizel na plný plyn do prachové bouře.